Kdy:
2004: 4. - 6. 6.
2005: 3. - 5. 6.
2006: 2. - 4. 6.
2007 8. - 10. 6.
Kde: Seč
Pořádá: Lakris
Počet hráčů: cca 100
Účast: volná na přihlášku
Legenda 2007
Úvodní příběh
Svět se změnil, cítím to ve vodě, cítím to ve vzduchu, cítím to v krvi.
Mnohé co kdysi bylo je ztraceno, a Ti co přežili zkázu, ve svém zoufalství raději zapomněli.
Vše začalo Pokušitelem, který kradl duše. A ten pozřel několik nevědomých do svého chřtánu. Ti se ve snaze zachránit své životy, zaprodali temnému rituálu a tím, tím vyvolali na svět Temné! Temné, kteří touží po moci…
Roku 1147 došlo v Doriathu k občanské válce a vyvrcholení boje o moc mezi dvěma nejvlivnějšími rody - Fiory a Zausany. Několik dlouhých měsíců obě rodiny intrikovaly, spřádaly své plány a nezdráhaly se použít kdejaké podlé metody, neb účel světí prostředky a dějiny píší vítězové.
I stalo se, že Fiorové za nemalý peníz najali služby jistého Barona Corbina, aby tiše odstranil veškeré jejich protivníky ze Zausanských řad. Jako odměnu mu slíbili knížecí titul a lénem město Eletnis i s přilehlými polnostmi. Taková nabídka se jen těžko odmítá a božsky zněla baronovým uším. Nelenil tedy a svého úkolu se chopil velmi dobře. Již brzy pomáhal na onen svět jednomu Zausanovi za druhým.
Vida zmírající rod, slábnoucí vliv a pravděpodobnou politickou porážku, rozhodl se Altamir Zausan, vládce rodu, že vzdá svůj boj a odejde do exilu. On i všichni obyvatelé ze země padlých stromů putovali k Vnitřnímu moři a odpluli na západ. Jejich pouť byla dlouhá a namáhavá, ale dovedla je k nové domovině, Lesnaté zemi. Po několika letech získali Zausani v zemi vliv a roku 1156 se stali vládci zdejšího panství.
Mnohem hůře se vedlo Baronovi Corbinovi. Fiorové označili exil Zausanů, jako neustálou hrozbu a baronův nesplněný úkol. Pod nedůležitou záminkou ho dali zatknout a potrestali. Půl roku byl vězněn a pak soud rozhodl o odebrání titulu, majetku a vyhnání ze země.
Ne vše lze však některým sebrat, ne všechny lze jednoduše vyhnat. Baron se ještě asi rok tajně pohyboval po Doriathu, vyzvedával svůj skrytý majetek, ničil veřejnosti nepřístupné účetní knihy. Vše ale směřoval k jednomu plánu..dokončit dílo které začal, splnit zakázku, kterou přijal. Byla to otázka jeho pověsti mezi kolegy.
Když získal dostatečné prostředky, vydal se po stopách Zausanů. Zjistit jejich nové sídlo zabralo nějaký čas, ale nebylo nijak příliš složité. Obtížnější bylo najít způsob, kterak se jim postavit. V Doriathu měl své spojence a komplice, prostředky i znalost kdejaké skryté uličky v městě. V Lesnaté zemi neznal nic. Své spojence brzy poznal v Temných elfech, odpadlících a lupičích, kteří žili svým nebezpečným způsobem života. Baron se stal jedním z nich a díky svým schopnostem později i jejich velitelem. Nemálo mu k tomu napomohl i sňatek s dcerou dřívějšího vůdce.
Zprvu si nemohl dovolit hnát temné elfy přímo proti Zausanům, ale postupně propagoval myšlenku, že právě tento rod je jejich největšími nepřáteli. Mnoho času uplynulo, mnoho střetů přišlo, mnoho krve proteklo. Baron Corbin zabil Altamira Zausana, kterého pomstil jeho syn Sardo. Corbinův syn zase zavraždil Sardovu ženu a tak z Corbinova úkolu vznikla nenávist a krevní msta mezi těmito dvěma rody.
Život a umírání v Lesnaté zemi pokračovalo, ale mezitím..se svět změnil! Bylo to cítit ve vodě. Bylo to cítit ve vzduchu. Bylo cítit v krvi. Mnohé co kdysi bylo se ztratilo, a Ti co přežili zkázu, ve svém zoufalství raději zapomněli.
