Já jsem na cestě odchytil kouzelníka Drirra s válečníkem Lejdym, okamžitě jsem je zrekrutoval a dal jim úkol vyrobit a zanést kříže na hřbitov, abych zabránil aktivitě nekromantů. Nekromant Kačena došel ke Sanguinarovi, čímž se stal dočasně mým nepřítelem. Sanguinar si ještě zaplatil žoldáka Fulgora, kterého za chvíli podřízl a nechal ho Kačenovi, aby si udělal nemrtvého. Tím si však jeho důvěru nezískal, spíš naopak. Moji spojenci odešli plnit quest. Sanguinar se je sice snažil přetáhnout na svou stranu, ale oni mi naštěstí zůstali věrni (navíc mi donášeli, co po nich Sanguinar chce).

Mezitím přitáhl Sanguinar se svými dvěma nohsledy (přesněji s nohsledem a jeho nemrtvým). Jelikož jsem ně byl sám, docela mě to znepokojilo. Moje obavy ale byly zbytečné – ačkoliv jsem byl léčitel, měl jsem v tu chvíli nejdelší meč (všichni si šetřili na větší). Jediný, kdo se mi zbraní mohl vyrovnat byl nemrtvý Fulgor, se svým jednoručákem ze smrkového prkna, jenž brzy prokázal své kvality. První výpad a obrovská rána, stačil pohled, abych zjistil, že to neprasknul můj meč, nýbrž jeho. Další úder ho dorazil, takže si Fulgor odešel vyměnit zbraň. Sanguinar mající jen dýku se urychleně vzdálil a zůstal jen Kačena, který mi nabídl spojenectví. Pravda je, že mu ode mě nehrozil pořád nůž na krku.

Ve snaze rozšířit své síly, jsem vyzvídal, kde je druhý z nekromantů, Dagoth. Nikdo ho neviděl. Když jsem zhodnotil situaci, zjistil jsem, že se nacházím v pozici výborné pro dobrodruha, ale špatné pro organizátora – všichni byli se mnou. Zatímco mně vrtalo hlavou, kde může být Dagoth, vracel jsem se ke Smrtihlavovi, abych zkonzultoval vývoj hry. Potřebovali jsme poštvat hráče proti sobě. Tudíž Kačena dostal quest najít Dagotha a ostatní zabít nekromanta.

Všichni měli co dělat a já se vydal do okrajů hracího území poohlédnout se po Dagothovi, protože naposledy ho viděl Sanguinar ráno. Drirr s Lejdym mezitím oddělaly Kačenu (konečně nějaké mrtvola – potřebovali jsme někoho, aby dělal medvěda). Fulgor vyřešil situaci po svém, po vraždě Kačeny zbývající dva hráče poslal mrtvé ke Smrtihlavovi. Na rozdíl od něj jsem si uvědomoval, že medvěd měl být pro hráče; jenže pro živé hráče. Nezbylo nic jiného, než že jsem medvěda Lejdyho zabil osobně a málem i zombií (tu dělal v tu chvíli Drirr). Usmrcen pařáty zombie jsem se vrátil do tábora, abych udělal nějaké to CP u většího questu (hlídal jsem byliny v kouzelné zahrádce).

Mezitím, co jsem se staral o běh hry, Sanguinar a Fulgor křižovali les v marné snaze vypátrat Dagotha. Ve čtyři hodiny se všichni sešli v táboře. Situace začínala být celkem vážná. Dagoth byl skoro 6 hodin nezvěstný, hrát nemohl – postava by umřela hlady. Nesedělo k němu ani to, že by zabloudil. S černými představami jsme se rozdělili do dvojic a vyrazili z tábora. Dagoth si to pěkně načasoval, protože těsně před zahájením dlouhého pátrání se vrátil do tábora, ale úplně druhou stranou. Se slovy „Pusťte mě na něj, já ho zabiju!“ pronášenými však s velkou úlevou jsme se rozběhli zpět.

