Je pátek 2.5. 2003. Po dvacetiminutovém zpoždění jsem dorazil do hlavního stanu organizátorů. První věc, kterou jsem uviděl po vystoupení z autobusu byla hlaveň pro mě neznámého samopalu, neznámé ráže ale ze známého materiálu. Za pokřiku „Halt,Halt!“ jsem prošel kolem Fulgora se samopalem a zadíval jsem se do pětihvězdičkového hotelu Hilton na druhé straně silnice.

Ubytoval jsem se v druhém patře a pln dobré nálady jsem zjistil, že je plno a že budu pokoj sdílet s družinou, která měla přijet z Kutné hory. No nic, alespoň se seznámíme. Vybalil jsem, prohlédl jsem si hotel a trochu smutně jsem přijal zprávu, že nejlepší apartmá s válendou si už objednal Krysař a jeho Agnes. No nic. Pár čtvrthodin jsem pobíhal všude možně a vítal se se vím možným. Potom přišel čas na prohlídku trasy. Náš hlavní průvodce Sanguinar společně se Stilettem, Chinookem a možná i Fulgorem, nám ukázal všechny místa na kterých se mělo něco stát, objasnil nám všechny nesrovnalosti a po prohlídce všech možných zajímavostí Kunvaldské přírody jsme se vrátili zpět do hotelu. Bylo načase vyhlížet obě družiny.

Kutnohorští i Kunvaldští se dostavili téměř současně a po krátkém seznamování se mohlo přejít k prvnímu slavnostnímu zahájení Zorhajnu-tažení. Po úvodní „šou“ s pochodněma a po představení družiny Nóóóó a družiny Finnacaid přišla kontrola zbraní a zkouška šermu, která sice odhalila některé trochu nejasnosti v pravidlech, ale celkově dopadla jen s jedním zlomeným mečem, což není zase tak špatné. Divadlo, které připravil ochotnický sbor Zorhajnu, nebylo(na to, že to byla jejich premiera) zase tak špatné, dá se říci, že bylo velice zajímavé a veselé, a že by jistě uspokojilo i náročnější publikum, zvláště pak velice humorný výstup Sanguinara, který zvládl svou roli s přehledem a klidem v tváři.(:-))

Divadlo ukončilo oficiální denní program a družiny se vydali do svých apartmá.(Kunvaldská družina samozřejmě domů). V hlavním stanu v přízemí se ještě sešli organizátoři aby dořešili poslední problémy a potom se šlo, za povyku Španělské inkvizice, která dělala v hotelu šťáru, spát.

Druhý den ráno pršelo. Pršelo hodně a moc, a tudíž se obě družiny dohodli s organizátory na půlhodinovém odložení začátku tažení. Nakonec organizátoři vyšli asi v 9.30 a první družina pár pětiminut za nimi. Pořád pršelo, ale mě to ze začátku nevadilo, protože jsem měl první roli ve vesnici, kde jsme se schovali v jedné chýši a očekávali příchod první družiny.

Hrál jsem rybáře, který lovil v řece ryby a měl společně se Stilettem a Chinookem(alias Náckem) dopomoct k nalezení jeskyně. Hned ze začátku jsem dostal zlaťák a sledoval jak Nácek pomalu odvádí družinu k jeskyni. Druhá šla družina z Kunvaldu. Nácek odvedl i je a za chvíli jsme už pochodovali se Stilettem na naše druhé stanoviště. Měl to být takový pokus o řadovku, a nakonec se z toho vyklubala pořádná bitva. Když nás první družina porubala a odešla, tak jsem zjistil, že počasí se uklidnilo, a že naše vzívání bohů pomohlo(sice se spožděním, ale přece).Utkali jsme se ještě s Kunvaldskou družinou a a já se tentokrát sám a s rukou za hlavou vydal hrát hostinského. Trochu „lehčí“ hostinská Chinook už tam čekal(a) a společně jsme prodali co se dalo. (Taky se mi podařilo prodat pytlíček s kořením, kterej jim vůbec na nic nebyl). Od druhé družiny jsem za diamant vykoupil přívěšek zahnání a vydal jsem se na mou další roličku- skřetího šamana. V mém ohnivě rudém hábitu jsem čekal poměrně dlouho před skřetí citadelou a připravoval si kouzla. Družina od Kutné hory přišla a s menšími obtížemi mě porazila. Daroval jsem jim dva svitky-rekrax a už jsem vítal druhou družinu. Ale tady se to zadrhlo. Přesvědčit je, že mě dokáže zabít jedině elfí síla, konkrétně ten elfí svitek,co od elfů dostali, tak to byla opravdu makačka. Nakonec se přeci jen odvážili svitek rozbalit a přečíst a přejít přeze mě do skřetí citadely. Tady se stal zádrhel.Družiny se zadrhli a nemohly dál. Stály před chodbou do citadely a radili se jak to projít. Ukázala se menší organizační chybička, ale nakonec to obě družiny zdárně přešli a s hordou skřetů v zádech se dostali ven. Teď následovala pauza na oběd a tradiční bitka, která byla docela vydařená. Všichni si zabojovali a po porážce jinak jistě velmi zdatného, ale na kouzelníky přeci jenom krátkého Fulgora jsem vyrazil k další roli. Společně se Shogunem a Kačenou jsme bránili brod jako loupežníci a po neúspěšném vyjednávání nás všechny pozabíjeli.

