Všechno to začalo už v pátek o půl páté. Díval jsem se na Sclub7, když tu najednou zazvonil zvonek. A kdo to nebyl? No samozřejmě… organizátoři.

Uskladnili si svůj arzenál a vydali se na čtyřhodinovou „procházku“. Vrátili se kolem osmé a poté měli ještě skoro dvouhodinovou poradu. Svůj čas jsem vyplnil Návratem Jediho. Všechny tyto přípravy mě dokonale natěšili na sobotu. Musím se ale přiznat, že jsem měl někdy dost strach, abych hned nezemřel, a tak se i neztrapnil. Tak takhle jsme spali

(ubytování Ještě musím podotknout, že organizátoři spali v místnosti asi 3x4 metry a spalo jich tam 6, no uvažte jaká to byla legrace. Mohli mít větší pohodlí, ale rozhodli se jinak.

V sobotu ráno se organizátorům nechtělo jít na náměstí, a tak jsme se rozhodli, že já půjdu pro družinu a všichni se sejdeme v „zasedací místnosti“. Na náměstí jsem se vydal krátce před osmou a tam už byla naše silná a chytrá družina a dva nabušení organizátoři Dagoth (Pavel Š.) a Besip (Besip), který měl úžasnou zbroj. V družině jsem byl já Shogun (Jakub R.) – lovec, Drirr (Filip A.) – kouzelník, Gangar (Tomáš F.) – zaklínač a konečně Čikoritta (Radka) – kouzelnice, jediný zástupce ženského pohlaví na celém Zorhajnu (nepočítám Áju, která se jen koukala a fotila).

Takto jsme se teda sešli, všichni schopní a odvážní. V hl. sídle na nás vyskočili už oblečení organizátoři a začali do nás bezhlavě řezat, bylo vidět, jak jsou rozvášnění nás zničit, uff. Všichni jsme se přichystali a vydali jsme se na místo konání. Musím zmínit vyděšené pohledy lidí, kteří nás potkávali třeba v Konzumu atd.

Nakonec jsme skončili u pramene. Tam nás organizátoři opustili a nechali nás napospas živlů, „že prý za chvíli někdo přijde“, my jsme čekali nějakou nestvůru, a tak jsme každý v bojovém střehu vyčkávali na náš osud. Nestalo se tak, zjevil se tam Stilett (hlavní machr na pravidla) a zavedl nás o kus výše, kde nám vysvětlil ještě naše dotazy, rozdal zkušenosti a vyslal správným směrem. Dostal jsem zdarma luk a šípy, a tak jsem byl šťasten, na druhou stranu jsem obdržel jen pět zkušeností. Mé hrabivé srdce poručilo, a tak jsem začal zaškrtávat celkem bezvýznamné vlastnosti jen proto, že byli „levné“. Chudák Gangar, byl mu odepřen štít, a tak byl celkem znevýhodněn, ale nebylo to na něm znát.

u regenta Po této akci jsme se vydali za poslem, chrápajícím na lavičce, po chvílí zbytečných řečí nás zavedl ke hradu ctěného regenta Sanguinara. Před vraty stál skoro dvoumetrový strážce, který se svým obouručním bastardem vypadal jak bastard. To byl vtip, vypadal opravdu hrozivě a nebezpečně. Slova se chopil Drirr a vysvětlil, co tu chceme atd. Dozvěděli jsme se, že regent právě snídá. Nemuseli jsem však čekat dlouho, najednou tu byl. Statný regent Sanguinar, oblečen v haleně se svým erbem, s ovčími nohavicemi a se středověkými botami. Vysvětlil nám, že zrádný Lord Stilett ukradl jeho vzácnou knihu kouzel, a že jí má teď nějaký deamon, a že by byl rád, kdyby jsme mu ji přinesli atd. Taky nás varoval, že to je velmi nebezpečný podnik, ale my jsme se nezalekli a svorně jsme řekli „ANO, uděláme to, položíme klidně za tebe život“. Regent byl potěšen a poslal nás za rangerem Kačenou, tvrdým chlapiskem, který jediný se uměl dostat přes hranice. Tak jsem rázně vykročili. Šli jsem po úzké, světlem prosvícené pěšině, když tu náhle se v trávě něco pohnulo, později jsem se dozvěděl, že to byl mědvěd. S divokým zavrčením jemu podobným se na nás vrhl. Gangar v první řadě skvěle odolával a kouzelníci metali kouzlo Avene – a to byl dobrý tah. Já jsem medvěda zasypával šípy. Pak mě došli a tak jsem se snažil prosmýknout kolem, nepovedlo se, schytal jsem ošklivou ránu drápy. Toto pálilo. Pak ale Gangar udělal mocný výpad a medvěd se svalil mrtev k zemi. Gangar, náš zaklínač začal provozovat temný rituál a vyredukoval si své, poctivě zasloužené červené magy. Obdrželi jsem nějaké zkušenosti a vydali se dál. Celkem málo zranění, myslím, že jsem o život přišel já a Čikoritta, nevím. Osvěženi prvním soubojem jsme pokračovali dále určenou cestou.

