Teď už k samotnému Zorhajnu. S úplně novými a nikdy nepoužitými zbraněmi jsme ve složení Já (Dagoth), Pat, Besip a Donkal vyrazili jako družina zachraňovat vesnici před démonem. Poprvé jsme se setkali s družinou Zorhajn a s ostatními organizátory. Já s Donkalem jsme zvolili povolání zaklínače, Besip se stal válečníkem a Pat doplnil naše síly dovednostmi lovce.

Na začátku cesty za námi přišli vesničané s prosbou o pomoc – jejich vesnici ohrožoval zlý Démon. Jejich prosby přerušili opilí vojáci, kteří za námi vtrhli a nemilosrdně prokláli nebohé vesničany chladnou ocelí svých zbraní. Toto nemohlo být nepotrestáno a vojáky jsme pobili (Byl to můj (náš) úplně první boj!). Před svou smrtí nám vesničané předali svitek, který jsme nyní přečetli.

Ale co to? Přemáhá nás spánek ukrytý v začarovaném pergamenu. Spíme a zdá se nám sen. Neznámý kouzelník provádí obřad vyvolání Démona, ale špatně umístí ochranné runy… Démon povstane a zabije svého stvořitele. Co znamenal onen sen? S vidinou, že nalezneme brzy odpověď, jsme vyrazili na cestu k vesnici. U blízkého lesíka nás znenadání přepadli zrádní lupiči. Chtěli nás zabít a okrást, ale to se jim nepodařilo, protože jsme je zabili a okradli dřív. K ozdravení našich drobných zranění nám pomohl duch mrtvého válečníka, od kterého jsme dostali magický přívěšek. Jeho nositel získal život navíc.

Po dlouhé cestě podél jezera jsme došli na opuštěnou křižovatku. Bohužel nebyla tak opuštěná, jak se zdálo. Z náspu u silnice nečekaně zaútočila čtveřice skřetů. Naštěstí jsme nebyli příliš zaskočeni a po chvíli začali nestvůry padat mrtvy k zemi. Sotva jsme se vzpamatovali z předchozího souboje, když před nás předstoupil záhadný cizinec (vypadal na jakéhosi Asiata…) a vyzval nás na souboj s jeho dvěma svěřenci. Slíbil odměnu, pokud vyhrajeme. Výzvu jsme přijali a první rány počaly dopadat. V boji jsme měli početní převahu a tak nás cizinec zastavil s tím, že jsme uspěli. Za naši zdatnost nás naučil boj s dýkou v druhé ruce navíc. Pat toho okamžitě využil, ale já zůstal věrný svému štítu, stejně tak i Besip. Donkal i nadále úspěšně bojoval pouze mečem.

Vyrazili jsme dál směrem k vesnici. Po chvíli jsme ji už dokonce spatřili a doufali jsme v brzký odpočinek. Tuto naději zhatil nečekaný vpád vojáků krutě vybírajících daně. V líté bitvě jsme zvítězili (nestihl jsem equipnout štít a musel bojovat s mečem a dýkou – od té doby jsem vždy štít připraven) a dopřáli si odpočinku v bezpečí vesnice. První „den“ končil a my šli „spát“ s nejasnou představou o dalším dění…

Ráno jsme se dozvěděli cíl našeho dalšího putování. Vesničané nás informovali o knize démonů, která by mohla zajistit zničení Démona, nevěděli kde je a tak nás poslali za skřítky. Skřítci nám moc nepomohli – pouze nás poslali na další cestu do blízkého hvozdu za mistrem Hraničářem. Blížili jsme se k lesu a ten už od pohledu nevypadal přívětivě. Přestal jsem ho mít rád, když z křovin zaútočili obrovští medvědi. Před smrtí (či špatným zraněním) pod jejich drápy nás nejspíše zachránil Patův útok „za dva“. I přes zjevnou neochotu nás přijmout jsme do hvozdu vešli. Hraničáře jsme záhy našli, ale ten nás sprdnul za killnutí medvědů a odmítl nám dát radu o knize démonů. Mooooc jsme ho přemlouvali až jsme se dohodli na obchodu – my přineseme elfí luk a on nám informace dá.

