Moravské pole 2005
pole.png

Kdy: 24. 9. 2005
Kde: u České Třebové
Pořádá: Mordreaud
Počet hráčů: max. 150
Vlastní stránky: již neexistují
Účast: volná na přihlášku
Kontakt: zc.manzes|duaerdroM#zc.manzes|duaerdroM


Bitva na motivy historické bitvy na Moravském poli r. 1278.

Legenda

Tam v té končině u řeky Dunaje a řeky Moravy, tam v té nízké zemi, kde nad obzorem leží půl nebes báně, tam dole u dvou řek, mezi Moravou a Dunajem, tam dole u Suchých Krut, stála dvě vojska. Jedno bylo slabé, bojovalo na život a na smrt. Druhé bylo veliké, bojovalo za čest a slávu, za výboj a kořist a za pomsty a dobré výhody. Prvému vojsku vládl český král, druhému Rudolf Habsburský.
S Rudolfem stojí na tisíce Uhrů. Má sbory těžké jízdy, má sbory kumánské, má dobré lučištníky, kopiníky, sudličníky, má v hrsti vítězství. Matěj Čáky stojí v čele Uhrům a s ním jsou zálohy německých rytířů, od hlavy až k patě oděné v lesklý krunýř. Na křídlech vojska kumánští jezdcové – luk v pěsti, toulec plný šípů – cení již zuby na ten krásný lup. Chcete znát jejich heslo? Zní: Kristus! Řím! A Přemyslova vojska? Mají rovněž tři sbory. První je z Čech, druhý byl složen po německých zemích a třetí ve Slezku a Polsce. Čeští rytíři svírají mlčky kopí, uvykli vítězit, uvykli slýchat křiky orlice a tleskot jejích letek nad starou korouhví, uvykli vídat smrt, uvykli slýchat steny, uvykli cválat rovnou v záhubu – Dovedou rovněž odseknout, když běží o chvastounství, však na Moravském poli, v té nízké zemi, nad níž se klene půlka nebes báně, nedbají o pýchu, nedbají o řeči, nedbají o povídky.

Vladislav Vančura – Obrazy z dějin národa českého II


Dojmologie

(zdrojem je web Dřevárny.cz)

My organizátoři jsme měli sraz už v 8:00 ráno. Mě dala 6 km dlouhá cesta na nádraží v 12-ti kilové kroužkovce a s krosnou plnou herních předmětů a kostýmů na zádech neuvěřitelně zabrat. Bratr Morfred (kat, obchodník) mi naštěstí vzal helmu. Na nádraží jsem pak našel čekajícího Zira a Verču (Kunhutu). Bylo skoro osm a nikde nikdo. Pak ovšem přijeli Staňkovi (Zak, Ciri) a odněkud se vyloupl i Drirr a jeho spolužačka - fotografka. Akorát Errikson byl kdoví kde. Pak mi ovšem přišla SMS, že si koupí 10 rohlíků a bude tam, a vskutku za chvilku přišel.

Společně jsme vyrazili nahoru do lesa, kde jsme začali stavět města. Nepochopím, jak jsem mohl jedno klubko toho lýkovýho provazu vyplácat na dvě města a jak mi to druhý mohlo vystačit na pět dalších měst a ještě mi ho hafo zbylo. V městech jsme rozvěsili obálky s penězi, pytlíky s glejty a štíty měst napsané gotickým písmem. V Jihlavě jsem pak "tajně" zakopal superartefakt. Byli jsme hotový tak o půl desátý, tak jsme tam jen tak chvíli klábosili. Zir (Rudolf) se pochlubil svou novou elfí katanou. Varoval jsem ho, že se to hned zlomí a on mi nevěřil. Tuto větu si pamatujte.
Zir (Rudolf), Zak (Ladislav Kumán) a Errikson (Záviš z Falkensteina) pak odešli dolů na nádraží pro ostatní. Já si zatím všechno připravil. Pak se přihrnuli hráči. Já jsem dělal registraci a Rudolf s Ladislavem kontrolovali zbraně. K registraci: Nepřijela spousta přihlášených lidí a na druhou stranu přijeli nepřihlášený. Myslím, že bych to příště rozhodně neměl tolerovat, protože času na to bylo dost (celkem měsíc a dva týdny). Komu se zdá registrační poplatek 25 Kč na osobu vysoký, toho musím upozornit, že náklady spojené s pořádání této akce byly 1150 Kč. Vybrali jsme celkem 1376 Kč.