Potom už jsem spěchal hrát vražednýho králíčka. S medvědem(Lejdym) a vlkem(Stilettem) jsem kličkoval mezi nepřáteli jako divej. Obě dvě družiny byli nejdřív pořádně zaražení, když jsme jim na útoky odpovídali CHA a první družina by snad i utekla, ale nakonec nás zabili a zamířili dál. Po menší přestávce se organizátoři vydali na final fight, teda kromě Shoguna, který hrál roztomilého oranžovo-růžového králíčka. Převlečení za sedláky jsme ve final fightu měli pronásledovat Krysaře a Agnes, které měla ochránit přicházející družina. Rozběhla se závvěrečná bitka s první družinou a že to byl pořádný fight. Dávali jsme jim pořádně zabrat až se krysař rozhodl učinit rázný krok. Zvuk jeho píšťaly všechny sedláky položil na kolena a družina už s námi měla jen malou práci. V závěrečné scénce krysař odevzdal píšťalu krysaři novému a my očekávali příchod Kunvaldské družiny. Přišli a s hrdými výrazi v tváři si oddychli, když zjistili, že poslední vesničan padl. To byl závěr zorhajnu. Po tradičním společném fotu se všichni vydali do svých domovů, nebo do toho baráku, kterým míním hotel Hilton. Po cestě se řešilo ještě několik nesrovnalostí, hlavně o používání kouzel a o počítání mágů Kunvaldského kouzelníka, ale i to se nějak samo vyyřešilo a my mohli rokovat jen o tom co se povedlo a co ne.

Organizátoři i Kunvaldská družina pomalu odjížděli, až jsem v hotelu zbyl jen já a ona družina někde od Kutné hory. Večer jsme si ještě trochu povídali u ohně o všem možném, od počítačových her až po filmy, až jsme nakonec ulehli k zatím poslední noci v Kunvaldu.

Z celkového hlediska myslím, že čtvrtý Zorhajn-tažení se povedl pro organizátory v tom, že si (aspoň teda doufám) všichni zahráli. Doufám, že i družiny mohli být spokojené, ale o tom ať napíší oni. Závěrem zde napíšu několik kladů a záporů podle mě samotného:
KLADY:

* Veliká rozmanitost postav, od všeho trochu (hodně)
* Já jako organizátor jsem si skvěle hrál, zahrál a vyhrál
* Opravdu pěkné kostýmy všech
* Dobře vymyšlený a zajímavý příběh
* Počasí se nakonec docela povedlo
* Na to že dvě skupiny za sebou byli poprvé, se to zvládlo výborně
* Španělská inkvizice a vystoupení ochotnického divadla Zorhajn
* Celkově dobře zvládnutá organizace, nocleh i jídlo (ten guláš byl mňam)

ZÁPORY:

* Možná se rozdávalo trochu moc zkušeností, magů a hlavně peněz
* Drobný zádrhel před skřetí citadelou
* Déšť na začátku, i když někomu to nevadilo
* Trochu nejasnosti v pravidlech
* Možná oprávněný a možná ne rozruch kolem čarování Gandalfa
* Pro příště to chce od Kunvaldské družiny trochu originality, i když třeba je to jejich věc.

P.S. Omluvte mě jestli v tom budou nějaké nesrovnalosti s tím co si pamatujete vy, jsem jenom člověk. To samé se týká jmen a různých názvů. Díky.