No, zabloudil. Jeho zážitky tady líčit nebudu, to ať udělá sám. Už se těším na vyprávění „Jak jsem se ztratil aneb do obce Fulijer došel“. Osobně jsem se ujal úkolu, že ho provedu po lese. Zatím se všichni hráči spojili a vytvořili v lese čtyřčlennou skupinu (musíte uznat, že v 7 hrajících docela síla). V zájmu hry jsem v boji s nimi padl spolu se Sanguinarem (nevím jak jemu, ale mně nabízeli spojenectví). Jako CP nekromant, který zabíjí nekromanty, jsem procházel po lese se stříbrnou dýkou u pasu. Málokdo věděl, k čemu dýka má sloužit, zato všichni ji chtěli získat. V lese jsem potkal Drirra a Fulgora. S Fulgorem jsem se spojil; Drirr si myslel, že i s ním, ale po chvíli jsem mu malou kletbou sebral nějaké ty mágy a s pomocí Fulgora jsme ho domlátili až do bezvědomí. S Fulgorem jsme se rozešli a mě napadlo, že by z Drirra nebyl špatný nemrtvý, vrátil jsem se a dorazil jsem ho. Se zombií po boku jsem se ubíral dál. Kontaktoval mě Sanguinar a za drobnou odměnu mi prozradil místo, kde se ukrývá nekromant na zabití. Jako léčitel Stilett bych mu nevěřil (v tu dobu mu věřil málokdo), jako nekromant jsem byl podříznut, když jsem se skláněl nad mrtvolou nekromanta, kterého jsem měl teprve zabít. Netušil jsem ani, že past měla být daleko dokonalejší (Sanguinarovi komplici v nedůvěře k němu radši šli jinam). Potom se les přímo vylidnil. Se dvěma nemrtvými (když mě tam podříznuli, aspoň jsem si z mrtvého Kačeny udělal zombii) jsem bloumal po kraji a nikoho jsem pořád nemohl potkat. Vytáhl jsem tedy na tábor, kde jsem konečně nalezl protivníky, jimiž jsem byl poražen, zabit a okraden o dýku (vzal si ji Fulgor). Ještě musím podotknout, že jsem se musel naučit léčbu nemocí potom, co Smrtihlav začal provozovat loterii. Za stříbrňák si každý mohl vytáhnout lístek, kde bylo napsáno, co se mu stalo. Nechci se hádat o poměru kladných a špatných výher, ale faktem zůstává, že si všichni pořád tahali nemoci (z Drirra se stal doslova gambler). Takto skončil první herní den.

Druhý den se mělo jít ráno na nákup, ale vyšlo se o trochu později (o trochu více). Musím přiznat, že naší vinou, jelikož jsme spali nejdéle. Na všech byla vidět únava. Po návratu jsme seděli v trávě, každou chvíli někdo naznačil, že by jsme měli začít hrát, ale nikdo nešel příkladem. Konečně se to rozběhlo. Všichni měli stejný quest – k odčarování kletby bylo potřeba do jedné ze tří pevností přinést 6 kamenů síry. Fulgor, Sanguinar i já jsme chtěli být tím jediným, který se zasloužil o odčarování kletby, takže dobrodruzi nosili síru do různých hradů. Kamenů bylo celkem deset, ale byli tak velké, že se nedali odnést najednou. Rozběhla se aktivita. Do mé pevnosti donesl Kačena čtyři kameny a vyrazil spolu se mnou pro další. Mezitím Dagoth donesl k Sanguinarovi hned čtyři kameny (netuším, jak to pobral), a pak když pokládal šestý, byl zabit. Stal se strážcem kamenů, o čemž jsem se přesvědčil ve chvíli, kdy přepadl Drirra, který nesl čtyři kameny (z mé pevnosti). Do potyčky se přimíchal Fulgor s Lejdym. Když se dva perou, třetí se směje. Přestože jsem podle úmluvy neměl síru nosit, neodolal jsem a dva kameny povalující se uprostřed bitky jsem uzmul a zmizel v lese. Ve své pevnosti jsem se nestačil divit. Ač nám všechnu síru ukradli, donesl jsem už osmý kámen (Kačena s Kájou se činili). Honba za sírou skončila. Odměnil jsem věrné a jal se odklínat. Kameny jsem narovnal do kruhu a doprostřed umístil váček s bylinami. Pak jsem vstoupil do stromu, abych se v bezpečí nameditoval. Nemohl jsem tak zabránit tomu, aby Drirr v nevědomosti váček vzal a zničil kouzlo. Kletba se seslala. Odchvátal jsem ke Smrtihlavovi, kde jsem vypsal na překazitele kouzla odměnu 3 zlaté a všem sdělil, že do konce dne všichni zemřou a ještě něco horšího.