Německá strana měla na počátku 25 lidí, Česká 26. Nově příchozí Potkani byli přiřazeni k Němcům, takže měli Němci 29 lidí a Češi díky jednomu Potkanu 27 lidí.
Ke kontrole zbraní: Ačkoliv se organizátoři snažili a schválené zbraně značili, přece jen se během hry stalo, že některé zbraně, které zakázali, byly stejně používány, stejně jako zbraně, které se vůbec nedostali na schvalování. Pokud si tedy někdo stěžuje na nebezpečnost některých zbraní, není to chybou organizátorů, ale ignorací jiných hráčů. Z letošního ročníku jsme se také poučili, že by se měla zrušit kopí. Boj s nimi je velmi nerovný a někteří kopiníci s nimi zacházeli dost nebezpečně.
Pak proběhlo vysvětlování pravidel, čehož jsem se ujmul já. Vysvětlil jsem co bylo třeba a nějaké sporné situace a mohlo se odejít do měst.

Začít se mělo v 11:15. Jako král Přemysl Otakar II. jsem odvedl svůj oddíl do Prahy. Kromě Yzergina a Ziridina, které znám už z Krvavého sněhu a Honzy od nás z Medievalu a dvou lidí, jejichž jména jsem zapomněl, ale milerád je sem doplním, když se mi ozvou. Měl jsem taky osm lidí ze Třebový (některý jsem trochu znal z Křížových výprav), jako třeba Tomáše Ginzla a princeznu Pralinku. Ti mě ovšem hrubě zklamali a vytočili, ale k tomu se ještě dostanu. Předem ovšem slibuji, že jim ten trapas nezapomenu. Naši moravští bratři sídlili kousek od nás. Velel jim biskup Bruno (Drirr). Jinak tu byl také starý dobrý Varag (Mordajrog, Zeulg, Zontar a Bombur, který si sebou přivezl kocovinu, ale bojoval více než dobře) a Frakira (9 lidí), ze kterých musím zmínit hlavně Eulálii a Psycha.

Když bylo čtvrt, sešel jsem se svým vojskem k Moravanům a společně jsme se rozhodli jít na Záviše. Kus dál dole se šikovala německá vojska. Závišovci právě poklekli a darebný Aldariss jim předčítal motlitbu. Ovšem náš útok je vyrušil trochu dřív. Začala řež a Závišovci byli nuceni ustupovat. Pak nás ovšem napadli z boku a zezadu Němci společně s Uhry a já jsem vyhlásil ústup. Někteří ovšem ustoupit nestihli, ale velká část poslechla.
Stáhli jsme se k Olomouci, kde jsem si uvědomil, že v 11:30 bude třeba plnit první quest, tj. stříbro v Jihlavě a dal jsem povel k přesunu k Jihlavě. Následovalo mě ovšem jen asi deset lidí. Běželi jsme lesem a Němci udělali to samý.

Kůň přidává do kroku. Ten se postupně mění v klus a nakonec v šílený trysk. Rytíř v sedle zakutý ve svou zbroj sklání své kopí. Přikrčí se za svým štítem a očekává strašnou srážku. Již vidí nepřátelskou řadu jezdců, jak se rychle přibližují. Míří kopím přímo na hruď protijedoucího jezdce. Již rozeznává znaky na jeho štítu, rudou orlici na modrém podkladě. Již vidí jeho temné oči v úzkém hledí. Srážka! Ucítil škubnutí, jak ho ten druhý málem srazil ze sedla. On minul. Ovšem jen na chvíli, neboť sráží jezdce jedoucího v šiku za ním. Rozléhá se všude tak pekelné praštění, jako kdyby se bránou pekel projížděl sám ďábel. Kopí se lámou, pancíře mačkají. Pod kopyty cválajících jsou drceni sražení jezdci. Byli ovšem někteří už před námi, zatímco já jsem byl u nás první. Pak jsem udělal husarský kousek typu, že jsem zahnul a skočil přímo před jednoho Němce. On zřejmě tu změnu mé trasy nečekal a můj sek ho zbavil života.

