Řadím Porta Rossu k nejlepším LARPům, kteríé jsem navštívil, aspoň z mého pohledu. Na LARP jsem vyrážel s tím, že jsem si už delší dobu přál zahrát si postavu kněze na historickém LARPu, kde je víra v Boha (nebo bohy) skutečnou součástí světa a ne něco, co hráči a tím i postavy prakticky pomíjejí. V tomto směru bylo mé očekávání naprosto překonáno. nejenom, že hra byla nastavena tak, že takovou hru umožňovala, ale skutečně všichni hráči brali víru v Boha jako pevnou součást reálného světa. Tohle jsem nikdy předtím nezažil a můj dík za to patří nejen orgům, ale všem hráčům, kteří se na téhle akci podíleli.
Oceňuju velmi dobrou organizaci (kiksy samozřejmě nějaké byly, ale mnohem méně, než jsem zažil i u mnohem menších akcí). A to jak z hlediska přiběhu a zápletek, tak zázemí. Místo bylo vybráno výborně a servis, kterého s enám dostávalo, byl v daných podmínkách velmi, velmi nadstandardní.

A pár ocenění ostatním hráčům. Hra mě v několika rozměrech tak nadchla, že si tentokrát neodpustím i tenhle zcela osobní rozměr, ve kterém nebudou zahrnuti ti, s nimiž jsem se ve hře potkal jen minimálně a také podali vynikající výkony.
Vlkovi (Ottavio Adorno) a Adéle (Bernadetta Doria) za spojenectví v politickém boji za zvolení toho správného dóžete. Skutečně jsem měl pocit účasti v politické frakci a už chápu, proč v hostorii mívali volitelé před volbami často osobní stráže. A díky za poskytnutí osobní stráže. :-)
Lukášovi (Jacoppo Argenti) a Gorthardovi (Filippo Lamberti) za velmi důstojné protivníky v tom samém boji. Pánové, takhle lítý politický boj mi byl skutečným potěšením. A pak to úžasné gesto, kdy Jacoppo pochopil, že prohrál, tak dal svůj hlas protivnému táboru a sám první pogratuloval zvolenému dóžeti, to byl přímo politický majstrštyk. Skutečně díky.
Fionorovi (Alceste de la Grive) za bratrskou pomoc s péčí o duše všech oveček v Portě Rosse.
Piroshovi (Michael) za to, že mě přesvědčil, že Čistí jsou skutečně na cestě stát se anděly. Kardinál, který si uvědomoval, že je na cestě stát se sektářem, to byla skutečně lahůdka. Tvoje a Fionorova smrt pro mě byla herně strašně silným momentem, ale to vy oba víte.
Ostatním Čistým, hlavně Hampimu (Rafael) a Hedvice (Esme), kteří mě přesvědčili, že Čistí jsou stále ještě lidé, což u mě paradoxně k nim vzbudilo mnohem větší důvěru. A Čistí dokázali až do konce být těmi tajemnými a přitom stále důvěryhodnými.
Aine (Eva) a Samuelovi (Salvatore) za další výborně zahraný kult. Byli jste přesvědčiví a měl jsem strach z toho, co co se chystáte v nejlepší víře udělat. :-)
Maníkovi (Salvatore) za nezvedeného synovce, který strýčka až do konce dokázal přesvědčovat, že už se polepšil a přestal dělat rodu ostudu. Takhle lhát vlastnímu strýčkovi, holomku! Aspoň, že jsi donesl ty listiny do Vatikánu. :-)
Fauglin (Sona Vitti) a Terouk (Bonacasta) za naprosto perfektní kající se hříšnice. Dostat vás dvě z rukou Ďábla bude ještě velká fuška. Ale daly jste mi cíl pro další měsíce a asi i roky. Vy dvě jste byly jedním z hlavních důvodů, proč jsem z Porta Rossy neodešel s Čistými, ač jsem věříïl tomu, co říkali.
Zejména ženám ze všech šlechtických a obchodních rodů, u kterých jsem měl pocit, že jsem skutečně jejich zpovědníkem. U pánů z těch samých rodin jsem měl mnohem víc pocit, že tu zpověď berou poněkud pragmaticky. Ne všichni samozřejmě. :-)

Prostě fajn hra díky rgům i mnoha hráčům. Pěkné. Díky. těším se na fotky.

Přiznávám, že Portu se mi strašně moc nechtělo, pak jsem se relativně na poslední chvíli nechal přesvědčit a chvíli se těšil. Pak jsem dostal kompletní postavu a na jejím základu se mi opět moc nechtělo. Důvodů byla spousta. A výsledek?
Jsem zatraceně rád, že jsem jel. Tahle několika násobně lepší verze Rozemburgu se mi pekelně vryla pod kůži a velmi důstojně uzavřela moji letošní larpovou sezónu. Jeden z nejlepších larpů mého života vůbec!
Důvody mám poměrně shodné s Haraldem. Líbilo se mi jak byla hra nastavená. Očividně měly hru nabitou asi všechny postavy nezávisle na jejich postavení. Bylo jedno jestli jste hráli za žebráka, kněze, kultistu nebo třeba šlechtice. Hra pro vás byla silná tak jako tak.
Velmi mě překvapila víra. Už při čtení reálií jsme měl pocit, že když se to povede bude to pecka. A téměř hned po začátku hry jsme pochopil, že se hráči opravdu připravili a akceptovali víru jako důležitou reálii a pomohli ztvárnit něco co orgové odstartovali. Nikdy jsem na larpu nezažil tak silné momenty spojené s herní vírou a i se bojím, že už nikdy nezažiju.
Děkuju orgům i hráčům, že jsem se mohl na pár dní ocitnou v zatraceně epickém a emotivním Janově. Skvěle jsem si to užil i přestože jsem už v průběhu hry bojoval s horečkama!
Díky!!!!

Musím zcela jasně pochválit předherní přípravu. Organizace poskytovala slibované materiály a mnohdy předčila mé očekávání v množství i kvalitě zpracování těchto dokumentů. Výběr postav, dávkování informací lačným hráčům a stavba zápletek byla velmi dobře zvládnuta a opravdu bylo znát, že se tým hře věnoval dlouhodobě. Drobné problémky byly, ale o nich buď níže nebo jsem je již některým řekl.

S blížící se hrou mně ohromě mrzelo, že začali odpadávat lidé - dokonce i někteří, od kterých se to nedalo očekávat od počátku (na druhou stranu dorazili a tím překvapili někteří jiní … ), což nakonec vedlo k určitým nutným ústupkům organizátorů. Inu škoda, protože na některé herní situace to mělo zásadní vliv.

Co se týče přípravy po stránce čistě praktické, tak opět musím pochválit. Kluci z Rožmíku a jejich široká základna pomahačů opět předvedla, že to prostě umí a zaslouží se další velký potlesk
Sice tam bylo pár zaškobrtnutí, ale vše nakonec šlapalo.