Aby neštěstí nebylo dost, dorazil do říše Zorhajnské vlkodlak. Jeho likvidace je zásluhou hlavně Dagotha, který ho v lese dobře rozeznal a začal shánět stříbrnou dýku. Fulgor nebyl sice nepřítel, avšak dýku měl on a vlkodlaka zabít nešel. Dobrovolně ji vydat nechtěl, a tak byl málem zabit. Zachránilo ho to, že mu při boji dýka vypadla, což Dagothovi a spol stačilo.

Já jsem zatím zjistil, že před kletbou ochrání znamení. Přesnou podobu jsem ale neurčil, místo toho jsem si pozval věštce, který to měl uhodnout. Dobrodruhy čekal další úkol, ochránit věštce na cestě do mé pevnosti. Věštce jsem musel dělat zase já (Sanguinara ani Fulgora jsem zrovna nenatrefil). Že ho přepadnou lupiči se dalo lehce čekat, ale únos Sanguinarem při boji ochránci nečekali. Sanguinar věštce zamknul ve své pevnosti a začal vydírat. Nakonec se Dagoth dostal k věštci, který bohužel nemohl vyložit celé znamení. Sanguinar však byl označen a za „mírný“ poplatek znamení ukázal – dvě čáry uhlíky na zápěstí pravé ruky. Do konce dne zbývaly jen čtyři minuty a všichni se rozběhli sehnat si znamení. Ve stanoveném limitu se všichni u Smrtihlava nakrucovali se znamením, takže nikoho kletba nestihla.

K úplnému zrušení kletby bylo potřeba do konce dalšího dne chránit Lejdyho s amuletem na krku a každou čtvrthodinu se ukázat v jiné pevnosti. Dali jsme hráčům náskok. S Fulgorem jsme je dostihli v mé pevnosti. Po potyčce byl Fulgor zabit a já zahnán (potřeboval jsem se vyléčit). S dotíravostí hladových vlků jsme je neustále napadali. Hráči byli silní, ale nepřestávající tlak je rychle oslaboval. Možná až příliš. U Sanguinarovi pevnosti jsem se odhodlal k použití silného kouzla. Ve víru vichřice jsem je všechny srazil k zemi, kde uštědřili hned několik zásahů. Situace nebyla pro ochránce amuletu nijak růžová. Uchvácen zvláštním odhodláním jsem přestoupil na druhou stranu. Vyléčil jsem jim několik životů, ale pak jsem byl s magenergií v koncích. Nejhorší na tom bylo, že jsme se museli opět přesunout do jiné pevnosti a nestihl jsem nameditovat. Boj se přesunul zpět k mé baště. Dagoth se rozhodnul k ráznému kroku – spojil životy sebe a Fulgora. Sanguinar neuspěl u svého spolubojovníka se strategií, že ho zabije, a tím i Dagotha. Fulgor přestoupil k nám. Síly se rychle obrátili. Než skončil boj, skončil čas, po který musel být amulet ochráněn, skončil den, skončila kletba, skončila hra…

Na závěr jsme si vyzkoušeli hru ve stylu Šatrh. Docela nás to bavilo (ačkoliv to vlastně nemělo příběh). Nebudu to tu rozepisovat, jen zmíním jednu radostnou událost – Fulgorův obouručák nevydržel a na konci se odštípnul. To jen tak na okraj. Zjistili jsme, že by to šlo hrát častěji (jen to není pro začátečníky). Možná se u Šatrhu sejdeme ještě někdy o prázdninách.

Sobota byla zasvěcená celá úklidu tábora a strašného bordelu (nepořádek není vhodné slovo) v našem stanu. O půl dvanácté pro nás přijela Tatra V3S (prostě vejtřas) a z korby jsme se loučili se světem Zorhajn.

Na závěr zhodnocení:

Budu především chválit. Už kvůli tomu, aby ti, co tam nebyli a měli být, zezelenali závistí a do smrti toho litovali.