Za dalším keříkem se objevil zkušený bijec. Byl naštěstí hodný. Vyzval někoho na souboj, jen na stínové životy, a celkem bylo jasné, kdo půjde. Gangar bojoval jak lev, druhý válečník však byl zkušený a se svojí jednoruční palicí neustále dotíral. Nakonec to dobře dopadlo, Gangar vyhrál a my dostal nějaké zkušenosti, družina mi koupila smržník, a tak jsem ho pečlivě natřel na mé smrtící hroty. Bijec se s námi skamarádil a „že nás doprovodí“. Také nám řekl jakousi bezvýznamnou básničku, možná se nám bude hodit.

Již z dálky byla vidět hraničářova chatrč, a pak se i ukázal. Shrbený Kačena žmoulal kus trávy a nepřítomným skelným pohledem se na nás zadíval, až to ve mě zamrazilo. Tak zkušeného a větrem ošlehaného muže jsem jaktěživ neviděl. Slušně jsme ho požádali a on řekl, že chce něco jíst. My jsme však nic neměli a on řekl „Tak teda ne!“, to by nám ale překazilo veškeré plány, a tak někdo obětoval svoji horalku a Kačenu jsme uplatili.

(Bitka s lordovými hraničáři Šel tedy s námi až k hranicím, tam nás zanechal. Najednou oko mé spatřilo stopy, ano, skupina vojáků se tu musela pohybovat tak před půl hodinou. Jakmile jsem to chtěl oznámit družině, ozval se děsivý pokřik a ze svahu k nám běželi 4 vojáci, hned nám došlo, že to nejsou kamarádi. Každý se chopil zbraně. Já prudce vyndav z toulce otrávený šíp, běžel jsem vstříc opravdu svalnatému mordýři, vystřeli jsem…vedle, divoce jsem zaklel, nebyl ale čas na nějaké projevy, neboť první z nich už tu byli. Vběhli mezi nás jak vítr a rázem naše síly rozdvojili. Ještě, že tam byl náš záhadný bojovník s palicí. Bojoval jak tygr, odhazoval vojáky jako mouchy. Naši čarodějové výtečně používali kouzla Avene, a tak se nepřátelský postup zastavil. Rozběhl se boj muže proti muži a boj muže proti ženě. Mocný mág Drirr byl najednou chvilku indisponován poté, co na něj neustále útočila zákeřná včela z blízkého včelince. Měl jsem opravdu štěstí, že jeden voják se zastavil účinkem kouzla a mohl jsem do něj celkem nerušeně vystřílet svůj obsah toulce. „Vyhráli jsme!!!“ ozvalo se údolím. Myslím, že už tam byl někdo vyřazený, byl to tuhý boj. Bijec s palicí nás opustil a my jsme osiřeli. Posbírali jsme všechny svoje zbraně, šípy, dýky a seskupili naše síly. Rozdělili si zkušenosti a šli dále.