Vše začalo Pokušitelem, který kradl duše. A ten pozřel několik nevědomých do svého chřtánu. Ti se ve snaze zachránit své životy, zaprodali temnému rituálu a tím, tím vyvolali na svět Temné! Temné, kteří touží po moci…“
Dojmologie 2006
Kronika Fiony
Sbohem příteli
Je zvláštní jak se ty večery podobají. I tenkrát bylo nebe plné hvězd, i tenkrát bylo ve městě téměř osudové ticho a i tenkrát jsem se loučila s přítelem. Jste oba úplně jiní a přesto jste si podobní tím, jak jste ovlivnili můj život i způsob mého myšlení. Jen ty situace jsou jako v zrcadle. Tenkrát jsem posílala poslední vzpomínku muži, který byl podle všech pozemských měřítek mrtev a přitom dnes žije a teď se loučím s živým, který bude, alespoň pro mě, již zítra mrtev. Teprve teď si uvědomuji, že i ty jsi vlastně tenkrát jakoby zemřel, ale byl to jen on, na koho jsem ten večer vzpomínala. To jen dokazuje, kdo vyhrál boj o moji duši, který jste spolu, nevědomky, na dálku vedli. Jenže ty mi dnes na rozdíl od Ferriho asi žádného jednorožce nepošleš, vévodo Sigismunde Dijkstro. Ostatně, ty přece na žádné jednorožce nevěříš, že? A to, bude možná ten důvod, proč jsme si každý, nakonec, vybral jinou cestu. Nelituji své volby, lituji té tvé.
Nad Novým Lakrisem vychází měsíc a v jeho světle je vidět, že i strážný na bráně usnul. Ještě včera by ho za to možná hnali před soud za velezradu. Dnes si to může dovolit, zvítězili jsme – prozatím. Moje myšlenky pomalu bloudí na začátek událostí, které vedly k tomuto okamžiku.
Začátek, začátek…. Kdy začala ta cesta, která skončila až tady? Za ty tři roky, které žiji v Lakrisu, jsem stála v pozadí mnoha významných událostí. Těžko teď vybrat jedinou.
My siccové máme rušný život. Přesto o nás ani naši nejlepší přátelé mnoho nevědí. Zůstáváme důsledně v pozadí událostí. Ten kdo podlehne pokušení se pochlubit, se obvykle nedožije vysokého věku. Nic pro ješity. Chcete – li být slavní, staňte se válečníkem. Ani tady se sice asi penze nedočkáte, ale zato máte šanci, že se o vás bude mluvit ve všech hostincích. Pokud se v hostincích mluví o siccovi, tak to rozhodně není známka úspěchu.
O slavných hrdinech, kteří měli to štěstí, že dokázali zabít spoustu lidí, než někdo zabil je se píšou kroniky, báje i eposy. Jména těch nejlepších diplomatů, kteří fakticky vládli kontinentům nikdo nezná. No nic, to se mi jen zatoulaly myšlenky. Tahle patálie měla začátek nejspíš v den, kdy král jmenoval nové správce a sám odjel z města.
Správce severu, správce jihu? Co to proboha je? Tak o těhle nýmandech jsem ještě neslyšela. To se Wasar zbláznil nebo co? On se vyflákne na hlavní město, vezme armádu a jede… kam? Zkontrolovat vypálené vesnice?
Za branou nějaký šílenec, který ovšem patrně umí odporně dobře čarovat, na městě kletba, Wasar někde v Prčicích a ty dva šašci u moci. Super. Zase jednou mi osud dává šanci ukázat co ve mně je. Alespoň, že mě neopouští můj věrný spojenec, šibeniční humor. Začneme od šášulů, koneckonců jsou momentálně u vesla a tak je potřeba si je trochu proklepnout. Jeden si vzal na starost stráže a ten druhý soudy a finance. Můj obor, je to druhé. Cestou k němu jsem si všimla velmistra. Podle Amaris je jediný, kdo nám dokáže pomoci se zachránit proti kletbě. Amaris rozhodně věřím. Operativně měním svůj žebříček priorit a jdu s ním navázat konverzaci.
Je to poněkud obtížné – pán je kouzelník, filosof. (Po té, co jsem se, kdysi při nějakém dobrodružství dokázala domluvit i s kouzelníkem, který se již 500 let bavil tím, že hypnotizoval vzduch, mě už nemůže nic rozházet). Zatímco ostatní dobrodruzi odpadají, tak já si užívám rozhovor na téma života, vesmíru a vůbec. Pomalu, ale jistě se mi daří ho přesměrovat k tomu vůbec. Použitelný výsledek zhruba 30 minutového rozhovoru je tento: Zítra od něj mohu po vyluštění nějakých hádanek získat dva amulety. Červený a modrý. Pokud budu mít oba, tak si snad už nemusím s kletbou lámat hlavu. Hádanky mi obvykle nedělají problém. Rozhodně ale neuškodí mít s sebou Istien, ta je v tom o třídu lepší. Není čas na hrdinství, je třeba si přiznat realitu.
