Země se zachvěla a rozduněla útokem těžké francouzské jízdy. Přestalo pršet. Lučištníci nasadili tětivy. Osm set yardů… klid. Sedm set… země se leskne kapkami vody.
Šest set padesát… "u svatého Jiří, mínus padesát… střílet!" Tětivy zadrčeli. Šípy se svištěním vyletěli obloukem k nebi, tam jakoby se zastavili a padali k zemi se smrtící rychlostí. Zasažená masa koní a jezdců semknutá ve formaci se zavlnila. Ztráty byly okamžité. Šípy prorazili pancíře a helmice rytířů a prošli do těla. Rozzuření rytíři nasadili koním ostruhy. Angličtí sledovali hradbu kopí a slyšeli dunění kopyt. Tři sta padesát yardů je dělilo od smrti.
Nyní naopak vylétli šipky proti anglickým řadám, to se janovští střelci dostali na dostřel. Smrt na hrotech šípů byla rychlá. Muži padali na obou stranách a dunění kopyt se přibližovalo. Už jen sto yardů. Lučištníci ustoupili.
"Pěchota! Kopí! Zapřít.. držet!" Na dva údery srdce se vše zpomalilo. Rozmazalo se. Oko upřené na špici kopí. Teď. Hradba kovu a masa zvířat se náhle zhroutila. Vlčí jámy dosud zakryté drny pod rytířskou jízdou otevřeli svoji hladovou tlamu. Po celé délce anglické linie se odehrávala jatka. Lámající se kosti, křik, řičení koní, stříkající krev. Celé čelo francouzské jízdy bylo zmasakrováno. Další řady rytířů narazili do anglické pěchoty. Smrt přišla na Kresčak .

Zaznělo v prvním útoku na orleánskou pevnost. Žebříky dopadly na hradby a francouzská pěchota vyrazila na zteč!
"Vylijte jim to na hlavu!" Hořící těla padala ze žebříků, na které se hrnuli další vojáci. Angličané pobíhali na hradbách a dlouhými háky se snažili shodit dobývací žebře, ale pokaždé když se vyklonili přes hradbu, začali z vnějšího valu pálit janovští střelci schováni za těžkými pavézami. Tětivy drncali na obou stranách, ale anglické luky byly úspěšnější. Dlouhé šípy prorážely i pavézy a zabíjeli, zatímco šipky z kuší se lámali o kamenné hradby.
První vojáci se znakem lilie na prsou se vyšplhali na ochozy. Nyní vše záviselo na udatnosti francouzských pěšáků na hradbách. Angličané se stáhli na bastiony, kde se urputně bránili. Druhá útočná vlna šplhala po žebřících, ale vzápětí byla smetena deštěm šípů. Angličtí obránci orleánské pevnosti se nemínili vzdát. Z podsebití neustále létala opeřená smrt a Francouzi na hradbách potřebovali nutně posily.
"Za Boha! Za Francii!" Panna v mužské zbroji se vrhla do útoku po boku svých rytířů. Oriflama zavlála a píšťaly přešli do fistule. Konečný útok na anglický Orleáns započal.

Ozvala se rána následovaná výbuchem kamenného ostění brány. Vzápětí vše zahalil štiplavý kouř. Střelci se rozkašlali a v rychlosti házeli na bombardu mokré kůže. Kapitán se snažil v prachu rozeznat škody na opevnění. Obranný můstek byl rozmetán a brána byla silně poškozená. Týdenní obléhání Dijonu přineslo výsledky. Prokletí Francouzi dostávali co si zasloužili. Kolem dělového bastionu projel jízdní oddíl a burgundská těžká pěchota vyrazila do útoku.
Zvony ve městě bili na poplach a do toho se vmísil vysoký tón píšťal. Zatím žádní mrtví, vše mělo teprve začít. Vojáci se hnali do náručí smrti. Přední řady se nedostali ani k prvnímu valu, když začali z hradeb pálit střelci z kuší. Přes mrtvé, kterými se plnil hradební příkop přecházeli v druhé vlně těžkooděnci a šplhali po žebřících na hradby. Dva žebříky obránci odrazili od hradeb. Řev vojáků nahoře a hrůza v jejích očích a potom úder o zem. Jeden z rytířů šplhal nesl nahoru prapor nějakého šlechtice, náhle mu šipka projela hledím. Vlajka se v letu zatřepotala a zmizela v bahně příkopu. Burgunďané konečně dobyli hradební ochoz. Nějaký statečný rytíř sekerou poslal k zemi dva Francouze, než mu hrot kopí projel krkavicí. Boj se rozhořel naplno a jako zjevení se náhle na bráně rozvinul burgundský praporec s oranžovými pruhy. Krev však tekla dál, Dijon se nechtěl vzdát.