Nasměroval nás hlouběji do lesa za trpaslíkem, který o elfech věděl. Vousatý prcek seděl u blízké skály a moc rád nás viděl. Byl to totiž nevyléčitelný gambler a neměl (až doposud) spoluhráče. Za hru nám chtěl prozradit, kde elfové sídlí, ale to ani nemusel, protože nás začali kropit jejich šípy. Jakmile hrot jednoho z nich projel mým stehnem, nechal jsem trpaslíka trpaslíkem a společně s ostatními jsme se rozběhli za bídnými špičoušákami, nedbaje vysokých kopřiv. Na louku, kam elfové utekli, jsme vnikli ze dvou stran a vytvořili tak méně snadný cíl. Tentokrát jsem všechny šípy zachytil na svém štítu a jakmile jsme bylí blíž, zaútočili jsme. Lučištníci dobří, ale to je neuchránilo před ostřími našich mečů. Krveprolití zastavil vůdce elfů, když se vzdal a vydal nám luk. Okamžitě jsme ho zanesli zpět mistrovi Hraničářovi. Byl zjevně nadšen, protože k informaci o knize (má ji drak, jeho sídlo znají vodní příšery) přidal lesní manu a svitek zahnání.

Na co tento svitek slouží jsme se záhy dozvěděli ve vesnici, kde nás napadl Démon se svými nohsledy. Poslední bojeschopný člen družiny, válečník Besip, svitek zahnání přečetl a mocná magická síla zahnala na čas Démona daleko od vesnice. Teď jsme již věděli, jaké hrozbě čelíme a že není času nazbyt. Rychlý spánek nám dodal síly a my se vydali do sídla vodních příšer, abychom zjistili informace o drakovi.

Jediným vstupem do obrovské pevnosti byla bytelná vrata, která zamčena chránila vodní příšery se svým králem za neprostupnou zdí. Vrata vypadala opravdu nezničitelně, ale nakonec neodolala mocným ranám beranidla, které řídil náš silný válečník. Besip vrata prorazil a v boji zabil strážného, který za bránou čekal. Vnikli jsme do pevnosti a v jejím středu jsme narazili na krále vodních příšer obklopeného hordou nestvůr. Začal tuhý boj. Besip mečem drtil kosti, Donkal svou ohnivou čepelí pronikal do těl, já ledovou čepelí mrazil chladnou krev a Pat zákeřně vrážel ocel do zad. Hromada mrtvých nepřátel se zvětšovala, až zbyl pouze jediný – král vodních příšer. Když viděl, že jeho vojáci jsou tuzí a že my čtyři jsme připraveni naporcovat maso jeho těla, tak zbaběle odhodil zbraně a padl nám k nohám. Vzdal se a svůj život si zachoval tím, že nám prozradil sídlo draka a přidal vodní manu.

Nechali jsme ho jeho osudu a vydali za drakem. Za zadní branou pevnosti proudila široká řeka, přes kterou nebylo lehké se dostat. Po chvíli jsme našli spadlý kmen na druhý břeh. Vypadalo to snadně, ale při přecházení klády se z vody najednou vynořil vodník a vrhl se na Besipa. Besip se jen těžko bránit a začal se nořit pod hladinu. Nebýt zbytku družiny, utopil by se. Vytáhli jsme ho na břeh a zvážili situaci. Jak na vodníka? Jeden z nápadů byl použít oheň a vyšlo to. Donkal vydal dva magy na ohnivou čepel a magickými plameny zahnal vodníka dostatečně daleko. Zůstal po něm jen malý flakónek s lektvarem ochrany proti ohni. Rychle jsme přelezli kládu a šli dál.

Útrapy nás následovali ale i nadále. V hustém lese jsme neopatrně vstoupily na hnijící mýtinku. Puch a poletující mouchy byly prostředím pro nechutné postavy, které se začaly pomalu zvedat. Byly to zombie a zaútočily svými jedovatými pařáty. Naštěstí jejich reakce byly posmrtnou ztuhlostí zpomalené a boj nebyl obtížný. Když ale už začali slábnout, neopatrně jsem odkryl své tělo a tupé drápy se mi zaryli do kůže. Jed mě oslabil, ale i tak jsem zuřivě zasadil smrtelnou ránu té páchnoucí stvůře. Moje zranění si vyžádalo léčbu jedním z lektvarů. Nová energie mi pronikla do žil a mohli jsme vyrazit. Konečně jsme vyšli z lesa před námi se objevil kopec, na kterém sídlil drak. I když jsme ho viděli, neznamenalo to, že už tam jsme! Čekalo nás ještě pár setkání.

