Kdesi hluboko v lesích a horách, kdysi velmi dávno ležel hrad se strašidelným názvem Kaer Morhen. Žil tam cech mutantů, kteří byli “méně než lidmi a více než zrůdami,” zaklínačů, tedy neuvěřitelně rychlých a odolných bojovníků ovládajících bojovou magii. To stejně všichni věděj, takže se rovnou přenesme do hlavního sálu, kde právě zasedala rada mistrů.

Mistři seděli u půlkruhového stolu a před nimi stál zaklínač.

“Slyš Mordreaude, proč jsme si tě zavolali,” pravil jeden z mistrů zaklínači, “Morhenské truhlice zejí prázdnotou a adepti nám pomalu umírají hlady. Nutně potřebujeme peníze. A my víme o ohromném pokladu Erika Šíleného. Proto jsme vybrali toho nejlepšího z nejlepších pro tento úkol…”
Jeden z mistrů zašeptal (ne zrovna potichu): “Ale bohužel ne toho nejchytřejšího,” když viděl zaklínačův nechápavý pohled…
“Tak jsme si tedy vybrali tebe,” dodal ještě mistr, který si také povšiml Mordreaudova přihlouplého výrazu, “budeš se muset vypravit až do daleké Zorhajnské říše, kde ale naši bratři používají úplně jiný druh výzbroje a kouzel…”
“Vy mi povdat, že já si muset sehnat jiná výstroj?” zděsil se oprávněně Mord.

Mistr na něho soucitně pohlédl: “My vědět, že ty cestou z Feldar špatně odbočit na cesta doprava a zabloudit tak do Tibet, kde chytit teplá troll horečka. Ale my nechtít, aby ty nám tvou řeč udělat v Zorhajn ostuda, tak my ti dát výjimečně napít trochu černá racek.”

A přistrčil směrem k Mordovi láhev pochybného obsahu, vůně i barvy. Zaklínač se rozzářil a obrátil do svého hrdla snad polovinu flašky. Očička se mu v tu ránu zasvítily a s pláčem začal objímat mistry a podlahu.

“Teď jdi do věže za zaklínačem Stilettem, jenž ti dá veškeré vybavení!” ukončil tvrdě loučení mistr Vesemir, když mu Mord pozvracel jeho sváteční oblek.

Zaklínač se tedy za zpěvu jakési písně vypotácel z místnosti.
“Myslíte, že to zvládne?” ptal se jeden z mistrů.
Mistři sklopili pohledy a drbali se za ušima…
Když Mord, neboli Frederik Mordreaud z Moirie, vystřízlivěl (a vyléčil se z teplá troll horečka), vyhledal Stiletta, který ho zavedl do věže. Stoupali po staletých schodech stále výše a výše (samozřejmě až do nejvyššího patra), kde Stilett otevřel klíčem dveře do jakési komůrky.

Bylo zde připraveno veškeré vybavení, které měl Mord na svých cestách za pokladem využít:

zbrusu nový zaklínačský oblek (tak pěkný a tmavý nosil jen mistr Geralt) - tak nový zase ne - pozn. autor
* samozřejmě ani floka kapesnýho na cestu
pastička na myši
ultralehká kroužková zbroj (těžká jako prase)
krátký nezničitelný supervyvážený meč gladius (Maximus)
megapružný štít
balení speciálního morhenského chleba
odlévky s hříbky (okolním světem mylně nazývané červy)
flaška tmavého řezaného racka
kniha zorhajnských zaklínadel
krabička plná drog
stříbrná magická zaklínačská katana
několik jiných zaklínačských elixírů v lahvičkách
“Dovol mi, abych ti vše vysvětlil,” prolomil trapné ticho Stilett, protože Mord uvázl dlouhým pohledem na pastičce na myši a myslel si, že málo vystřízlivěl, “v krajích zorhajnských, odkud pocházím, používáme jiný druh magie, než jsou znamení. Využíváme k nim meče, s jehož pomocí je většinou realizujeme. Aby kouzlo fungovalo, musíš pokleknout a vložit jej do své čepele, nebo do okolního prostoru. Dokážeme tedy, že se naše čepele rozzáří plamenem, nebo zmrznou až na bod mrazu a ochromují dotekem. Místo znamení heliotrop máme zaklínadla defende a duodefende. Aard bohužel také nemáme, zato máme zaklínadlo sílu země, jehož energická vlna jde kolmo k zemi a přitiskne k ní vše živé v okolí pěti sáhů kolem sesilatele s výjimkou sesilatele.

Dostáváme se k získávání magické energie,” pokračoval Stilett, “je to bohužel také odlišné. Místo ze zřídel získáváme energii z mrtvých bytostí též prostřednictvím čepele…”

Mord se na něho znechuceně zadíval. Rejpat se mečem ve dva týdny staré zdechlině se mu vážně nechtělo…

“Co má znamenat ten mrňavej meč, ten pitomej štít a ta zkur… zbroj?” otázal se vztekle.

“Ten meč je tzv. gladius, je to nejlepší meč jaký kdy byl ukut. Je rychlý, pádný a nezničitelný. Jmenuje se Maximus. Vím, že s těmito zbraněmi normální zaklínači nebojují, ale toto vybavení budeš potřebovat. Nestvůry jsou totiž velmi silné, nebezpečné a v mnohem větším počtu než kdekoliv jinde. Tím se tedy dostáváme ke štítu, který je též nejlepší, jaký kdy byl vyroben. Je pružný a lehký. Je přes něj sice všechno cítit, ale nezlomí se. Zbroj budeš potřebovat velice velmi, neboť ta ti zachrání život jistě v mnoha situacích. Její nevýhodou je bohužel její váha, na kterou si budeš možná občas stěžovat…”

Mordreaud smutně pokýval hlavou. Co mu jiného zbývalo.

“A tím se dostáváme i k tvému úkolu,” nadechl se Stilett, “musíš zamířit na severovýchod. Do zorhajnské říše už nějak dobloudíš. Kousek na sever od Sainberku totiž leží hrad Camelot, kde tě bude v jedné z krčem očekávat kouzelník Drirr, jehož bratr ten poklad hledal už před deseti lety a nevrátil se. Společně s ním se pro poklad vypravíš. Dělíte se půl na půl. Ale pozor na něj, je to strašný lakomec. Poznáš ho podle následujícího hesla: Zeptáš se ho “Za kolik mi budete dělat dnes v noci společníka?” a on ti musí odpovědět “Leda za poklad…”

“Smím se zeptat, kdo vymyslel tak geniální heslo?” zazubil se zaklínač.

“Drirr.”

Zaklínač byl unavený. Už tři dny bezcílně bloumal po Camelotu a hledal čaroděje. Na mnoho lidí zkoušel heslo. První mu odpověděl, tak jak měl, ale žádný čaroděj to nebyl a vůbec nevěděl o co jde. Jen se na něho znechuceně díval. Když mu už asi třicátý člověk se znechuceným výrazem odpověděl:

“Leda za poklad,” pochopil, že zřejmě nebude něco v pořádku. Bohužel pak také přibývalo těch, kteří mu na jeho návrh odpověděli nadšeným souhlasem.

Na čaroděje narazil náhodou, dá se říci. Přišlápl totiž nějakému zazobanému špekounovi nádherný plášť (který se tím trošku i natrhl - šlinec od kapuce až k patě), což jej rozhořčilo a vyhrožoval zaklínači, že jej promění v žábu. Dále si pak stěžoval, že ten plášť ho stál 1350 tourských liber a na nový mít ještě dlouho nebude. Příval nadávek pokračoval, až to zaklínače omrzelo a zahodil čarodějův plášť i s čarodějem přes několik stolů do druhého rohu krčmy a dál si ho už nevšímal.

To ještě ovšem nevěděl, že má co dočinění s čarodějem, kterému let nad hlavami opilců snížil nejen vážnost, ba ho i rozzuřil. I nechal si objednat sud medoviny a k jídlu čápa nadívaného vlkem. Když se vydatně posílil a když mu víno stouplo do hlavy, vydal se na cestu pomsty. Začal vrhat po Mordovi firebolly i blesky. Jak jsem již říkal, vydatně se posílil, takže trefil snad všechno kromě zaklínače. Z oken krčmy se začala šířit vůně spáleného masa, kůže, nehtů a vlasů. Čarodějovo běsnění skončilo ve chvíli, kdy zaklínač odhodil nazdařbůh za sebe kus plechiosaura, když usoudil, že maso z druhohor by nemuselo být moc chutné. Naštěstí pro dva zpívající opilce, které blesky a firebolly ještě nespálili, stál v cestě nazdařbůh za zaklínačem běsnící kouzelník. Rána čtyřtunovou ploutví jej udeřila plnou silou do tváře, takže mírně zakolísal a pak upadl do bezvědomí.