Vstup do hry v podobě workshopů a drobných úkolů mi přišel zdařilý jen to chtělo taky trochu zapracovat i na poznání mezi herními skupinami (tady to samozřejmě vyselo na hráčích a jejich předherní přípravě, ale fotku neposkytlo tolik lidí), protože docházelo k poněkud trapným chvílím, kdy se potkávali lidé, kteří jsou v pevnosti zavření půl roku a nepoznávali se. Navíc se zde přidala má soukromá svízel v podobě naprosté přehršli jmen, které jsem prostě nestíhal ukládat

Průběh hry byl pak naprosto neuvěřitelným náporem a to hlavně na psychiku (i když fyzicky jsem si taky trochu zaklemíroval a běhání z/do schodů věže spojené s ukrutnou zimou mohlo být pro některé také trochu nemilé). Nesetkal jsem se v vypadnutím z role v nějaké zásadní scéně (i když sobotní šlechtická paranoia párty podpořená sklenkou vína chvilkami trochu pokulhávala, což ji myslím ubralo, i když stále zůstala silným okamžikem pro účastníky). Osobně pak musím zmínit dva momenty. První byl vrchol můj vlastním a soukromí, ještě jsem nezažil hru, která by mě dostala do pozice, kdy si sáhnu na své herecké limity. Zkrátka scénka s Vascem pro mě zůstává jedním z nejsilnějších zážitků. Hráli jsme sice jen pro sebe a jedno mrtvé CP ležící opodál, ale byla to prostě nádhera. Druhým vrcholem byl pak samotný závěr hry - emoce doslova tekly proudem, lidé se loučili se svými bližními, vnitřně se trhali na kusy ve svém zápase o rozhodnutí jestli zůstat či jít - zkrátka krása. Dokonalé vyvrcholení s třešinkou na dortu v podobě skvělého Hwangova zpěvu.
Ze začátku jsem měl sice trochu problém s herním nastavením, ale když jsem se trochu dostal přes ten rámec "chci dosáhnout všech svých cílů a vyhrát larp" a přešel jsem na koncept "okolnosti mě dovedli až sem, jak s tím nejlépe naložím abych mohl nadále žít v Janově" tedy od hráče k postavě, tak jsem začal být jako hráč mnohem více spokojený, i když postava byla poněkud v háji.

Na závěr: Bylo to vynikající (a pozor! To neříkám často). Hra mne pohltila a důkazem může být i to, že se mi ještě dnes nad ránem zdály sny související s touto hrou a jen těžko se zbavuji některých "návyků", které nejsou mé, ale patří postavě. Zkrátka dokonale se sešly okolnosti v podobě dobré organizace, perfektních spoluhráčů (nebudu všechny jmenovat, bylo by toho moc a určitě bych pak stejně musel ještě zpětně doplňovat) a předherní přípravy (musím se taky trochu pochválit ) a to zpětně mělo za následek, že Portu považuji za jeden z nejlepších larpíků, co jsem hrál.

Protože Porta Rossa mi nabídla po mnoha letech hraní larpů několik "poprvé", dovolím si také za ta léta poprvé napsat krátké (doufám) hodnocení hry.
Hra pro mne byla neuvěřitelně silným zážitkem, s podobným pocitem jsem odjížděla jen z jediné hry, kterou byl Věk hněvu - Šašek a král.
Tam jsem měla v jedné chvíli na krajíčku a ze strachu, že se rozbrečím, jsem radši vypadla z role. Poučena tímto momentem jsem na Portě nechala v neděli slzám volný průchod. Byly na místě.
Porta Rossa byla naprosto famózní hrou, i přes pár drobných nedostatků (z mého pohledu - ne úplně povedený karneval, rozmělněné páteční odpoledne a občasné čekání na Godota).
Za sebe mám pocit, že jsem si hrála svou osobní hru na pozadí něčeho mnohem většího, která ovšem byla pouze mezi mnou a neexistujícími postavami v podobě organizátorů a příběh nebyl nijak provázán s ostatními hráči. Nechci, aby to vyznělo jako nespokojenost, jen mě to trochu mrzí. Ale doufám, že jsem alespoň zase vytvářela pozadí pro hry ostatních.
Přeji si přímo vyzdvihnout několik momentů:
Dík doktorovi za zprostředkování setkání se smrtí.
Dík Čistým za zadržení smrti, abych s ní mohla promluvit. Pro mě nejsilnější moment hry. Všechno jsem měla k souboji přichystáno, stačilo jen vyčkat do půlnoci, a najednou jsem musela veřejně jít, promluvit se smrtí znovu, a to před půlkou obyvatelstva Porta Rossy. Musela jsem vyložit karty na stůl. Všechno bylo ohroženo, ačkoli Čistí chtěli jen splnit svůj slib.
Dík Jacoppovi za to, že si nechal navrátit svou milovanou ženu. Tím dostala má postava druhý rozměr, došlo jí, že sobotním soubojem nic neskončilo, naopak že všechno teprve začíná. - Nejkrásnější na celé hře bylo, že s jejím koncem neskončila i má postava, protože by měla u všech cílů nike. Naopak ještě těsně před tím koncem se pro mne otevřel příběh nový.
Dík papežskému legátovi. Ne za konkrétní moment, ale že jsem se vždy mohla uchýlit do bezpečí kaple, za jeho vlídná slova a za to, že v jeho blízkosti Sonna cítila přítomnost Boha.

Pro Haralda:
Po konci hry jsem zjistila, že za to nemůžu já, že i beze mě by Jacoppo svou ženu získal. Každopádně jsem se nekála zbytečně, alespoň jsem si uvědomila, že má moc není na hraní a po této zkušenosti Sonna takříkajíc dospěla a už nikdy ji nevyužije ve svůj prospěch, jen pro své poslání. Šance na vykoupení tedy je.

I teď, když sedím nad šálkem teplého čaje a snažím se vypořádat s nachlazením, nejsem schopen konkrétněji vyjádřit svůj názor na hru neb silný zážitek, který ve mne zanechala, stále vstřebávám. Ale rozhodně mohu říci, že Porta Rossa byla nejlepší hra, na které jsem kdy byl a byl bych rád za další obdobné. A proto, pokud by se organizátorům po bilancování stane, že se ocitnou ve ztrátě, ať neváhají napsat a já přispěji.
Děkuji za hru.

Jeden z nejlepších larpů poslední doby. Díky moc všem a doufám, že takováhle akce ještě někdy bude.
Už od přečtení postavy jsem věděl, že tohle bude akce, na kterou se jen tak nezapomene. Smekám před provázaností postav, všechny možný linky, vztahy a další věci.
Možná je dobře, že hra byla na Lipnici, protože tam bylo víc krytých prostor a vůbec, je to hezčí hrad (snad jenom škoda toho lešení).