Za nedalekou zatáčkou jsme uslyšeli modlitby. Pod mohutným stromem se skláněl mnich a pořád něco mumlal. Snažili jsme se ho vyrušit, ale nic se nedělo. Po chvíli sám vstal a konečně se zaměřil na nás a mluvil, byl opilý. Nabízel nám svoje služby. Dostali jsme se k svatbě. Nikomu se nechtělo být pod pantoflem, poté nám ale za to začal slibovat různé věci. Nedalo se odolat. Po chvilce ošívání a dohadování byli oddáni naši kouzelníci. Dostali zkušenosti a nějaké lektvary. To byl konec prvního chodu. Důkladně jsme se vyspali, a pak si ještě kouzelníci zameditovali. Odpočinek přišel vhod. Pokračovali jsme dál. Neušli jsme ani sto metrů a před námi se zjevili dvě potvory, to jsem také ještě nikdy neviděl. Jakési strašidla, či co to bylo. Jeden z nich nás začal přemlouvat, ať se dáme na černou magii, tedy k nim. Mágové chvilku váhali, ale nakonec jsme se dohodli, že budeme vzdorovat. Strašidlům došla řeč. Divoce zabodli svoje kolíky do kypré půdy a nemilosrdně mě a ještě někoho přikovali k zemi. A začali útočit. Snažil jsem se chladně mířit, ale když se nemůžete pohybovat, je to těžké. Poprvé jsem se dostal až do vyřazení. Pak ale jedno stvoření zhynulo. Obrana se přesunula k druhému. Ten ale nepolevil. S obouruční palicí bylo těžké se k němu jen přiblížit. Ale naši to dokázali. Zabili ho a mě oživili. Joj, to byl záhul. Myslím, že jsme dostali celkem málo zkušeností, ale byl to pěkný boj. Jakmile jsme se trochu zmátožili, pokračovali jsme v cestě.

(Víla smrti Uprostřed lesní pěšinky vedle čistoskvoucího potoka se vznášela mlha. A z této mlhy vystoupila překrásná postava. Lesní víla. Náramně se podobala elfům, které mám tak rád. V bílém závoji nás opravdu překvapila. Pravila, že nás pustí pokud zodpovíme tři otázky. První šel Drirr. „Jak se jmenuješ?“ zaznělo do ticha. Drirr pravdivě odpověděl. „Jaký je tvůj úkol?“ …odpověď. „A jaká je tvoje oblíbená barva?“ „Zelená!“ řka Drirr. Všechno zodpověděl správně, a tudíž byl vpuštěn k pramenu života a byli mu přidány dva životy. Pak šli na řadu Gangar s Čikorittou, první dvě otázky byli stejné, ale když se víla zeptala na dvě hlavní města Asýrie, bylo to nad naše síly. Gangarovi ubyl život a Čikoritě tuším dva. Pak jsem šel já, první dvě otázky stejné, a třetí zněla: „Jaká je moje oblíbená barva?“, i vzpomněl jsem si na udatného bojovníka a na jeho básničku a odpověděl: černá. Bylo to dobře. Naplnil jsem láhev živou vodou a Čikoritta byla v pořádku. I šli jsme dále.

V hlubokém úvalu jsme už doufali v blízkost města, když tu náhle se ozval, mně tak známý, zvuk – zvuk letícího šípu. Na ochozech úvalu se objevili tři lučištníci a nemilosrdně nás kosili šípy. Rychle jsem se stáhli. Drirr byl nemilosrdně proklán do zad, ale nedal se a vskočil mezi dva lučištníky a bojoval. Já jsem běžel pryč a za mnou v patách dva muži. Oba jsem je zabil, a tak jsme opět zvítězili. Získali jsme poměrně dost zkušeností, a pokračovali směr město.

Najednou jsme narazili na lektvary povalující se jen tak na cestě. To se nám líbilo. Byla to však past. Ze svahu pod námi vyskočil nesmlouvavý lovec lidí. Nenápadně jsem nastražil past a hezky jsem se stáhnul. Lovec past překročil a ta sklapla. Gangar zaútočil a lovec byl nucen se stáhnout a… znovu překročil past, ta sklapla podruhé. Po krátké bitvě byl lovec lidí mrtev. Potěšeni takovou malou bitvičkou jsme pospíchali dále. Další stopy! Jeden muž na nás musel někde číhat. Taky že jo. Za ohybem se objevil statný muž s destičkovou zbrojí. Nastražil jsem před něj past a vyčkávali jsme. Za námi se najednou objevil další muž, ouvej. Silnější, ale menší než ten prvý. Cesta byla odříznuta. Pak zaútočili. Bitva to byla krutá, na past šlápli někdy i mí spolubojovníci, až byl někdo vyřazený. Pak mně došly šípy. Nepozorovaně jsem se přiblížil k prvému a tasil jsem dříve, než se stačil otočit. Lehl na zem s podřezaným hrdlem. Totéž se stalo i s druhým, šel směrem ke mně, a když zvedal meč, aby mě rozdrtil jeho smrtící ranou, chytil jsem ho za toporo a prudce mu zabodl nůž do hrdla. Bylo dokonáno. Muži leželi mrtví na zemi a my se dozdravovali. Po nutném odpočinku už čekali na spásnou ochranu vesnických hradeb.