Chtějí se mnou mluvit dva cizinci, prý je poslal Lothar. Jsou ozbrojeni a chtějí si se mnou promluvit někde v ústranní. Chvíli si je prohlížím. I když vypadají celkem nebezpečně, tak jsou jen dva a já se v temných uličkách tohoto města nemám čeho bát. Mládenci nechodí dlouho kolem horké kaše a vysvětlují mi, že jsou ve městě noví a chtěli by se přiučit něčemu z oboru. Já sama nováčky obvykle nepřijímám. Za normálních okolností by si Lothar také nikdy nedovolil je poslat přímo za mnou. To jen dokazuje, že Nový Lakris má ke stabilní situaci daleko. Většina mých lidí se pokouší zjistit něco o apoštolech po celém světě a ve městě momentálně není mimo mne jediný sicco. Naší síti by se schopní muži určitě hodili. Jenže tu nikoho neznají, nemají informace o lidech ani o historii. I dobrému siccovi trvá léta, než si vybuduje ty správné kontakty. Posílám každého k jednomu ze správců s úkolem si získat jejich důvěru. To už je také napadlo a prý to udělali sami. Šikovní hoši, škoda, že nepřišli dřív.
Při večerní válečné poradě zjišťujeme kdo zůstal ve městě. Je to smutná bilance, není tu ani jeden z původních mistrů. Na naší straně jsou vlastně jen dva dobří kouzelníci. Navíc ani Amaris ani Istien nejsou zrovna bojové typy. Rozdělujeme si úkoly. Já a Istien hádanky, Tor s Lotem průzkum bojem, Amaris město, Nien a Mel les a zbytek se vyvine. Noc proběhla celkem klidně. Pravda, budíček byl krapet hlučnější, ale naši stateční strážní zvládli ubránit hradby i beze mne. Já už jsem se včera nabojovala dost – to když jsem při prvním útoku na město statečně přetáhla mečem po zádech nějakého útočníka, který zrovna dostal od Amaris „zahoď zbraň.“ Pro letošek stačilo. Dijkstra mě vždycky učil, že když sicco musí šermovat, tak to znamená, že selhal. Jo, takhle dýka s jedem, to je jiná. Ale šerm? Nic pro dámu.
Vydáváme se s Istien hledat velmistra což se nám, vzhledem k tomu, že sedí uprostřed náměstí, daří na první pokus. První hádanku luštím kupodivu rychleji než Istien a vyrážím na místo kam mně velmistr poslal. Trochu mně zneklidnil ten valník se senem, který odtamtud odvážel místní vesničan. Pokud se přívěšek zmaterializoval na něm, tak mám asi smůlu. Pozorovací schopnost jsem tedy nepředvedla. Trvalo mi dobře 10 minut, než jsem to v tom chroští našla, ale nakonec se to povedlo. Vracím se k Istien, která mezitím získala jeden modrý přívěšek a pokračujeme v hádání. Další hádanku luštíme asi čtyři ale všichni marně. Následuje hádanka, kterou už jsem slyšela asi třikrát. Jediné co si pamatuje je to, že mi vždycky trvá asi 15 minut, než na ni přijdu. Kreslím si možnosti na papír, když Istien praví. „Já už odpověď znám, ale nechci Vám kazit radost z hádání.“ Změřila jsem si ji tím nejvražednějším pohledem, který ovládám a věřte mi, nejsem v tom začátečník. Pochopila rychle, odpověděla na hádanku a věnovala mi přívěšek, protože ona modrý už měla. Tak to by bylo. Systém jsme pochopily. Červené přívěšky se materializují kdesi v okolí, modré velmistr vyrábí na místě. Hádanky jsou cca. každých 15 minut. Dokud nebudeme mít přívěšky pro každého z naší skupiny tak budeme s Istien a popřípadě Amaris, Nien a Mel hádat. Já mám koště, tak budu létat pro ty červené. V mezidobí mezi hádankami si promluvíme se správci a těmi co přicestovali do města v poslední době. Motá se nám tu spousta cizích lidí.
Jeden takový, nějaký Archibald nebo jak, prý přicestoval z Nefritové Země. Amaris se nás ptá jestli ho známe, že prý ho posílá sám Corwin. Krajan v Lakrisu mě rozhodně zajímá a tak se za ním spolu s Istien vydáváme. Pán je zdvořilost sama a bez vyzvání nám předkládá průvodní Corwinův dopis. Corwin žádá, aby mu každý vyšel vstříc. Pan Archibalt je lovec upírů a jeho poslání je důležité. Corwinův podpis poznávám já i Istien. Což o to, upíři nejsou zrovna moje oblíbená domácí zvířátka, ale na tom člověku mi něco vadí. Jako bych ten hlas již někde slyšela. Ten způsob mluvy, ty slova, která používá. Pátrám ve vzpomínkách z mládí, ale nemohu ho nikam zařadit. Ani Istien si na něj nevzpomíná. Istien se proto rozhodla, že bude kontaktovat telepaticky Corwina a zjistí přesně jak se věci mají. Pan Archibald mně žádá o osobní rozhovor a chce abychom si našli nějaké soukromí.