Na začátku hry jsem se bál 3 věcí.
1. Workshopy - moc jsem jim nevěřil a nevěděl jsem co od toho čekat, ale nakonec jsem rád že byly, protože se urovnaly vztahy mezi postavama, jména, sociální postavení a další věci.
2. hra rozdělena na dějství - čekal, jsem že to bude vypadat, že se zatroubí a lidi se začnou chovat jinak - konkrétně tak, jak bylo následující dějství charakterizováno. To se podle mě však nestalo a hra byla (až na pár Godotů) plynulá.
3. nemožno hrát se kámošema ve skupině - tohle bylo největší překvapení (aspoň pro mě). Asi jsem zvyklej hrát s těmi samými lidmi a když někam jedeme, tak už se o každém ví, co tak bude hrát, jak bude hrát a pod. Tady jsem byl jenom s Gortem a dalšími lidmi jsem hrál poprvé a asi mě to vyhecovalo opravdu hrát, řešit a bavit se.

Osobně asi nejlepší scény byl karneval (až na prach, fuj fuj), celá sobotní noc a nedělní loučení a cesta do přístavu, kam se na loď přidal ještě jeden "pasažér", polnice a konec. Pecka!

Co mě přišlo vhledem k Rosenburgu lehce horší byla kuchyně. Ne že by byla špatná, to vůbec, ale nepřišla mi tak bohatá jako předloni. Nevím čím to bylo (peníze, setting) ale to je tak jediné, malé mínus v záplavě plusů, které tahle akce u mě získala.

Pro mě bylo asi nejlepší hraní uvnitř rodiny Argenti, hlavně porady při svíčkách v naší místnosti a shánění hlasů na volbu dóžete a líbilo se mi celkové prostředí hry i atmosféra. Trochu mě ale zklamalo, že se naplnilo pár věcí, které jsem čekala už před hrou a trochu to mojí postavu omezovalo, ale to se občas stává. Stejně jsem si to užila a doufám, že někdy bude další podobná akce!

Porta Rossa: boží hra…né vlastně raději úžasná, skvělá, přísná a (ač se tento popis ode mě nehodí) kulervoucí!!!!!!!!
…"A v duši Guisy se probudil spící anděl jménem Elohim a stala se nástrojem Páně." …Tak a toto je ode mne poslední divno-sektářsko-náboženská hláška.
Děkuji orgům za kopu práce, která byla na hře skutečné vidět a děkuji hráčům za jejich maximální nasazení a ponoření se do hry.

Na tento larp jsem jela s velikým očekáváním, byl ale lepší, než jsem si vůbec dokázala představit.
Má hra v podstatě obsahovala dva larpy. První byla tragická role zavrhnuté dívky, potupně vrácené zpět do rodiny. Tam velmi děkuji Eleonoře a Danubiovi, kteří se mne jemně snažili domluvit a já na ně byla dost zlá. Děkuji že byli ochotní do té nekonečné spirály tragičnosti vstupovat znova a znova. Byla jsem chodící frustrace a doufám, že jsem vám tím už nelezla moc na nervy :-D
Jedna z nejsilnějších scén byla, když Čistí na nádvoří přede mnou poklekli a prosili o odpuštění. Čímž, se moje hra obrátila o „180 stupňů“ a já se opět přidala k nim. Ta proměna postavy (přirozená a v podstatě samovolná), kdy se z ufňukané naivní Guisy stala pevná sebejistá členka skupiny Elohim, dává zajímavý obrázek, o tom jak příslušenství k skupině/komunitě může člověka polárně změnit.
Poznámka k víře: pro mne byla víra zásadní a předem poměrně striktně daná.
Jídlo bylo boží, dokreslovalo atmosféru.
Prostředí boží.
Tempo hry…akorát. (Jen málo prostojů, při nichž jsem se i tak dokázala pobavit.)
Obecně setting, postavy, „fantasy prvky“ (typu červená maska), divadlo…
Sečteno podtrženo: i když to u mne neznamená to co u služebně starších hráčů, toto byl pro mne nejlepší larp, jaký jsem zatím hrála.
Děkuju všem autorům, dali jste do toho hodně práce, která přinesla svá ovoce. Všechna čest!

Tak se taky pokusim napsat neco malo subjektivnich nazoru ke hre.

Jel jsem na Portu s velkym ocekavanim a to se mi nakonec asi i vymstilo.
Poprve jsme byl ochoten do hry opravdu dost zainvestovat (priprava kostymu apod.) a to je pravdepodobne i duvod, proc me hodnoceni je takove, jake je, jelikoz od hry, do niz vlozim to, co jsem vlozil, proste ocekavam vic. Ale ted uz trochu blize:

Od zacatku orgove avizovali rovnost vsech postav a skupin ve hre a take tomu odpovidajici dejovky. Nemohu se ubranit dojmu, ze nektere skupiny postav (a postavy) byly proste uprednostnovane uz pri tvorbe pred jinymi a finalni rozebirani hry mi to tak nejak utvrdilo. Jakozto Cokli jsme nemeli jedinou zapletku stavenou pro nas gang. Vse, co se nas tykalo, se da shrnout do vyletu mimo Portu, poradani zapasu (kterezto bylo dotovane z nasi kapsy diky poctu sazejicich a ucastniku, ale vychytani tohoto problemu by potrebovalo mnohem vice herniho casu, nez jsme byli tomu ochotni venovat) a tak nejak planne hazeni rameny. Ackoliv gang jako takovy byl popsan jako nekdo, kdo sice hlavni slovo ztratil, ale stale nejakou tu autoritu ma, tak jsme si proste nemohli z naseho uhlu pohledu vyslapnout na nikoho. Jakmile bysme se pokusili nekomu rozbit hubu, tak by nas okamzite unie nejakych ostatnich skupin splachla. Pripadne se okamzite na miste objevili Cisti s tasenymi meci a bylo po ptakach, protoze v tomto pripade je rvacka nepouzitelna. Cela tato situace, kdy nebylo poradne do ceho pichnout, ustila v temer uplne sdileni veskerych informaci mezi nami navzajem a de facto druzinovkovou hru, coz rozhodne neni to, co jsem cekal. Z meho uhlu pohledu frustrace casem presla az do stavu, kdy nemoznost "byt drsnym a obavanym gangem" prerostla do situace, kdy jsme proste corovali, co nebylo pribite, jelikoz se nic jineho poradneho ani delat nedalo. A uznavam, ze toto mohlo nekoho pekne i nakrknout, ackoliv to vytvorilo i komicke momenty ve hre. V druhe pulce hry jsme se pak chytili linie kolem Pietra a jeho slechtickeho puvodu, ale to byla takova vice mene z nouze ctnost.
Co se tyka mych osobnich linii, tak nastrel dvou dlouhodobych cilu a jedne aktivity (zapasy) nepovazuji za dejovou linii a to ani naznakem. Jeden cil byl natolik dlouhodoby, ze ho stejne neslo splnit driv nez uplne na konci hry a behem hry pro to nebylo treba vubec nic delat (zabit Azze kvuli pomste) a druhy jsem si prekazil pobodanim herce, coz ovsem povazuji za jednu z pro me nejlepsich scen cele hry (povazuji za smutne, ze pro me pekne sceny se vubec netykaly niceho, co me nejak primo ovlivnovalo). Co me ovsem velmi prekvapilo, byla jednostranna vazba v pripade druheho cile. Predpokladam, ze o jakemkoliv do hry vlozeneho emocnim vztahu (zamilovanost) by mely mit info obe zucastnene strany a to i v pripade, ze jedne z tech stran je to srdecne fuk. Lepe se to pak hraje. Toto zminuji hlavne z toho duvodu, ze nejake dalsi podobne vztahy jsem pak nasel (az po hre) i u jinych postav vzhledem ke me a to natolik vyznamnych, ze bych si jich dle meho nazoru rozhodne musel vsimnout uz pred hrou (opovrzeni, pohrdani).
Celkove mi z toho moje postava a Cokli jako celek vychazeji jako takova vata hry, krovi pro jine pribehy ostatnim. Kolem slo spousta deni, ale nic, co by se me osobne tykalo.