Hned za lesem byla planina a na ní velký strom. Ve stínu jeho bohaté koruny se chladily dvě osoby. Přišli jsme blíže a oni zvedly hlavy. „Almužičkůůů…“ Skřehotali a plazili se k nám. Vypadali opravdu jako žebráci, ale mě se to nezdálo. Když se jeden z družiny rozhodl, dát jim jeden stříbrňák, obešel jsem je. Instinkt jsem využil skvěle, ale když jsem spatřil lesklou čepel, která se objevila pod pláštěm žebráka, nestihl jsem zabránit smrtícímu úderu na Pata. Dýka sama o sobě smrt nepřivodí, ale nazelenalý jed, kterým byla pokryta, ano. Byl to smrtící jed a odsoudil Pata k blízké smrti. Jejich útokem se poklidné setkání proměnilo v krutou řež! Vrahové tasili každý dvě dýky a neustále je potírali, už slabějším, jedem Mamba, který ochromoval údy a posléze i celé tělo. Ač zpočátku vypadali slabí, zjistili jsme, že to nebude lehký boj. Střídavě na zemi leželi všichni z družiny a zbytek bojoval. Když začali vrahové vrhat dýky, tak jsem z chladného boje přešel k ničivému útoku, stejně tak i spolubojovníci. Jednoho z vrahů jsem silně zranil když pod mým štítem neměl příležitost k útoku. Za zády jsem každou chvíli slyšel Donkalovo „za čtyři“. Už jsme byli unavení a naši protivníci taktéž. Rány padaly dál a krev barvila zemi pod našima nohama, když první z nich padl. To už značilo naše brzké vítězství a finálním úderem jsme zabili i druhého.

Vyčerpáni jsme padli na zem a těžce oddychovali. Nebyl však čas otálet, protože v Patových žilách se začal šířit zákeřný jed. Když měl vrahové jed, musí tu být i protijed! Všimli jsme si jakéhosi přístřešku ve větvích onoho stromu a já jsem ihned začal šplhat nahoru. Vevnitř byl starý plátěný pytel a podle tvaru vypadal opravdu bohatě. Hodil jsem ho dolů a než jsme slezl, Pat už polykal protijed a ostatní prohlíželi zbytek kořisti. Rozdělili jsme si pár mincí a hlavně několik léčivých lektvarů. Odpočatí jsme vstali a vydali se k cíli této naší cesty, k dračí hoře, na jejímž úpatí jsme dorazili.

Vyšlápli jsme dalších pár metrů blíže k vrcholu hory a ocitli jsme se u malého potůčku zarostlého neprostupným rákosím. Celkem nezajímavá scenérie, pokud ovšem nepočítáme skřehotavé hlasy vycházející z hlubin rákosové džungle.

„Osvoboďte nás, pomůžeme vám.“ Křičely hlasy. Byly to dvě harpyje, zřejmě uvězněné svou nedbalostí. No co, nezdálo se nám to, ale rákosí jsme kolem nich nakonec osekali. Osvobozené Harpyje vzlétly a najednou, mrchy, zaútočili. Proklatě! Útočili na dálku a navíc byli ve vzduchu. Jediná šance byla občasná přistání. Dlouho jsme je honili, než konečně přistály nadobro.

Umořeni neustálými boji a krutým vedrem jsme se konečně vyšplhali až na vrchol hory. Drak nás určitě viděl už z dálky, protože nebyl vůbec překvapen. Vylezl ze své jeskyně a rozběhl se k nám (proč nevzlétl, to nevím…). Už jsme byli předem domluveni, kdo se mu postaví. Byl jsem to já se svou ledovou čepelí. Napil jsem se lektvaru ochrany před ohněm a vyrazil vstříc dvouhlavé bestii. Já byl vůči ohnivému dechu imunní, ale občas se do boje připletli nešťastně i moji spolubojovníci a byli ošklivě popáleni (za čtyři). Já však zraněn nebyl a draka jsem umlátil. Obrovská hora masa se svalila na zem a poslední obláček kouře vylétl ze zkrvavené nozdry.

U draka jsme sice našli vzdušnou manu, ale my ještě potřebovali Knihu démonů! Jediná šance byla, že je ukryta někde v drakově sluji. Vlezli jsme dovnitř a že je jeskyně ještě někým (něčím) obývána nás přesvědčili dva kostlivci, kteří se vyhrnuli z temného zákoutí uvnitř chladné jeskyně. Po zkušenostech s drakem a jinými silnými nepřáteli byli dva kostění bojovníčci jenom bonbónkem. Takhle rychle mrtvého nemrtvého (ehm) jsme ještě neviděli. Prostě jsme je rozsekali úplně na hadry (či na kosti). Pche!

