Existovaly dvě strany: bílá a černá (jak jinak :-)). My – lidé – jsme byli ve výrazné menšině, a tak se někteří skřeti obětovali a přetransformovali se na lidi. Kdo zemřel, odevzdal svému protivníkovi trofej. Za ty se daly nakupovat kouzelné věci. Trofeje byly bohužel malé bílé papírky (a to pro obě strany – rozlišit se daly pouze podle písmene B nebo Č). Někdo neměl kam trofeje dát, sem tam se nějaká ztratila, jejich předávání brzdilo hru. Papírky navíc deštěm navlhly, takže byly ještě náchylnější k nechtěnému roztrhání.

Po krátkém vysvětlení pravidel a zvolení králů jsme vyrazili do naší lidské věže. Náš král – částečně holohlavý, pokuřující a zpočátku značně připomínající skřeta – se své role chopil s překvapující vervou. Určil si dva velitele – každý velel své jednotce, a ani taktika mu nebyla cizí. Jako správný král se zajímal o to, co se děje a řešil nastalé situace.

Nevím jestli se vůbec mohly věže dobývat, ale párkrát se stalo, že se poslední zbytky lidí bránili ve vchodu věže a vzhledem k tomu, že věž byla poměrně malá a nebyl zde žádný hřbitov, kam by se mrtvolky mohly odklidit – no, chvilkama tam opravdu nebylo k hnutí. Ale na druhou stranu tohle byly jen výjimky. Většinou se bojovalo na volném lesním prostranství a pokud se už utvořila řada, tak taková, kde má člověk kolem sebe místo a nebojí se, že nápřahem vyrazí zuby svému sousedovi. Oživovalo se věži po pěti minutách. Bohužel jen málokdo měl hodinky (jestli vůbec někdo), takže se čas musel většinou odhadovat.

Několik prvních setkání se skřety pro nás neskončilo slavně. Výrazně k tomu přispěli upíři držící se po boku skřetů a decimující naši armádu. První quest – najít jistou věž – se nám nezdařil. Pak jsme našli několik rostlin, ale když druid chtěl najít nějaké básničky, opět jsme zklamali a nenašli nic. Skřeti jednu básničku našli. Básničky měli dopomoci získat svému majiteli velice mocný meč (Žal). Následný sled událostí mi není zcela jasný, ale dopadlo to tak, že jsme meč získali my a to od nějaké velmi temné postavy (Túriel). Deset minut jsme ubránili druida s mečem proti všem temným nestvůrám a do závěrečné bitvy se zlem jsme získali pět fáborků. Když se v srdci hvozdu sešlo 10 mrtvých lidských bojovníků, tak se stržením jednoho fáborku všichni oživili. S touto životní převahou jsme všechny skřety pozabíjeli!!!

Posbírali jsme si svoje věci z věže, lučištníci oželeli ztráty šípů a vyrazili jsme domů.