Cim jsem byl velmi znechucen, tak bylo misto na spani. Jsem sice zvykly na nepohodli a chapu, ze jsme byli jinde, nez bylo puvodne planovano (Tocnik), ale touto cestou tedy opravdu ne. Zima mi nevadi, protoze na tu se pripravim, ale spat v tom bordelu bylo daleko za hranici dobreho vkusu a myslim, ze s tim meli problem asi vsichni Cokli, ackliv to nikdo nerekl nahlas. Nehlede na fakt, ze nas o tom nikdo ani slovem neinformoval predem. Ostatni hraci spali ruzne po mistnostech hradu a meli zimu. Meli volbu setrvat v tom hnusu jen po urcitou dobu (a i tak si evidentne ztezuji) a jit si hrat jinam, ale kdyz v tom nejhorsim musim i spat a jeste cekat, az se i ti nejposlednejsi uraci odejit, aby se aspon mohlo zhasnout, tak to je docela dost ulet na to, abych platil za hru stejne jako jini, kteri spi treba ve vezi. (Timto si nestezuji na cenu hry, ta mi nijak nevadi.) V tomto smeru pro me naprosty propadak.

Dalsim bodem budiz Vira. Vira, jak byla nastavena pro mou postavu, mi sla tak silne proti logice meho chapani, ze jsem se po par hodinach prestal pokouset ohybat postavu podle psane role, protoze to, co jsem mel vyznavat byla podle me evidentni pitomost (Planouci i Premeneni udelali nekolik neskutecnych krp, kterymi se v mych ocich naprosto zdiskreditovali) a zacal jsem hledat jinde. Dvojice L+G me proste nepresvedcila ani o barve sveho kabatu a tedy padla volba na to, co bylo od zacatku nejlogictejsi (klasicke katolicke vyznani) a cemu jsem se z personalnich duvodu branil. Prisel jsem do kaple a hned seznal, ze pres sve osobni hracske pocity se zkratka neprenesu a otazku viry jakozto cesty, jak si zahrat, jsem tedy zavrhl.

Po me smrti (herne velmi vydarene) jsem se tesil, ze si zahraju nejaka CPcka, pripadne naskocim do hry s nejakym novym charakterem. Lec ve chvili, kdy jsem zjistil, ze zadne predem pripravene postavy pro zapojeni umrelych hracu zpet do hry se nekonaji a vse je otazkou okamzite invence orgu na miste, jsem povadl na mysli a radeji s diky odmitl s obavami, ze by to bylo vice ku skode nez ku prospechu. Presne to se ukazalo ve chvili, kdy s takto vytvorenou postavou se ani ne po par minutach hry vratil notne nakrnuty a znovu mrtvy Evdric. Opravdu jsem ocekaval, ze nejake ty postavy jsou pripravene pro vpusteni do hry v nejaky klicovy moment a maji i sikovne vyreseny, jak se objevi na scene. Ale ono ne. tak jsem doufal alespon v CPcka, lec ani toto se nekonalo rozhodne v kvantite me uspokojujici a tak se stalo, ze jsem sobotni vecer (vrchol hry) doslova prosedel na zadku, coz byla vec, ktere jsem se chtel vyhnout.

Ale abych vyzdvihl i nejake klady:
Prostredi hradu a atmosfera byly opravdu uzasne. Kdyz k tomu prictu vykony hracu a design hry, tak proste super a je to jedna z nejlepsich her v tomto smeru, kde jsem byl.
Nekolik scen me uchvatilo a strhlo. Viz pobodani herce a nasledne sezeni v klade a pak napriklad moje smrt, ackoliv jsem zemrel asi jako uplne prvni. Sezrani tuctem mrzaku bylo skvele pripravene. Oni opravdu kousali!
Kuchyn jako vzdy bezchybna a k prostredi sedici.
Skvela grupa lidi v Coklech a hrani v grupe.

Celkove za sebe po prepocitani na stupnici a prideleni bodu podle urciteho klice davam 5/10, coz ve finale znamena, ze za takto nastavenych podminek bych na tuto hru uz znovu nejel a pokud bych vedel, jak bude probihat, tak bych na ni nejel ani napoprve (na to by musela dostat aspon 6 bodu). Je to skoda, ale je to tak. Obzvlast pokud si uvedomim, kolik prace to organizatory stalo.
Hra nebyla ve finale nastavena pro me, ci proste jsem v ni nenasel to, co jsem tam hledal.

Pro mne osobně byla hra především velmi zvláštním setkání s konkrétními lidmi (pořád je snadné vidět všechny tváře a výrazy všech těch se kterými jsem měl možnost intezivně hrát) a provokuje to ve mne otázky potom jakou povahu vlastně má tato zvláštní intenzita, ve které se lidé, kteří se nikdy před tím neviděli, dokážou navzájem rozplakat i obejmout očima a předstíranými gesty. Ale k němu by nemohlo dojít nebýt hry samotné a jejích vnějších (hrad, kostýmy, zima, …), vnitřních kulis (postavy v hráčích, středověkorensanční reálie představované námi všemi) a "mezi" kulis jakési "sociality", které se obtížně uchopují a larpový teoretici a sociální akademici na ně musí vymýšlet vlastní jazyk. Právě toto mezi je sice kulisou ve smyslu kulisy pro setkání s lidmi, ale rozhodně je to i prvek skutečnosti zasluhující pozornost sám o sobě, protože toto "mezi" se ve hře a v normálním životě nějak neliší.