Jak jsem již předeslal, na 4. Zorhajn jsem se připravoval dlouho. A musím přiznat – nebyla to žádná sranda. Rozpis svých postav jsem dostal, tak týden dopředu. Dozvěděl jsem se, že budu hrát skalního obra, sebevraha, dále vznešeného elfa, skuruta, lupiče, a nakonec CP, o které jsem požádal – „růžového králíčka“. Dost rozmanité…, na kostýmy mám týden, fakt skvělé. Pakliže jsem chtěl vypadat co nejpravdivěji k dané roli, musel jsem jednat. Kostým: 1. Koupil jsem si látku na králíka. Pěkná, nebyla růžová, nýbrž jemně oranžová. Co naplat, nebude tedy růžový králík, ale oranžový. I tak to bude úchylné dost. Pomocí dost zajímavého střihu jsem si vlastníma rukama vyhotovil onen kostým. Docela lehký. Spokojenost. 2. Elf – to jsem neřešil, kostým mám solidní, jen jsem si dodělal nátepníky ( den před Zorhajnem) 3. Skurut – co udělat, abych se naztrapnil? Toť otázka. Stáhnul jsem si z internetu dost pěkný obrázek skřeta z Pána prstenů. Podle něho jsem to chtěl dělat. Nakoupil jsem kobercovky, nastříhal jekor, a vyhotovil kyrys. Na to že to bylo narychlo, a „jen tak aby se neřeklo“, se mi docela zamlouval. V hrabáku jsem koupil dlouhou dámskou modrou sukni a znetvořil ji tak, aby vypadala jak skurutí suknice. Dobrý cáry. I s tímto kostýmem jsem se nebál zahanbení. 4. Černých oblečků na chmatáka mám doma docela dost, ale i tak mi vrtalo hlavou jak to vylepšit. A co pomohlo? Jasně, charita!! Koupil jsem jakýsi svetr, který „skoro“ připomínal něco jako kroužkovou košili. Byl ze zvláštního materiálu. Když si ho oblékáš, jako by tě chladila ocel. 5. Sebevrah – u všech plantážníků – dochází inspirace. „Kluci od Zorhajnu“ říkali něco o ženských šatech. Mně se ale nic nepodařilo sehnat. Inu nechám to otevřené. 6. Skalní obr – hm, chtělo by to něco šedého. Taky nevím co. Nakonec jsem se domluvil s Donkalem, že mi pujčí svůj šedý hraničářský plášť, do kterého se zahalím.

Tímto byla asi ta největší starost za mnou, jak říkám, neměl jsem akorát sebevraha, ale stejně to nakonec dopadlo dobře.
Pátek 3.5.2003

Organizátoři měli sraz v 15:00 v Camelotu. Jelikož jsme měli tento den volno, mohl jsem dořešit poslední problémy, a pořádně se sbalit. Postupně jsem nanášel kostýmy, oblečení, zbraně, věci na spaní, hygienické potřeby a jídlo do pokoje. Výsledek => jedna plná krabice od banánů, plný kufr, hafo zbraní, krosna (prázdná), bedna s jídlem, troje boty, skládací křeslo… . Donkal se také celkem rychle sbalil, a tak jsme čekali na odjezd. Ten byl domluven na 14:30. Dal jsem si svoji poslední sprchu, oblékl se lehce, a pak jsme už nakládali do auta. Autem jela jen tříčlenná skupina Theowolfáků a řidič. Felicie narvaná k prasknutí. To víte, skládací křesla také zabírají místo.

Ke Camelotu jsme dorazili asi 10 minut před třetí, vybalili jsme auto a šli obhlédnout kvalitu ubytování. Jaké bylo moje překvapení, když jsem uviděl nádherně uklizené místnosti, které byli donedávna plné všeho možného. Neustále jsem si říkal, kam to všechno dali. No, k dispozici byli dvě místnosti. První, tam že bude družina a ostatní, další Fulgor + Chikoritta, tam se prý smí také ( uznejte však, že to je blbý ). Ale my jsme přece jen Theowolfáci, a tak jsme přemluvili Sanguinara, aby jsme mohli spát ještě v další. Úplně nejzadnější. Směli jsme. I jali jsme se to tam zvelebit. Vojenská lehátka byla k dispozici a ostatní jsme si přivezli. Nu, jako doma.

Tak o půl čtvrté jsme se vydali prohlédnout trasu. Netrvalo to ani dlouho, 2 hodiny čistého času. V 18:00 jsme už zase oddechovali v domu. Boleli mě docela dost drsně kolena, říkal jsme si, že jestli to půjde takto dál, bude to špatný. No nic, mezitím už dorazila Kunvaldská družina, a tak se čekalo ještě na druhou. Odehnali jsme Kunvalďáky a u ohně řešili poslední problémy. Druhá družina přijela kolem 19:45. Celkem rychle se zabydleli a už se hnalo na zahájení. Všichni naběhli v kostýmech a mohlo to začít. Družiny se posadily naproti poradnímu stolu a vyčkávaly co se bude dít. Pak hlasatel (já) uváděl jednoho mistra za druhým, trochu jsem to popletl, protože jsem to říkal z fleku. Přicházel Sanguinar, řečený svině, mistr lovec; dále Stilett, mistr kouzelník; Chinook, mistr druid; Fulgor, mistr válečník; Dagoth, mistr zaklínač; Donkal ( al sandrun í korit ), pomocník mistra válečníka, a nakonec Chikoritta s Zorhajnskou vlajkou. Nějaké ty uvítací řeči, pak schvalování (ničení) zbraní, komentáře, dotazy. Teď mě napadlo, že jsem ještě neuvedl názvy a členy družin.
Družiny na 4. Zorhajnu
Finnacaid Kunvaldská družina
Eteus – mág Gandalf – mág
Kivan – druid Aragorn – zaklínač
Romain – lovec Tomáš (Frodo ??, nevím) – válečník
Melcorn – válečník -