Znělo válečným polem. Horalé vrchoviny šli do útoku. Modré malování na obličejích tvrdých mužů. Každý z nich byl stejně dobrý sedlák jako válečník a za svoji zemi by život položil. Dobře broušené čepele a kopí se zaleskli. Vojsko skotského krále Davida se dalo do pohybu Byl slyšet praskot dřeva a výkřiky, to se přední houfy ozbrojené těžkými pavézami právě dostali pod palbu anglických lučištníků. Šípy však létali i skrze štíty a na zemi zůstali první mrtví. Nepřátelská palba nebrala konce. Skotové rozzuření smrtí svých druhů řvali na Angličany urážky. Křik zesiloval každým dalším padlým. Konečně se anglická pěchota dala do pohybu. Čela obou vojsk dělilo posledních osmdesát yardů. Skotové rozdivočelí hrůzou smrti se rozeběhli proti nepříteli. Angličtí pěšáci postupující v pevné formaci nebyli připravení na sílu útoku běsnících Skotů. Jejich linie se prohnula, chvíli držela nápor a potom se prolomila. Angličané, kteří viděli Skoty masakrující jejich druhy v prvních řadách, se raději dali na ústup, který se změnil v panický útěk. Rychlé vítězství utišilo pomstu Horalů, když se však dostali k ustupujícím lučištníkům, sekali je do rukou a zabodávali šípy do těla. Skotské řady se zastavili, bitva se zdála být vyhraná. Vzduch prořízl hlas trubky. Přes pastviny se valila anglická jízda, hradba z kopí a oceli. Bitva právě začínala.

Král Edward III.
Vládce Anglie, zkušený válečník a tvrdý vládce, který prosazuje svoje zájmy silou zbraní a obratnou politickou hrou. V řadách jeho slavného vojska slouží angličtí lučištníci postrach bitevních polí.

Černý princ
Syn anglického krále, který je proslulý svojí ctí a vírou jako skvělý rytíř a bojovník za práva anglického království. Svojí přezdívce vděčí díky černé zbroji, kterou nosí do bitev. Mezi nepřáteli budí obdiv a bázeň a to v bitvě u Kresčaku bojoval teprve jako šestnáctiletý.

Král David Skotský
Vládce Skotska a zarytý nepřítel Angličanů. Po mnoho generací se snaží Skotové vydobýt si nezávislost na zatracených Angličanech a král David je tomu nejblíže v celé historii své země. Horalé scházejí z divoké vysočiny a svádějí bitvy na smrt za svobodu svých klanů.

Robert Stuart
Nejmocnější ze skotských šlechticů, jehož rod je spřízněn se samotným králem. Při tažení proti Anglii zastává hodnost kapitána vojsk. Roberta provází pověst slavného rytíře, milovníka žen a dobrého vína, ale i nebezpečného soupeře.

Carlo Grimaldi
Italský šlechtic, který velí žoldnéřskému oddílu Janovanů. Jeho střelci z kuší jsou jakousi protiváhou anglických lučištníků, ale bohužel díky menšímu dostřelu kuše méně účinní. Střelci z kuší jsou však nebezpečnými protivníky při obraně hradů a měst.