Celkově mohu říci, že PR byla velmi důstojným zakončením pro mne až neskutečně nabité larpové sezóny. Ne vrcholem, ale řadí se dosti vysoko a za sebe ji dávám na roveň Perunovu pádu (kde se ta víra také řešila).

Pokud jde o Šlusáky, tak jaksi jsme byli v pašování utnuti hned na začátku Čistými. Každopádně jinak si myslím, že naše bratrstvo v nouzi fungovalo dobře. Kdo nám platil, tomu jsme kývali. Na nějakou čest a hrdost (na rozdíl od Čoklů) nebyl prostor. Vzájemně jsme si alespoň trochu vypomáhali a co dostal jeden, to sdílel s ostatními, protože příště mohl být potřebný on.
Čeho bylo dle mého málo, bylo nějaké výraznější vyjádření opovržení k nám. Ale to je jev velmi obecný a lidi to prostě dělají neradi. Proto zvláště díky Kryšpínovi, který velmi řádně utnul naši hádku na divadle s tím, ať nás vyvedou, ať nerušíme panstvo. Dalších takových projevů nerovnosti jsem si za hru všiml celkem dvou.

K obecným věcem zde:
Peníze: nefungovaly, ale nemusel jsem to řešit - pro mne vlastně jen kolorit.
Víra: co zapřísáhlý ateista jsem si tentokrát nezahrál ani pohana, ani fanatika, ale prostého člověka, který se snaží v tom davu frakcí vyznat a najít tu jedinou pravdu. A potud dobré. Většina kněžích má u mě plus.
Godot: byl cítit trochu na karnevalu, ale já si mohl kdykoli hrát svou vlastní hru.

Obecně jsem se bál dvou možných problémů:
1) Má postava je vázaná na druhou, jejíž hráčku neznám.
2) Je to vše nalinkované na spoustu postav a pokud některá vypadne, může se to sesypat.
1 se naštěstí nesplnila (ba naopak) a 2 jen částečně.

A nyní k mojí postavě:
Měl jsem vlastně 3 linky, ke kterým jsem ale rozhodně nepřistupoval tak, že je musím změnit.
1) Zavděčit se krysaři.
To jsme vlastně dělali furt po kouskách a spíše to definovalo můj vztah k němu.
2) Tiburia a Tiburzia (prostě ty dva) nějak pořešit tak, aby mne už nemlátili.
Jelikož ti dva neřešili mne, já neřešil je.
3) Vyjasnit si svůj vztah se sestrou, kterou bezmezně miluji (většinou).
Alfa a omega mé hry… zahrnuto i mé šílenství.
Přiznávám, že mne více bavila první polovina hry, kdy jsem hrál šílence, než druhá po lékařském zákroku, kdy jsem hrál debila jako jindy. A asi to trochu více vadilo Giulii. Nevadil mi debil, jen to bylo více pasivní a už jsem si nemohl vymýšlet své vidiny (mohl, ale nebylo je jak pořádně sdělovat). Zkrátka debil byl ze všech 4 možností (zhoršení, vyléčení, setrvalý stav) tou nejméně vhodnou a celé mě to donutil začít hrát hodně vnitřně… vlastně skoro jen vnitřně.
Jako hráč jsem asi poprvé postupně plánoval akce i tak, abych účelně posouval jednání jiné postavě a plánoval jí její dilemata (a nebo je alespoň vyhrocoval) a ne "jen" hrál charakter ve světě.

Pokud jde o vývoj své postavy, tak s tím jsem byl celkem spojen:
Počáteční fáze lehčího šílenství se později (hlavně díky nakažení morem od doktora) změnila ve fázi těžkého šílenství, která vygradovala tím, že jsem vše prohlásil za sen, následně zjistil, že to sen není, uvědomil si, že zapomínám a netuším, co je a co není reálné (alespoň ve světlejších chvilkách) a vygradovalo v konečné sebepoškození (krom Giulie díky celému lékařskému ansámblu a kléru).
Pak byl zlom, kdy ze mne doktor, aby utlumil mou agresivitu, udělal debila. Následovalo uvědomění si, že jsem fakt v řiti a nejsem s tím schopen dělat vůbec nic a to jediné, co mne tak nějak drží při světě je vědomí, že jsem rybář a že mám někoho, komu na mně záleží, ať už to je či není má skutečná sestra… a tak jsem za ní furt lez (nebo se spíše ploužil), zajistil jí dobré zaměstnání a v domě Páně jsem dočkali konce hry.

Silné (a jinak cool) okamžiky:
Když Čokli vyklidili stůl, kam jsem přišel a mluvil v rozčilení na doktora, který tam nebyl.
Sebepřesvědčení, že se mi to vše jen zdá a následná rozprava s Giulií.
Disputace mezi přerozeným minoritou a Pallandem (která posunula mou postavu od této sekty)
Sebepoškození a vše kolem toho.
Shluky Čistých všude.
Závěr v kostele.
…a samozřejmě výtečné divadlo…

O jiném silném okamžiku a mezích Rudého stop asi spíše v larpové teorii. Nicméně už se konečně mohu nadýchnout nosem, aniž by mne v něm štípalo.

Nebudu se dlouze rozepisovat, snažil jsem se většinu věcí probrat s ostatními ještě na hradě, hodnocení hry jsem shrnul Daysirovi v autě po cestě domů, ale alespoň konstatuji, že to z mého pohledu byla výborně připravená hra, na které byla opravdu vidět pečlivá předherní příprava (stránkami počínaje, přes promyšlenost jednotlivých skupin až po příběhy jednotlivých postav), velmi solidní produkce (organizátorské zázemí, hrad i kuchyně) a především skvělé výkony většiny hráčů. Pozitivně hodnotím také koncepci, kdy se nevyhnu srovnání například s Ardávií 2 - myslím, že částečný přechod k dramatické hře na úkor "absolutního dodržování role" (berte opravdu v uvozovkách), včetně zlepšené přípravy v podobě workshopů (kde ale pořád vidím prostor pro zlepšení), hře ve srovnání s minulými hrami v podobném organizátorském složení velmi prospěl.

Stručně a jednoduše musím říci, že jsem opravdu rád Porta Rossu navštívil.

Závěrem bych chtěl poděkovat všem hráčům, se kterými jsem si zahrál, protože bez nich by to nešlo.