Lezli jsme tedy dál až jsme se dostali do poslední místnůstky. Super! Kniha tam byla, ale ne sama! Okolo knihy se vznášel neforemný oblak zla s opalizujícíma očima. To svědčilo o jediném. Právě čelíme Hrůze! Toto čisté zlo, krutější než nejhorší skřet, zaútočilo. Ne mečem a ne kouzly, pouhý pohled jeho očí zabíjel. Tento boj jsme nemohli vyhrát a zraněni jsme prchli ven. Co teď? Zašátrali jsme v kapsách a objevili zapadlý svitek. „Jasně, ten jsme získali s tímhle amuletem.“ Vzpomněl si Donkal a potěžkal lebku zavěšenou na krku. Přečetli jsme tedy zašlé runy a bylo nám vše jasné! Byl to návod na zabití Hrůzy! Prý její pohled živé jen zabíjí. Kdo tedy živý není, čelit jí dokáže. To bychom nebyli zaklínači (já a Donkal), kdybychom neuměli oživovat nemrtvé! Posílen Nekromantovým amuletem poklekl Donkal nad rozpadlými kostlivci a pronesl: „SUGERE ET CAEDARE“. Kosti se začali znovu skládat a povstali z nich opět ti dva kostlivci, tentokrát však poslušni Donkalových rozkazů. Vyslal je tedy do hlubin jeskyně, aby zabili Hrůzu. Zmizeli ve tmě a my čekali. Neuběhlo ani pár minut, když se dva kostlivci belhali zpět. Úkol se zdál být splněn, ale kostlivci dál toužili zabíjet. Donkalovi rozkazy už byli k ničemu, když jediní živí jsme byli mi. Donkal je ještě mohl odvolat, ale proč plýtvat magy! To si radši zabitkujem. Tak tedy kostlivci opět „zemřeli“. V místnosti v jeskyni jsme našli tedy Knihu démonů a vydali se z úlovkem zpět do vesnice. Museli jsme si odpočinout před nejtěžším úkolem, cestou do pekla!

Ráno po posledním spánku nás probudil křik vesničanů. Zmateně pobíhali a ukazovali směrem z vesnice. Konečně se jeden vymáčkl a vysvětlil nám, že tu byl zloděj a ukradl vodu. No co, vodu jsme chtěli zpět a tak jsme se rozběhli za ním. Dohnali jsme ho asi míli od vesnice, kde v pasti byl donucen bojovat. Jediné štěstí pro něj bylo to, že se mu rozpadla zbraň a tak se vzdal. Vodu jsme vrátili a vydali se konečně směrem k peklu. Na kraji starého lesa, kde byla pekelná brána, nás napadli dva pračlověci s kyjema v rukou. Přesila čtyři na dva jasně ukázala výsledek. Když jeden konečně padl, druhý se rozběhl pryč, ale Besip, v touze provést svůj první Rituál lebky, se rozběhl za ním a nemilosrdně ho proklál svým mečem. Přiklekl k němu, chytl ho za vlasy a mocným škubem mu utrhl hlavu. Pozvedl ji nad sebe a napil se vytékající krve. Ta mu dodala takovou energii, že získal jeden život nad maximum! Prase…

V lese jsme se prodírali zarostlou cestou a když jsme konečně dorazili na menší mýtinku, zahlédli jsme osobu v rudé kápi, jak se připravuje setnout hlavu jinému nešťastlivci. V tom jsme samozřejmě viděli jakýsi záměr a tak jsme kata zastavili a začali se vyptávat. Byl to prý jakýsi zloděj a tak. Nemohli jsme ho nechat popravit toho nebožáka, tak jsme kata podplatili a ten tedy odsouzence propustil. Ten ale bez díků prchl a my z toho nic neměli!

No zklamáni nevděkem osvobozeného jsme pokračovali dál lesem. Najednou se za námi ozvalo tlumené: „glum“. Otočili jsme se spatřili ošklivé zelené stvoření, které se ihned představilo jako Glum. Prý má rád hádanky a tak nám jednu dal. Trapnou odpověď jsme neformulovali přesně, ale stejně nám odměnu dal. Byl to léčivý lektvar za deset životů a to pro každého! No to se bude určitě hodit.