Thomas z Hooktonu
Velitel oddílu anglických lučištníků. Pochází z chudé rodiny a přes zloděje, vězení a naverbování do armády, se stal významným člověkem. Velí nejslavnější pěší jednotce anglické armády. On je střelec z dlouhého luku, kdo je víc!

Dauphin Karel VII.
Na francouzský trůn usedl po smrti svého otce a leckomu se může zdát, že je zbabělý a slabý, ale Karel přitom rozehrává velkou politickou hru a tahá za nitky na velkém divadle stoleté války. Jeho cílem je stát se králem a sjednotit Francii.

La Hire
Kapitán francouzské armády. Je to přímý tvrdý muž, kterému více sluší přilbice a krev bitvy, než lesk panských dvorů. Celý svůj život tráví v polních leženích a pokouší se dosáhnout aspoň drobných vítězství nad Angličany. Jeho osud má určit setkání s osudovou ženou.

Johanka z Arku
Chudá dívka z Dombrémy, která poslechla volání andělských hlasů a odešla bojovat ve jménu sv. Michaela proti Angličanům. Její život značí sláva, hrdinství, láska, štěstí, bolest a smrt. Johanka se stala legendou. -TORIL-

Vévoda Filip III. Dobrý
Za jeho vlády se Burgundsko pozvedlo a svojí mocí začalo soupeřit s Francií. Tento panovník se stal jedním z nejsilnějších v Evropě a dokázal udržet svoji zemi mezi dvěma mlýnskými kameny Anglií a Francií. Chytrou politikou si získal respekt všech soupeřů. Je to poživačný a egoistický panovník, ale nesmírně mocný a výstřední.

Kapitán Gilbert
Slouží oddaně burgundskému vévodovi. Je to velice podivný válečník, který umí vybojovat předem ztracenou bitvu, ale prohrát s méně početným protivníkem. Jeho vlastností je vnitřní autorita, takže jeho vojáci ho uznávají a šli by s ním před brány pekla.

V sobotu ráno jsme měli opět sraz na lavkách na sídlišti. Opět se mi nechtělo vstávat, pač jsme se Siegfriedem a známýma večer byli opět U kata a musím podotknout, že tentokrát panovala obzvlášť bujará nálada, která se značně projevilo na naší ranní aktivitě.Po jakéms takéms srazu jsme vyrazili pro Mateeesa a nášeho nového členského přírůstka Vincenta. Pak už jsme jen pokračovali na nádr, kde jsem tentokrát zvládl udržet klid, když jsem zjistil cenu jízdenky u okýnka. Chvilku jsme počkali až dorazí vlak ze Šternberka v němž byl Zoltar z Wolfguardu, jenž se k nám připojil jako host. Pak již klasicky následovala cesta motorákem, pro změnu na Šumperk. Tam jsme přesedli, vyrazili na Zábřeh a odtud rychlíkem do Chocně. Cesta proběhla celkem v klidu, nic zvláštního se nestalo snad jen na to, že jsem si málem pustil do gatí vždycky, když jsme projížděli tunelem, ale pak jsem si zvykl… Jinak Siegfried dodělával po cestě svou kroužkovou rukvici a Mateees upravoval kroužkovou kápi pro Zoltara.

Hned jak jsme vystoupili, potkali jsme první skupinky bitvařů. Jen letmo jsme je omrkli, ale okamžitě jsme se zděsili: asi ze skupinky deseti lidí jich mělo devět neobaleny meče, jeden teda měl, ale jen kobercovkou, což vzít na bitvu nepovažuju za dostačující! Došli jsme podél dlouhé lipové aleje na louku, kde bylo shromáždiště. Hned na místě nás pověřili tím, že někdo z nás má hrát arcibiskup Remešského, který bude mít značnou roli v příběhu. Ujal se toho tedy Siegfried a už od začátku se snažil připravit si proslov ke korunovaci francouzského krále, což byla jedna z nejdůležitějších činností na téhle akci. Nevím, nevím co bych dělal já, kdyby to zbylo na mě. Po chvilce se rozhodlo, že registrace bude v lese u bojiště a tak jsme se přesunuli.