A také musím přiznat - vzhledem k tomu, že jsme pro léčbu používali opravdu silné metody, které měly umožnit hluboký prožitek (ledové střiky na polonahá těla na cimbuří v noci, lobotomie kladívkem, rybí tuk se solí, pálení voskem, opravdové odstrojení oblečení v případě rány) a nikdo nevyužil "rudého stop", bál jsem se, že někteří po hře si na internetu vylejí srdíčko Snažil jsem se proto po hře většinu obejít a probrat to s nimi a překvapilo mě, že si nikdo nestěžoval, ba naopak. Chápu ale, že pokud třeba po hře vzhledem k zimě někdo onemocní, může to spojovat s některým ze způsobů léčby Carla Baloarda. Chci říct, že se určitě nebudu zlobit a klidně ať mi napíše do pošty, není na tom nic špatného, ale vždy je dobré znát limity jednotlivých hráčů (z těchto důvodů jsme některým téměř nabízeli "rudé stop").
A samozřejmě platí, že co jako hráč někomu na larpu dělám, může mi ve stejné míře na jiné hře vrátit a rozhodně se nebudu zlobit

Díky tedy všem, byli jste skvělí a musím říci, že mi hra vrátila chuť občas si jet zahrát!

PS: Pallando - mrzí mě, že sis hru neužil, osobně musím přiznat, že má postava měla z Čoklů větší respekt (Čokli jsme brali jako jednu z nejsilnějších skupin ve hře) a i rozhodnutí provést pokus na zbavení extrémní duševní vlastnosti na Gwil (Nikolka - sprosté nadávání), stálo postavy spoustu zvažování v obavě z odplaty… :-)

Frael

[[collapsible show="+ pokračuj" hide="- skryj"]]
Tak já taky napíšu pár vět. Hra se mi moc líbila, oceňuju práci organizátorů a celýho realizačního týmu (když jsem viděl co všechno se tam dělalo, no ty vole.) Atmosféricky velmi dobré a organizačně perfektně zvládnuté. Kluci a holky, moc děkuji bylo to perfektní a ta práce na tom byla vidět. Díky díky díky, byl to pro mne nejlepší larp sezóny a jistě by jím byl i kdybych byl letos na jiných akcích

Co se týče víry, kterou tady každý řeší, se Slavenem jsme se o tom hodně bavili. A já teda z toho mám jinačí pocit. Připadlo mi, že pro hodně lidí je víra jen jakýsi bonus k postavě (tj. mám tady rodinnou hru která je pro mne hlavní a v mezidobí, když zbyde čas a budu se nudit půjdu řešit i víru, protože víra mi larp nevyhraje), což byl ještě ten lepší případ. Ono jak se na začátku říkalo, že tehdy to bylo s vírou krapet jinačí než dnes, pořád jsme velmi často potkávali takovou tu "jehovistickou reakci" - tak mi teda dejte brožurky a vypadněte. Nevím jak u ostatních kultů, ale u nás to tak bylo, přeměna vody ve víno lidi spíše odradila než nalákala (smutné bylo, že odradila i naše podle papíru věrné příznivce). Nevím přesně jak u ostatních kultů u nás se prostřídalo asi 14 lidí a ve finále zůstali 3 a 3 jiní dali na konci přednost rodině a podobným věcem. Nevím možná jsme něco dělali špatně, ale fakt jsme se snažili.
K samotné mojí hře, byla v podstatě dost jednotvárná, ale dostatečně socializační na to abych se nenudil pokud bych nechtěl, nicméně jsem v podstatě neměl s nikým (až na jednu výjimku) žádný vztah či nějaký konflikt do začátku. Připadalo mi, že jsem ve hře spíš jako taková zábava pro ostatní (dopředu dané, co kdy má být a jak to má být), i když možná jsme se do toho se slavenem uvrtali sami, když jsme hodně řešili aby ta hra byla pro naše příznivce co nejzajímavější a tak jsem možná trochu potlačovali tu naší, i když nic jiného jsem na práci stejně moc neměl.
Příště by se mi líbilo víc osobních linek a nějaká herní překvapení, takhle to bylo fajn, ale měl jsem pocit, že všechno co ve hře mám je to co si sám dělám a já jsem raději, když už tam něco je i předem
Jinak spousta parádních scén, krasné kostými, supr divadlo, hezké momenty vydírání, a spousta moc fajn scén
Dík Slavenovi, a lidem kteří to s námi aspoň nějakou dobu táhli, doufám že se vám to líbilo.

S radostí se musím přidat do řady těch, kteří Portě Rosse aplaudují ve stoje. Mimořádně dobře zvládnutá hra po všech stránkách.
Jacoppo Argenti byla postava napsaná par excelence. Tři velké příběhy v jednom osudu: vydobít rodu mocenské postavení, získat zpět ztracenou milovanou ženu a uchránit prvorozeného Nicomeda zejména před ním samotným. Nesmírně jsem si Jacoppa užil a skoro jsem kvůli herním starostem nespal a nejedl.
A krutě mě bavila i herní skupina rodiny Argenti a příbuzných Lamberti s mojí dcerou Cristinou. Zejména setkání celé familie v šerosvitu naší věže, kdy se řešili rodinné ostudy tipu Poldovy dluhy, přivdaná těhotná židovka a neustále nepoučitelný Nicomedo. Nebo kdy se plánoval politický boj završený metaforou "je třeba utopit mouchu ve vosku", jejíž chladnokrevnost překvapila i mafiána Azza:-)
Musím zde ocenit velmi schopné a všeho schopné služebníky rodu Victorii, Tiberia a Tiburzia stejně jako spojence Azza a rodiny Ciacco a Lamberti, bez nichž by byl polický boj nemožný.
Nezbývá mi než smeknout před politickými protivníky v čele s Otaviem Adorno a Legátem, kteří nám připravili opravdu napínavý zápas o každičký hlas, kdy jsme museli mobilizovat všechny zdroje legální i ilegální. Bylo skvělé v napětí čekat u koše s ohněm a dostávat zprávu za zprávou z kolbiště.
A pak nelze zapomenout na opatrnou interakci s herci, kdy jsme kolem sebe s Leonardem tančili v rozhovorech a já se snažil nenaznačit a přesto tlačit své zájmy zprvu pěnězi a nakonec otevřeně vyhrožováním.
Ze chvil, kdy mě navštěvovala Smrt v temnotě sklepení, aby mi předala další části scénáře, ze scény, kdy se mi na hřbitově díky Sone Vitti zjevil přízrak mojí mrtvé ženy nebo z okamžiku, kdy z hradeb lhostejně shlížím na danse macabre na nádvoří, mi dosud běhá mráz po zádech (i nyní, když o tom píšu).
Sedím tu v tmavé ambulanci a vítr za oknem hučí stejně jako vítr v prevétu naší komnaty a ze skvělých fotek na mě dýchá filmová atmosféra. Nezúčastnění při pohledu na fotky říkají, že vypadají jako z natáčení Tudorovců nebo jako obrazy Caravaggia. Myslím, že právě filmový zážitek na vlastní kůži mi byl před hrou slibován a dostal jsem jej plnými doušky.
Potvrdil se mi předpoklad, že postavy na tak velké hře nemohou být vyrovnaně zábavné. Ale to by stejně bylo proti přírozenosti světa. Ani naše lidské osudy nemohou být stejně barvité. Co však velmi oceňuji je, že se o to organizátoři všemi silami snažili a věřili tomu. Já díky Portě Rosse a Jacoppu Argenti prožil ve zkratce další malý paralelní život. Byl to jeden z nejlepších herních zážitků v mém životě. BRAVO!