V té chvíli tedy utichly všechny zvuky, kromě zpěvu dvou opilců…

“V šíréééém poliiii,

studáááánečkáááá…”

…a praskání plamenů, které dávily krčmu. Mord v klidu dovečeřel, utřel si ubrouskem ústa a začal se zajímat, proč mu personál krčmy nedolévá číši. Nikoho nenašel, a tak se rozhodl obsloužit sám. V té chvíli byl však výčep zlikvidován pádem hořícího trámu.

“Takováto barabizna není hodna mé přítomnosti,” usoudil po chvíli a rozhodl se jít pryč. Po chvíli mu došlo, že krčma hoří, a proto tu je asi tak prázdno. Vyhodil tedy ven čaroděje, který stále chrápal v bezvědomí přikryt ploutví té druhohorní mrchy.

Pak upozornil i oba opilce, že krčma hoří. Začali se šíleně chlámat, z čehož usoudil, že se požárem výborně baví a nechtějí být rušeni. Pokrčil tedy rameny a odešel z krčmy. Před krčmou ještě chvíli naslouchal praskání ohně. Byl odtamtuď slyšet i zpěv:

“A co jste hasiči - carára prci prci -

co jste dělali…”

V rachotu bortící se střechy bohužel zpěv utichl, a tak zaklínač usoudil, že půjde spát. Po dvou stech metrech mu došlo, že ten dotyčný čaroděj byl asi čaroděj, a že by to možná mohl být dokonce i čaroděj Drirr. Vrátil se pro něho a párkrát do něho kopnul. Když se čaroděj probral, položil mu (onu již známě velmi známou) známou otázku:

“Za kolik mi budete dnes v noci dělat společníka?”

“Leda za poklad,” zahučel čaroděj, “mluvím se zaklínačem Mordeaudem?”

I zaradoval se zaklínač. Byl konec jeho hledání. Odešel společně s Drirrem přespat do Camelotu, kde se měl dozvědět co a jak.

V plamenech krčmy pozvolna zanikalo slabé volání o pomoc…

Druhého dne ráno se vypravili na cestu. Čaroděj měl totiž mapu, kterou kdysi ukradl, nebo mu ji někdo daroval? Každopádně už před deseti lety se vypravil hledat poklad Drirrův bratr a nevrátil se.

Ráno mluvili s jistým Sanguinarem, který byl velmi podezřelá existence. Věděl o jejich cestě téměř všechno a chtěl se tam vypravit s nimi. Byl jim na první pohled podezřelý, ale potřebovali ho, protože si od něho museli půjčit nějaké peníze na cestu. Půjčili si tři zlaté na 300 % úrok. A dohodli se se Sanguinarem, že jim ukáže počátek cesty, který byl na mapě, za což měl dostat 1/8 pokladu a nejít s nimi. To jim plně vyhovovalo, protože měli od něho pokoj a zároveň už měli mapu použitelnou, protože věděli, kde je začátek cesty.

Tak tedy šli.

Velká široká cesta se stáčela k řece. Bohužel hladina vody díky povodním mírně stoupla, a proto nebylo snadné ji překročit. A co se tedy stává? Samozřejmě se najde někdo, kdo toho zneužije. Takže naši dobrodruzi byli vydíráni převozníkem, který je chtěl za nekřesťanské peníze převést. Nechali se tedy převést, ale místo zaplacení utekli.

“To se vám vymstí!” křičel za nimi vztekle převozník ještě půl hodiny a jeho hlas se chvílemi stával odpornou fistulí. Naši dva hrdinové tedy celkem bez výčitek svědomí utekli (a šíleně se smáli převozníkovu zoufalství i jeho čtrnácti dětem, manželce a tchýni).

Třeba zaklínač si na to už zvykl. Nebylo to totiž poprvé, co odněkud utíkal bez placení, ať už to byli finanční úřady feldarské, hospody či nevěstince…

Ona se ta slušnost ňák nevyplácí…

Při vstupu do hvozdu potkali loupežníky. Zaklínač vztekle zaklel. Jeden z nich měl totiž kopí a druhý vidle. To jsou velmi nebezpečné zbraně a kdyby k něčemu došlo, tak…

“Ceme peňazky,” pravil velitel loupežníků a s úsměvem jim ukazoval své zkažené zuby. Dobrodruzi nakonec usmlouvali cenu průchodu na jeden zlatý. Mordovi se to nechtělo platit, a tak vymyslel důmyslnou lest. Řekl loupežníkům, že dostanou tolik peněz, kolik chtějí, jen když si je dokážou vzít holou rukou. Loupežníci samozřejmě nechápali, a tak se pustil zaklínač ve stínu tlustého čaroděje do práce. Vytáhl pastičku na myši a natáhnul ji (jednoduše řečeno, ale on sám si čtyřikrát skřípnul prsty, než se mu to podařilo). Namísto návnady ve formě jídla tam nastražil zlaťák.

Pak ukázal dílo veliteli loupežníků. Ten se zamyslel, ten se na chvíli pozastavil, protože tento předmět už někde viděl u své báby na půdě. Bohužel si nemohl vzpomenout, tedy spíš vybavit si, k čemu slouží.

Asi po půl hodině zjistil, že to nezjistí, a tak chamtivě chmátnul po zlaťáku. Jak jistě víte, je to docela rána, takže po čtvrthodinovém šoku se krajem ozval vřískot vystřídaný brekem. Zaklínač se skvěle bavil, ne tak už čaroděj a loupežníci. Když se totiž velitel naposledy vysmrkal, hodil po zaklínači vrhací dýku. Mord se zarazil. Tak malý smysl pro humor vážně nečekal. Loupežníci je nyní napadli zbraněmi na blízko. Rozpoutal se tvrdý boj, při kterém si zaklínač stihnul hodit šlofika, protože ho omámil otrávený šíp, který ho škrábnul přes zadek.

Když se probral, dali se na útěk. Drirr vyplincal všechny mágy a zaklínač byl ještě celý rozespalý, navíc nesnášel bodné zbraně, takže usoudil, že ten útěk bude vážně lepší. Ještě stačil na zemi sebrat pastičku na myši s tím, že se bude možná ještě hodit.

Přišli k rozcestí, které nebylo naznačeno na mapě, protože si v ta místa zrovna někdo něco utřel. Uprostřed rozcestí, samozřejmě v tom nejhlubším bahně široko daleko, ležel lustr. Vzhledem k tomu, že čaroděj byl líný a zaklínači stejně vždycky všechno odnesou, musel lustr z té kaše přinést Mord. Chvíli nevěděli co s ním, tak ho nechali ležet a vypravili se jednou z cest.

“Váš vnitřní hlas vám říká, že to není ta správná cesta,” ozvalo se. Podívali se na sebe navzájem jako na idiota. Co teď? Teda spíš, co to bylo?

“Co uděláte, když najdete lampu?” zeptal se znovu vnitřní hlas.

“Zapojíme ji?” podivil se zaklínač a začal spojovat rudé drátky s žlutými.

Nic se nedělo. Padaly i další návrhy, jako pověsit ji na strop (zrovna žádný nebyl po ruce), udělat si z ní deštník, rozbít ji, darovat ji nějaké dívce…

Asi po dvou hodinách jim to již značně otrávený vnitřní hlas prozradil.

“Přece ji budete hladit, vy pitomci, ať se vám konečně můžu zjevit!”

Zaklínač tedy lampu hladil (četl o tom kdysi v obrázkové pohádkové knížce - kterou z dlouhé chvíle ukradl jistému drakovi Šmakovi - akorát jména si nemohl vybavit. Bylo to něco jako “Bába alá 40 loupežníků”?) a kde se vzal, tu se vzal, zjevil se jim duch.

“Dovolte, abych se představil,” řekl duch a slavnostně dodal, “jsem duch ze sféry kudyjel.”

Zaklínač se podrbal za uchem. Čaroděj na zadku.

“Zato, že jste mě vysvobodili, vám splním jakékoliv přání.” V této chvíli došlo mezi zaklínačem a čarodějem k vášnivé debatě. Nemohli se rozhodnout, jestli chtějí všechny prachy světa, nebo jen všechny ženský světa, anebo se spokojej se správnou cestou za pokladem, který bude určitě míň, než všechny prachy světa. Nakonec se rozhodli pro cestu. Kdo ví? Třeba najdou poklad i další lampu, takže budou mít poklad a zároveň všechny prachy světa. To se přece vyplatí, ne?

Zaklínač zaklel. V lese zahlédl postavu (nějak moc velkou). A aby toho nebylo málo, vylezli se strašným řevem i další dvě. Po výpočtu několika třetích odmocnin a poměrů ho napadlo, že jsou to zřejmě tři lidožraví obři.

Čaroděj rezignovaně prohlásil, že mu došla magická energie a že je bude muset zvládnout sám. Mord tedy naposledy zhodnotil své šance. Obři měli ohromné obouruční palice a kladiva. On měl štít a krátký gladius. To nebude problém. Naposledy jim zkusil navrhnout, aby se uklidnili a vyklidili mu cestu.

S řevem se na něj vrhli.

“Když o to prosíte, tak teda pojďte,” zavrčel si zaklínač sám pro sebe.