Musí se nechat, že jsme očekávali poněkud větší účast. I ty nejpesimističtější výpočty šly přes deset. Jenže nevěděli jsme to, co teď. Že to v 7 hrajících lidech jde. Je nutné sice spíš hrát na questy, jelikož třeba zároveň bránit a dobývat pevnosti bylo téměř nemožné. Nemohla se strhnout velká bitva, ale příležitostí k boji bylo dost.

Dost se vydařil úmysl nenechat vytvořit stálá spojenectví. Docela mně vadilo, že například Drirr a Lejdy chodili pořád spolu (dobrodruhové dobře, ale medvěd a zombie spolu?), i to však časem samo vyřešilo. Každý musel hrát především za sebe, protože i mít někoho v zádech bylo docela nebezpečné. Při setkání s jiným dobrodruhem musel každý posoudit nejdříve jeho úmysly.

Questy byly uplácány narychlo (to zase většinou bylo na mně). Příště to chce možná rozmyslet dopředu a sladit s ostatními organizátory. Nejlepší by bylo, kdyby vše řídil Smrtihlav (nic proti jeho morovým králíčkům a samým medvědům, ale větší důležitost by questům prospěla). Jako tvůrci mi nenáleží jednotlivé úkoly hodnotit.

Pravidla rozhodně nezklamala, každý si vybral svoje. Drobné úpravy je asi čekají, hlavně co se týče počtu mágů a dosahu kouzel. Zabít kouzelníka Drirra potom nebyla žádná legrace (v jednom ani náhodou, leda když meditoval). Přesto si vychutnal situaci silné postavy, které jsou všichni po krku.

Letošní zkušenost mě přiměla k názoru, že je lepší, když někomu z organizátorů je přes 18 – řidičák a auto se docela hodí. Voda se dá ještě donést, ale táborové vybavení a kostýmy na půjčení už hůř. Počasí nebylo vůbec špatné, večer sice dvakrát pršelo, ale při samotné hře bylo příjemně.

Hráči, myslím si, se docela bavili a organizátoři taky, což je hlavní. Jestli se nestane něco hodně nečekaného, počítáme s dalším ročníkem.

Stilett

Jak víte (asi), tak nás bylo pouze sedm hrajících. Jelikož jsem ze Sběratelů jel sám, rozhodl jsem zkusit nějaké nezvyklé (pro mě) povolání. Stal jsem se Nekromantem. Zjistil jsem, že budeme dva (ještě Kačena) a navrhl jsem mu budoucí spojenectví. To se ale nikdy nenaplnilo a většinu času jsme byli proti sobě.

Nejsilnější zážitek celého Zorhajn Světa nebyl kupodivu herní! Jak napsal Stilett – ztratil jsem se! Hned při druhém questu (nelezení vesnic a pevností) jsem zašel mimo hranice herního území a nenávratně (skoro) zabloudil. Nejvíc jsem to podělal, když jsem bloudil v domnění, že tábor je napravo, ale on byl nalevo! Když jsem se počtvrté vrátil ke stejnému můstku přes potok, tak jsem se opravdu (s prominutím) NASRAL a myslel jsem, že tam snad chcípnu! (jako má postava, která už umřela na hlad J). Vyrazil jsem a (podruhé) došel k jistému domku a zeptal jsem se místního domorodce na cestu do Kunvaldu (můj jediný záchytný bod v místní krajině). Tento hodný muž mi dal napít a poslal směrem, který jsem nezkoušel. Vyrazil jsem a i přes cedule Zákaz Vstupu (Soukromý pozemek) a pocity opětovného bloudění jsem směle kráčel po „žluté.“ Opravdu jsem (podle instrukcí) došel k lávce přes potok, opravdu jsem došel k rybníku a dál šel po žluté. Mohl jsem se stočit a risknout to pravděpodobným směrem, ale radši ne. Rozhodl jsem se dorazit do Kunvaldu a do tábora dojít známou cestou. Optal jsem se dvou traktoristů na poli a ti mě definitivně nasměrovali do Kunvaldu. Zmátla mě už jenom „obec“ Fulier… No fakt jdu a koukám cedule s jménem obce – Fulier. Říkám si: „Kurňa, co to je za vesnici, dyť mám bejt v Kunvaldu!“ Ještěže poblíž rejdil po políčku muž s traktorem. Zeptal jsem se ho, kde je Kunvald a on, že v Kunvaldu jsem, že Fulier je jeho PŘÍJMENÍ!!! To mě dostalo. Zasmáli jsem se a vyrazil jsem dál. Konečně jsem pod nohama poznal asfaltku, po které se šlo do tábora. Vyrazil jsem a posilněn kukuřicí jsem se tam vrátil k veliké radosti všech!

