Kdy: 21.–24.7.2004
Kde: Trstěnice
Pořádá: Zorhajn
Počet hráčů: 7-20
Vlastní stránky: http://www.zorhajn.org
Účast: obvykle na pozvánku nebo dobré doporučení, minimální věk 15 let
Kontakt: sanguinarr(a)gmail.com
Drirrova recenze na ZS 2004
U kraje potichlé vozovky stála postava. Na krku jí visel schovaný amulet, ruku měla položenou na plynu červené motorky typu babeta. „Tak pojďte,“ ucedil jsem mezi zuby, když jsem uslyšel vrčení malé dodávky a silné motorky, směřujících ke mě.
Zorhajn svět začal tradičně netradičně. Sešel jsem se s organizátory už v úterý dopoledne, páč jsem zajistil herní území v Trstěnici u Litomyšle, kde bydlím. Po jejich příjezdu, jsme nabrali od nás vodu a potřebné zásoby a nakonec jsme vyrazili na samotné herní místo, nacházející se v malebné krajině u lesů za devatero loukami a devadesátero balíky slámy. Organizátoři se sešli ve složení Zorhajn, Kačena, Lejdy, já a Theowolfovi sběratelé příběhů přijeli až dalšího dne. Zbytek úterního dne se nic zajímavého, kromě zabydlování v chatě a stanech, nedělo a samozřejmě kromě večerní revoluční dark-action hry Na vetřelce, a tudíž přejdu na den středeční.
„Tak co, máš strach?“ ušklíbl se Fulgorovič a podržel plyn. Za jeho zády seděla Tmavovlasá panna Chikoritovna (ehm…). „Strach?“ ukázal jsem také řev motoru a vyrazil do širých plání.
Ve středu se vlastně taky nic nedělo, teda jen dopoledne. Nejprve jsme si s Fulgorem a Chikoritou vyjeli na motorkách (přesněji řečeno na motorce a babetce), a chvíli jsme se také věnovali přípravám na hru. Odpoledne začali přijíždět první hráči. Letošní zorhajn se nesl v duchu rodinné atmosféry, protože se nás po příjezdu všech nesešlo ani dvacet. Zpočátku jsem byl trochu zklamán, ale to se s přibývajícím časem rozplynulo. Dokonce přijeli i dva nepřihlášení, takže jsem začal mít s nastupujícím večerem lepší a lepší náladu. Proběhlo přihlašování, kontrolování zbraní a dokonce jsme si poprvé v kostýmech zabojovali. Večer jsme znovu hráli revoluční dark-action hru Na vetřelce a já se po troše jídla vydal spát.
V jednom pohraničním městečku, slovutné říše Zorhajn se vše připravovalo na slavnost slepého střeva. Seděl jsem v jedné hospůdce a popíjel s místními občany – kovářem, hospodským, královským vyslancem a možná ještě dalšími, když se objevil on. Tajemný muž se zamračenou tváří. Přišel a začal zvěstovat.
Ráno se odehrálo divadlo (v místní hospodě). Prozradili jsme hráčům pár informací o dole, který ukrývá bohatství a o slavnosti slepého střeva, která se blíží. No a pak už začala hra. Já jakožto arcimág elementárních umění zorhajnské říše, jsem se vydal do své věže, když se objevil hned první menší organizační zádrhel. Půlku herního území nám totiž zabral strašný drak a zboural několik pevností a dokonce i kovárnu (No prostě jeden pán s motorovou pilou a helmou na hlavě). Nuže draka mohli zahnat jen kouzelné svitky, které začali všichni horečně hledat. Mě samotnému sféry poradili, abych obětoval na svém magickém zřídle jednoho elfa nebo trpaslíka. S pomocí elfů jsem nakonec obětoval trpaslíka a země mi vydala jeden ze svitků. Bohužel jsem si tím znepřátelil mistra válečníka a pár trpaslíků, proto jsem měl co dělat abych unikl z jejich spárů. Mí dva pomocníci bohužel zahynuli. Válečníci jak známo neoplývají nijak excelentním intelektem, ale přesto jsem si myslel, že tak jasnou věc jako je obětování jednoho pro záchranu tisíců, které by jinak drak zabil je jasná věc, bohužel nebyla. Fulgor mě se svými pomocníky málem přizabil, a proto jsem tentokrát dostal vztek já. Velmistr magie, hnán jako