Vrhli se na něj dva. Třetí proháněl čaroděje po lese. První zaútočil mohutný vysoký obr v zakutý do kroužkové zbroje.

“Chyba,” zavrčel vztekle zaklínač. Již se totiž dostal do vražedného amoku.

Jeho paže se štítem vylétla bleskurychle do protisrazu. Palice odlétla stranou a zaklínač bleskurychle zasadil obrovi tři údery na boky. Obr ustoupil a zapotácel se. Zaklínač se jím již dále nezabýval a zaútočil na druhého. Ten pod jeho prudkými útoky neustále ustupoval. Pak ho napadl zezadu ten první. Zaklínač se na něj obrátil a znovu mu zasadil několik zásahů. Obr se složil k zemi jako pytel brambor. Pak se opět obrátil na druhého. Ale už tu byl i třetí obr, který se vrátil z neúspěšného pronásledování čaroděje. V té chvíli se mu zlomil gladius Maximus.

“Nezlomitelný meč,” poznamenal zaklínač a rozhodl se bojovat s tím zbytkem čepele. Během chvíle byli obři mrtví.

Zaklínač vztekle kopnul do nejbližšího pařezu. Ale co se nestalo? Zazářila tam ocel! Za chvíli už držel v ruce nový krásný gladius, sice trošku delší a o mnoho těžší, ale měl aspoň nějakou zbraň. Už chtěl jít pryč, když ho napadlo, že nemá žádnou magickou energii. Znechuceně se podíval na mrtvé hroudy sádla. Pak do nich postupně zabodával meč a sál mágy. Ozval se zvuk připomínající vrtačku, která se prokousává tvrzeným železem, nebo ještě přesněji se ozval zvuk, který slyšíváte z ordinace u zubního lékaře (nebo kováře?).

V lese potkali kouzelníka, který jim radil, aby dál nechodili. Blairwich, o kterém se zde dozvěděli, byl prý necelé dva dny cesty odsud. Kromě toho by mohli po cestě zabloudit do jednoho z mnoha jeskynních labyrintů.

Poradil jim ovšem, že ví, kde se dá sehnat amulet, díky kterému je možno poklad získat. Má neoficiální informace, že je to na Blairwich. Znovu jim poradil, aby se vrátili a nikam nechodili.

Nedalo se ovšem nic dělat, a tak si od něho koupili nějaké lektvary a začali se zajímat, kdeže by mohli přenocovat.

“Nechcete si šňupnout?” zaskřehotal hlas za jejich zády. Stál tam tvor Dědeček Hříbeček v celé své kráse a čuchal si k houbě. Blaženě při tom vzdychal, zřejmě se dostal do exstáze.

Oba dobrodruzi se zamysleli. Tohodle feťáka už určitě někde potkali. Nebylo jasné kde, ale potkali ho.

“Já vás prásknu,” zaskřehotal Hříbeček, “já jsem viděl, jak jste okradli převozníka. A tenhle zaklínač se mě pokusil zabít!”

Mordovi se zjevil výjev z minulého života: Byl jakýsi lovec a cestoval s několika přáteli zachránit život svého krále. Bylo to v těchto končinách, ale před mnoha lety, no prostě v jiném životě. A v tom jiném životě se dědka pokusil podřezat (v minulém životě byl zloděj, vrah nebo lovec), tak tedy zaimprovizoval:

“Ale my jsme tu jen jeden!”

“Ne, ne. Já vás vidím dva. Všechno na vás řeknu, jste zloději a vrazi!” vztekal se Dědek.

“Jsem jenom jeden, to se ti zdá!” vztekal se čaroděj, “kdyť seš úplně sjetej a vidíš dvojitě, proto se ti zdá, že jsme tu dva. Ale jsem tu úplně sám a nikdy jsem tě nepotkal!”

“Jo, jsem úplně sám a nikdy jsem tě nepotkal, dědku jeden pitomej,” dodal zaklínač.

Dědeček nechápavě pokýval hlavou a když mu čaroděj zahodil jeho nejsilnější houbičku, rezignoval a pustil je do svého domku.

Spalo se jim šíleně a celou noc měli šílené halucinace. Doupě Dědka bylo totiž od hlavy až k patě provoněno houbami a nějakými výpary. Oba dobrodruzi se celou noc ze spaní smáli.

Šli po cestě, kterou už dlouho nikdo neudržoval. Místy se mihla nějaká dryáda či podobné zvíře, ale jinak byl vcelku klid. Najednou zaslechli ze srázu u cesty volání o pomoc.

“Může to být past,” zahučel zaklínač a přichystal se k boji.

Brzy našli původce toho volání. Byl to ohromný orel, který ležel vzhůru nohama na srázu pod cestou. Do křídla měl zabodnutý oštěp.

“Pomozte mi!” naříkal, “nebo tady umřu!”

Čaroděj díky své ohromné znalosti medicíny vytrhl orlovi oštěp bez přemýšlení z rány. Nebylo to provedeno zrovna opatrně a pomalu, a tak mu z křídla mimo několika kusů masa vyrazil i gejzír krve.

“Děkuji vám, stateční zachránci!” zaradoval se orel. Až budete potřebovat pomoci, tak vám přiletím na pomoc. Stačí zavolat! Byl moc veselý, ani ho nenapadlo, že vykrvácí.

Dobrodruzi se za ním dlouho dívali. Když zmizel orel za horizont, ozval se zvuk naplno zapnutých motorů (nějaký velký předmět zřejmě prudce klesal k zemi) a pak lesem otřásl zvuk výbuchu.

“Ty jsi asi moc nedával pozor při hodinách medicíny,” konstatoval suše zaklínač čarodějovi.

Oba hrdinové pokračovali dál po cestě. Vypadalo to na pěkně strávené dopoledne. Teda pěkně strávené dopoledne to bylo do chvíle, než vykoukla z poza stromu postava v černém. Vypadal jako ninja.

“Už jste zašli až moc daleko, musím vás zastavit,” řekl nepřirozeně divným hlasem.

Pak zaútočil. Šavle a dýka, ses kterými bojoval, se proměnili ve vražednou kombinaci. Šavle nebyla až zas tak nebezpečná, ale díky svým nepřirozeně dlouhým končetinám dokázal útočit dýkou tak, jak by někdo jiný nedokázal. Po chvíli těžkého boje ho zabili.

Když se otočili, aby odešli, znovu ožil a napadl je. Po dlouhém namáhavém boji opět padl, ale hned zase povstal. Zaklínač byl zraněn přes prsty a přestával ho tenhle boj bavit. Zabili ho ještě dvakrát a pak se rozpadl na popel.

V prvním okamžiku jen koukali s ústy dokořán neschopni pochopit, co právě viděli. V hlavě vířili šílené nápady, pak se ale podívali na hromádku popela a rychle je zavrhli jako naprosto nesmyslné.

Cesta pokračovala dál skrz jakýsi hodně hustý hvozd. Ani do něho pořádně nevlezli, když jim cestu zastoupilo několik dryád. Další na ně zamířili šípy z lesa.

“Do temného hvozdu nesmíte vstoupit,” prohlásila vůdkyně dryád, “leda byste odložili vše kovové na zem.”

“To nemůžeme,” zahučel čaroděj jen tak pro sebe.

“Tak dobře,” pravil zaklínač, chytil meč za čepel a přistupoval k dryádám, “odevzdávám vám svůj meč.”

Otočil se na čaroděje: “Maruška čeká doma s obědem.”

To bylo znamení. Když totiž zaklínač podával meč dryádám, vrhl se na kolena a zabodl jej do země.

“Síla země na vás!” zařval. Dryády se složily na zem a on a čaroděj kolem nich proběhli a spěchali pryč ze hvozdu. To ale nebyl konec.

“Vyvolávám hradbu stromů,” vykřikla za nimi vůdkyně dryád. Před dobrodruhy vyrostla neprostupná hradba kýčovitě sytých stromů. Nebylo kam utéct, jen bojovat. Zaklínač bojoval dlouho. Ale zranilo ho několik šípů a dostal taky nějaké zásahy. Pak padl těžce zraněný na zem. Ještě předtím ale stačil poslat dryády znovu na zem zaklínadlem. Nevěděl, jak to čaroděj dokázal, ale zabil vůdkyni dryád. Hradba stromů rázem zmizela.

“Jdeme,” vykřikl čaroděj a pomohl zaklínači vstát. Rychle proběhli hvozdem a ocitli se znovu v normálním lese. Zde se zaklínač trochu ošetřil a dále již mohl jít bez pomoci.

Cestu jim zastoupil voják v královském stejnokroji. Přiznal, že hlídá cestu, ale moc lidí tam nechodí. A chtěl by se tedy trošku potrénovat v boji.

Zase všechno odnesl zaklínač, a tak musel bojovat on. Voják zuřivě zaútočil, ale zaklínač údery hravě vykrýval a čekal, až se voják někde odkryje a pak ho zasáhl. Takhle to chvíli trvalo a zaklínač nakonec zvítězil asi 5 : 2.

Voják je nechal za odměnu přespat ve svém obydlí.