Po cestě nás už jen vyrušili dvě věci. První byly rány kladiva na rozžhavenou ocel, ocitli jsme se u kováře. Drirr dobře zpeněžil svoje talismany, nakoupili jsme lektvary, magy atd.

Druhá věc byl mistr Zloděj. Kamarád regenta Sanguinara, nejlepší ve svém oboru. Získali jsme si jeho přízeň a ten nám slíbil, že nás zavede k lordově hradu. Nejdřív mu ale musíme udělat malou službičku. Donést babici jeden pergamen. Souhlasili jsme a pro tuto chvíli jsme se rozloučili. Nic už nám nebránilo ke vstupu do vesnice.

Ta vypadala úplně jako každá fantasy vesnice. Krávy pasoucí se na louce, lovec jdoucí za svou každodenní prací a oznamující Hansovi, že jde na jelena atd.

Pro tuto chvíli skončila na půl hodiny samotná hra. Jedli jsme, povídali jsme si, a pak se odehrála mohutná bitva Zorhajn proti všem. Bylo to 4 proti 9, je asi lehké určit, kdo vyhrál a kdo prohrál. Mezitím se dostavila Dagothova milá, a tak obdivovala na dálku svého vyvoleného, jak urputně zápasí s palicí a ničí nepřátele jednoho za druhým. Pak se už organizátoři šli připravovat na třetí chod a my jsme se začali shromažďovat.

(Baba Jaga si připravuje večeři Pak se objevil mistr zloděj a řekl nám kudy za babicí. Tak jsme šli. Potkali jsme na cestě lovce číhajícího na jelena, a protože jsme mu ho vyrušili, slezl nazloben dolů, a my jsme s ním mohli hovořit. Dozvěděli jsme se, že by potřeboval nějakou bylinu a že jí má taky ta babice. Slíbili jsme mu pomoc a nemeškali jsme. Po chvilce jsme se dostali do čerstvého lesíka, naše radost z krásného prostředí netrvala dlouho. Zjistili jsme, že se některé stromy začínají pohybovat a útočit na nás. Byl to nerovný boj. Stromů bylo nekonečno. Stále mizeli, aby se pak zase objevili na jiném místě. Tohle se nedalo vyhrát. Několik jsme jich zabili, ale jinak jsme museli s hanbou utéci. Na kraji lesa, mimo dosah stromů, sedělo malé dítě hrající si s hadrovou kočičkou. Nuže, zeptali jsme se ho jestli neví něco o ježibabě. Dítě nechápalo. Nakonec jsme z něho dostali, že o kus dál bydlí jakási zlá paní. Pochopili jsme, že se asi jedná o náš cíl. Šli jsme tedy podél lesa a tam byla najednou chaloupka na kuřích nohách. Možná jsme zvolali : „Hej babice vylez“ (už si to moc nepamatuji.). Baba vylezla, po dalším nekonečném dialogu jsme zjistili, že má chuť na nějaké lidské maso. My jsme už ale staří, a baba měla ráda mladé. Vzpomněli jsme si na ono dítě. Kvapem jsme se pro něj vrátili, dítě nejprve nechtělo, ale společným úsilím celé družiny a lákáním na lízátko jsme ho získali. Chytlo se za ručičku (docela se potilo na tak malé dítě) a šel s námi. Jakmile ho babice ucítila, dítě nemělo žádnou šanci. To podříznutí bylo sice trochu kostrbaté, a já jakožto lovec jsem začal babicí pohrdat. Nicméně jsme splnili úkol a dostali jsme pro mistra zloděje svitek a pro myslivce květinu. Po chvíli jsme opět stanuli u lovce. Jako vždy se honil za jelenem. Pomohl jsem mu ho skolit a získal jsem tak 2 zkušenosti. Lovec byl rád, že jsme mu přinesli to, co chtěl, a tak nám dal za odměnu něco málo zkušeností a papír s nějakými runami, prý tomu nerozumí a nám to možná bude k užitku. Na konci tohoto chodu jsme se ještě setkali se zlodějem, ten byl také rád a slíbil, že nás doprovodí až ke hradu.