štvaná zvěř, neslýchané. Vyhledal jsem tedy pomoc u elfského krále Shoguna. Pomohl jsem mu vyřešit nějaký jeho problém a on mi na oplátku pomohl zprovodit ze světa Fulgora (rozmýšlel jsme se, jestli ho nechat být, ale já jsem arcimág k sakru, nikdo mě nebude honit jak psa!). Hned poté jsme s mistrem psychické magie – Dagothem a dalšími zahnali pomocí sehnaných svitků draka, který už se pak nikdy nevrátil. Nato byli znovu vystavěny pevnosti a dokonce i kovárna. Chvíli klidu jsem poté využil k odpočinku a několika přednáškám, o které mě požádali druidi. Dále zde byl nějaký problem s člověkem, který se prohlašoval za manažera a jak jsem si zkusil, opravdu manu žrát uměl – nakonec jsme ho však zakleli do sošky a byl klid. Na další události si vzpomínám už jen matně, ale vím, že jsem se vydal porozhlédnout po dolu, který obsahoval velké bohatství a byl tedy hojně využíván trpaslíky, bohužel, jak se všichni dozvěděli o něco později, znamenal také velké nebezpečí. První den pomalu končil, patrně se toho ještě dost stalo, ale má paměť děravá…
Poklidné, příhraniční městečko velké Zorhajnské říše spalo. Domy byli pevně zavřené a v některých se už ozývalo pravidelné oddychování, když přišlo zlo. Čtyři bledé postavy v oděvu černějším než noc se přibližovali rychlým letem k městečku. Ve světle měsíce se zaleskly tesáky. Odněkud se ozval řev. Obyvatelé města však byli natolik vystrašení, že se nevydali bránit svoje domy, zůstali raději pod peřinami. Jestli to byla chyba, nebo ne, to ať posoudí jiní, každopádně se ráno našlo mnoho mrtvých – krutá daň za nicnedělání…
Ve středu pozdě večer jsme se převlékli za upíry a zabili pár netečných. Ve čtvrtek ráno, když se našli mrtvoly, se lidé dozvěděli, že snad ten starý důl může být příčinou vzrůstu zla v našem kraji. Snad se trpaslíci dostali někam, kam neměli…
Ráno se podle očekávání nikomu nechtělo moc vstávat, a podle očekávání se začalo v devět hodin (je jedno v kolik). Já se už od rána tak nějak potuloval po herním území a dělal co se dalo. V kraji se začalo objevovat čím dál víc podivných nestvůr a proto jsem se uchýlil do věže k meditaci. Následující události byli trochu smutné, protože pro mě skončili smrtí. Začalo to v hospodě U rozšláplé kachny. Seděl jsem tam s trapslíkama a s královským vyslancem a popíjel místní dobré nápoje, když pan velvyslanec projevil zájem o amulet, který jsem měl na krku – Obsidiánové slunce. Projevil takový zájem, že bych z něho mohl žít několik životů. Nicméně jsem odmítl i tu největší horu peněz (přece jenom to bylo dědictví po sestře matky otce mého otce). Nato objednal velvyslanec další dvě rundy pití a já pojal tušení. Přesvědčil jsem vyslance, abychom se na znamení přátelství napili s poháru toho druhého. V krčmě byli svědci a proto musel vyslanec přijmout, načež usnul tvrdým spánkem. Už předtím jsem si všimnul, že má na krku stejný amulet, jako je ten můj, proto jsem mu ho teď ztrhnul z krku a zmizel v lese.
Nejprve se zdálo, že je vše v pořádku, ale muž, který mě chtěl okrást přesvědčil všechny aby mu pomohli (měl přeci jen víc peněz). Nakonec mě vylákali z věže a já v domění, že jdu s přáteli byl uspán a dopraven do mučírny (Tady chci velmi pomluvit elfské plémě s jeho králem, protože jsem je považoval za mé takřka nejlepší přátele ušlechtilých rysů a ukázalo se že jsou stejní jako prašiví lidi, jediní, kteří se zachovali jako přátelé a pokusili se mě upozornit na zradu byli nakonec drudi). No a co teď chcete slyšet? Jak mě mučili? Jak mě TEN elfí král zabil a kolega mág se tomu smál? Ha to určitě, prostě jsem umřel.