Les stále víc a víc houstl až se vydrali ven před ohnivou branou Pekelnou. Již sama o sobě budila hrůzu, ale stála tu věc ještě hrozivější – její strážce. Nemohli jsme ale couvnout a tak jsme se rozhodli bojovat. Údery strážce se jen těžko vykrývali a on si navíc pomáhal všemožnými kouzly. Střídavě jsme padali k zemi Silou země seslanou na nás a zatínali zuby nad bolestí způsobenou blesky. Nakonec ale padl. Strážce pekel naposledy zařval a zhroutil se k zemi. Jeho tělo se rozpadlo v prach a zbyla jediná věc – opasek se sponou, která byla klíček k Pekelné bráně. Bránu jsme tedy otevřeli a vstoupili.

V horku a šlehajících plamenech jsme sestupovali stále níž a níž. Hlasy umučených duší trhaly uši a vedru rozpalovalo každou část našeho oděvu. V snad nejhorší chvíli jsme dorazili ke vchodu do Šatánovy síně. Vidinou splněného úkolu jsme vtrhli a stanuli před nejtěžší bitvou svého života. Všichni mrtví, které jsme na zemi pobili, zde stáli opět proti nám a podporoval je samotný Šatán se svými vidlemi. Rychle jsme byli zatlačeni do rohu a zde drželi nápor nepřátel svými štíty. Vypadalo to, že jich je snad nekonečno, ale postupně začali jejich řady řídnout. Se skoro vypitým léčivým lektvarem jsme rozdrtili poslední útočníky a vrhli se na Šatána nedbaje popálenin, které způsobovali jeho blesky. Když už neměl kam prchnout, vzdal se a vydal nám to, pro co jsme si přišli – Ohnivou manu. S obrovskou radostí jsme se vrátili zpět na povrch a spěchali zpět do vesnice. Měli jsme vše potřebné – čtyři druhy many a návod na vyvolání démona. Ujal jsem se vyvolání jako jeden ze zaklínačů a začal rozmisťovat runy. S rozvahou jsem rozmístil kolem sebe ochranné runy a začal vyvolávat. Magie kolem mne proudila ve vlnách zeleného světla a pulzovala nekonečnou silou. Před očima se mi začala zhmotňovat postava. Vypadal jako zlý Démon, ale jeho oči zářili jasně Dobrem. Démon přede mnou stanul ve své pravé podobě a pokusil se zabít toho, kdo ho vyrušil ze spánku, ale ochranné runy mě kryli. Když zjistil, že proti mně nic nezmůže, prchl do lesů. Nestihli jsme ani řešit, kam zmizel, protože se před vesnici objevil zlý Démon se svou armádou. Teď nebo nikdy. V tuto chvíli jsme věděli, že se rozhodne o osudu našem i osudu vesnice. Vyrazili jsme proti Démonovi rozhodnuti zdržet ho, než se vrátí dobrý Démon. Přesila byla obrovská a jen s podporou léčivých lektvarů jsme byli schopni vydržet četná zranění. Poráželi jsme jednotlivé nepřátele, ale Démon jim vracel život! Mrtvoly vstávali a znovu útočili. Zoufale jsme se dál bránili, až jsem padl. Meč mi proťal srdce a já zemřel. Vím, že po mne padli i ostatní a všechno se zdálo být ztraceno. V tom se ale zjevil dobrý Démon a navrátil život do našich mrtvých těl. Vstali jsme s novou energií a s Démonem v čele jsme vyrazili do boje. Síla zlého Démona upadala a jeho bojovníci zůstávali napořád ležet mrtvi na zemi. Konečně jsme se probojovali k samotnému zloduchovi a začal souboj Démonů. Byl to souboj nadpozemských sil a sama země se při něm třásla. S každým střetnutím zbraní zahřmělo a obloha zajiskřila. Zlý Démon pomalu slábl a vítězství dobra bylo již nevyhnutelné. Meč Světla proklál zlého Démona ranou v jeho hrudi s burácejícím hlukem vytryskla všechna magenergie, která ho držela při životu. Zlý Démon padl a byli jsme zachráněni. Dobrý démon se vrátil do svého světa a my smrtelně znaveni padli na připravená lůžka v zachráněné vesnici.

První Zorhajn byla první družinovka Zorhajnistů a měla určitě pár nedostatků. Příběh byl až moc lineární a víceméně jednoduchý. Chodili jsme z boje do boje a nebojová setkání byla jen zřídka. To ale neznamená, že se nám první Zorhajn nelíbil. Právě naopak! Byli jsme z něj tak nadšeni, že odstartoval naši cestu světem LARPu.