Slunce se rozzářilo nad třetím dnem jejich putování a zastihlo je opět na cestě. Teď již nikam nespěchali, protože se snažili být spíš obezřetní. Blairwich mělo být vzdáleno jen několik hodin cesty.

Nebylo ani poledne, když došli k podivnému otvoru ve skále.

“Tohle není Blairwich,” konstatoval čaroděj, “bude to asi jeden z těch labyrintů, před kterými nás varoval ten kouzelník.”

“Já bych tam nechodil, co tam?” zýval zaklínač.

“Jen se tam podívat, nic víc, co se může stát?” říkal Drirr, “má to východ, takže utýct můžeme vždycky.”

Nezodpovědně tedy vstoupili do labyrintu. Nebyl vůbec velký, takže nebyl problém dostat se ven. Tento problém ovšem nastal ve chvíli, kdy se za nimi zavalil vchod. Následovalo zajímavé zjištění, že jsou v pasti. Celá jeskyně se skládala ze dvou sálů, velkého a malého. Ve velkém byli oni a z malého se jim začal posmívat jakýsi kostnatý stařec. Vysmíval se jim, protože ještě nikdo živý se z tohoto labyrintu nedostal. A až zemřou, udělá si z nich další dva kostlivce.

Drirr začal dostávat záchvaty hysterie a snažil si vyhrabat noru. Zaklínač stál na místě a snažil se přemýšlet. Lidské city a pocity, jako třeba strach, mu byli cizí.

“Tak ho zabij,” vztekal se čaroděj na zaklínače.

“To je nápad!” zaradoval se zaklínač a chvíli nato měl stařec každou končetinu v jiném konci jeskyně. Ale nic se nezměnilo. Vchod byl neustále zavalen a nic se nedělo.

Po chvíli pátráni objevil zaklínač v rohu malé jeskyně malou páku. Bylo mu divné, že se po ní stařec tak divně natahoval, když ho zabíjel. Tak tedy zatáhnul za páku a jedna stěna ve velké jeskyni se propadla do země.

Kromě toho, že se jim otevřela temná chodba kamsi do neznáma, objevili se také dva ohromní kostlivci, kteří se na ně zuřivě vrhli. Čaroděj s nimi chvíli bojoval, ale pak kamsi zmizel. Tak to zase zůstalo všechno na zaklínači. Kostlivci byli hodně odolní a boj trval dlouho. Ale nakonec je oba porazil.

Pak se vydal hledat čaroděje, jehož podivné vzdychání uslyšel odkudsi z té temné chodby. Přešel za záhyb chodby a otevřel se mu zajímavý pohled. Čaroděj tápal jako slepý po zadní stěně chodby, do které byly zabudovány snad desítky zlatých mincí. Jednu po druhé sundával a chamtivě strkal do svého měšce.

“Jsi slepej?” otázal se zaklínač celkem zbytečně.

“Jo,” odvětil čaroděj a dál tápal po stěně, “někde jsem tu viděl obzvlášť velký zlaťák…”

Zaklínač se jeho snažení zachechtal.

“Jó, my co vidíme…,” a zlaťák ze stěny vydloubl. V té chvíli oslepl taky. Pomalu ale jistě jim začal docházet kyslík. Zaklínač se vykašlal na peníze a tápal jeskyní. Snažil se na něco přijít. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se v jeho mysli duch orla, kterého zachránili. Ten ho v temnotách vedl až kamsi dozadu, kde našel páku. Opět se ozval zvuk bortící se stěny. Zaklínač se plazil za zvukem a ozářilo ho denní světlo. V té chvíli kletba pominula a on znovu viděl.

“Aspoň jsme se trochu napakovali,” konstatoval čaroděj, který přepočítával své mince.

Pozdě odpoledne dorazili do Blairwich. Kromě sutin, které kdysi bývaly asi hradem a dvou lesů v okolí tu nebylo nic. Akorát hromady kostí mrtvých dobrodruhů by se tu daly počítat na tisíce. Oba dobrodruzi čekali minimálně armádu skřetů, ale kde nic, tu nic. Jen vítr zlověstně šuměl ve větvích stromů.

Zaklínač už chtěl říct, že se mu to nějak nezdá, když se zpoza jednoho stromu odloupla malá bílá, téměř průhledná postavička dítěte. Že by ty spousty odvážlivců zabilo tohle? Každopádně si dávali pozor a když se přiblížila, sekl do ní zaklínač mečem. Meč prolétl postavou skrz a o nic se nezastavil.

Duch vycenil ostré zuby a vrhl se na ně.

“A kurva,” řekli si dobrodruzi a dali se na útěk. Duch je pronásledoval a hrozivě syčel. Prchali před ním celé hodiny, a přitom se točili pořád v blízkém okolí Blairwich. Občas se s čarodějem rozdělili. Jeden utíkal a druhý prohledával stavbu a okolí. Zaklínač totiž nemusel být chytrý na to, aby mu došlo, že se něco musí udělat.

Náhoda ovšem zahrála svou úlohu sama. Mord si rozbil hubu o zčernalý napnutý provaz, který vedl odkudsi z hlubin sutin starého hradu a pokračoval dál do lesa. Chvíli ho následoval, až v jednom z temných koutů narazil na jeho konec.

Provaz končil tím, že najednou od kořenů stromů stoupal do výšky, kde se obtočil o větev. Zkrátka taková malá šibenice. A visela na ní malá kostra zřejmě už dávno mrtvého dítěte. Zaklínač už toho moc nestihl, protože se na něho vrhl duch. Ustupoval pozadu až narazil na několik stromků. Nebylo už kam utéci. Duch se už natahoval své průsvitné ruce k jeho hrdlu, když zaklínač krátkým pohybem zkřížených prstů složil na poslední chvíli znamení duodefendé.

Duch náhle narazil na neviditelnou bariéru, která ho odrazila zpět. Se strašlivým zasyčením odlétl pronásledovat čaroděje.

Mordovi se nechtělo přemýšlet moc o tom, kdo to dítě oběsil a proč tu straší a zabíjí. Zato ho napadlo, že jestli něco zlomí kletbu, tak by to mohlo být zbourání té šibenice. Proto několika seky svého meče odsekl od kmene větev s kostrou. V té samé chvíli se ozval smrtelný výkřik čarodějův. Zaklínač jen zahlédl, jak se duch sklánějící se nad nehybným tělem čaroděje náhle rozplynul. Pohlédl na kostru dítěte. Měla na krku amulet, který zřejmě hledal. Trochu ji zahrnul hlínou, aby ji alespoň trochu pohřbil, a pak se šel podívat za Drirrem.

Ležel na zemi v bezvědomí. Po několika hodinách se probral. Zaklínač ho zachránil na poslední chvíli. Čaroděj na útěku před duchem zakopl a upadl do bezvědomí. Zrovna, když se mu duch chystal prokousnout hrdlo, zmizel.

Slunce zašlo už před jistou chvílí, a tak přenocovali na mýtině vedle Blairwiche. Ne, že by se báli přespat přímo v sutinách, ale bylo to nepohodlné a taky tam prudil ohromný sršeň, naštěstí už ne průsvitný…

U Blairwich se ztratili v hromadách kostí všechny cesty (asi to bylo tím, že tam se lidé vždy dostali, zpět už ne), a tak naši dva hrdinové pokračovali dál hustým lesem. Netrvalo dlouho, a po prudkém sestupu z kopce ucítili smrad bažiny.

V této bažině se dařilo roztodivnému neřádstvu, a proto se nebylo čemu divit, že na ně náhle zaútočila ohromná bahenní příšera.

Nebyla moc nebezpečná, ale boj jim znepříjemňovala tím, že je často jakýmsi kouzlem shazovala do bahna. Nakonec to zaklínače přestalo bavit a shodil ji na zem také.

O malou chvíli později klesala její mrtvola do hlubin močálu, ze kterého kdysi povstala.

Setkání s několika trpaslíky jim vrátilo dobrou náladu. Poradili jim, jak mají správně rozdělit majetek po otci a koupili si od nich dvě zlaté šišky, které měli mnohem větší cenu. Dál vyrazili vesele a s jasnou myslí.

To bylo ovšem vzápětí zhaceno, protože na ně z lesa zaútočil ohromný medvěd. Měl strašlivou sílu a přes superpružný štít zaklínač jeho údery velmi bolestivě pociťoval. Nakonec ho zabil, ale stálo ho to mnoho námahy a šrámů.

Když v lese uslyšíte volání o pomoc, může to znamenat jednu ze tří věcí.:
a) někdo doopravdy potřebuje pomoc
b) někdo jen dělá, že potřebuje pomoc, ale ve skutečnosti je to past
c) o pomoc volá stará ošklivá panna, která už pomoc stejně nepotřebuje, ale kvůli čistému svědomí ji budou hrdinové stejně muset pomoci.

Bohužel pro naše dva hrdiny to bylo “za cé.” V příkopu vedle staré lesní cesty, který spíše připomínal propast, volala o pomoc stará bába. Sbírala prý klestí, když společně s ním spadla do jámy. Nikomu se nechtělo ji tahat, ale zaklínače napadl geniální nápad.