Už jsem docela dlouho na žádný akci nebyl, takže jsem se na Hvozd těšil pomalu jako děcko. Ovšem v sobotu ráno jsem měl chuť si to rozmyslet, protože v noci z pátka na sobotu jsem měl na práci něco zcela jiného a o spánku se nedá vůbec mluvit. Rozhodl jsem se udělat pořádnej bordel a nabarvil si jednu půlku kvichtu na modro, druhou na žluto a od hlavy až k patě se oděl do zbroje kroužkové. Potom jsem vyrazil na nádraží, kde jsem se měl sejít s Húry (Assassini opět nejeli), jen s největší nechutí. Cestou mě dohonil ňákej chlapík a že prej taky dělá do LARPU, to jsem nevěděl a je to skoro můj soused, hrůza. Húry jsem potkal už na starým a že prej bysme mohli jet osobákem. Tak jsme tedy jeli, teda opravdu jen chtěli jet, protože chyt 15 minut sekyru a hrozilo, že nestihneme ve Třebový přestoupit. Avšak díky otci El-Ronda (Thora) jsme se tam dostali autem.
Ve Třebový jsem už opravdu začal děsit lidi schválně a dělal jsem na každýho ksichty. Spousta si opravdu pořádně rozmyslela, než vlezla do stejného vagónu. Nakonec tam seděli ještě asi čtyři odvážlivci. Za chvíli už jsme vystupovali ve Svitavách, ono to totiž vůbec není daleko. Na nádraží jsem vyděsil k smrti nějaké dítě, které se dalo do pláče. Po žádným Larpistovi ani vidu ani slechu. Akorát se tu vyloupnul hl. organizátor Zacharyáš, že nás dovede na místo, jen co přijede ještě vlak od Brna. Opravdu přijel a vylezlo poměrně dost známých lidí (některý jsem znal osobně, některý od vidění).
Cesta na místo byla celkem dlouhá, šli jsme snad půl hodiny což bylo pro nás v brnění nekonečnou útrapou). Ale najednou jsme byli na místě. Upřímně řečeno moc lidí tu nebylo. Z cca 90 přihlášených lidí se nás tu nakonec bylo asi 50, takže pět národů vzalo za svý. Koukám koukám a nikde žádnej Varag, nakonec se však z lesa vyloupnul Bombur s Morcantem, tak jsme chvílu pokecali.
Početní stavy armád byly asi takovéto: 1 trpajzlík (Bombur), 2 barbaři (Húrové), Hafo skřetů, pár elfů a o něco víc lidí. Měla proběhnout aréna, ovšem byla jen jedna kategorie, což uvádělo v nevýhodu lidi s horší kombinací. V boji jsem totiž utrpěl porážku od Woodena, protože jsem se na něj přes štít absolutně nedostal, budu si muset pořídit ten zatracenej štít. Obouručka je totiž akorát tak dobrá do řadovky a proti obouručce, ale proti jednoručce a štítu je to na shit, což potvrdí každej zkušenější larpista. Nebo jak říká Bombur, musel by bejt ten s obouručkou "kurva dobrej". Prostě mě ta zbytečná porážka celkem mrzela, obzvláště když se jednalo ještě o dva souseky.

Pak začalo pršet, takže jsme se přesunuli do lesa, kde jsme se opět chvíli přeskupovali. Morcant s Bomburem mi nabízeli, ať zradím lidi (což se mohlo) a přejdu ke skřetům. To bych i udělal, protože mě bílá poslední dobou znechucuje, ale řekl jsem, že to udělám jen v případě, že nedostanu žádnou vyšší funkci. Pak jsme se shromáždili po jednotlivých národech, které si měli zvolit svého vládce. U nás se to tak nějak dohadovalo… "Lidi!" zařval jsem, "kdo z vás má za sebou víc jak deset bitev?" "Vosm." pípnul někdo, ale jinak se nikdo nehlásil… no prostě nic. Nakonec zvolili tedy za vládce mě. Samozřejmě zcela jednomyslně, protože nikdo neměl námitky.

Tak tedy začala moje třetí tyranie. Měl jsem o život navíc a imunitu vůči střelným a vrhacím zbraním, což jsem si stejně moc nepomoh, protože v celý černý armádě nikdo neměl žádnej luk ani nic vrhacího. Nakonec přišel povel k odsunu, Zacharyáš nás dovedl na jakési místo, které bylo ze tří stran obklíčeno "bažinou" a z poslední strany hustým lesíkem. A že si prej máme nalajnovat, kde zhruba bude naše město, že na to máme zhruba takovejch 11 metrů provazu. I využil jsem veškeré své vychcanosti ke stavbě pevnosti. Ze tří stran byla obklíčena bažinou, ze čtvrté byl Hvozd. A k této straně také směřovala brána, protože jsem rozvrhl taktiku (s ohledem na svých třináct duší, kterým jsem vládl), že 8 lidí bude vždy bránit bránu a dalších 6 se schová ve Hvozdu a bude nepřítele překvapovat náhlými výpady. Ostatní chtěli dát město přímo do Hvozdu, ale umlčel jsem je, protože v tom hustém lese by hrozilo zranění. A to i pro nás. Pak přišel organizátor Nellmegil s provazem a že prej musí zbejt i na elfskou pevnost. Tak dobře, odmotal jsem si svých 11 metrů, ale pro elfy zbyly tak 2 metry. Holt budou muset asi opravdu vylízt na stromy. Naštěstí si jedna chytrá dívka sebou přinesla provaz…