Ovšem Němci byli v Jihlavě první a všude kolem jich byla přesila. Utkal jsem se s Rudolfem. Hned při třetím seku se mu zlomila jeho elfsko-zaklínačská katana a on se dal na zbabělý útěk do Vídně. Asi to nebyla jeho jediná zlomená zbraň, protože jsem ho pak celý den viděl chodit s vypůjčenýma zbraněma. Nyní jsme ovšem bojovali asi proti dvojnásobné přesile, a tak jsem dal povel k ústupu (společně s Brunem). Bohužel někteří naši zde opět zůstali, jako třeba Honza, který nakonec podlehl přesile šesti mužů, ačkoliv musím říct, že s ním měli hodně velký problém. U Olomouce jsem zjistil, že Krumlov je prázdný a vydali jsme se ho obsadit. Bohužel jsme byli jenom čtyři. Závišovci, kteří pronásledovali Němce, se byli nuceni stáhnout od Jihlavy společně s Němci, se kterými se spojili a začali nás čtyři dobývat.
Musím zmínit, že toto bylo jediné obsazení Krumlova někým jiným během celé hry. Zde byla několikrát sporná situace, že Art sekl Vertola (Eulálii), přes hlavu, sklouzlo to po tváři a zasáhlo rameno. Předně říkám, že tohle by se vskutku nemělo uznávat. Ostatně já jsem to od Záviše při našem pozdějším souboji taky dostal. Příště pro jistotu zmíním tuto situaci v pravidlech, aby nedošlo ke sporům. Vzhledem k tomu, že nám nikdo nepřišel na pomoc, jsme byli my čtyři ubiti. Šel jsem se oživovat do Olomouce, kam se nyní začala stahovat Německá i Závišovská vojska a někteří Závišovci zamířili i ku Praze. A taky ji dobyli. Bald zřejmě do smrti nezapomene na ty srnky, co ho minuly jen o vlásek.

U Olomouce jsme to naštěstí vydrželi a když jsem se oživil, nebyl před branami jediný živý Němčour. Zato přišla Závišovská delegace včele s Aldarisem. Za spojenectví požadovali 30 hřiven a návštěvu Kunhuty v Krumově. Kunhuta byla naštěstí dobře schována, ale do 12:00, kdy za ní měli být body, bylo ještě dost času. Zde jsem ovšem Závišovce nehorázně přelstil, protože jsem jim tvrdil, že Kunhuta byla unesena do Prešpurku nebo do Vídně. Odvolali teda své lidi od Prahy a vyrazili jsme společně na Němce. V oblasti Jihlavy byla poražena Německá a Uherská vojska. Zatímco Závišovci neúspěšně bojovali u Prešpurku s Němci a Uhry, my jsme dobyli a obsadili Vídeň. Nechal jsem zde dva lidi a společně jsme se vrátili do Olomouce. Zde nás očekávalo pět Závišovců včetně Aldarisse a Balda, kteří se vrátili od Prešpurku a chtěli si to s námi rozdat.
Praha byla opět v našich rukou. Vrhli jsme se na ně. Dali se na útěk k Praze. V tom prudkém kopci jsem dohnal Aldarisse (vskutku vynikající výkon, protože chytit někoho v dvanáctikilovým brnění v tom strašným horku stojí za obdiv) a zabili jsme ho. Ostatní Závišovci obsadili Prahu, když se ovšem z křovin za Prahou vynořilo asi osm dalších Závišovců, kteří odváděli Kunhutu a několik našich lidí jim pomáhalo, museli jsme se dát na hodně rychlý ústup. Hraničící spíš s útěkem. Takže Kunhutu ve stanovený čas držel bohužel Záviš. Sic nám ji vrátil, ale už za ní nebyly body.