Po reinkarnaci bylo chvilkové klidné období. Byl tam nějaký únos Fulgorovi Cikority, načež mě chtěl zabít. No a potom Fulgor odjel domů (Tady musím říct že mě to docela zklamalo, ale je to jeho rozhodnutí), a my měli problém kdo bude mistrem válečníkem, to se však nějak vyřešilo a hra mohla pokračovat. Mezitím se v kraji objevil strašlivý bazilišek, kterého nikdo nedokázal zabít. Já se o to pokusil a padl jsem pod jeho drápy. Ukázalo se, že zabít baziliška dokáže jedině mocný fénix, který se musí vylíhnout z vejce. Hráči tedy našli zlaté vejce a začali ho zahřívat. No a tak jsem se vylíhnul.
Byla to úchvatně strašná podívaná. Dvě fantastické příšery se prali v mém rodném městě. Bazilišek zatínal jedvaté drápy do zlatého peří Fénixova a ten se zas snažil ještěrovi ohnivým zobákem vyklovat oči, což se mu nakonec podařilo. Bazilišek zasyčel naposledy a padl mrtev. Co se začalo dít poté, nikdo nečekal. Zjistili jsme, že jediná pověra o Fénixovi, která je pravdivá je to, že se obrodí ze svého popela…Rozpoutal totiž ohnivé peklo.
Když jsem v kostýmu fénixe zabil baziliška, vrhnul jsem se na lidi. Nikdo nevěděl, že s mým vyvoláním povolali na svůj svět ještě horší stvůru než byl jedovatý plaz. Létal jsem po herní ploše a pálil co se dalo. Za oběť mi padla jedna vesnice a tak tak mi unikl i Chinook – mistr druid. Po nějaké době hráči vypátrali, že jediné, co mě dokáže zastavit je nahrnutí mého popela zpět do vejce (než se obrodím). Nakonec se jim to podařilo a fénix byl konečně pryč. Potom jsem šel připravovat dungeon a mezitím se odehrával jeden z hlavních questů, kterému až doteď nerozumím, takže se o tom nebudu rozepisovat. Vím jen, že se jednalo o nekromanty a nějakou indispozici Smrtihlava. V dungeonu, jenž se zoval Pavoučí sluj jsem jako průvodce dungeonem mistr Frikuss rozdal pár hádanek a se Sanguinarem jsme zabili všechny návštěvníky naší atrakce až na jednoho, který získal důležitý artefakt a utíkal zachránit svět před nekromantí zkázou. Následovala závěrečka a konec. Když padla tma, událo se však ještě něco, hráči se totiž ještě nevypořádali z upíry, kteří v noci vylézají z dolu…
Sova sledovala zástup lidí s pochodněmi a zbraněmi, jak postupují po cestě vzhůru. Něco se stane, pomyslela si a sledovala co to bude. Od skupinky se odpojil jeden mladý muž. V jedné ruce meč, v druhé pochodeň, začal postupovat vzhůru. Tma byla hustá a on neviděl víc jak na dva metry daleko. Zlé chrčení ho upozornilo na nebezpečí. Čtyři postavy se blížili od dolu, zaútočil první. Odvážný muž odrazil útok mečem a provedl půlpiruetu, jeho meč zamíříl neomylně na upírovu hlavu, první padnul. Další dva se objevili na světle pochodně a současně zaútočili. On však neomylně, jak se to naučil na Fan gor nen provedl piruetu mezi nimi a proťal hrdla obou. Poslední upír zaútočil zezadu, ale Strider Wallace paríroval kolmo a širokým sekem proťal i poslednímu z upírů hrdlo. Poté odvážný bojovník odešel. To však ještě nebyl konec. Po cestě vzhůru se postupně vydával každý ze skupiny a zabodl svůj kolík vždy do srdce jednoho upíra. Nehybné studené oči už se nikdy více neměli pohnout, avšak kdo ví, třeba příště…
Shrnutí:
Byl to prostě Zorhajn. Malý počet lidí mnohokrát převýšila zábava, kterou jsme si těch několik dní užili. Počasí nám moc nepřálo, ale mohlo to být horší. K pravidlům nemá cenu mluvit, ty jsou bez chybičky a myslím, že příběh, a vůbec celá hra byla prostě parádní a to zabíjení upírů na konci…hmm…já se prostě bavil znamenitě. Nuže to je vše, doufám že za rok…
Galerie
Kompletní fotogalerie
Drirr: http://www.zorhajn.org/gallery.php?id=zs2004drirr
Čikoritta: http://www.zorhajn.org/gallery.php?id=zs2004cikoritta