To jsou družiny… Po tomto představování začali zkoušky povolání. Já jsem se potloukal kolem. Pak se začalo připravovat divadlo, a tak se družiny začali řezat na parkovišti. Za úplné tmy nám Fulgor s Chikorittou sehráli hru o Krysařovi a Agnes, lásce a zradě, o bolesti i radosti, atd. Malou epizodní roli sehrál i Sanguinar, nemýlím-li se. Večer nás čekala ještě schůze organizátorů.

To bylo pro tento den vše. Hurá na kutě, spíše vojenská lehátka. Nejvíce jsem se bál mytí. Nakonec to nebylo ani tak špatný. Celý jsem se ošplíchl a spát se dalo. Na již zmíněných lehátkách se hajalo velmi dobře, byť byla na můj vkus trochu uzounká. Tak ve 24:00 SEČ, když jsem se pohyboval na hranicích hajan. Vtrhla skupina převlečených, barbarských Zorhajnistů do našeho pokojíku a začala vyřvávat jakýsi prapodivný song. Pakliže tato píseň měla melodii, …nepostřehl jsem ji. Krátce potom co vzbudili celý barák jsem zase usnul.
Sobota 4.5.2003 – budu možná více vulgárnější

Ráno se probouzím hezky v šest hodin, vidím jak ostatní Theowulfovci ještě chrápou, tak jdu chrápat taky. V sedm jsem zaslechl podivný šelest vně našeho pokoje a bylo mi hned jasné co nastane. Nemýlil jsem se. Pekelný řev z magneťáku znamenal jen jediné – budíček. Šel jsem se opět ošplíchnou a vyčistit si chrup. Zaznamenal jsem, jak je venku hnusně. Naštěstí ještě nepršelo. Lehce jsme posnídali. Odchod byl stanoven na devátou hodinu. Tak jsme jedli, Dagoth si četl, byl z toho fakt hotovej. Já se balil, toliko kostýmů, achich. Zašli jsme do Konzumu, a snížili zdejší zásoby. 8:15 do prdele, prší. Naše vlajka visí z okna jak prochcaný trenky. Říkáme si „to přejde“. Rozdělávám balíček slaných tyčinek. 8:45 stále beznadějně prší. Zničeně do sebe láduji jednu tyčinku za druhou. Nesnáším déšť. 8:50 s vědomím toho, že za deset minut odcházíme, usedám na záchodovou mísu (před tím řádně obloženou papírem) a oddávám se poslední velké úlevě. 9:00 hlasování => jdeme až v 9:30 9:15 sprint přes silnici do konzumu, výsledek: totálně mokrý boty, jsou děravý na patě. Kyselé žížalky jsou jen slabá náhrada. 9:30 už neodvratný odchod. Přes brutální bágl mám přehozenou celtu. Jsem v suchu. Jediný co mě sere jsou ty boty.

První setkání – skalní obr. Hraji jednu z jeho rukou. Dagoth hraje druhou a Donkal bojovníka. Máme se s Dagothem přivázat ke stromům provázky. Dagoth se přivázal, já zatím nikoliv. Jdu s Donkalem na kopeček, aby jsme viděli, kde je družina. Z dola se ozývá řev naštvaného Dagotha, ať se prý jdeme schovat. S každým zařváním jsme čím dál tím více vysmátí. Tlemíme se jak debžoti na kopci, prší na nás a družina furt nikde. Když konečně přišla, to už i já jsem byl přivázaný u stromu. Byl jsem schován pod Donkalovým pláštěm a dorážel na družinu. Dostal jsem pár ran, ale pak jim došlo, že ruce jsou nezranitelné, a jediný co musí udělat, je vypíchnout pomyslné oči z papíru. Finnacaid tak učinila celkem bez problémů. Kunvaldským bijcům jsme ubrali trochu více životů, schytal to válečník, když se ruce spojily. Přepadá mě stále hlubší zoufalství. Dal jsem si v tom zasraným plášti na držku a teď ho má Donkal od bahna. Prší a prší. Proklínám déšt.