Tak. Za mne musim rict, ze Porta Rossa byla nejlepsi larp, na kterem jsem kdy byl a asi i na kterem kdy budu… Jedina vec, ktera by vubec mohla byt lepsi je neco jako http://www.lagrace.cz/ , ale to by to muselo byt aspon na fregate.
I presto musim rict, ze subjektivne jsem si mnohem vic uzil Ardavii, protoze zde se mi nepodarilo prilis rozehrat svoji postavu. Uz jsem to trochu resil s Daysirem, podil ma na tom asi to, ze se vedeni nasi skupiny nehrnulo do nalinkovanych konfliktu. S ohledem pak na moji postavu jsem si zacal vymyslet konflikty a nejake rozehrani postavy podle vlastniho uvazeni (konkretne genocida Cistych, ktere jsem vinil z toho, ze kvuli jejich zasahum upada postaveni Coklu v Porte a vzhledem k absenci kouli Chrta jsem se do nich chtel pustit sam s takovou podporou, jakou se mi jen podari vyjednat), coz zase slo uplne mimo plany organizatoru, coz mi take sdelili… co se toho tyce, vidim z dob Ardavie velky posun, protoze mi nerekli, ze jsem kreten a nevysmali se mi u toho, ale rekli mi, ze jsem kreten a meli v ocich des smiseny s nepochopenim Taky me mrzi, ze me nakonec Chrt neprodal misto stenete, takze mi zbyl plny zasobnik nejakych linek z me historie, ktere jsem mohl zakoncit (v podstate zachranne brzdy, ktere bych potreboval pote, co bych Chrta na namesti ubodal, vyrizl mu jazyk a pak se vzdal, jestli bych byl jeste nazivu, abych s jejich pomoci dosahl nejake te milosti, nebo se o to aspon pokusil). Nicmene, jak uz jsem nekde rekl, kdybych mel cele dva dny jenom chodit po hrade plnem skvelych a skvele hrajicich lidi v supr kostymech a vseobecne skvele atmosfere a krast jim jidlo a piti, byl bych spokojeny.
Cimz se dostavame k jidlu a piti. Jidla byly mraky, skoro porad jsem byl prezrany masem, syrem, klobasami, pomeranci, kolaci a buhvicim jeste. Slo jenom o to prijit ve spravny cas na spravne misto a mit dostatek drzosti. S ohledem na to skladam poklonu vsem postavam jejichz spolecenske postaveni a vznesenost je povznasela nad to proste si nacpat bricho, i kdyz to pro jejich hrace mohlo byt obtizne, nebo alespon smutne. Piti bylo take dost, alespon pro ty, co si ho zvladli urvat… o to vic me mrzi, ze jsem v sobotu vecer pri ambushi cestou z pristavu nechal plny demizon vina mrzakum, ale to, ze jsem vymenou za to zachranil zivot, me povznasi a verim, ze jsem se tak zachoval jako dobry krestan a moje duse dojde spaseni. Holt, musel jsem vzit Damu a zbrane a na vino mi nezbyly koncetiny. Stejne bych ho pri tom sprintu kvuli absenci spuntu vybryndal
Zazemi a interiery byly bozi, sice me zezacatku ponekud rozrusilo v jakem to mam spat bordelu, protoze jsem ve vetsim snad jeste nespal. Ve srovnatelnem sice ano, ale zase ne tri noci po sobe. Nicmene, ac jsem bezne na prach do jiste miry dost nachylny, ten hradni me prijemne prekvapil, jak byl cisty a nezpusoboval mi naprosto zadne zdravotni omezeni, snad jen az na hnusnou pachut na jazyku, ale zapit to obvykle bylo cim, takze pohoda.
Lide rikaji, ze na Masopustu trochu vazla zabava… ja osobne jsem prave kvuli Wangovu vystupovani byl za celou hru snad nejsmutnejsi, ze nemam jazyk a nemuzu si zazpivat… tak jsem si aspon zatancil. Parket sice nebyl z nejrovnejsich, ale o to lepsi, intenzivnejsi a veselejsi to byl zazitek
Obzvlaste musim podekovat kuchyni, varila moc dobre, nejradeji jsem mel sladkou kasi. Taky tym, co spravil zachod ma me uznani, kvuli tomu, jak jsem porad jedl a placal jedno pres druhe jsem tam byl pomerne castym hostem a stat dvojnasobnou frontu nebylo fajn
Nabozenske sceny byly hodne dobre. Dle postavy jsem tihnul ke klasickemu katolicismu a Harald se msi o mse zlepsoval exponencialni radou. A to, ze v sobotu vecer vedl program predcitani z bible bylo uzasne. Moc se mi to libilo. A zaverecny Wanguv zpev v kapli bylo neco neopakovatelneho.

Me obzvlastni podekovani patri Cistym. Ti me zasahli jako hrace, tim, jak byli nesobecti, pokorni, prisni, ale spravedlivi… a odpousteli… a obetovali se za druhe, ac ti je meli za blazny… hodne mi dali. Diky jim. To a bohosluzby nebo mozna jeste dalsi veci, to vse me zasahlo az v nitru, zacal jsem si nejake veci uvedomovat, prehodnocovat, hledat v nich rad… nerikam, ze jsem snad nalezl Boha, ale musim rict, nebo aspon mam ten dojem, ze jsem pochopil Jezise Krista. Z bible jsem doted cetl vzdy jenom stary zakon, protoze nemam rad sequely, ale ted se ve mne neco seplo a musim rict, ze to byl vazne kral. Ne Zidu, ale vsech lidi obecne. Kral v tom nejlepsim smyslu, takovy, jako by mel byt kazdy clovek, i kdyz takovy nikdo ve skutecnosti byt asi nemuze.

Porta byla velmi dobrá. Nebyla nejlepší, protože to je strašně ošemetné označení. Nebyla ani převratná nebo překvapující - naopak, přinesla to co sem od ní čekal a přišla mi jako další vývojový
stupeň určitého druhu larpů (s Ardávií coby předchůdcem). To je míněno velmi pochvalně - přijde mi že tu vzniká určitá larpová forma, která by se mohla stát jakýmsi "vývozním artiklem",
reprezentativním zástupcem české larpové scény (v součastnosti tohle místo zabírají různé skandinávské deriváty, a to mi nepřijde dobré).