Po vydatném odpočinku a meditování jsme se s chutí pustili k pevnosti strašlivého temného lorda Stiletta. Tam nám ukázal ochoz a mapu – kudy kam. Zjistili jsme, kde jsou strážci a já si je dovolil jednoho po druhém podříznout jak prasata. Samozřejmě byla tam nějaká ta menší bitva, kde jsem přišel o svůj poslední nejlepší šíp. Ale nic na plat, stráž byla poražena a my jsme měli volnou cestu k podzemí. Tam jsme se taky dostali. Problém byl v tom, že tam bylo hafo pastí a jakýchsi potvor, možná Nazgúlové, či co? Bojovali jsme pořád a získávali prachy a zkušenosti. Pak někdo objevil klíč a konečně jsme se mohli vydat ke dveřím vedoucím z pevnosti. Byli jsme docela zničení, a tak jsme radši nezůstávali v blízkosti podzemí a rychle se pakovali, aby jsme byli co nejdříve pryč. Najednou před námi leží asi tucet pastí, přes cestu natažené drátky k samostřílům, no prostě „dark and bloody ground“, jak by řekl pravý westman. Radši jsme to obešli a konečně jsme byli skoro u cíle naší mise. Na malé vyvýšenině seděl mocný deamon Kač-kač. Začal si odplivovat: „nesnáším zbraně, nesnáším magii.“ Jak z toho určitě vyplývá, mohl jsem k němu přistoupit z celé naší družiny jen já.

I vyzval mě, že knihu dostanu, pakliže správně seřadím „kód“, z run, které jsme získali od strážců. Byl to úkol hlavně na logiku. Zazmatkoval jsem a seřadil jsem runy blbě. První pokus byl v háji. Poradce my poradil, abych si více všímal toho, co tam je napsáno. Postupně se mi to začalo rýsovat. Pak jsem sešel dolů a poradili jsme se v kolektivu družiny. Přišli jsme na to. Bylo to tak jasné. Dostali jsme knihu a šli dál. Cesta byla dlouhá a nepříjemná a navíc přišlo to, co nikdo nečekal. Na rozcestí k další pevnosti lorda, vylezla z nedalekého potoka bahenní příšera. Byl to velmi kruté. Ubrala nám dost životů, navíc mě lámala šípy. Samozřejmě jsme ji zmohli. Teď už nám nic nebránilo vydat se do velmi příkrého kopce k lordovu hradu. Když jsme byli skoro na vrcholu, do cesty se nám postavili imperátorovi vojáci. Řekli, že se bude bojovat na stínové životy. Tak se tak stalo. Nebyla nejmenší šance. Jich byl celý regiment, každý měl alespoň padesát životů, a my jsme měli tak tři až pět. Všichni byli zajati a já utekl. Pozoroval jsem, jak mi moje druhy odvádějí, a tak jsem to obešel. Zjistil jsem, že jsou všichni ve vězení a že tam je jen jeden hlídač. Povstal jsem zákeřně ze zadu. Vystřelil jsem svůj šíp a ubral život. „Cha!“, ozvalo se. Hlídač nemohl být zabit. Museli jsme tedy vyjednávat. Družina se o to už pokoušela dávno, a tak jsme pokračovali i nadále. Pak jsem si vzpomněl, že jsem v kotlině u mrtvé bahenní příšery zanechal naší knihu. Jal jsem se tedy vrátit. Byl jsem uhnaný jak pras…. Mezitím se nic nového nestalo. Kouzelníci a zaklínač neustále popichovali hlídače. Nakonec se rozhodl, že si dá několik cvičných soubojů, když někdo z nás vyhraje, jsme volní. První šel, tuším, Gangar, prohrál. Teď nevím jestli šel ještě Drirr, nebo jestli už bojovala Čikoritta, jisté ovšem je, že Čikoritta porazila strážce a my jsme byli volní. Po dlouhém, nudném jednání jsme konečně mohli pokračovat. Po cestě jsme už jen potkali nesmyslný autobus. Nikdo nepochopil, o co jde. Konečně jsme se mohli připravit na poslední chod.