Znáte ten neurčitý pocit nebezpečí, který občas člověka přepadne? Jako by se najednou ochladilo o 10 stupňů. Můj šestý smysl mě důrazně varuje ať s ním nikam, sama, rozhodně nechodím. Ale proč? Byl zdvořilý, já jsem v tomhle městě doma. Dýku s jedem mám připravenou na místě. Proč se ho tedy bojím? Nikdy nepodceňuji šestý smysl, výrazně častěji má pravdu, než se mýlí. Poodcházím s ním kousek z centra náměstí, takže máme trochu soukromí, ale stále zůstáváme všem na očích.
Jde první, pak se zastavil a otočil se ke mně čelem. Celé držení jeho těla se ve vteřině změnilo. „Vy opravdu nepoznáváte svého mistra lady Fiono?“
Dijkstra! Panebože Dijkstra.
„Vy, mistře,“ koktám nepříliš inteligentně a v duchu slyším Ferriho varování. „Když jsem ho naposled viděl, tak měl obě ruce od krve. Vychází pouze v noci, jsem přesvědčen, že ho již Morhen ovládl.“
Jenže teď je den a Dijkstra se na mně usmívá tím svým typickým, povýšeně ironickým úsměvem, který znám až příliš dobře.
„Překvapena?“ vychutnává si mně vévoda s neskrývaným potěšením.
Pozoruji jak na jeho tvář dopadá sluneční paprsek a zjevně to s ním nic nedělá. Vím, téměř jistě, že ví, že jsem ho nechala sledovat a že mu některý z mých „věrných“ agentů řekl i o mém podezření. Ve vteřině se rozhoduji, že upřímnost je nejlepší cesta k přežití.
„Ano, překvapena,“ přiznávám proto po pravdě. „Bylo zde silné podezření, že jste pod Morhenovým vlivem.“
„Já?“ Jeho intonace říká vše. Něco takového by se JEMU přece stát nemohlo. Jak jsem si to jen mohla myslet.
„Ano, vy,“ trvám na svém, protože mi nic jiného nezbývá. „Proto jsme chtěli sehnat nějakého druida a požádat ho jestli by na vás neseslal kouzlo čistá mysl,“ říkám statečně.
„Tedy pokud s tím samozřejmě souhlasíte,“ dodávám již méně statečně, když vidím jak se tváří. K mému obrovskému překvapení i úlevě souhlasí téměř okamžitě.
„Když vám to udělá radost, jsem ochoten se tomuto kouzlu podrobit. Ale teď od vás potřebuji pomoc,“ přechází k tomu co je důležité pro něj. Tak proto mně kontaktoval. Cítím jak se mi zrychluje dech a adrenalin se pomalu dostává do krve. Po tomhle se mi stýskalo. Být v centru dění, vědět o tom co se chystá. Nenechat se vléct dějinami ale sama určovat jejich tok. Tak tohle miluju. Je to droga, droga, na které jsem závislá a on mi jí vždy uměl dávkovat. Dneska již zdaleka nepracuji jen pro něj, ale tu hru, tu hru si nikdy nemohu nechat ujít. A on to moc dobře ví.
„Cokoli potřebujete mistře,“ odpovídám bez váhání.
„Opravdu hledám upíra. Potřebuji zjistit, kde je tady upír a co vše se o něm ví.“
„Proč upíra?“ chci vědět.
„Protože potřebuji pomoc upíra proti Morhenovi. Myslel jsem si, že jsem ho dostal ale nebyla to, tak úplně pravda. Teď zkrátka potřebuji upíra abych mohl porazit Morhena. Ten upír navíc představuje velké zlo, kterého je potřeba se zbavit. Tak pomůžete mi?“
„Udělám vše co bude v mých silách,“ slibuji úlisně.
„A lady Fiono,“ dodává jakoby mimochodem již téměř na odchodu. „Vy víte, že se za dobré služby dokáži velmi dobře odměnit, ale …“
Jistě, já přece nejsem idiot, vzhledem k tomu, že dosud žiji tak je zjevné, že jsem tomu ALE vždy přikládala odpovídající váhu.
„Moji pravou totožnost znáte pouze vy, nikdo jiný a tak to zůstane,“ oznamuje mi.
„Takže to nemám říct ani Lotharovi?“
„Ani Lotharovi,“ odpovídá způsobem, ze kterého si překládám, že myslí spíš, „zejména ne Lotharovi.“ No, ne že bych mu nerozuměla. Lothar se ve schopnosti udržet tajemství hodně zlepšil, ale přece jen …..
Tímto byl rozhovor definitivně u konce. Pan vévoda odkráčel do hostince a mne si stopla Amaris, které potřebovala dopravu přes hradby. Roli taxíku, jsem ten den hrála ještě mnohokrát, ale teď to bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že být vlastníkem létajícího koštěte v téměř uzavřeném městě, může mít kupodivu i své stinné stránky.
„Kam letíme?“ Ptám se aby řeč nestála
„Pro červený přívěšek, brzděte už jsme to přeletěli,“ informuje mně vznešená komtesa.