Od 12:15 byly questy zabít nepřátelské vůdce. Příště to nesmíme tak omezit časově, protože Ladislav padl těsně před limitem a tak jsme ho museli zabít pak znovu. Spojili jsme se se Závišem a hrnuli se dolů. Již tehdy byla naše vojska oslabena o všech 8 Třebováků – ty prasata se tam totiž zhulili, takže od této doby byla celá česká strana téměř o třetinu lidí slabší.

České rytířstvo se probíjí k družině krále Rudolfa skrz šiky nepřátelských bojovníků, kteří se potácejí, padají. Přemysl svým hrdinstvím strhuje ostatní. Vrhají se jak dravé šelmy na celé houfy nepřátel a sekají kolem sebe jako beze smyslů. Bojují jako šelmy, které byly zatlačeny do kouta a nezbývá jim nic jiného, než vítězství, nebo smrt. Krutě rozsévají rány svými meči, svými sekerami. Povolují zbraně nepřátel, praskají jejich helmy a lebky. Němci zděšeně ustupují. A již se probíjejí i k družině krále Rudolfa. Jeho jezdci se žuřivě brání, tato zuřivost však není nic proti české zběsilosti. Padají jeden po druhém z koní k zemi. Rudolf sám již vidí, že je zle. Vrhá se vpřed se svým válečným ořem a snaží se pomoci svým rytířům, kteří se potácejí před stále prudšími útoky. Jejich koně umdlévají únavou, stejně jako paže jejich jezdců svírající zbraně. Králi Rudolfe! Hodina soudu božího se přiblížila. Rudolf je stržen z koně. Padá pod kopyta českých jezdců. Ti po něm dupají, buší do něho svými kopími. Drahý lesklý krunýř brzy povoluje. Skrz nalé kroužky se pokouší proniknout podlouhlé jedovaté ostří. Ty zvolna povolují. Již cítí pronikat chladivou čepel do své paže. Již mu ostří proniká hrdlem a starý Habsburk, ačkoliv si byl jist vítězstvím, pomalu ztratil svůj život. Již padá i jeho zástava. Ve vojsku německém i uherském se šíří panika. Matěj Čák prchá pryč. Postupně sebou strhuje celé své vojsko. Němci pozbyli veškteré odvahy a také se dávají na útěk.
Češi je nepronásledují. Shromažďují se kolem svého krále. Ten strhává přílbu ze své hlavy a zvedá lesklý zkrvavený meč do výše. Vítězství! Všichni opojeně řvou až do ochraptění. Toto je konec útlaků. Hvězda Přemyslova teď opět vystoupí na oblohu a zastíní všechny ostatní.