(Upalování Začalo to tím, že nás – mužskou část družiny všichni uspali a Čikorittu unesli a chtěli ji jako čarodějnici upálit. V nejkritičtější chvíli přicválal lord Stilett a odvážlivce okřikl, že jedině on má právo upalovat. Pak se jeho hněv obrátil proti nám a my jsme byli donuceni pomalu ustupovat. Dostali jsme se na velkou pláň, kde se strhla největší bitva všech dob. Bylo nás brutálně málo. Naštěstí nám přispěchali na pomoc dva Sanguinarovi vojáci. Bylo to teď trochu vyrovnané. Střídavě jsme vítězili nebo prohrávali až jsem byl donucen zbaběle utéci. Co se dělo dál už nevím. Až už jsem přestal slyšet bojový ryk, opět jsem spěchal na bojiště. Nepřátelé byli mrtvi. Celá naše družina, notně unavená, přežila. Už aby byl konec našich bědných nářků, pomyslel jsem si. A skoro byl. Poslední větší setkání se odehrálo na rozcestí u křížku, kde posedával zahalený mnich. Chtěl jídlo, a že má prý všechno. Jídlo jsme ale neměli, a tak na mě seslal klatbu, že nemůžu chodit. V tu chvíli jsem myslel, že ho zabiji. Neudělal jsem to. Alespoň jsem mu ukradl stříbrňák a rychle jsme se od něho vzdálili. Když už jsme byli skoro na hranici území, přepadl nás nějaký maňas a zase se bitkovalo. Já musel sedět na zemi, a tak jsem do něj jen střílel šípy. Zabili jsme ho a v tu ránu, jako když uhodí blesk se tam zjevil regent Sanguinar. Dali jsme mu knihu a on řekl jenom: „Děkuji,“ otočil se a odešel. No teda, pomysleli jsme si. Kde to jen žijem. Riskujeme vlastní životy skoro pro nic.

Pak byl konec, několko málo fotek, opečení buřtů, stavili jsme se pro zapomenuté věci a rozešli se k domovu. Bylo to opravdu pěkné z mého pohledu. Možná bych trochu omezil některé nudné rozhovory, ale jinak to byla velmi povedená akce. Sláva Zorhajnu.

Ještě napíši, kdo hrál jaké postavy:
Postava Kdo
Regent Sanguinar Sanguinar
Posel Chinook
Stráž regenta Fulgor
Medvěd Donkal
Bojovník s palicí Dagoth
Hraničář Kačena Kačena
Pohraniční stráž Stilett, Lady, Besip, Fulgor
Kněz Chinook
Strašidla Donkal, Stilett
Víla Sanguinar
Lučištníci Dagoth, Lady, Kačena
I. lovec lidí Besip
II. lovec lidí Fulgor
Kováři Chinook, Lady
Mistr zloděj Stilett
Lovec Chinook
Stromy Besip, Donkal, Kačena, Lady
Dítě Dagoth
Babice Sanguinar
Stráže u lorda Lady, Donkal, Fulgor
Podzemní příšery Besip, Dagoth, Chinook, Donkal
Deamon Kačena
Bahenní příšera Dagoth
Gardisti Stilett, Fulgor, Lady, Donkal
Strážce Fulgor
Autobus dobrovolníci
Spalovači čarodějnic všichni
Lord+družina Stilett, Lady
Bitva my: Fulgor, Sanguinar, (Drirr, Čikoritta, Gangar, Shogun)
oni: Donkal, Lady, Dagoth, Kačena, Besip, Chinook, Stilett
Mnich Donkal
Last Fighter Fulgor