Každopádně byl můj národ hrubě zklamán, že jsme spojeni s elfy, ovšem trpajzlík i oba barbaři byli se skřetama, kterých bylo dvakrát víc než nás. A pak se začal plnit první quest: Kdesi v okolí se potuluje Nellmegil s mapou herního území, kterou od něho musíme buď po zlým, nebo po dobrým získat. A zároveň musíme ubránit naší pevnost před skřety. Nechal jsem si tedy pár lidí ve městě a vyslal tři skupiny po třech lidech na různé strany pro mapu. Ani ne za pět minut se vrátili se skřetím vojskem v zádech. Čtyři z nich padli, takže o oddílu, který bude skřety napadat zezadu, nemohla být vůbec řeč. Tak tedy jsem svých devět lidí postavil do brány proti asi cca 30 skřetům. Nedalo se dělat nic jiného, než se modlit, že nás v tom organizátoři nenechaj. Dvakrát se pokusili skřeti mohutným útokem prorazit naši řadu a dvakrát byli poraženi. Důvěra v Zacharyášovy schopnosti se splnila asi po sedmi minutách obléhání, kdy jako temný elf ještě s dvěma temnými elfy vpadl skřetům znenadání do zad. To je na chvilku zmátlo, čehož jsem využil a zařval jsem povel pro výpad. Skřeti, náhle tísnění ze dvou stran, se dali na hromadný ústup, který se posléze proměnil ve zbabělý útěk.
Oslavovat vítězství nebylo kdy, protože v lesíku za městem se objevil Nellmegil s mapou. Výměnou za ni jsem mu nabízel přátelský polibek míru (ačkoliv elf, odmítl!!! – nechápu to!!!!). Nakonec mapu slíbil za mrtvolu nějaké lesní zrůdy. Jako na zavolanou se u města vynořily dva pavouci. Bohužel byly dost nebezpečný, protože jejich síť vás zmrazila pouhým dotekem a dávali za dva a to i do zmrazených lidí! Dali se před námi ovšem na útěk až na cestu za bažinou, kde se rozpoutal divoký boj. Chvilku jsem si postál jako zmraženej, pak jsem jen přišlápnul větev, kterou pavouk strhnul ze stromu a síť se od ní nemohla odmotat a pozoroval jejich zabití. Za tento hrdinský čin jsme dostali mapu i s buzolou.

Ani jsme se pomalu nestihli vyléčit, když přišli elfové a Wooden začal hulákat, že vyhlašuje obléhání. Zalezli jsme do města a málem došlo k boji, protože chtěli mapu a tu jsme jim nechtěli samozřejmě dát. Nakonec přišla jejich královna a všechno urovnala – obléhání byl jen Woodenův žert. Tedy moc se nepovedl, protože jsme se vážně málem mezi sebou pobili. Bylo jim umožněno nahlédnout do mapy a dostali jsme od Zacharyáše další quest, na který jsme se měli spojit s elfy: Doprovodit diplomaty po cestě hvozdem a ubránit je před skřety. Nechal jsem asi pět lidí v pevnosti, elfovi asi taky a vyrazili jsme.
Okamžitě nás napadli skřeti a pak nás napadali už pořád a ze všech stran, ale vždycky jsme je dokázali odrážet. Jejich problém byl, že se nedokázali zorganizovat a zaútočit jednou mohutně. To sice jednou udělali, ale do zad jim vpadli lidi, který jsem nechal v pevnosti a ze předu jsme na ně zaútočili my, takže byli rozdrceni. Diplomaté tedy byli nakonec převedeni a my měli další quest splněn. Když už jsme byli tak daleko, tak jsem dal na naléhání svých lidí povel k útoku na skřetí pevnost. I když jsem předem počítal s neúspěchem, ale co, aspoň se pobavíme. Už od začátku obléhání nám organizátoři dobytí vyloženě nepřáli. Nejdříve šlo všechno v pohodě, ačkoliv nás překvapil poměrně úzký prostor brány, který měl být, alespoň u nás, minimálně půl třetího metru. Tohle bylo s bídou metr a půl. Dohodli jsme se, že to prorazíme. Tak jsme tam teda vlítli. Samozřejmě jsem prorazil jenom já, a tak mě zabili. Vzápětí jsem byl ovšem oživen od elfí královny.
Mrtví skřeti ve věži začali být oživováni nekromantem Nellmegillem, takže jich přestalo ubývat. Pak nám vpadli do zad pavouci a nakonec záhadným způsobem již dříve mrtví skřeti, a tak jsme se stáhli do naší pevnosti. Ovšem během tohoto obléhání jsem měl už hodně pevnou půdu pod nohama, tak jsem se prohlásil lidským králem. Bylo to přijato bez námitek, ačkoliv se mě Faramira pokusila zavraždit. Dokonce jsem od skřetů zaslechl hlášky typu: "Von lidem vládne skřet…" Skutečně, vypadal jsem tak.