Cesta netrvala dlouho a k naší velké radosti jsme zjistili, že registrace bude vedle Remeše, tudíž našeho města (jak jsme si mylně mysleli, neboť během hry bylo věčně pod obsazením anglánů nebo burgunďanů). Po registaraci následoval výklad pravidel a přestavení CPček. Velice hladově jsem čekal na schvalování zbraní, ale nic takového se nekonalo…(!) Velitelé prý měli jen tak po očku zjistit bezpečnost zbraní, takže prošla všechna dřeva. Kdybych to věděl, tak jsem mohl klidně říct Vincentovi, že si muže vzít svůj bokken bez obalení, ale co už:D.

Na začátku hry jsme tedy byli na straně Francie a společně se Skoty jsme měli bojovat proti angličanům a burgunďanům. Chvíli jsme poseděli v Remeši a jakmile se národy rozešli do hradů a měst vyrazili jsme na obhlídku terénu. Prošli jsme mostem přes řeku a setkali jsme se s naším francouzským králem a velitelem armády. Přivítal jsme se značně po francouzku (čímž myslím ráčkováním, aby si to někdo špatně nevyložil…) a zjistili jsme, že se máme vydat na pobřeží bránit angličnům ve vylodění. Po krátkém boji se nám to podařilo a zahnali jsme je zpátky do přístavu. Odrazili jsme je asi ještě dvakrát i s burgunďany, kteří jim pomáhali z druhé strany. Ale asi tak na potřetí se konečně vylodili. Potom následovala spousta dílčích potyček,ve kterých jsme podle mě byli značně úspěšnější. Siegfried se celou dobu snažil zjistit, kde se nachází ostatky svatého Michala, které nutně potřeboval ke korunovaci krále.

Zatím co jsme hledali relikvie, obsadili angličani naši nebráněnou Remeš. To se ukázalo být značně nepříjemné, protože když už jsme měli relikvie, zjistili jsme, že korunovace může proběhnout pouze v Remeši. Ale vzhledem k tomu, že bylo ještě dost času, nijak moc jsme to nehrotili. Další část bitvy probíhala volně a pokud byly nějaký questy tak jsem o tom moc nevěděl. Strhlo se několik potyček na mostě přes Orleán, ale k ničemu to nevedlo. Stál jsem tam v řadovce asi tak pět minut dokud mě jeden typek nebodl do oka. Potom jsem si sedl vedle mostu dokud jsem se nevzpamatoval… A vrchol byl, když jsem se vrátil, abych se zbavil těch dvou posledních životů, tak se ten samej borec hádal, že mě zabil, a ne nabodl a že tam nemám co dělat (ach jo nějakej železňák…). Opět to byla značná zkouška nervů nevletět do něj štítem ale nakonec jsem se udržel. Jakmile jsem se po konci potyčky oživil, půjčil jsem si od Chlupise lehkou sedmdesátku a začal jsem si sám na vlastní pěst lovit potulný angličany, většinou samotný nebo ve dvojičkách. Tohle mě zabavilo tak na půl hodinky mezitím co ostatní jedli. Pak se ke mně občas přidal Mateees a pobíhali jsme tak, dokud nebyla vyhlášena bitva u Kresčaku.

Byla to klasická bitvička s náběhem, kde jsme útočili na angličany a skoti zvlášť na burgunďany. Z těchle dvojic vzešli dva vítězové: my a burgunďani, tudíž jsem bojovali proti sobě. Opět jsem zvítězili a tím pádem jsme absolutně přepsali dějiny!!! Po tom následoval zase volný boj a bitva u Azincourtu, kterou jsme opět vyhráli (ale bitvy jsme se neúčastnili) a zase jsme tím změnily běh dějin.