“Vylevituj ji,” řekl čaroději.

“To je fakt,” přikývl čaroděj a vzápětí se už bába vznášela dokonce i nad jejich hlavami (ovšem do chvíle, než s ní čaroděj tvrdě bouchnul o cestu).

“Děkuji vám statní mládenci,” skřehotala bába, “ještě mi prosím vyneste moje klestí, abych měla v zimě čím topit.”

“Co se dá dělat,” povzdychl si zaklínač, když skončila hádka mezi ním a čarodějem o to, kdo je na řadě. Sestoupil do propasti, ale žádné klestí najít nemohl. Akorát dva mohutné stromky.

“To je ono,” hulákala bába shora.
“(…),” říkal si raději jen pro sebe celou dobu zaklínač, když vytahoval stromky přes skálu nahoru na cestu.
“Teď mi to ještě zaneste to mého obydlí,” zaskřehotala radostně bába, když s velkou námahou usedl zaklínač na cestu.
“(…),(…),(…). (……………),” zavrčel zaklínač.
“(……),” zahučel čaroděj.

Když odnášeli stromky do dalšího kopce, sice ne tak prudkého, ale hrozně dlouhého, ozývaly se pak daleko horší nadávky, které bohužel graficky nelze znázornit.

“!?*/§!” ulevil si Mord, když prásknul stromkem o zeď bábina doupěte.

O chvíli později dotáhl do doupěte stromek i čaroděj.

“Tak, bábo,” zavrčel zaklínač, “koukej něco navalit, nebo tě znásilním!”

“Tak jo!” souhlasila nadšeně ta stará poběhlice a roztáhla nohy. Zaklínač po ní vrhl pohled tak znechucený - vyjadřoval asi to, že by si radši našel nějakou krtčí jamku nebo díru po suku, než by ji navštívil. Předešlou větu myslel jen jako řečnickou výhružku.

Bába jim dala za odměnu nějaké lektvary a další si u ní koupili. Velmi vytočení a rozmrzení pak pokračovali dál svou cestou.

“Vstoupili jste na mé území,” ozval se hromový hlas jakéhosi kouzelníka, který dřepěl uprostřed rozcestí a neměl na práci zřejmě nic jiného, než prudit počestné pocestné.

“Dám vám pár hádanek, když správně odpovíte, pustím vás dál, když ne, budete to mít blbý,” konstatoval zlověstně.

Položil jim několik hádanek, tak lehkých, že na většinu nepřišli. Ono je to těžké chtít přemýšlet od starého nevrlého čaroděje a mutanta, který umí jen zabíjet. Pak je pustil dál.

Nedlouho potom je napadly čtyři nebezpečné příšery. Zaklínač vyvolal ledovou čepel. Boj byl dlouhý a přesila velká. Zaklínač se dvakrát léčil léčivým lektvarem, protože utrpěl několik zranění. Ledová čepel ale vykonala své a i čaroděj se činil. Nakonec zbyli na cestě sami. Příšery byly mrtvé.

Podle mapy poznali, že jsou v místech, kde by měl být poklad. V mapě také stálo, že na amulet musí být zasazen do kamene. Amulet měli z Blairwich. Posléze našli i velký hraniční kámen. Poté, co zaklínač vložil do jednoho z otvorů amulet, kámen se pohnul. Po jeho odvalení na stranu zjistili, že pod ním je poklad.

Čaroděje ovládl záchvat chamtivosti (až na chamtivost to byl fakt fajn chlap) a začal se prát se zaklínačem. Chtěl celý poklad pro sebe. Zaklínač to tak nechtěl nechat, protože měl na mysli své poslání. Nakonec poklad otevřeli společně.

Omámila je jakási jedovatá vůně. Pak usnuli…

Když se probudili, zjistili, že poklad je ta tam. Ale zato tu byly stopy po zloději, který ho odnesl. Šli po jeho stopách velmi dlouho, pak ho spatřili. Byl to onen staré dobrý Sanguinar, který o pokladu také věděl. Zřejmě je celou dobu sledoval. Čaroděj ho začal zuřivě pronásledovat.

“To je můj poklad!” křičel.

Zaklínač ho následoval daleko obezřetněji, spíš se držel stop a dával si pozor na léčku. Zloděj utekl brzy z dohledu i čaroději. Zaklínače to netrápilo, svým zvláštním zrakem viděl jasně jeho stopy.

Uslyšeli hádku dvou mužů dříve, než je uviděli. Posléze je i spatřili. Na veliké louce spolu bojovali dva muži. Jedním z nich byl Sanguinar, druhý byl zřejmě Drirrův bratr, protože se s ním začal čaroděj nadšeně objímat. Byl to asi ten, který hledal poklad už před deseti lety.

“Vždyť jsem tě zabil!” vztekal se Sanginar.

“Znovu jsem povstal,” smál se Drirrův bratr, “dej nám poklad a my tě necháme jít.”

“Ani náhodou,” zařval Sanguinar a tasil meč. Dobrodruzi na nic nečekali. Vzali poklad a utíkali pryč. Neutekli daleko. Sanguinar je svázal kouzlem se zemí.

“Povstaňte mí společníci!” zařval pak a z lesa se objevilo několik příšer. Začal tvrdý boj. Čaroděj kouzlem konvertace získal jednoho z protivníků na svou stranu. Boj byl sice tvrdý, ale krátký. Všichni nepřátelé i Sanguinar padli.

Již to vypadalo na šťastný konec tohoto příběhu, když se na kraji louky objevila mohutná družina. Několik válečníků, nekromant a zaklínač.

Jejich chamtivá srdce okamžitě zatoužila po pokladu, který byl z pytle jakousi nicotnou náhodou vysypán.

Byl to nejtěžší boj, který za této výpravy zažili. Kdyby čaroděj nezkonvertoval na svou stranu cizího zaklínače, byl by to jejich konec. Jeden po druhém muži padali. Drirrův bratr, cizí válečník… Boj pokračoval. Boj pokračoval dál a nakonec padl i velitel nepřátelské družiny, jakýsi ohromný barbar. V té chvíli si Drirr a Mord mysleli, že zůstali na bojišti plném mrtvých sami. Nebylo tomu tak. Do zad jim vpadl cizí zaklínač, na kterého přestalo působit konvertační kouzlo.

Čaroděj utrpěl těžký zásah do zad a padl. Zaklínači proti sobě zůstali stát sami. Začal krutý souboj. Čepele tančily vzduchem a kouzla svištěla ovzduším. Z posledních sil se podařilo Mordovi srazit nepřítele na zem a pak se tvrdě rozmáchl. Rozstříkla se krev a z hrudi cizího zaklínače se vyvalil proud krve.

Zaklínač Mordreaud osaměl. Louka byla plná mrtvých. Nikdo nepřežil kromě jeho. Snažil se nalézt čaroděje, ale nenašel jej. Možná z posledních sil otevřel nějaký portál, aby se dostal někam, kde by mu mohli pomoci. Doufal, že to přežije. Za těch několik dní si ho opravdu oblíbil.

Posbíral poklad a vydal se na dlouhou cestu domů. Ještě naposledy se rozhlédl po tom zkrvaveném poli.

Chamtivost zabíjí…

Jen prozřetelnost tomu zřejmě dovolila, že přežil a odnesl si poklad ten, který ho nechtěl z chamtivosti, ale pro ostatní. A to byl zaklínač.

Na velkém černém koni cválal po cestě muž v černém plášti… cválal do hor, do temného tajemného hradu…

Psal se rok, který to však byl, si má děravá hlava už nepamatuje, ale jistě vím, že to byl zlý a těžký rok. Toho roku totiž vrány odletěly do teplých krajů hned po tom co z nich přiletěly. Toho roku padly na Zorhajnskou říši ledy tak kruté, že se stromy samy lámaly a bobule keřů se dali chroupat jako oříšky. Toho roku, avšak ještě mnohem dříve než stačili padnout tak kruté mrazy, jsem jako obvykle seděl ve své šikmé věži. Zaneprázdněn důležitým magickým svěcením nového pláště, jsem si prozpěvoval své oblíbené písně známého barda Landiuse. Z milované práce mě vytrhl poslíček, bouchající rozrušeně na dveře.

„Co si přeješ,“ vlídně jsem se ho optal, když nemohl popadnout dech.
„Pane, heeee, paneee, fffff, panee Drirre, mám pro vás nové informace ze Zorhajnské říše, jak jste chtěl.“

„Vskutku, povídej.“

„V Kühnwaldu se šeptá, že prý se objevili nové informace o tom pokladu, co ho šel před deseti lety hledat váš bratr, víte ten…“
„Ano, znám svého bratra,“ zarazil jsem stroze chlapcovo vyprávění. „Co víš dál?“
„No, někdo tam prý má mapu k tomu pokladu, zaručenou mapu!“ chlapci svítili oči. „A prý ji levně prodá jen čaroději.“
„Aha,“ zamračil jsem se. „No a co.“
„Prý ji levně prodá jen čaroději, který bydlí v šikmé věži.“
„Hmm, a co já s tím?“ začínal jsem být už trochu podrážděný.