Donkal s Dagothem museli jít na další svoji štaci a já se mohl nachvíli schovat v takové budce. Tam jsem se převlékl. Na sebevraha jsem nakonec použil jogínský přehoz a skřetí suknici, jako ňadra – nátepník. Počkal jsem na Chinooka a vydali jsme se k dalšímu našemu stanovišti. Vláčeli jsme se do brutálního kopce. Když jsme byli na vrcholu, těsně nad roklí, kde jsme hráli, sundal ze mě Chinook skoro dvoumetrovou větev. Kde jsem k ní přišel, to je mi také záhadou.

Druhé setkání – sebevrazi. Neprší už moc hustě a to je „celkem“ příjemné. S Chinookem jsme si dali věci pěkně pod celtu a vyčkávali na družinu. Pod stromy už déšt nebyl skoro cítit. Pak přišla i Chikoritta, která tam měla v podstatě nejdůležitější práci. Pak jsme spatřili, že první družina má už za sebou odpočinek a jde směrem k nám. Slezli jsme tedy do rokle a vyhledali jsme si místa, kde budem ležet jako mrtvoly. Já si našel celkem suché místo pod skálou a tam jsem si ustlal. Pak přišli. My jsme v tu dobu už tuhý. První družina zatřásla s každým z nás – bez výsledku. Tu se tam zjevil Krysař a požádal je o oživení Agnes. Finnacaid ji tedy nalila do chřtánu jakýsi lektvar a Agnes procitla. Ale ona nebyla jediná, kdo se pohnul. Mrtvoly se také začaly probouzet. Něco jako zombie. začali jsme útočit na družinu. Bránili se dost dlouho. Pak se stáhli s Agnes na kopec, tam jsme za nimi nemohli. Vrčeli jsme a doráželi, sklidili jsme však jen výsměch. S druhou družinou to bylo to samé. Jen jsem změnil pohled. Místo pevně zavřených víček jsem nechal oči vytřeštěné. Vypadalo to určitě efektně. Kunvaldští byli legrační. Když už je Agnes odvolala nahoru, zjistili, že u nás mají batoh. Válečník Tomáš se pro něj tedy probojoval. Chudák. Pak tam ještě zapomněli sekeru. Zase Tom. Chudák. Ale vybabrali se z toho.

Po tomto setkání už skoro neprší. Padá opravdu málo kapek. Začínám být veselejší.

Po tomto setkání jsem měl dost času, opravdu dost času. Šel jsem tedy po poli až k místu, kde končil tento chod. Pěkně blbej nápad. Boty zvětšily svůj objem na dvojnásobek své původní velikosti. Konec chodu byla hospoda. O trochu výše jsem rozbil tábor. A jal se občerstvovat a sušit věci. Pak přišli i Dagoth s Donkalem. Dlouho jsme se neviděi, a tak následovalo srdcervoucí přivítání a líčení našich zážitků. Najednou zde byli obě družiny a trochu se odpočívalo. Oblékl jsem si své elfské punčocháče, a jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že mám v botech docela sucho. Po krátké pauze jsme se vydali dál. O dalších 500 metrech následovalo moje třetí působení.

Třetí setkání – elfové. Měli jsme čekat za zatáčkou u jasmínu.( byl to jasmín ? ) Až přijdou družiny, párkrát na ně vystřelit a pak trochu bojovat a nakonec pomoci. Tak jsme udělali. S první družinou to bylo těžší. Jakmile se objevili, zavolal jsem: „Tangado haid! Hado i philinn!“ (elfové si to přeloží) a vystřeli jsem jen já. Pak na nás najednou vyběhl válečník a strhla se bitka. Střílel jsem jak o život a po krátké době zastavil boj. Vyptával jsem se kdo jsou atd? Dostali od nás nějaké ty lektvary, svitek, a požehnání. Ať jdou lovit skřety. S druhou družinou to bylo lepší. Po mém povelu jsme vystřelili všichni. Došlo i na rozkaz: „Berió“ A bojovalo se spíše v řadě. Ubrali jsme celkem dost životů. Dostali to samé jako Finnacaid, a sbohem.

Rychle jsme se převlékli a mazali na skuruty. Naštěstí Stilett obě družiny pozdržel, a my se v pohodě dostali do skřetí citadeli a oblékli si zbroje.

Čtvrté setkání – skurut-hai. Docela se to organizátorsky nepovedlo. Nechce se mi to všechno popisovat. Všechno bylo moc rychle a zase pomalu. Finnacaid použili dobré kouzlo, takže nás v podstatě přelstili. Museli se vrátit, protože to tak organizátoři vůbec nečekali. Druhá družina – na ní zase útočili malé děti ze svahu, z kterého se útočit nemělo atd. Nicméně, všechno se tak nějak vyřešilo a šel se připravovat oběd.