Po tomto vítězství jsme se dali do služeb burgunského vévodu. Za něj jsme bránili Orleán a opět se z toho stala přetlačovaná na úzkém mostě. Musím u této potyčky vyzdvihnout Chlupisův osamělý náběh do řady nepřátel, kterou dokonale roztrhl, ale vzhledem k opožděné reakci naší armády jsme nestihli jejího rozpadu řádně využít… Nakonec jsme most neudrželi a bojovalo se o udržení Remeše. Z téhle potyčky si moc nepamatuju pač jsem se účastnil velice pasivně a místo bojování jsem se věnoval flirtování s místní markytánkou…
(Pozn. by Mateees: Mezitím se Skoti a Francouzi snažili dobýt naši Remeš, kterou jsme museli ubránit do té doby, než burgunďané upálí Johanku…což se nakonec podařilo)

Následně jsme provedli comeback na stranu Francie a mohla nastat dlouho očekávaná korunovace. Celý ASCHERON vytvořil průvod v čele se Siegfriedem. Donesli jsme truhlu s ostatky i korunu před budoucího krále. Ten poklekl a Siegfried pronesl připravovaný proslov, který bych až na pár maličkostí hodnotil jako velice zdařený a korunoval jej králem.

Pak měl být odchod na závěrečku, ale vzhledem k našim spojům jsme museli odejít dřív. Ještě jsme si dali s Mateeesem pořádnej fight, abychom se nenudili a ukázali ostatním jak se bojuje ASCHERON a pak už jen následovalo rozloučení s orgy atd. a odchod na nádr. Vlak jsme stihli v pohodě po cestě se nic moc nestalo, jen Zoltar se velice bavil vyhazování toaletního papíru z okna… S přestupem a klasickým čuměním lidí jsme se dostali do Šumpru, kde jsme zakempili v parku. Avšak přálo nám štěstí a potkali jsme v parku člena šumperské skupiny historického šermu. Zakecali jsme se a tak tak jsme stihli vlak. V Uničově jsme se rozloučili se Zoltarem a vyrazili pěšky domů.

Hodnocení: Tuhle akci bych zhodnotil jako zajímavou, i když měla své mouchy: nelíbil se mi tam přístup některých účastníků, pač dělali hovno nápřahy, dost bodali a k tomu se hádali. Ale z druhé strany tady byla zas spousta jiných skvělých lidí hlavně mezi orgama velením naší francouzké strany a spousta dalších, který neznám a tím pádem nemůžu jmenovat… Líbil se mi i roleplaying (ráčkovali jsme se Siegfriedem ještě druhej den). Každopádně stálo za tu na tuhle akci jet a slušně jsem si to užil.

Za prvé jsem si bitvu osobně nejvíc užil. To sice není pro vás čtenáře tak zajímavé, ale pro mě osobně(a musíte to uznat:) to je dost velké plus. Hrál jsem povrchního šlechtice, kterému Bugunďani vzali panství a který v boji hledá jen slávu a peníze. Navíc jsem si vymyslel, že kašle na křesťanství a Boha vůbec(což pro mě jako pro věřícího bylo velmi zajímavé :) ). Ale neužil jsem si to jen kvůli roli, ale také kvůli boji, který byl v podstatě pořád. Běhal jsem z hradu do bitvy a z bitvy do hradu, až jsem se úplně udundal, ale stálo to zato!
Druhé "nej" bylo v MTZ(materiálně technickém zabezpečení). Totiž ještě než vůbec začala bitva, tak u mě stoupla do top ten veškerých dřeváren, kterých se se kdy účastnil. Každá strana měla ušitou vlastní vlaku podle historické předlohy(prý se s tím dělala Toril, tak smekám). Uprostřed bitevního pole byl rozcestník s dřevěnými značkami směrů do měst a hradů, včetně vyčíslených mil. Jako CP jsem dostal zadání mého questu na ohořelém pergamenu zapečetěném červeným pečetním voskem. No to mě dostalo! Navíc když jsem ho potom otevřel, bylo to v Aramejštině :O ! Dále bylo moudré to, že v každém městě nebo hradu byl jeho správce nebo obchodník a tak jsme nemuseli mít strach o věci, které jsme tam nechávali. Obchodovalo se s plátnem a vínem a obojí symbolizovali brikety, což rovněž považuji za dobrý nápad. Lepší než papírky nebo fáborky.