„Prý ji prodá jen čaroději, který bydlí v šikmé věži a má úplně NOVÝ PLÁŠŤ!“ chlapcův hlas zněl skoro zoufale.
„Aaha,“ zvolal jsem radostně. „Takže ty myslíš…že bych měl zavolat svému příteli Radiusovi?“
Chlapec obrátilo oči v sloup a zaťal zuby. „Ne, myslim, že byste tam měl jít, koupit tu mapu a vydat se po stopách svýho bratra,…(!Grrr).“
„Aha,“ pokýval jsem zaujatě hlavou „Zní to zajímavě, ale já už jsem na takovou cestu dost starý, nemyslím že by bylo rozumné…“
„Je to hodně, hóódně veliký poklad.“
„Vskutku? Ehm…a kdože má tu mapu?“
Seděl jsem v putyce U červa a háčku a popíjel už třetí korbelík staré, dobré, zorhajnské medoviny, když se otevřely dveře.

„To je ona, to je on,“ Šeptaly si potrefené hospodské husy, když zahlédly obrovskou siluetu, stojící ve dveřích.

„Můj bože,“ roztřásl se hospodský, schovávajíce se za výčep.
„Bůh s tím nemá co dělat,“ ucedil jsem mezi zuby. Všichni návštěvníci hospody se stáhli do koutu a choulíc se strachy, sledovali co se bude dít.
A silueta vkročila do místnosti.
„Auuu,“ zavil ten muž(teda jestli to byl vlastně muž), když se ošklivě bouchl hlavou do futra. Chtěl jít dál, ale jílcem meče, trčícím za jeho hlavou se zahákl o rám dveří.

„Dopr…, kuur…sakra!“ nadával ten člověk, když se snažil dostat dovnitř, nakonec se mu to povedlo a on stanul přede mnou.

„Víš kdo jsem,“ řekl tvrdě. Lucerny v místnosti se v osvěžujícím průvanu strašidelně kývaly.

„Vím, a vím také, že ty znáš mě,“ pronesl jsem nejtemněji, jak to bylo možné. Roztáhl jsem ruce do čarodějného gesta.
„Zadrž Drirre,“ řekl on(a) a z jeho hlasu byl cítit respekt. „Mám pro tebe férovou nabídku.“
Zamračil jsem se. „Stejně férovou jako byla ta poslední?“
„Tentokrát tě nepodrazím, vždyť mě znáš.“
„Ano, znám, Mordreaude z Moirie, zaklínači,“ Pokynul jsem mu aby si přisedl a ostatním jsem naznačil, že se nemají čeho bát.
„Tak v prvé řadě mi vrátíš vše co jsi mi ještě nevrátil z toho nevráceného podílu,…dáš si něco?“
„Mám zde své houby, díky,“ odmítl Mordreaud a vytáhl balíček se žížalami.

„Pořád vydáváš tyhle červy za houby? Vždyť víš že mi je jedno čím se živíš, ať jsou to klidně červy,“ zavrtěl jsem hlavou. „Jo jo, starý dobrý časy,“ dodal jsem pro sebe.

Naše první zastávka byla u jistého Sanguinara v jeho domě v Kühnwaldu. Poněvadž jsme byli trochu zmateni z mapy, kterou jsem získal(synonymum pro ukradl – pozn. redakce) od jednoho opilce, rozhodli jsme se pro odbornou pomoc. Sanguinar byl velice vstřícný a nabídl se, že nás za jednu osminu pokladu povede. To se nám moc nelíbilo a nakonec jsme se dohodli, že za tu osminu pokladu násm cestu akorát ukáže na mapě. Nato jsme v nejkrásnějších komnatách Camelotu tedy přespali a když se v kolébce dalšího dne objevil doruda zbarvený kotouč všemocného slunce, vydali jsme se na cestu. Všechny naše s Mordreaudem společné věci jsem samozřejmě po celou dobu výpravy musel nést sám, protože Mordreaud se vymluvil na vrozenou chronickou bolest zad (tímto argumentem podle mě jen zakrýval svou lenost, protože zbroj, kterou nesl, byla ještě těžší než všechny společné věci – pozn. autora).

Cesta nám příjemně utíkala a já promýšlel strategii, aby se mě dalekovlasý Mordreaud nepokusil zase okrást.

První osmina cesty uběhla bez potíží, až jsme doputovali k rozvodněné řece. „Kruci, jak to přejdeme, je to moc hluboký,“ řekl Mordreaud, močíc svůj prst v ledové vodě. „Hele na druhé straně někdo je,“ ukázal jsem na postavičku v dálce. Oním dotyčným byl převozník, kterému jsme slíbili peníze za to, že nás převeze. Tak se i stalo a my suchou nohou spočinuli na druhém břehu. „Peníze sem,“ řekl stařec.

„To určitě,“ řekl jsem a s Mordreaudem v patách jsem za chvíli zmizel převozníkovi s dohledu.
„Co za námi křičel?“ zeptal jsem se Mordreauda.
„Ále, něco o nemocné ženě a dětech,“ mávl rukou Mordreaud a my šli vesele dál. Šli jsme krásnou předlesní krajinou a před námi se zjevila louka a na ní dvě podivné osoby.
„Máte peníze?“ řekl první.
„Jo,“ vyhrkl Mordreaud. „Drž hu…“chtěl jsem ho okřiknout, ale pohled jednoho z mužů mě zarazil.
„Tak nám je dejte a my vás necháme projít.“
„Tak si pro ně pojďte,“ zachechtal se Mordreaud a připravil pastičku na myši na níž umístil zlaťáky.

Zde chci upozornit na nepatrnou nepřesnost v Mordreadově vylíčení legendy. Onen muž se totiž do pastičky nechytl, legrácka je akorát naštvala až tak, že zaútočili. Boj byl krátký. Snažil jsem se použít magii, ale po dlouhé cestě jsem byl vysláblý. Mordreaud se také snažil. Nakonec, když jsme schytali pár menších ran, jsme se rozhodli pro strategický úprk. Úprkali jsme a úprkali, až jsme doúprkali k zrádně vypadajícímu rozcestí.

„Kam teď?“ otočil se na mě Mordreaud.

„No určitě jednou z těhle dvou cest,“ odpověděl jsem. Najednou jsme se oba zarazili. Snad nějaký vnitřní hlas nás oba současně upozornil na podivnou stolní lampu ve škarpě u rozbahněné lesní cesty.

„K čemu tady asi leží?“ zeptal se Mordreaud.

„Asi ji tady někdo nechal jako šrot, pojďme doleva, máme padesátiprocentní šanci že to bude správně,“ řekl jsem.

„Můj vnitřní hlas mi napovídá, že tady ta lampa nebude jen tak,“ nenechal se odbýt Mordreaud.

„Dobře, tak se zamyslíme a zjistíme co s ní,“ nastalo ticho, jak jsme se důkladně zamysleli.
Ticho.
Ticho.
Ticho.
„Tak co?“ otázal jsem se Mordreauda po třetím tichu.
„Myslím, že nevím,“ řekl on.
„Nemyslím že vím,“ řekl jsem já, když v tu chvíli se vnitřní hlas nasral a řekl ať lampu zahřejem.
„Jsem sféra Kudyjel!“ řekl přízrak, když se vysoukal z malé lampy. „A splním vám jedno přání!“
„Jen jedno?“ Kudyjel kývla.

Nato se rozpoutal dlouhý boj mezi prachama a ženskýma, který jsem vyhrál já argumentem, že za prachy si i ženský koupíš. Rozhodli jsme se tedy pro všechny prachy světa, ale sféra Kudyjel nám poradila ať si vybereme radu kterou cestou k pokladu, že prý to bude výhodnější. Dlouze jsme se zamysleli a nakonec jsme souhlasili. Za poklad si ženský koupíš taky.

A naše cesta mohla pokračovat. Slunce putovalo po obloze a podávalo nám své hřejivé paprsky, když se mezi stromy objevily tři obří postavy.

„To jsou…“ zajíkl se Mordreaud.
„Ano, jsou,“ řekl jsem hrobově.
„To jsou ti tři z berňáku že jo? Našli mě….škyt, fňuk…“druhův pláč se rozezněl do okolí.
„Ale houby,“ utěšoval jsem ho. „Vždyť to jsou obři.“
A byli to obrovští obři. Byli to obrovští obři s palicemi a nevypadali nijak vlídně. A zaútočili. Uskakoval jsem před jejich palicemi jako fretka a křičel jsem na Mordreauda ať je porube sám, že nemám energii. Ten hned jak zýjistil, že mám pravdu vyskočil a hrozivě zakoulel očima. Kdysi mi totiž vyprávěl, že je ve své Moirii známým obrobijcem tak jsem si myslel že to pro něj bude dobrá zábava. Sedl jsem si tedy na špalek nedaleko a pozoroval jsem souboj tři obři versus jeden zaklínač. Docela se mu dařilo. Teda zpočátku. Když jsem viděl, že už proti němu stojí jen dva, přiskočil jsem a zezadu jsem seknul jednoho z obrů do paty. Ten zaúpěl a za hrozného řevu zemřel. Posledního obra už dorazil Mordreaud skvělým půldruhým obratem a fintou na střed, počemž obrovi usekl přední končetinu i s kladivem. Chvíli jsme si oddychli a prohledali obří těla a když bylo slunce už nízko na obloze, jsme se vypravili dál.