V tuto dobu už vůbec nepršelo, ba i slunce se ukázalo. Nad brutálně suchým plamenem jsme opékali buřty. Jedl jsem je skoro syrové, ale s chutí. Po obědě jsme si dali pár řadovek na pláni. Docela příjemné. Zašermoval jsem si i zastřílel. Jednou jsme se už chystali rozběhnout proti sevřeným řadám nepřítele, když tu najednou myslivci. Tak všichni stáli pokojně a tiše. Prdel.

Páte setkání – lupiči. Toto probíhalo na velmi dobrém místě. Cesta byla obklopena dost vysokými břehy. Tam jsme byli schovaní. Drirr tam seděl a pískal si. Jakmile přišla družina, chvilku s nimi pokecal a pak zapískal na „ kamarády „. V tu chvíli jsme se zjevili my. Nejsprostější sebranka vraždících lupičů. Kladli jsme tak vysoké požadavky, až nakonec došlo k boji. Nastal brutální Střelba ( s velkým S ). Nechali jsme se pobít a družina dostala prachy, zkušenosti, a přívešek Tichého pohybu. Chválím družinu Finnacaid za jejich role-playing. Už předtím byli zakletí a tak nemohli mluvit. A opravdu nemluvili, i mezi sebou, když se radili nad našimi požadavky. Při druhé družině nás opustil Drirr, a tak jsem šel na jeho místo, a na moje zase Dagoth. Tato družina také bojovala. Nějaké to mluvení jsem tam zaslechl. Tak je nechválím. ( nic si z toho nedělejte). Na závět nás ještě sprdli myslivci, že jsme slyšet po celých „Rokytenkách“. Dostali to samé, a navíc červené magy pro zaklínače. Poté jsem ještě shlédl představení s vílami – velmi vtipné. Zorhajnisti si nějak libují v hraní ženských rolí. Na konci předposledního chodu bych zase pochválil Finnacaid. A to druida a kouzelníka za dobré předvedení meditace. Nemělo to chybu.

Šesté setkání – „růžový králík“. Mé poslední setkání. Družinám jsem položil otázky a dal jsem jim „králiččí ouško“-imunnost vůči píšťale Krysaře. Finnacaid mě docela setřela, když uhodli 3 hádanky ze 4. Měl na tom hlavně zásluhu hlavěn Romain, lovec. Nešetřil jsem chvály a obdivu. Dal jsem jim i svoji mrkev, byli dost hladoví. Kunvaldské společenstvo prstenu uhodlo jednu, a druhou po menší nápovědě. Činil se Myšák – Aragorn. Tuto druhou družinu jsem měl ještě zdržet, než první dobojovali závěrečnou bitvu. Tak jsem se sbalil a prohlédl jsem si jejich osobáky. Za chvíli mohli jít. Krátce po nich jsem šel i já. Nechal jsem si na hlavé svoje králiččí uši. Jako na pytel kolem nás jeli zase ti myslivci v modré škodárně. Ty valili oči. Nu, nedivil jsem se.

Shlédl jsem závěrečnou bitvu Společenstva prstenu. Zaklínač Myšák „Aragorn“ šikovně sesílal zahnání. Někoho asi dost uhnal. Celkem krátké. A najednou konec. Povídali jsme si zážitky, udělali společnou fotku a šli do hradu. V Camelotu jsme byli tak v 18:00. Postupnmě jsem se balil a jedl a pil. Sanguinarova maminka navařila brutální hrnec dost hustě dobrého gulášku. Mňam, dal jsem si jen trochu. Jeli jsme domů v 21:00.

Co závěrem? Zorhajn byl sqělej až na ten počáteční deštík. Nelituji postu organizátora. A samozřejmě se těším na další. V textu jsem většinou chváli Finnacaid, to neznamená, že druhá družina byla nějak horší. Všichni se dost snažili. A to je učitě potřeba. Děkuji tedy i družinám, že přijeli, hezky všechno hráli, a bojovali férově. A samozřejmě mnohé díky patří Zorhajnu za zorganizování celé této akce, a předem děkuji za fotky, které tu budu zveřejňovat.

Ještě si neodpustím poslání, namířené proti skřetům:
„Nai yarvaxea rasselya taltua ngotto Orqui-carinnar!“
Toto brutálně dlouhé vyprávění napsal Shogun, elf.