Těsně nad Jihlavou jsme se srazili s nepřátelským vojskem. Jakožto organizátor jsem nezakázal svoji nejoblíbenější taktiku – tj. prorážení řad a takto jsme společně s Bomburem roztrhli nepřátelský šik. Sic mi tam někdo asi nastavil nohu, protože jsem po proražení o něco zakopnul a pořádně jsem se vyválel. Většina z nich se dala na útěk, a tak jsme se přesunuli k Jihlavě, kde jsme se snažili do 12:15 čekat, až začne quest platit. Zatím přišlo asi pět dalších Potkanů, kteří byli po domluvě dáni k Němcům. S tou sílou třetí strany jsme to totiž přehnali – na příště jsme se rozhodně poučili a třetí strana budou pouze CP a ne moc početná a silná. Těsně před čtvrt jsme se přesunuli k Prešpurku.
Bohužel Ladislav padl ještě před čtvrt, takže za něho nebyly v té chvíli body. Ovšem Rudolf, který byl v tom samém městě, byl zabit už po limitu, bohužel opět Závišovci. Zatím nás, jak jsme tam stáli před městem kdosi poplácával po zádech. Skoro jsme to necítili (obzvláště my v brnění) a až potom jsme se dozvěděli, že jsme prej mrtvý. Poslali jsme ho někam, protože chlapec využil
1) systém vlněnýho plechu a
2) bychom to měli ucítit, protože on do nás sekal tak zlehka, abychom si ho vůbec nevšimli. Taky jsem řešil problém s tím, že nějakej vůl používal kopí 150 cm jako jednoruční zbraň a v druhý ruce měl meč. Potom jsme opět dobyli Vídeň a zabili Ladislava v jedné z potyček, takže jsme měli aspoň jednoho vůdce na skoré.
Domluvil jsem se pak s několika lidma, že zabijeme Záviše. On přišel dokonce sám, ale organizátorsky, takže by to byla sviňárna ho takhle zabít, takže jsem ho na to upozornil, a on mohl utéci. S několika věrnými zalezl do Jihlavy a na pomoc mu přiběhli i jiní Závišovci. Bojovali jsme tam proti přesile. Nakonec jsem dal se Závišem férovku na pět životů, bohužel jsem to prohrál. Odešel jsem se oživit do Prahy, kde vykuřovali hašišáci. Asi za deset minut, když jsem se oživil jsme spatřili na cestě ohromné německé vojsko, které se pustilo do Olomouce. Už tehdy na to hašišáci srali, takže jsem jim nemohl ani vyrazit na pomoc. Pak přišla řada na nás a naše město bylo dobyto. Tím vlastně německá strana taky splnila questy s vůdci.
Doufal jsem, že je aspoň Kunhuta dobře schována, ale bohužel vylezla ze své skrýše a opět za ní dostali body Závišovci. Obě naše města byla obsazena, a tak jsem se společně s věrnými Čechy a Moravany šel oživit do kláštera. Nevím, proč německá strana nevyužila toho velkého vítězství a nedobyla v 13:00 Krumlov – měla by splněn další quest a nikdo od nás by jim nepřekážel, protože jsme se od jedný teprve léčili v klášteře. Ovšem bylo to v podstatě jediný světlý okamžik u Němců a Uhrů. Oživili jsme se v klášteře Zlatá Koruna. Pak jsme od několika Uhrů dobyli Jihlavu a počkali, až bude čas vybrat vytěžené stříbro.

Zavišovci celou dobu marně čekali, až je půjde někdo dobýt a my jsme zatím plenili nepřátelské území asi v patnácti lidech. Do teď nepochopím, proč nás nešli vymlátit, když nás bylo tak málo. V 13:45 jsme zaplatili 75 hřiven obchodníkovi za informaci, kde je zakopaný superartefakt. Dozvěděli jsme se, že je někde v Jihlavě a za chvíli byl vykopán. Další splněný quest. Pak jsme počkali do dvou, až budou questy dobýt nepřátelská města. Celkem lehce jsme dobyli Prešpork i Vídeň a vyrazili na cestu zpět. Ještě jsme stačili vybrat ve spoustě městech daně. Zastavili mě pak Ladislav s Rudolfem, že se prej u nich spousta lidí nudí a chtěli by to o hodinu zkrátit.
Rozhodli jsme se, že budeme v jednotlivých národech hlasovat, jestli pokračovat nebo ne. U Závišovců, Čechů i Moravanů byli všichni pro pokračování, protože se jim to líbilo, ale u Němců a u Uhrů chtěla většina prý skončit. Rozhodli jsme se tedy, že uděláme závěrečný quest – tj. chycení a mučení Záviše. Domluvili jsme se, že Závišovci půjdou směrem k Jihlavě, kde je ostatní napadnou. Zhulenci od Čechů (cca. 10 lidí) ale zběhli k Závišovcům. Dostali jsme se docela do velkýho sporu, protože jsem jim vyhrožoval, že od nich nebudou platit zásahy, jestli okamžitě nepůjdou k vlastním lidem. Bylo to víc než fér, protože pak bysme byli v boji o Záviše o třetinu slabší než Němci. Hádka pokračovala až do doby, kdy jsme se spojili s německou stranou, čímž se to vyřešilo a já jim ty lidi nechal.