Netrvalo dlouho, a my na vrcholku lesa potkali senilního čaroděje, který nás upozornil na Bleerwitsch. Varoval nás, ať prý tam nechodíme, ale zároveň nás tam ještě popohnal, protože upozornil na amulet, který by nás mohl zajímat a který se nalézá právě v Bleerwitsch. Ještě jsem od něho vyhandloval nějaké lektvary a honem dál.

Když jsme už ani nedoufali v nějaký slušný nocleh objevil se podivný dědeček s přízviskem hříbeček a jeho zornice vykazovali velké množství opiátů v těle. Po krátké konverzaci, kdy jsme se rozhodli přenocovat na jeho palouku na nás začal křičet, že ví že jsme okradli převozníka a že to všem řekne. Nuže rozhodl jsem se dokázat tomu dědulovi, že je pomatený a nevěřícně jsem zavrtěl hlavou se slovy, že jsem zde přece sám,, tak proč o mě mluví v množném čísle.

„Jakto sám,“ opáčil vykuleně děda. „Vždyť jste tu dva, vždyť vás přece vidim!“
„Dědo, seš zfetovanej těma houbama co tu všude máš,“ řekl Mordreaud „vždyť já jsem tady sám.“
Dědovi kmitaly očka ze mě na Mordreauda a zpátky a já pokračoval :
„Ale dědo, fakt to asi nemáš v hlavě moc v pořádku, už to nehul, vždyť vidíš jen mě, jsem tu úplně sám!“
Chvíli jsme do dědy takto hustili, až nakonec s šíleným blekotáním utekl do lesa nasbírat si další houbičky. To bylo dobře, protože jsme už téměř padali únavou a po jeho odchodu jsme ulehli k zaslouženému spánku.

Ráno bylo mlhavé a studené. Po menší rozcvičce, kdy jsem ospalého Mordreauda nutil aby konečně vylezl, že už musíme jít jsme se konečně vydali dál. Po cestě jsme potkali orla s oštěpem v zádech, kterému jsem ODBORNĚ vytáhl zbraň z rány a vyčistil ji. Pták nám za to slíbil pomoc až budeme potřebovat a zmizel v dáli. A samozřejmě že nevykrvácel milé děti, nýbrž žil ještě dlouhá dlouhá léta. Poslední informace o tomto orlu jsou celkem mladé, píše se v nich, že zemřel šťasten v úctyhodném věku 58 let na nějakou nemoc, jak jen se….á už to mám – lepra se jmenuje. Nuže, ale k našemu příběhu.

Podivný chlapík připomínající kapitalisty z ku-klux klanu se vůbec nerozmýšlel a zaútočil. Šarvátka netrvala dlouho a my ho zabili a chtěli jít dál. On však za našimi zády opět povstal a mi ho znovu zabili. Potom znova povstal a my ho zase zabili. Potom vstal znova a my ho znova zabili. Potom už nás to nebavilo a my utekli.

Utekli jsme rovnou do náruče zelených ošklivých drijád-mužatek, které řekli :
„Všechno kovové co máte nebo život.“
„Tak teda tady máte zbraň,“ vypálil Mordreaud a nesl jim meč.
„Maruška doma čeká s obědem,“ sykl na mě.
„Co?“
Nato poklekl a pronesl zaklínačské kecy, načež se mi zavlnila zem pod nohama a já jen díky magickému nadání ustál příval energie, srážející mě k zemi. Drijády to však srazilo a my měli chvíli na proběhnutí kolem nich. Jenže v tom nám podivné stromoví zastoupilo cestu a nám nezbilo než bojovat. Tentokrát Mordreaud padl rychle a nechal veškerou práci na mě. Vrhnul jsem se tedy s divokým křikem na zelené potvory a sekal a kouzlil a bodal, až byli všichni kolem mě mrtví. Teda Mordreaud byl jen těžce raněn, tudíž jsem ho vzal na záda a šlo s dál. V bezpečí si zaklínač ošetřil rány a byl opět fit.

Po slabé hodině cesty jsme potkali vojáka, který nám nabídl nocleh. Ještě před tím se však s Mordreaudem procvičil v boji (tady Mordreaud, i když to zní neuvěřitelně, fakt nekecá, skutečně vyhrál). A my se odebrali na zasloužený spánek.

Ráno jsme vyrazili časně, neboť Bleerwitsch už ylo blízko, před tím nás však čekal ještě jedno dobrodružství, odehrávající se v jekyním labyrintu. Když jsme tu kopu skály objevili, rozohdli jsme se podívat se dovnitř.
Jeskyní labyrint vypadal strašidelně a bylo vidět, že to Mordrauda vystrašilo.
„Neboj se“, řekl jsem mu. „Budem dávat pozor a kdyžtak hnedka zmizíme.“
„No dobrá,“ souhlasil nakonec Mordreaud a přikrčil se za mě.
Vchod do jeskyně byl temný a samotná jeskyně ještě temnější. Přesto zde bylo vidět. Postupovali jsme nedlouhou chodbou dál, až jsme narazili na stěnu. Bylo slyšet jen tlumené cvakání.
„Slyšíš Mordre? Co to jen je?“

„Moje zzzubbby,“ pípl můj společník. Najednou však stěna před námi zmizela a vchod uzavřela jiná stěna. Objevilo se nějaké dědkovité stvoření, které tvrdilo, že tady zemřeme. Po krátké konverzaci jsme ho zabili, což jsme ale asi neměly, protože se rozpoutalo peklo. Útočili na nás monstra a my je zabíjeli. Kolem nás kvíleli duchové a mrtví nám našeptávali slova o naší smrti. Snažil jsem se vymotat někam pryč až se mi ztratil Mordreaud. Když jsem narazil do další stěny, oslepl jsem. Zničehonic mě opustil zrak, ale já nahmatal na stěně přilepené kulaté penízky. Když už jsem slepý, tak si alespoň nahrabu, pomyslel jsem si a začal jsem sbírat zlaťáky. Několik mi jich však vypadlo z ruky a já je nemohl najít. „Sakra,“ zaklel jsem. Za mnou se někdo zachechtal a já uslyšel Mordreaudův hlas : „He he he, jó mi co vidíme,“ na to Mordreaud poklekl vedle mě, čímž také oslepl. „Já nevidim!“ zakvílel.

„Mordreaude, ty si vůl“. Zaklel jsem a poslepu jsem se vydal někam zpátky chodbou. Najednou jsem uslyšel rachot, objevilo se bílé světlo a já se skácel do trávy kousek od vchodu do labyrintu. Vedle mě dopadl Mordreaud a my si společně oddychli. Po chvilce odpočinku jsme se o něco bohatší vydali na další cestu.

Před námi už byla záhadná a tajuplná a nebezpečná a zlá Bleerwitsch. Opatrně jsme se prodírali hustým lesem a nedbali hlasu, který nám našeptával ať se vrátíme. Najednou jsme spatřili mrtvé tělo visící na jednom z pokroucených stromů.

„Bůh s tebou,“ zašeptal Mordreaud.

„Hele, má něco na krku,“ řekl jsem, natahujíc ruku, když v tom za námi zaklelo nějaké stvoření. Průsvitná postava se zřejmě rozhodla nás zabít, protože se na nás vrhla. Mordreaud zaútočil, ale jeho meč jen prosvištěl naprázdno vzduchem. Útočná magie také nezabírala, a tak jsme se dali na útěk. Utíkali jsme před ní, při čemž jsme se rozdělili. „Mordreaude, použij magii!“ křičel jsem v běhu na zaklínače. „Použij na nás magický štít.“

A tak také Mordreaud udělal, až na to, že to zakouzlil jen na sebe.

„Mordreaude, ty vole!“ nadával jsem na zaklínače, který si v bezpečí šel pro amulet,visící na krku mrtvole.

Přízrak mi byl v patách. Najednou zašeptal nějaká slova a uvedl mě do magického spánku, dotyk mrtvého mě poslal na hranici mezi životem a smrtí.

Viděl jsem tunel a na konci světlo. Příjemné světlo, které vábilo. Neodolal jsem a chtěl jsem vykročit, když v tom :

„Drirre! Nechoď za světlem! Tvůj úkol na zemi ještě neskončil! Budiž světlo, budiž tvé světlo hoří dáááál…..!“

A já se probudil. Boží hlas mi zachránil život. Mordreaud dojetím plakal jako malé dítě. Společně jsme vyšli z Bleerwitsche a u jedné malé boudy se utábořili.