Organizačně byla zvládnuta na jedničku, možná jen s následujícími výhradami:
- místo: Lipnice je super hrad, a byl by vyhovující kdyby se děj držel jen uvnitř. Takhle všechny ty výpravy ven imho hodně nabourávaly atmosféru. Škoda toho Točníku.
- venkovní lokace: domečky z prostěradel už jsou možná trochu passé a jejich prohédavání mě vůbec nebavilo (člověk hned věděl jestli tam něco je nebo ne). Možná by bývalo šlo se domluvit s
nějakým místním farmářem aby nás za úplatu nechal prohrabovat nepoužívanou stodolu…
- strava: Byla sice super středověká (víceméně) a jeptišky skvěle roleplayovaly (veliká pochvala!) ale celkově ten jídelníček poněkud neodpovídal fyzickému vypětí hráčů. A to si nemyslím že
bychom jedli nejhůř, různé vedlejší potraviny jsme získávali celkem často. Příště je prostě třeba vzít nějaké výživové tabulky a tak….

Naopak bych chtěl pochválit pár věcí které mě opravdu zaujaly:
- workshopy (i když asi nebyly využité na max) a hlavně předherní a meziskupinové scénky, které nás výborně uvedly do hry
- CP, která vypadala výborně a výborně hrála (a bylo jich spoustu!)
- obrovská zápletková bohatost, která způsobovala že i člověk pořád narážel na věci které šly řešit. Možná by ale nemusely být všechny pevně nasměrované na jednotlivé postavy - takhle jsem
vetšinou vysledoval zápletku k někomu, komu jsem ji předal ať si ji dořeší.

Ovšem pokud mám mluvit za sebe, zas tolik jsem si to neužil. Už před hrou jsem věděl, že není úplně určená pro mě, protože nejsem herec a nijak zvlášť mě nebaví odehrávat emocionálně vypjaté
scény. I proto jsem kývnul na Alfonsa, jehož hlavní těžistě mělo být v dobrodružných výpravách do Janova, bohužel, jak píšu výše, to úplně nefungovalo a navíc mi chyběla nějaká motivace to
vůbec dělat (protože když jsem prodal zbraně a splatil dluhy, ještě mi zbyla fůra peněz a nebylo je za co utratit). Co se týče osobní linie s Chroustem, ta vyústila v tragický konec jak z Shakespeara,
ale mě to spíš nakrklo než nějak obohatilo. Ale zase neříkám, že by mě pár scén nedojalo, hlavně neskutečně hodná a vděčná Guillia a plačící Opičák na konci.
A co se týče víry, Planoucích jsem se bál a naštvali mě když přitáhli mrzáka do města. Mario a Luigi (nebo to bylo jinak? :)) se se mnou moc nechtěli bavit, zato Přerození byli hodně favoriti, dokud
jsem nezačal rozkrývat jejich pochybné kontakty s Králem Opic. Nakonec jsem tedy odešel s Čistými, o kterých jsem byl přesvědčen že jsou záporáci (skrze Guillii), protože nabízeli cestu ven a mě
už bylo všechno jedno.

Rozhodně bych se pak přimlouval za posunutí herní doby, také sem si zažil něpěkný dojezd v ponděí kdy jsem nějak nebyl schopný fungovat v normálním světě…

Závěrečnou mojí otázkou je: Má cenu se snažit narvat do larpu jako je Porta dobrodružné zápletky pro lidi které ta "imerze" nebaví (jako já) nebo by se to mělo úplně osekat na improvizované
divadlo a lidem jako já říct ať jedou jinam? Jako hodně by mě mrzelo kdybych tam nebyl (podle reakcí lidí potom na netu) ale teď zase si říkám že moje místo mohl obsadit nějaký vynikající herec
který by všem Šlusákům i ostatním připravil mnohem lepší zážitek…

Nepíše se mi lehce, protože dojmy stále ještě víří hlavou a já jsem myšlenkami stále ještě napůl v Janově, ze čtvrtiny na Lipnici a teprve zbytkem v Brně před počítačem. Ačkoliv to normálně nemám moc rád, hned bych si sedl s ostatními účastníky, diskutoval jednotlivé události, popisoval dojmy a alespoň částečně se tak vrátil zpátky.
Bylo to totiž boží.
Stále mě dostává symbolika scén, nastavení herních skupin, prostředí hrající spolu s námi (ať už zvon odbíjející v těch pravých momentech a stvrzující tak jejich osudovost, plameny šlehající z košů právě v momentech, kdy se k nim Planoucí přiblíží a další), spoluhráči, protihráči, organizační tým… Je toho hodně.

Rád bych poděkoval za úžo zážitek organizátorům, práce na hře bylo viditelně jak na kostele a přesto ji v rámci svého týmu zvládli. Zároveň bych rád poslal velký dík do kuchyně za veškerou péči a starost, kterou o nás měli.
Respekt Čistým, kteří na mne všemi detaily působili jako skuteční vykonavatelé boží vůle na zemi. Chladné oči, zamračená ústa, neochvějný postoj a všudypřítomná cizost, podporovaná super kostýmem… Díky Piroshovi za rytíře Michaela, holkám co hrály Šekinu a Melakim za tvrdé varování, Hampimu za démonického krále bláznů a konečně Finovi za rozervance Cosima/Gabriela - jednotlivé rozpravy o osudu velitele a konečně souboj v měsíčním svitu spolu se scénou na pokraji smrti v záři hvězd se mi hluboko zaryly do paměti.
Stále mi běhá mráz po zádech ze scény pohřbívání Masopustu - smuteční průvod mrzáků v maskách otřásl nejen Salvátorem, ale svou dojemností a silou zamával i mnou. Jsem za to vděčný. Myslím, že si ten moment ponesu dlouho.
Za zmínku rozhodně stojí Huan, který pochopil, že jakékoliv dění ve hře vzniká především v konfliktu a ten není problém najít celkem kdekoliv - třeba v troše xenofobie a rasismu vůči opičákovi.

Díky Planoucím za to, že naslouchali Eviným vizím, přemýšleli, pochybovali a nakonec dospěli k rozhodnutí (i přesto, že mnozí napsali, že se otázkou náboženství zabývat nechtějí). Díky Korinovi za tichou sílu, Filipovi za nadšenou horlivost, Anýsce za nedůvěru a Jákobovi za nerozhodnost, díky vám byl kult pro své pastýře živý.
A takhle bych mohl pokračovat ještě hezkou chvíli. Nedělám si ambice na poděkování všem, kteří by si to zasloužili, protože bych určitě neprávem na někoho zapomněl, přesto si neodpustím ještě jedno.
Díky Ainé za Evu. Za nový rozměr hry, spočívající v pokoře a službě. Za vedení na cestě. A za všechno ostatní.