Páteční soumrak padl na podhůří Orlických hor a my čtyři dorazili na základnu Zorhajnu a ostatní fantasychtivé populace do nevelkého sídla jménem Kunvald. Tím my čtyři myslím sebe – lovce Romaina (hádejte civilní jméno), Michala – bojovníka s holí Melkora, Tomáše – kouzelníka Etheuse a Ivana – druida Kivana. Nejdřív jsme byli okukováni jako Emil Holub v Africe ale během dvou hodin jsme dle našeho názoru zapadli do kolektivu.Sotva jsme byli odvedeni do našeho hnízda, dostali jsme pokyn k nástupu v kostýmech. Věc věru nelehká po tříhodinovém sezení v autobusech. Nakonec nám byla zrekapitulována pravidla a ohodnocena výzbroj s kostýmy. Dobové obleky měla naše družina lepší než konkurenční domácí parta dobrodruhů zato naše zbraně silně pokulhávaly za ideálem mistrů zbrojířů. Nováčci,no. Po cvičných soubojích a úspěšně (!) složených zkouškách jednotlivých povolání přišlo uvedení do příběhu. První obraz nám dal nahlédnout do rozhovoru Krysaře s mladou dívkou jež mu podlehla, citově podlehla, zkrátka láska jako trám. Trochu strašil o svém tajemném zapískání ale to k němu patří. Část druhá nám na živo ukázala topení krysích zástupů pomocí čarovné píšťaly.V obraze třetím jsme vyslechli roztržku konšelů kunvaldských a Vymítače krys. Odmítli zaplatit a za to jim Krysař slíbil pomstu. Pravda původně smrtelně vážná scéna se zvrtla v prvotřídní komedii, takže jsme si protáhli i bránice. Poté jsme plni očekávání odešli na lože.
Den druhý