Následně jsme putovali už bez větších obtíží. Zabili jsme páchnoucí bahenní příšeru, medvěda, setkali jsme se se schizofrenním trpaslíkem až jsme došli ke škarpě, kam spadla ta NEJHNUSNĚJŠÍ baba, co jsem kdy viděl.
„Pomóc, pomóc,“ volala, jako by ji na nože bral.
„Ale babi, copak je, co se vám stalo,“ křičeli jsme na ni dolu.
„Šla jsem na dříví a zapadla jsem tady dolu, pomožte mi dobří mužové.“
„Tak co, pomůžem jí?“ zeptal jsem se zaklínače.
„Vždyť je stará a hnusná, co z toho budem mít?“ řekl nevzrušeně zaklínač.
„Ty jsi fakt zaklínač jak brno, víš co, já ji vylevituju nahoru,“ řekl jsem a mávajíce kouzelnou hůlkou se babička začala vznášet, až dopadla na cestu vedle nás.

„Mnohoceré díky, a teď mi prosím ještě vyneste do mého doupěte to dříví,“ řekl baba a oslnila nás zářivým úsměvem.
"Nechte mě hádat,“ řekl jsem. „Mrkev?“

„Colgate panáčku, Colgate,“ pokývala hlavou babice a vydala se nahoru do stráně. Tahali jsme se za ní a vzdychali a nadávali a hrozili a když jsme zcela vysíleni i se dřevem padli do jejího baráčku, div se perník nerozlámal.
„Co za to?“ zeptal se Mordreaud.
„Můžu vám dát něco na dobrý chrup,“ řekla babizna.
„Že by Colgate babi, že by Colgate?“
„Ne, mrkev panáčku, chutnou mrkev z mé zahrádky.“
Nakonec jsme místo mrkve dostali pár lektvarů, pár si jich ještě koupili a za hromového nadávání jsme příbitek babizny opustili.

Putovali jsme tedy dál, až jsme narazili na laškovného kouzelníka, který měl náladu dávat hádanky. Hádali jsme a hádali, až jsme se prohádali ke konci. Dostali jsme menší odměnu a naše cesta mohla pokračovat. Cesta se klikatila a les začal být hustší a hustší.

„Někde tady má být ten poklad,“ konstatoval jsem, hledíc do mapy.

„No jen aby,“ řekl Mordreaud, ale jeho pochyby vyvrátilo několik příšer, řítících se na nás. Použil jsem mocná kouzla a Mordreaud se oháněl svým mečem, až jsme všechny nestvůry pozabíjeli. Zbyli z nich jen očouzené kosti.

Zaklínač byl sice těžce raněn, ale lektvary od babky udělali své a my konečně mohli objevit poklad. Ten se nalézal pod jedním z velkých kamenů s podivným otvorem pro nějaký amulet či co. Seděli jsme u kamene několik hodin a přemýšleli co dělat, když nás oba napadlo současně : Amulet!

Vsadili jsme tedy do otvoru amulet a kámen se s tichým skřípěním odsunul. Obrovské bohatství drahých kamenů a zlata nám vyrazilo dech, ale jen do té doby, než jsme se začali hádat o své podíly.
„Poklad je můj!“ rozkřikl se Mordreaud.
„Zkus mě znovu podvést a nebudu mít slitování!“ řekl jsme já
„Tak dobře, poklad je náš, ale…“ Nedořekl, protože závan nějaké omamné látky z pokladu nás oba poslal do říše snů.

„Okradli nás!“ vykřikl jsem, když jsem se po probuzení rozhlédl. Poklad byl pryč a naším jediným vodítkem byly stopy v měkké půdě.
„Rychle!“ křikl zaklínač, „se musíme najíst, mám strašný hlad.“
„Ano, příteli, najíme se, ale nejprve dostihnem toho zloděje, jdeme!“
Vydali jsme se tedy po stopách Yetyho zloděje, který nás tak sprostě okradl. Běžel jsem a doufal, že nám ten zloděj s pokladem neuteče moc daleko.
„Sakra, hodil by se nám kůň, přidej trochu,“ řekl jsem mému společníkovi.
„Já…uuuž….hef….nemužu,“ zasýpal vedle mě běžící Mordreaud.
„Vidíš, nemáš kouřit ty zaklínačský svinstva, pak máš plíce nadranc,“ Mordreaud jen mávl rukou a běžel za mnou.
„Támhle je,“ zarazil jsem ho a přikrčil se.
„Ty skunku,“ sykl zaklínač a vytrhl se mi. „Uáááá, vrať nám náš poklad ty zmetkuů!“
Bežel jsem za Mordreaudem a nyní mě došlo, že Sanguinar není sám. Stál na té louce a mocně se hádal s jedním mě velmi povědomým mužem.
„Bratře!“ zvolal jsem“Ty žiješ!“
„Bratře!“ zvolal bratr“Já žiji!“
Podali jsme si ruce, čehož chtěl využít Sanguinar k rychlému zmizení, ale to se mu nepodařilo.

„Teď nám vrať poklad,“ poručil jsem mu a Mordreaud otestoval palcem ostrost čepele.
„Au,“ sykl, když se objevila kapka krve.

Sanguinar však na nic nečekal a vyrazil doprostřed louky. Bůh ví, jak přišel k takovým hrozivým schopnostem, ale pozvedl ruce a jal se vyvolávat své poskoky a posluhovače z lesa.

„Skol ho Mordreaude! Skol ho!“ ukázal jsem na něj, protože mi jako prvnímu došlo co se děje. Mordreaud však právě sbíral maliny z nedalekého keře, a proto i když se po mém zařvání vrhl na Sanguinara, bylo už pozdě. Z lesa začali vycházet stvoření s kterými se lze setkat jen v té nejhorší noční můře. Rozpoutal se boj. Pozvedl jsem paže a zvolal zaklení. Zem se roztřásla a všem kolem se podlomili kolena.
„Na ně!“ volal bratr a sekal kolem sebe mečem co to šlo. Mordreaud zavířil v půlpiruetě a hbitě proplul mezi dvěma protivníky načež zakopl o kámen a spadl na Sanguinara, jenž se právě chystal vyvolat další poskoky.
„Dobře Mordreaude!“ zvolal jsem, když mi na hůl sám naběhl jeden z nepřátel. „Jeden, Mordreaude! Už mám jednoho!“
Já taky!“ křikl Mordreaud, když se odvalil ze Sanguinara a proklál mečem zakrslého nepřítele.“

„Žádný zaklínačský ucho mě nepřekoná!“ volal jsem ve víru boje.
Bitva trvala dlouho, ale ne moc. Nakonec jsme všechny včetně Sanguinara zabili.
„Vítězství! Vítězství!“ volali jsme společně, zvedajíc nad hlavu pytel s pokladem.
Nyní přišla moje chvíle, chvíle pro větu, která měla vejít do Zorhajnských dějin.
„Pánové,“ otočil jsem se k Mordreaudovi a bratrovi. „Toto je velký skok pro člově…“
„Zadrž,“ řekl Mordeaud a ukázal k lesu. Přicházela cizí družina, která nám musela být v patách. Bylo na nich vidět, jak lační po bohatství a naší krvi. Bylo jich víc a my byli zesláblí, věděl jsem, že tohle nedopadne dobře.

Pokusil jsem se sebrat poslední duševní síly k odvážnému kouzlu a šli jsme do boje, šli jsme na smrt.

Byla to krvavá řež. Mocným psychickým kouzlem jsem ovládl mysl jednoho z nepřátel a poručil mu, aby bojoval po našem boku. A začalo se umírat. Můj bratr bojoval statečně, ale když ho cizí čepel proklála padl a rozloučil se se mnou smutným pohledem. V duchu jsem se rozplakal jako dítě, ale věděl jsem že chci žít. Nakonec jsem na bojišti zbyl jen já, Mordreaud a zkonvertovaný bojovník, který však projevil silnou psychiku a v okamžiku kdy jsem k němu byl otočen zády, mě zasáhl do ramene. Padl jsem k zemi právě vedle pytle s pokladem, na rameni jsem pocítil lepkavou krev. To však nebyl konec, jinak bych byl nebyl mohl napsat tuto legendu. Náhle mou duši zaplavil příval energie ze zřídla někde pode mnou. Ještě jsem se ohlédl na Mordreauda, který právě sváděl boj s posledním protivníkem, načež jsem přivolal zakletí a přenesl se daleko do bezpečí šikmé věže.

Nuže a to jesti vše. V bezpečí jsem poté vyléčil své zranění. Zde jsem se také doslechl o zprávách, že Mordreaud přežil a získal poklad. Zde bych měl uvésti věci na pravou míru. Mordreaud totiž neumí příliš dobře počítat, poněvadž je ze zaklínačů jednodušších. Proto si nespočítal, že z původního pokladu mu nemalé množství ubylo. Množství těch krásných kamenů, které jsem si před únikem stačil přesypat do kapes a které si zde v šikmé věži zkoumám a obdivuji.

A toto je vlastně konec mého příběhu.