V duchu probírám možnosti, které mám a pak se rozhoduji využít situace. Někomu o svém rozhovoru s Dijkstrou říct musím, je to příliš důležité, než abych si to nechala jen pro sebe a Amaris je velmi vhodný kandidát. Tak jí při hledání přívěšku převyprávím celý svůj rozhovor se svým mistrem.
„Jau, to pálí,“ komentuje čarodějka moje důležité sdělení, což mě poněkud vyvedlo z míry.
Udiveně koukám jak si sundává propálenou rukavičku a fouká si na prstíčky. Teprve když jsme si všimla lehce doutnajícího přívěšku, který ležel zastrčen v kmeni suchého stromu, jsem pochopila. Beru klacek a pokouším se přívěšek vyšťouchnout. Klacek shořel, přívěšek na mě škodolibě bliká. Vytahuji meč a koukám, že Amaris dělá totéž. Galantně jí dávám přednost. Považuji svůj meč za poměrně povedený dekorativní doplněk k plášti a nebude mi vadit, když o něj nepřijdu.
Dobře jsem udělala, ta ošklivě překalená žlutá čepel, kterou teď má Amaris na svém mečíku, nepůsobí vůbec esteticky. Přívěšek si i nadále hoví v ohnivém stromu. Jdu pro vodu. No sláva, zdá se, že voda pomáhá, po mnoha cestách k potoku a zpět je konečně přívěšek náš. Já už jeden mám, takže si ho bere Amaris. Cestou zpět do města se pokoušíme pomoci Nien a Mel získat jiný přívěšek od nějakého drakobijce. Děvčata si nakonec odvádějí mládence do města a já ani nevím jak to dopadlo. Budu muset vyrazit hledat upíra.
„Proč jste tu informaci o Dijkstrovi řekla zrovna mně?“ Překvapí mě Amaris otázkou.
„Protože věřím, že zrovna vy, jste schopna s ní správně naložit,“ odpovídám po pravdě.
„Děkuji,“ zdá se, že je potěšena. Je opravdu tak jednoduché získat si něčí důvěru?
Dřív bych to využila jako psychologický trik. Dnes mě těší, že někomu záleží na mém názoru. Rychle se shodujeme na tom, že Dijkstrovi v boji s upírem pomůžeme, ale že budeme muset velmi bedlivě sledovat, co tím vším vlastně sleduje. O tom, že tím sleduje něco, co nám neříká nemám nejmenší pochyby.
Nepřátelé hodně používají magii a proto kupuji jeden lektvar doplnění many pro Istien a Lothar dává jeden Amaris. Budeme to potřebovat. Istien si mně pak odvádí stranou.
„Vy tomu panu Archibaldovi věříte? Já jsem se spojila s Corwinem a on ho neposlal.“
Mno, hmmm, sakra. Co já bych jí na to tak mohla…Tohle bude složitý. Rozhodla jsem se, že Dijkstrovu totožnost řeknu přesně jednomu člověku a to jsem již udělala. Navíc pokud si bude chtít Dijkstra na někom ověřit, že jsem ho neprozradila, tak to udělá právě na Istien. „On mě totiž požádal o pomoc v boji s upírem,“ pokračuje Istien a tázavě se na mně dívá.
„Já mu věřím a v boji s upírem mu pomohu,“ říkám Istien.
„Vím kdo to je a jeho totožnost vám nemohu prozradit, ale prosím věřte mi, že jsem přesvědčena, že pomoci mu je v tuto chvíli to nejlepší co můžeme dělat,“ Istien, prosím, věř mi, já ti opravdu teď víc říct nemůžu.
"No dobrá,“ říká Istien smutně a mně s toho moc dobře také není.
Z přemítání mě vytrhl Kulbaj a Nassar, kteří si chtějí promluvit o soudech. Jo soudy, je pravda, že nechat je zcela v rukou toho správce, kterému nikdo z nás moc nevěří, by asi nebylo moudré. Nakonec se jako soudce tedy hlásím spolu s Kulbajem i Istien. Správce nás zve na třetí hodinu a já mám konečně čas všem utéct a letět zjistit něco o upírech.
Nejdřív jsem našla Torosara, upíři jsou, skoro, jeho obor. Pak jsem si přátelsky pohovořila s několika dobrodruhy, kteří na rozdíl ode mne běhali od rána po lese. Jeden z nových sicců mi na toto téma dokonce sám přinesl zprávu. Závěr je tento. Jsou tu dva upíři. Upírka, které slouží tomu černokněžníkovi a upír za salaší. Upírku si letím prohlédnout. Ne, to nevypadá dobře. Okolo samí démoni a není jich zrovna málo. Na upíra za salaší kašlu. Je to daleko a moje koště už bolí nožičky. To ovšem vůbec nezajímá Kulbaje, který chce abych ho naložila, že bude střílet na démony ze vzduchu. Chvíli spolu provozujeme leteckou akrobacii. Já držím jednou rukou koště, druhou jeho a on střílí ze shora do démonů. Dopadlo to jak muselo. Trefil se maximálně jednou, zato jsme schytali spoustu vrhacích dýk. Nakonec naštěstí démoni ustoupili dřív, než jsme se na tom koštěti oba zabili. Nejspíš nemohli smíchy bojovat, když viděli co to tam předvádíme.