Velmi dobrý nápad byl, udělat v rámci strany jednotlivé oddíly: Francouští rytíři, pěšáci "Fem le France", Janovští střelci z kuše, Wellští lučištníci… Parádní pak bylo šikování oddílů před bitvou, uvítací salvy lukostřelců a kušařů, organizovaný útok: nejdřív jízda potom pěší. No prostě slast. V tomto se mi velmi líbila bitva u Křesčaku.

Rovněž mě překvapila moc kvalitní předherní příprava jednotlivých učastníků. Takže jsme díky Zakovi mohli vidět kušařský oddíl v akci, díky Žakovi jízdní oddíl s dlouhými kopími, díký Radově družině Jana Lucemburského skutečné varkoče s Českým lvem a žluté výstřižky tvaru lilie zdobili každého francouze. Dále mě dost překvapilo, když mi jeden mrtvý angličan předal lejstro podle kterého, jsem si mohl nárokovat pozemek i s hospodářstvím kdesi ve Skotsku. Drobnost ale potěší(lejstro mi pak odcizily markytánky, grrrr :o)

Přestože se hodně bojovalo, tak v pozadí probíhali malé příběhy jednotlivých postav. Ty jste mohli minout a nijak to hru nezvrátilo, ale mohli jste se připojit a byly jste obohaceni. Nechyběl osobní příběh Jana Lucemburského, který padl slepý u Kresčaku po výroku: "Toho bohdá nebude, aby Český král z boje utíkal". Intriky katolických duchovních, kterým šlo jako vždy o moc (a upálení Johanky!). Můj příběh, kdy se ze mě v průběhu bitvy stával stále větší pochybovač, introuš a který v konečné fázi byl schopen položit život, aby zachránil Johanku z Arku.

Jako zdařilou vidím také závěrečnou bitvu, která měla rovněž kouzlo prvních hecovacích šípů a na druhý pokus byla i domluvená probíhačka (neutvoří se řady, ale strany se promísí).

Večerní pohoštění z kapsy organizátorů udělalo hezkou tečku za výbornou akci. Zde ale začnu být trochu kritický: možná, že levné čůčo ve velkém, zní jako "hodně zábavy pro hodně lidí", ale podle mě se většina lidí spokojí příjemným sdílením zážitků a zazpívání si písniček než s opileckým řvaním a zapíjením vzpomínek… O půlnoci mě bylo jasné, že s některými lidmi skončila sranda, protože jsem jim už nerozuměl.

Dále si dovolím být kritický v pár dalších věcech, Zoro to snad skousne a možná mi i odpustí :o) Systém obchodování byl dobře navržen jako koncept, ale špatně vsazen do hry a špatně použít. Totiž proti karavanám a obchodování na bitvách vůbec nejsem. Štvou mě ale dvě věci: když se výhoda v rozjetém obchodu neprojeví už v bitvě(ale např. až v závěrečce nebo dokonce až po hře při sčítání bodů). Když jsem se Jewane ptal jak je to možné, že vyhráli Skoti, tak mi odpověděla: "Teté pořád běhal a obchodoval". To je sice pěkné, ale já jsem taky běhal, šermoval o život, velel pěším oddílům, neprohrál jedinou bitvu. Všichni moji muži(no vlastně ženy :) dřely jako koně, ale … Teté se snažil. Není v tom žádná zášť, ale je mi tak trochu líto hráčů z naší strany, kteří v boji potili krev, zatímco někde ve Francii pobíhal jeden Skot a měnil brikety za podložky(peníze). Myslím, že dřevárna je především o boji a tak si myslím, že by odchod měl být vždy minoritní záležitostí, která se musí projevovat rovnou v bitvě. Když je někdo bohatý, ať je to vidět - že má navrch a ať i ostatní strany můžou uznat, že obchodovat má cenu.