U Jihlavy jsme je pak hromadně napadli a odvedli Záviše symbolicky do Krumlova, kde ho zrůdný kat Morfred dlouze mučil a nakonec popravil. Nemučili jsme ho těch 18 minut, jak bylo v pravidlech, protože vlastně nebyl nikdo, kdo ho měl osvobodit. To se nelíbilo Závišovcům, kteří sami od sebe obživli a začali bojovat. I když Krumlov byl vlastně námi obsazen, tak se tam nemohli oživovat ani zkráceně, jak tvrdili. Nakonec jsme ho popravili.

Na vysokém kopci se nám otevírá doslova neuvěřitelný pohled. Před námi se otevírá lehce zvlněná zem. Srpnová obloha byla modrá, tu a tam se po ní potuloval bílý mrak. Rozlehlé pláně kolem řeky měly být zelené, ale teď se černaly, blýskaly, hučely a zářily všemi barvami, neb byly plné vojska. Lépe řečeno - německých vojsk. V popředí všech stojí divocí kumánští jezdci. Toulce jsou plné šípů, svými žlutými zuby se usmívají. Těší se na velkou kořist. Za nimi stojí pravidelné vojsko plné pěchoty, jak z německých zemí, tak Uhrů. Zde je také král Rudolf se svou družinou. Dalším vojem je záloha obrněných německých rytířů posílená těmi nejlepšími a nejlépe vyzbrojenými vojáky z Uher. Dravé orlice na korouhvích již větří krev. Koně jsou neklidní, poržávají. Tuší bitvu, smrt. Kdesi daleko nalevo od řeky se pomalu sune padesát německých rytířů a několik set uherských jezdců. Je to zákeřný oddíl Ulricha z Kapellu, který má napadnout Přemyslovu zálohu. Rudolf rozhodně nechce ponechat nic náhodě. Čest pro něho nic neznamená, je důležitý jen úspěch.

Pak měla proběhnout závěrečná bitva na Moravském poli, která měla rozhodnout o výsledku. Bohužel Závišovci se odmítli odmítli rozdělit do obou vojsk, takže nakonec tvořili samostatnou stranu. Hašišiníci taky odmítli poslušnost a utvořili čtvrtou stranu. Česká vojska tedy byla skoro nejméně početnější strana v bitvě. Vyřešili jsme to tak, že jsme do nich nalítli. Konkrétně já jsem prorazil s rozběhem řady a několik mých spolubojovníků mě následovalo. Začal dost zuřivý boj, ve kterém padli všichni vůdci. Celou bitvu nakonec přežili pouze dva krumlovští rytíři – Bald a Gimli.

Uklidili jsme si města a odpadky a domluvili se, že to zakončíme v Avionu. Já jsem si nejdřív chtěl odnýst věci domů a sundat ze sebe tu kroužkovku. Já, Zak a Ciri jsem tedy opustili les jako poslední. Na nádraží naštěstí byli Zakovi rodiče s autem a zavezli mě domů. Nevím, jak bych těch 6 km zvládnul, protože jsem sotva lezl. Zavolal mi Errikson, že se do Avionu nevešli a že jsou u Malinů. Doma jsem se kapánek obžerstvil a vyrazil tam taky. To posezení bylo vážně skvělý a musím říct, že jsme si všichni pořádně pokecali. Že se tam všichni cítili dobře, o tom svědčí i jisté dvouminutové video.
Asi tak o půl sedmý odešli Potkani i s Frakirou a na místě jsem zůstal já, Errikson, Drirr, Mordajrog, Zeulg a Zontar a ještě jsme chvíli příjemně klábosili. Před sedmou jsme to ukončili a na nádraží jsme se rozjeli různými dopravními prostředky všemi směry. Žádný učený z nebe nespadl, a tak doufám, že jsme nikoho moc nezklamali. Nevím, jak u německý strany, ale u nás se bavili všichni dobře a bylo pořád co dělat. Z chyb jsme se poučili a příště toho využijeme, až se opět velká vojska začnou stahovat k té končině mezi Moravou a Dunajem, k Moravskému poli…

Unless otherwise stated, the content of this page is licensed under Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 License