Vracím se do města a hledám Dijkstru. Protože je stále ve stejném převleku a očividně nevytáhl celý den paty z hospody, tak to není takový problém. Informuji ho, že Istien již ví, že ho rozhodně neposlal Corwin. Navrhuju aby přiznal svoji totožnost s tím, že to nemusí vůbec vadit. Souhlasí se vším co pomůže sehnat co nejvíc lidí na boj s upírem a určuje čas a místo schůzky. Můj úkol zní, dotáhnout tam Amaris a Istien. Čarodějky jsem našla, ukecala a jdeme.
Na srazu s Dijkstrou je ještě Kulbaj, Nassar, Torodláček a pár lidí, které neznám. Dijkstra předvádí své typické one man show. Vysvětluje nám, že od nás chce jen to, abychom mu zajistili možnost soukromého rozhovoru s upírem. On nám pak pomůže ho zabít. Teatrálně odhaluje svoji pravou totožnost. Tvrdí, že to vše je zaměřeno proti Morhenovi. Dál nám popisuje způsoby, jakými se dá s upírem bojovat. Nakonec se domlouváme na tom, že se sejdeme za hodinu s potřebným vybavením a domluvíme přesný plán.
Kostky jsou vrženy. Je to jasné. Buď se mi podaří vyslechnout o čem si bude Dijkstra povídat s upírem a pak máme šanci zjistit o co tady v této nepochybně vysoké hře jde, nebo se to nepodaří a pak jsme mu jen dělali blbečky. Jak ho znám použije na upíra svoji specializaci, vytříbený jazyk diplomatů. Takže ho budu moct vyslechnout jen já, protože nikdo jiný z mých přátel by tomu stejně nerozuměl. Seznamuji s tímto plánem Istien, Amaris, Tora i Lothara, který se cítí ukřivděn, že nebyl přizván. Všichni souhlasí, jen Lothar nafrněně tvrdí, že s náma nikam nejde. Však on půjde. Zvědavost je strašná věc, to znám mooooc dobře.
Chci si jít opatřit potřebné věci pro boj s upírem, když přibíhá posel s tím, že bude svolán soud a já se mám okamžitě dostavit, protože budu člen poroty. Chce se mnou mluvit ten užitečný nový sicco a Amaris mi nadšeně vypráví, že dostala výzvu osudu a že už možná ví co znamenají ty váhy u velmistra. Posel tvrdí, že pokud nepůjdu, tak mně popraví za velezradu. Sicco se tváří, že je to otázka života a smrti a Amaris si je jista tím, že má v rukou řešení osudu celého města. Okolo procházející Dijkstra mně upozorňuje, že již nemám mnoho času si sehnat věci proti upírovi.
Není nad to být v centru dění. „Tak teď máš co jsi vždycky chtěla,“ připomíná mi můj přítel šibeniční humor. „Užij si to.“ Jen nevím proč mi jeho hlas zní tak škodolibě.
Určuji si plán postupu: 1. nenechám se popravit za velezradu. 2. zalezu u sebe doma do sklepa a pořádně si rozmyslím co vlastně chci.
Soudy proběhly celkem rychle. A i když jsem přesvědčena, že se všichni soudci snažili opravdu upřímně být spravedliví, tak z toho nemám dobrý pocit. Jsou situace, které prostě nemají dobré řešení. Dneska jsem poslala na smrt vojáka, který odešel ze stráže a opil se. Můj hlas byl rozhodující. Není mi z toho dobře ale pokud by to dnes v noci udělal jiný voják tady ve městě, tak nás démoni pobijí a ani si toho nevšimneme. Věřím, že to rozhodnutí bylo správné. Tak proč sakra pořád vidím jeho tvář?
Hned po skončení soudů mně přišel podat hlášení jeden z mých stálých agentů. Prý mu Dijkstra nabídl ať přejde do tajné služby Drogadu. Agent mi navrhuje, že naoko přijme a bude dál pracovat pro mě. Dijkstru prý nemá rád, protože na rozdíl ode mne nestojí za svýma lidma. Sice nevím jestli mu můžu věřit ale ať jde. Jeho zprávy si případně prověřím později. Jdu za Dijkstrou a naoko se zlobím, že mi přetahuje lidi.
"Nabízím vám totéž,“ odpovídá Dijkstra nevzrušeně. „Nebo vy si snad myslíte, že Nový Lakris má šanci se ubránit? Líbí se vám, že král odjel a nechal to tady – těmhle,“ pohrdavě ukazuje na jednoho ze správců. „Líbí se vám jak je Lakris spravován?“ V duchu si připomínám všechny zprávy, které jsem dostala za posledních 24 hodin ze své sítě. O tom jak jeden či druhý správce chce zradit, že již zradil nějaký strážný, že je otrávená studna….