Sobotní ráno nám chrstlo do tváří vytrvalý déšť, ale s menším opožděním jsme se rozhodli vypravit se na cestu. Starosta chtěl zřejmě napravit včerejší křivdu vůči Krysařovi, mimochodem spáchanou pod vlivem alkoholu (imaginárního) a za tučnou odměnu chtěl jeho předvedení. Matka oné lehkověrné dívky nám plakala na rameni, ať jí proboha přivedeme zpátky dceru, která odešla kamsi k Propasti sebevrahů. Celkem jasný případ. Svižným krokem jsme šli k východní bráně. Tam jsme od stráží dostali varování před nebezpečím a harpunu. Roztřesená kolena se uklidnila, když jsme zaslechli volání o pomoc. Skalní obr tam ohrožoval poutníka. Moc platné mé šípy nebyly. Než jsem je stačil vypustit, náš udatný bojovník vypíchl obrovi oči. Ejhle, přibyly zkušenosti, první mince a rada kudy dál. Záhy jsme vešli do malinké rybářské vesničky a po delší konverzaci (přece jen prostí rybáři) a daru jsme získali dopis od hledaného Krysaře, v němž psal o ostnu lásky jež proklál jeho srdce a zbavil ho síly. A také o uvězněném ambiciózním krysaři, který by to měl vzít za něj. Máme ho dostat z podzemí. Průvodce nám dělal místní blázen Nácek (J). Se ztrátou života a zamazanými kalhotami našeho bijce jsme úspěšně krysaře vytáhli, aby se mohl stát Krysařem. Na další cestě nás napadly veverky či co to bylo za stromovou havěť a my je museli zlikvidovat. Mrštné sice byly ale nakonec se do jedné válely pod stromy. Těsně před setměním nás ještě potulný mistr válečník naučil zacházet se zbraněmi a poté jsme vyčerpaní, zranění a zkušenější odešli spát do spřátelené strážní věže. Brzo ráno jsme se vydali podél pobřeží dál. Brzo jsme našli onu smutně proslulou propast a v ní tři těla. Dívku jsme oživili lektvarem od krysaře a po marném boji s oživenými stvůrami jsme se dali na útěk. Koutkem oka jsme zahlédli Krysaře jak děkuje za záchranu dívky a opět záhadně mizí. Tenhle chlápek nás asi bude stát krk. Za pár šupů. Těžký život dobrodruha. Dál nás Osud vedl dolů a po louce podél potoka. V cestě nám však stanulo sedm nesmlouvavých neúplatných vojáků. Kvůli vzteklině jsme měli být pobiti jako prašiví psi. Chvíli váhání vystřídalo odhodlání k boji, který byl dlouhý a krvavý a pro nás vítězný. Obrali jsme mrtvé (z něčeho se žít musí) a vydali se k lávce, kde jsme poklábosili s přítelem Ágnes (dívka z propasti),od něhož jsme získali kouzelné seno za dobré slovo. O pár minut později druid promluvil s hladovým jelenem, nakrmil ho senem a vytáhl amulet z podzemní kobky. To už padal soumrak a my se jen taktak stihli ubytovat v hostinci (mimochodem fešný hostinská J). Krátce po snídani jsme pokračovali na sever, aspoň myslím, a střetli se s Krysařem, který od nás žádal meč, který mu uzmuli skřeti, blesky a mor na ty zrůdy! Na nedostatek práce se naše družina v těchto končinách stěžovat nemusela. Vzhůru do skřetí citadely dobrodruzi! Ale naznačený směr nestačil a tak jsme se zeptali sympatických dvoumetrových včel. Ty nám sice poradily, ale vzápětí na nás podnikly kobercový nálet. Silné ruce Melkora, mocná kouzla Etheuse, magie lesa a meč Kivana spolu s mými otrávenými šípy znamenaly konec existence hmyzu a pár šikovných jedů do zásoby. O tom, že jsme se stávali stále schopnější snad nemusím mluvit. Sotva dozněly čepele našich zbraní už jsme byli zasypáni sprškou šípu z elfských luků. Předchozí úspěchy nám však dodaly křídla a my se neohroženě pustili do roztržky. Nakonec nám všem svitlo, že bojujeme za stejnou věc a proti skřetům a rozešli jsme se v míru, dokonce se nám dostalo požehnání, které se ukázalo velice důležité hned po filosofické rozmluvě s podivínským poutníkem. Šaman skřetů se tvářil jako nesmrtelný, ale když slyšel z našich úst slova elfové a požehnání, zbaběle prosil o život výměnou za svitky. Byla to léčka a my do ní padli po hlavě, protože na jeho křik: „Skurut-hai!“ se les zaplnil nestvůrami, ze kterých se zvedal žaludek. Potřísněni krví těch proklatců jsme se probili až ke čtyřrukému monstru se zatraceně tuhým kořínkem. I ten jsme díky vražedným Melkorovým úderům zpřetrhali a získali meč. Po krátkém odpočinku nás nevinná říčka zbavila řeči a my se nemohli domlouvat. Koktajíce mumlajíce jsme odevzdali meč Krysařovi který se nám vysmál a pak blahosklonně ukázal někam do lesů s tím, že tam žije naše naděje. Pak se u rybníka konala skutečná svačina a bitvy jen tak pro potěšení z boje. Po nich jsme se ustrojili a vydali se za řešením našeho babylonského komplexu. Ten nás málem poslal do Spící říše, protože zbloudilí severští bojovníci pochopili naše chrochtání jako urážku a sekali nás hlava nehlava. Díky Štěstěně jsme víc mrtví než živí poslali posledního Seveřana do Ódinovy říše na hodokvas trvající do Velké bitvy. Když jsme obvázali rány, byli jsme u brodu přepadeni drzými bandity, s kterými jsme se chvíli handrkovali o výkupné za průchod a nakonec s nimi svedli další lítý boj, který byl s pomotanými mluvidly málem osudný. Bohové i tentokrát stáli při nás a my mohli přes řeku za značně opilým knězem. Chtěl nás oddat, a naše posunky ho všemožně informovali o naší katastrofě. Po hodině pantomimy konečně pochopil a učinil obřad, jenž nás opět naučil mluvit. Přispěli jsme mu na opravu kostela a letěli dál, jen tak. O zábavu se nám postaraly tancechtivé víly, které jsme utahali k smrti a ony nám nadělily různé bonusy, mě teda spíš postihy. Na samém konci lesa nás ještě ohrožovala trojice zajíc-medvěd-vlk, zvěř zranitelná pouze do dolních končetinách. S posledním z nich padl i soumrak a my přespali na kraji polností. Další den začal setkáním s hádankářským zajíčkem, kterého jsme překvapili svým ostrovtipem a získali za to ouško, které mělo družinu ochránit před účinky Krysařovy hry. Pak jsme pokračovali dál po cestě směrem k lesu, v němž zaznívaly hlasy. Najednou nastalo ticho a proti nám vyběhl Krysař se svojí družkou v náručí. Křičel o pomoc, kterou skutečně potřeboval, protože mu v patách uháněla celá vesnice v čele s lakotným a proradným starostou. Co zbývalo, čekal nás boj poslední. Vždy když jsme byli v ohrožení života, zapískal na píšťalu a vesničané padli k zemi bolestí. My pak do nich řezali a chtěli je co nejrychleji zprovodit ze světa- na pokyn Krysaře. Po dlouhém boji zůstala lesní cesta poseta mrtvými, všichni nepřátelé položili život kvůli své nenávisti vůči Krysaři. Ze zákrutu vyšel Krysařův nástupce. Ten beze slova pokynul, dostal píšťalu a odcházel, protože Krysař je stále na cestě. Na druhou stranou odcházel Krysař na odpočinku s Agnes vstříc šťastnému životu. A my tak skončili svou pouť za dobrodružstvím. Za celou skupinu můžu říct, že to byl fakt zážitek a větší, než jsme čekali, takže se s největší pravděpodobností vydáme i na Svět!