V 11 hodin jsem se ztratil a dorazil jsem až po čtvrté odpoledne! Pět hodin jsem chodil po lese a strádal hlady. Vrátil jsem se naprosto vyhládlý a s umučenýma nohama (bolest svalů + 3 puchýře – jeden prasklý). To bylo něco. Už jsem ani neměl chuť hrát dál…

Organizátoři mi nechali postavu a dali zkušenosti, abych mohl alespoň bojovat s palicí. Začal jsem tedy hrát a v bitkách prvního dne jsem začal vyvíjet svou postavu – bojujícího nekromanta-kouzelníka (nevyvolával jsem nemrtvé). První den byl celkem o ničem, furt se bezcílně bojovalo, pouze Fulgorovi padla do rukou stříbrná dýka (upozorňuji, že jsem byl se Sanguinarem dobře domluven, ale poté, co mi Fulgor sdělil, že majitel dýky vyvolává nemrtvé a že Drirr je právě zombie, zalekl jsem se a považoval Sanguinara za nemrtvého. S Fulgorem jsem před (smyšlenou) přesilou utekli a vyčkali posil). Večer jsem konečně mohl ulehnout a vyspat únavu ze svého bloudění.

Druhý den se začali víc hrát questy a to bylo supr. Hned ráno jsem při hledání sirných kamenů vyraboval obě vesnice a jal se hledat ony šutry. Našel jsem je až s pomocí Sanguinara, který mě požádal o jejich donesení (jemu jsem je chtěl tak jako tak odnést). Donesl jsem mu čtyři a když jsem nesl poslední dva, podřízl mě (aby quest neskončil tak brzo). No nic, došel jsem ke Smrtihlavovi a nabídl mu, že můžu hrát strážce sirných dolů. S Lejdym jsme vyšli do boje a slušně pochroumali Fulgora a Drirra. My jsme padli a oni odešli zranění a nakažení kulhavkou a zákalem. Po návratu do života jsem zjistil, že kletba byla přeci jen seslána. Zároveň jsem s Drirrem potkal Sanguinara jako CP – lupič, chtěl po nás prachy. To tak. Zaútočili jsme, ale zjistili jsme, že je nezranitelný! Kruci. Začali jsme zdrhat. Drirr mi řekl, že potkal v lese i vlka. CVAK! Došlo mi to. Byl to vlkodlak a na ty funguje jen stříbro. Jediná stříbrná zbraň byla ona Fulgorova dýka, který ji ale nechtěl vydat. Zosnoval jsem plán: Já, Lejdy, Kačena a Drirr zabijeme Fulgora pro dýku a pak Drirra pro odměnu třech zlatých (za zrušení ochranného kouzla). Zaútočili jsme na Fulgora a tomu vypadla z opasku ona dýka. Rychle jsem ji uzmul a vyzval spolubojovníky k doražení Fulgora, protože by mě určitě zabil. Vrhli jsme se na něj, ale rozehnal nás přiběhnuvší vlkodlak ve vlčí podobě. To bylo špatný – Drirr s Kačenou byli pryč, Fulgor naživu a mě s Lejdym honil vlkodlak. Poté, co se Lejdy i se svým mohutným štítem neubránil spárům vlkodlaka a utrpěl zranění jsem tasil stříbrnou dýku. Sláva, vlk se jí zalekl a prchl. Lejdy se uzdravil a šli jsme zpět, že aspoň zabijeme Fulgora. Opravdu jsme ho potkali, ale nebyl agresivní. Krádež dýky mu nevadila a nabídl nám (za úplatu) své služby. Rozhodl se proti vlkodlakovi jít, když mu půjčím dýku. Učinil jsem tak, když z lese vyběhl vlkodlak (jako vlk). Fulgor musel na něj jít pouze s dýkou (vlk měl dvě jako drápy). Já s Lejdym jsme ho rozptylovali nesmyslnými útoky a Fulgor (opravdu dobře s dýkou bojoval, to jsem čuměl) vlkodlaka zabil. Sláva! Konečně bylo po něm. Nabrali jsme pár zkušeností a rozhodli jsem se najít a zabít Drirra (stále tu byla odměna!). Našli jsme ho a přesvědčili, že ho potřebujeme na zabití vlkodlaka (ten ale byl už mrtvý). Fulgor ho nemohl podřezat, protože Drirra chránil magický štít. Vymyslel jsem ale způsob, jak ho zrušit. V domluvenou chvíli jsem mu svým útokem zrušil ochranu a než stihl zareagovat, Fulgor mu prořízl hrdlo. Další quest splněn.