„Ne, to rozhodně ne,“ musím přiznat.
„Tak vidíte, i já jsem si myslel, že je Wasar dobrý král, ale teď, teď již vím, že jsem se mýlil.
Pojďte do Drogadu, já jsem si jist, že dokáži Drogad proti apoštolům ubránit.“
„Jist?“ ptám se záměrně hodně nevěřícně.
„Jist,“ odpovídá pevně.
„Do večera mi řekněte své rozhodnutí a teď je čas jít na upíra,“ ukončuje rozhovor. Na tom upírovi mu sakra záleží. To je klíč. Já musím vědět o čem si s ním chce povídat. Dáváme dohromady naši upírolovící skupinu. Jde to ztuha, jsou vyhlášeny nějaké turnaje, Istien je v bezvědomí a nejde probudit, upír se nám dočasně odstěhoval z jeskyně ….Zatím jsem si alespoň hodně dlouze a hodně podrobně popovídala se salašnikem, který také přišel do města.
Takže teď vím, že vodí upírovi lidi, protože mu upír unesl ženu. Ten upír je tam sám. Pokud je tedy Dijkstrovi jedno, kterého upíra budeme lovit, tak tenhle samotář je zjevně lepší možnost.
Konečně vyrážíme. Domlouvám se s Torem jak to mám udělat abych se mohla dostat k upírovi na doslech a on mně neviděl ani necejtil. Budu na sobě mít úplně mokrý plášť opatlaný bahnem a vodou kvůli pachu a teplu. Trochu mně překvapilo, že si s sebou Dijkstra přivedl i hostinského. Po té co nám ho představil jako Stalkera jsem tu iluzi najednou také prokoukla. Haha, Stalker hostinským, a já proč si dneska hostinská od rána zoufá, že nestíhá a ten její, že je línej jak veš. To víš exkrálíčku, naučit se pracovat chvíli trvá.
Salašnik nás vede k upírovi. Stalker rozpráví o neutěšeném stavu země se zjevnou snahou mě zatáhnout do hovoru na téma, že on byl lepší král než Wasar. Nejsem nejlepší společník, já se totiž pomalu, ale jistě začínám bát.
Připomínám si salašnikova slova. V té jeskyni je úplná tma, jiné světlo než to mé magické tam nesvítí. Jestli se mi někam nechce, tak do tmavé jeskyně v mokrém smradlavém plášti za Dikstrou a za upírem. Uznejte sami, umřít se dá i mnohem příjemnějším způsobem. Zastavili jsme před jeskyní. Dijkstra nám nakazuje ať se připravíme a leze dovnitř. K mému překvapení ho Stalker následuje. K čemu tam bude dobrej? To vede Dijkstra upírovi předkrm, nebo co? Vždyť Stalker s sebou má jen nůž na krájení párků do polívky. Na divení se není kdy. Nadešel čas činů. Trhám svitek neviditelnosti a jdu za nima. Cestou skáču do bahna – fuj, to je ale humus. Brrr. Dokud svítí na cestu salašnik, tak to ještě celkem jde On ale úplně dovnitř do jeskyně nejde. A tam uvnitř je absolutní tma. Absolutní tma je něco s čím se člověk normálně v životě nepotká. Vždycky je alespoň malinko něco vidět. Lezu strašně opatrně po čtyřech a tisknu se co nejvíc ke skále. Před sebou slyším Dijkstru jak říká upírovi, že mu nese panenskou krev.
Pak mluví chvíli tiše. Moc nerozumím, měla bych jít blíž. Nejde to, došla jsem až na samou hranici svých možností. Dál se prostě nejsem schopna pohnout. Je mi zima a třesu se strachem. Ta tma, ten pocit blízkosti upíra a vlastně i Dijkstry, který není o nic méně nebezpečný než upír, to vše mně zmrazilo na místě. Slyším jak mi tluče srdce a drkotají zuby. Mám pocit, že to musí být slyšet i venku před jeskyní. Cítím i pach krve. Možná té, co Dijkstra přinesl upírovi a možná krve lidí, kteří vlezli dovnitř přede mnou.
„Proč bych vám měl pomáhat proti jinému upírovi?“ slyším najednou zřetelně říci upíra. To mě povzbudilo, třeba se nakonec přece jen ještě něco dozvím. Marná naděje. Venku před jeskyní začal salašnik absolutně nesmyslně cosi vykřikovat a jeho hlas duní uvnitř zesílený ozvěnou. Poslouchám jeho samomluvu na téma že se bojí a že je divné, že nikdo neleze ven. Jo salašniku pomyslím si hořce, na to je dobré řvát před ústím jeskyně. Třeba tím upíra přilákáš a on tě konečně sežere a bude od tebe pokoj. Nebo tě můžu zabít sama, napadá mě ještě lákavější myšlenka. Eletnis je mi svědkem, že jsem to skoro udělala.