Odveta na sebe nedala čekat dlouho. Vzápětí se nám opět před branami vynořilo mohutné vojsko skřetů a nemrtvých. Vůbec to nevypadalo dobře. Začalo tvrdé zdlouhavé obléhání. Od někoho jsem si tam půjčil jednoručku a štít a tak jsem to skoro přežil. Teda bojoval jsem po celou dobu v prví řadě a zásahy jsem dostal až ke konci. V našem městě bylo i několik elfů a několik našich bylo i v lese za městem, protože jsem je tam vyslal, aby napadli nepřítele zezadu. Žel nezalezli daleko, a tak hned první úder patřil jim, pak se teprve šlo na nás. Obléhání pokračovalo. Nepřátel neubývalo, protože z mrtvol byli okamžitě vyvolávání nemrtví a ti měli oproti nám dost životů. Nejdřív nepřítel pobil tři staré známé temné elfy, kteří jim vpadli do zad, pak pavouky. A nakonec také elfí vojsko. A vůbec jich neubylo.
V tu chvíli mně bylo jasný, že je s náma ámen. Už nebyl nikdo, kdo by pomohl a síla mých lidí začala ochabovat a jeden po druhém umírali. Několikrát jsme odrazili jejich mohutný útok za účelem prorazit naši řadu. Pak nás ovšem bylo vážně minimum a chvílema jsem dokonce bránil půl brány sám. Byli jsme nuceni ustupovat a ustupovat. Nakonec nebylo kam, protože jsme ustoupili až na konec města. Stejně jsem byl naživu jenom já a jeden z mých mužů a zde jsme také padli. Vzal jsem své lidi, kteří zde byli a šli jsme se oživovat k elfům, ovšem jeden elf nás vedl obloukem, aby nepřítel nevěděl, kde je věž. Stejně nás bylo asi jen šest, protože zbytek spolubojovníků se tam už asi někde oživoval.
V elfí věži, která byla nenápadně zastrčena v roští, jsme nikoho od nás nenašli, protože oni zatím šli přímou cestou zpět k naší pevnosti na pomoc nám. Když jsme se oživení přesunuli k lidské tvrzi, byla opět v našich rukou. Prý ti nepřátelé, kteří tam zůstali, měli tolik zraněných životů, že je bez problémů pobili. Opět jsme tedy měli vlastní pevnost a ani to moc nebolelo. Pak začalo další obléhání, já ovšem nebyl ve městě, protože jsem otravoval zrovna Zacharyáše s tím, jestli by náhodou nebyl ňákej quest. Co mám dělat??? Moji poddaní (no nezní to krásně??) do mě šili, že nemaj co dělat a Zacharyáš se na mě díval zase jako na otravný hmyz, když jsem s tím za ním přišel asi po dvacátý…
Pevnost tedy znovu obležena, takže jsem se vydal k elfům pro pomoc, ale nikoho jsem zde nenašel. Obešel jsem tedy všechno obloukem a vpadl skřetům do zad z lesíka (což se divím, protože v tom brnění mě slyšel na padesát metrů každej) a v pohodě jsem se probojoval ke svým. Po několika minutách bojů se nám je nakonec podařilo odrazit. Začala se dostavovat únava, tak jsem si lehnul za město a oddal se chrupkání.
V noci jsem měl totiž na práci jiné věci, a tak jsem to nějak musel dohnat. A co se nestalo? Přišla elfí královna a (bez audience!!!) mě požádala o pomoc při dobývání skřetí pevnosti, kde měl být obřad a umučení několika jejich elfíků. Jakožto nevrlý a probuzený král jsem tedy vstal a shromáždil své věrné. V pevnosti jsem prakticky nechal asi jen tři lidi a vyrazili jsme. Před skřetí pevností došlo k velké bitvě, kterou jsme zvítězili. Pak začalo obléhání skřetí pevnosti, to byl už větší oříšek. Moje katana se míhala jako blesk a brzy jsme tam vlítli a vytlačili nepřítele z brány. V úzkém prostoru se bojovalo těžce, ale přece jen jsme je porazili. S vysvobozenými elfíky a s "kořistí" jsme se vrátili do našeho města.
Cestou jsem přemýšlel, že bych mohl zavést něco jako král Ludvík XIV: Zase si lehnu, a až si usmyslím probudit se, poddaní budou muset chodit k místu mého odpočinku po čtyřech a klanět se mi. Tak jsem se zasnil, že jsem si nevšiml vzpříčené ostré větve, kterou jsem si zabodnul do nohy a doteď tam mám díru. Tak si tak sedíme a odpočíváme, když přijde Zacharyáš a že prej tu běhá hrozně nebezpečnej upír, kterého je třeba zabít. Zakázal jsem svým lidem kamkoliv chodit a hezky jsme počkali, až upír přijde sám. Přišel i s doprovodem, a když jsme na něho zaútočili a já začal bojovat s Morcantem, přiřítila se celá skřetí armáda. Dal jsem povel k ústupu za bažinu a když přešli oni, tak jsme na ně vlítli. Skřeti byli pobiti a upír taky, ale on zatím vysál někoho jinýho, takže byl další upír.
Pak jsem opět prokázal milosrdenství elfům a pomohl jsem jim dobýt zpět jejich pevnost, kterou obsadili čtyři nemrtví (Morcant, Bombur a ještě někdo).