Po získáni vlastností jsme s Lejdym přijali další quest – ochranu věštce. Připojil se k nám i Sanguinar. Na cestě jsme se utkali s lupiči. I když měli pouze dýky, tak nám dali pořádně zabrat (Kačena to s dýkama taky umí!). Nejvíc na prd byl Lejdy, protože měl jen tři životy! (i když byl válečník) Po jejich smrti jsme zjistili, že zrádný Sanguinar věštce zajal a nechtěl ho vydat (sám znal ochranu proti kletbě, která nás měla zabít). Zamknul ho do své pevnosti a utekl. Museli jsem ho získat živého, aby pevnost odemkl. Mazaně jsme mu nadběhl a utkali jsme se ním. Lejdy byl okamžitě vyřazen a ležel na zemi. Musel jsem zvítězit! Sanguinar naštěstí také jedno naběhl pod meč ležícího Lejdyho. Porazil jsem ho a musím říct, že to byl supr boj, protože Sanguinar nekydličil a parádně jsme si zašermovali. Také jsem ho (celkem zbytečně, spíše ze srandy) nakazil cholerou J.

Vyřazeného Sanguinara jsem dovlekl k jeho pevnosti a ten mi otevřel. Věštec začal věštit, ale z jeho slov jsem nepochopil ochranu proti kletbě. Museli jsme tedy najít Snaguinara a zjistit to od něj. Dopadli jsme ho (už ve společnosti Kačeny a Drirra) a on nám za tři zlaté ukázal znamení – popelem nakreslené dvě čáry na zápěstí. Jen taktak jsme to stihli a přežili kletbu.

Na závěr byl quest chránit Lejdyho, při kterém jsem jednou padl a myslel jsem, že už jsme prohráli. Po oživení jsem se vrátil zpět a zjistil, že ještě Lejdy žije (Stilett byl na naší straně). Rozhodl jsem se použít své nové kouzlo – pouto krve. Po jeho seslání na Fulgora (byl nejsilnější) se naše životy provázali a pokud by jeden z nás zemřel, zemřel by i ten druhý. Taková ochrana. Kdybych chcípnul, tak umře i Fulgor. Sanguinar vymyslel geniální věc – pokud zabije Fulgora, zemřu i já a on Lejdyho už zvládne. Rozhodl se Fulgora podřezat, ale ten chráněn kroužkovou kuklou přežil. „To si přeci nenecháš líbit Fulgore, takovou zradu.“ Vykřikl jsem a vyzval ho k pomstě. Ano, rozhodl se správně. Obrátil svou zbraň proti Sanguinarovi a Chinookovi a tím byl souboj rozhodnut. Vyhráli jsme. Nastal čas, abych odjel domů a sbalil jsem si věci. Trochu jsem si šel zabitkovat s mečem a dýkou a pak tradá domů. Musel jsem opět pěšky. Za Kunvaldem mi naštěstí zastavilo auto a dojel jsem až do Žamberka. Odtud jsem Šel pěšky domů a myslel jsem že vypustím duši. Po těch dvou dnech plných běhání a námahy bylo těch sedm kilometrů naprosto nesnesitelných. V mukám jsem konečně dorazil do tepla své postele. Konečně!

Když to shrnu, tak si myslím, že i přes pouhých sedm účastníků se Svět vydařil. Bavilo mě to nejvíc druhý den, kdy byly questy se sirnými kameny, vlkodlak a ochrana Lejdyho. To byla paráda. Také jsem zde pochopil, že mé bojovnické schopnosti nejsou tak super a že se musím příště zaměřit více na magii.

No už se těším na další Zorhajn Svět a doufám, že ho Zorhajnisti uspořádají.

Dagoth