Tak to jsem si poplakal a teď bych se vrhl na druhou věc co mám na srdci. Tou je "kopr" uprostřed hry. Nevím jestli jste si toho všimli, ale asi tak uprostřed každé hry se vždy kopří. Lidi snědí svačiny a nikomu se nic nechce. Přemýšlel jsem co s tím. Nejlepší je asi s tím počítat, a udělat questy tak, aby v tomto čase mohli lidi trochu odpočinout, vládci si rozmyslet další kroky nebo udělat setkání vládců a CP a domluvit se na dalším postupu, zhodnotit hru a stav stran a případně upravit počty nebo vypustit/pozměnit nějaké questy.

Jinak osobně bych vládce strany asi dělat nechtěl, protože jak jsem viděl Drirra a Erriksona, tak toho měli na vrch hlavy. Zvláště když se nedařilo.

Dalším problémkem, byla velká koncentrace zkušených šermířů na straně Francie a koncentrace nováčků na straně Anglie. Pro příště bude lepší si toto více ohlídat a případně vyrovnat síly větším počtem hráčů na slabší straně. Totiž ani tkzv. hasiči nepoměru - G.U.S.T.O. - Gimliho úderná skupina totálního oloupení, nestačily na vyrovnání stran.

Cekově bitvu hodnotím jako velmi dobrou. Zoro a Potkani nasadili laťku tak vysoko, že se skoro bojím toho, co lidi budou čekat od Mellongardu III. Ale to je dobře. Akce rozhodně potvrdila, že tady ve Východních Čechách nejsme žádná másla. Děkuji všem, kteří se podíleli na organizaci, hráčů, CP a hlavně Zorovi, kterému teď přeji příjemnou přípravu na maturitu.

Zde jsem popsal takový malý střípek z bitvy, viděný mou postavou takže:
//Geoffre de Albinay: Johanku už stříhají
Otočil jsem se tázavě na krále Daulphina, očekávaje jeho výrok. V pozadí se zatím houfovalo Francouské a Skotské vojsko. Lační po odvetě za vypleněná města…
Naproti nim, v bránách Remeše, je z pod helmic pozorovalo stovky nenávistných očí Angličanů. Vyděšených, ale odhodlaných. Ve městě se už tvořila hranice pro pannu Orleánskou - Johanku z Arku.
Johanka nebo korunovace? Ústup nebo útok?
Pohlédl jsem na naše řady zatímco se král rozmýšlel. Takto nabroušené vojsko se sotva spokojí z ústupem. Jsou to muži toužící po žáru boje.
Král se obrací k nim a ptá se "Co chce lid?"
"Útok!" odpoví skoro souhlasně lid.
Jen pár lidí se zdržuje křiku a rozhlíží se kolem sebe.
"Ale co Johanka, vždyť jí upálí!" Křičím na dav, ale můj hlas se ztrácí v posměšných poznámkách Skotů. Posměšných poznámkách ohledně Panny. Začínám nepříčetně zuřit a chytám jednoho Skota za rameno:

"Co jsi to řekl?!", ale ostatní se smějí. Tasím meč…
V ten okamžik se rozlétne po bojišti králův hlas: "Útok!!!" Zmateně se rozhlížím. Co se to děje? Kolem mě probíhají Skoti a Francouzi. Vždyť jí upálí!
Vrhám se do boje s nimi s řevem: "Zachraňte Johanku!".
V první řadě, společně s mými nejvěrnějšími. Tanec ostří. Tlačíme je, ale odpor je silný. Jako by se nám bojem vysmívali. "Nestihnete to, Johanka je už na hranici."

Klestím si cestu za cenu obrovského úsilí. Angličané padají. V tom se přede mnou zjevuje anglický král Edvard III se svým štítem. Meče se bleskově míhají v skoro nekonečné výměně. Nechápu, že ještě stojím na nohou. Král je ale po chvíli naštěstí přemožen naší přesilou. V vbíháme do Remeše, ale …
Uprostřed náměstí je už jen černá hranice, z které stoupá smutný dým… //