Vrátili jsme se k městu, kde nám Zacharyáš oznámil, že nás čeká závěrečný boj a pak se půjde na závěrečku. Proč ne? Bitva se rozpoutala tak v půlce cesty ke skřetí pevnosti. Elfové a několik našich šli zepředu, já s houfem věrných je obešel a šel z boku a zezadu. Rozpoutal se krutý boj. Bohužel naši skupinku napadli zničeho nic zezadu a několik lidí zabili. Já se těžce raněn stahoval, když mě napadl Morcant. Jen tak ze srandy jsem před ním kličkoval lesem a pak jsem se ho v souboji pokoušel zatlačit do bažiny. Ovšem já měl jeden život a on deset, takže je jasný kdo to vyhrál. Já ne. Oživovali jsme se ve městě a bitvu jsem pokládal za ztracenou, protože polovina lidí padla z důvodu obklíčení už na začátku bitvy. Nevím, kdo to dokázal, ale nakonec tam zbytek našich i elfů zvítězil a upír byl zahnán do pevnosti. Tím hra skončila a my se přemístili na písčitý plac, kde byl dříve sraz. Obě vojska se shromáždila na závěrečnou bitvu. Měl jsem v armádě dost děvčat, tak jsem jim zdvihl morálku slovy, že musej zvítězit, páč je jinak skřeti znásilněj. V opačném případě můžou znásilnit pak ony je. Všichni měli tři životy, ale pořád se na něco čekalo. Moje zbroj se na slunci podezřele rozehřála a málem se ze mě stala masová konzerva. Nakonec bitva začala. Chodil jsem si tam, dával zásahy a zabíjel. Pak ovšem přišly hned po sobě dva souseky s Bomburem a jeden sek a já se odporoučel.
Nakonec jsme bitvu vyhráli, ovšem stejně ji přežilo asi jen pět lidí. Na tu druhou nám vzali jednoho člověka a ještě nám pak vzali tři a přidali je ke skřetům. To oslabení bylo pak hodně znát, a tak jsme všichni do jednoho pochcípali poté, co nám prorazili střed, kde jsem zůstal stát jako jediný, protože jsem jim vyrazil naproti a sám je prorazil. Nakonec to bylo teda jedna : jedna a usoudilo se, že vlastně vyhráli všichni, i když ve hře samotné jsme skřety dali jak na questy, tak na závěr. Pak jsem dva kilometry utíkal v brnění na nádraží a stejně nestihnul vlak, tak jsme tam hodinu čekali, což nebylo v partě skvělých lidí ze Třebový nikterak nudný. Do vlaku nám pak zapomněla nastoupit Faramira, takže strojvůdce zabrzdil tak prudce, že nám spadli věci a zbraně na hlavy. Ale společně jsme nakonec jeli a vystoupili ve svých domovských městech. Okamžitě po návratu domů jsem zjistil, že jak dobře ta barva na kvichtu drží, tak blbě jde taky smejt. A na závěr jsem to šel oslavit s Bossem k jednomu kamarádovi, kde se nás pak sešlo docela dost a já pak šel vlivem krve páně domů po čtyřech.