Dovnitř, přilákána salašnikovým křikem, leze nějaká žena. (Soudím tak podle toho jak ji salašnik oslovuje) Málem na mne šlápla.
A dost, tady už můžu akorát umřít, nic nového se tu zjistit nedá. Prchám z jeskyně tou samou cestou co jsem přišla. Když před sebou vidím Torosara, tak mu radostí málem skáču okolo krku. Tím skončila má neviditelnost. Torosar decentně poodstupuje a já si uvědomuji, že i pro vlkodlaka musím smrdět dost strašně. Seznamuju své přátele s těmi dvěmi větami, které jsem zaslechla a jdu si přeprat plášť v potoce. Nezbývá než čekat.
Za chvíli vylézá z jeskyně upír v družném obětí s vévodou, který drží v ruce láhev s krví. Zdá se, že Dijkstra upíra uklidňuje a vede ho do našeho středu. Pak od něj uskakuje a na rozloučenou mu říká. „Já bych tě přece nezradil!“
Útočíme, upír se brání, pak mizí, pak ho Tor nachází po čichu, znovu útok a nakonec ho Torosar proměnil druidským kouzlem ve strom. Lejeme na strom svěcenou vodu. Všichni si připravujeme zbraně až se upír promění zpět. Je jasné, že tohle je jeho konec. Tolik lidí a zbraní je připraveno na něj zaútočit. Co to ten Dijkstra dělá? Sedá si k proměněnému upírovi jako by mu chtěl něco říct. Upír ožívá a skáče na Dijkstru. Zjevně ho kousnul, pak už jsme ho urubali. Dijkstra z ničeho nic mizí.
Viděno ve světle dalších událostí je jasné, že nejpozději tady mi mělo všechno dojít. Jenže nedošlo, ještě dlouho mi to nedošlo. Nakonec mně k tomu musel Dijkstra svými otázkami přímo dokopat. Ten způsob myšlení je mi prostě natolik cizí, že mně to vůbec nenapadlo. Kdo by se chtěl stát dobrovolně upírem? Jen blázen přece. A pro mě Dijkstra nikdy nebyl blázen.
Pomalu se vracíme zpět a já mám v hlavě zmatek. Alespoň se snažím vytáhnout ze Stalkera, o čem se upír s vévodou bavili v té jeskyni. Stalker mi moc nepomohl. Prý o pomoci proti Morhenovi. Potkáváme družinu Rumů. Tyhle lidi znám. Na tom ostrově to minule nebyla žádná selanka. Jenže teď mě to nezajímá. Mám jiné starosti. Nicméně si vzpomínám, že mi Grubar říkal, že má pocit, že ta koruna bude potřeba. Pokud bych zjistila jak se dají pomocí koruny ovládnout lidé, tak by to třeba mohlo být užitečné. Konverzuji proto se šamanem a postupně z něj vytahuji, že korunu může ovládat jen královna Rumů, která k tomu potřebuje ještě nějaký předmět. Což o to, nějaký další předmět by se našel ale královnu Rumů ve svém středu jaksi postrádáme. Slibuji, že jejich jménem budu jednat s majitelem koruny a odlétám.
Těsně před hradbami jsem zabrzdila o toho, ke komu se stále vracely moje myšlenky.
„Ten upír vás kousnul,“ konstatuji.
„Bojíte se mně,“ ptá se vyzývavě a upřeně se mi dívá, asi tak z 10 centimetrů, do očí.
„Ne,“ odpovídám rozhodně. Potom co jsem za tebou vlezla do té jeskyně se už nebojim skoro ničeho, vysvětluju mu v duchu.
„Nepůsobí to hned,“ vytahuju se 10 minut starou znalostí a doufám, že má Torosar pravdu.
„Jestli chcete, tak vám pomůžu,“ nabízím mu upřímně a myslím při tom na Thryen.
V tu chvíli jsem ten rychlý sled emocí na jeho tváři nedokázala nijak zařadit. Překvapilo mně to, ale nerozuměla jsem tomu. Teď věřím, že on v tuto chvíli teprve pochopil, že já jsem vlastně vůbec nepochopila jeho motivy. Musel se rychle rozhodnout jestli bude hrát, že chce pomoct, nebo jestli přizná pravdu.
„To bych vám byl vděčný,“ říká nakonec.
A já idiot, naivně, letím zjistit, jestli je Torosar schopen najít Thryen.
Torosar je schopen najít Thryen, ale já nejsem schopná najít Dijkstru. On si ty svitky neviditelnosti snad tiskne. Žádám o pomoc Lothara a jeho magické oko na vidění neviditelných. Po lehčím laškování typu, vidím, už zase nevidím, hele támhle je, konečně vyrážíme po stopě.
Klušu za Lotharem, který šilhá do mrňavého magického oka, v nepravidelných intervalech prudce mění směr a ještě u toho různě kroutí hlavou, jak se snaží neztratit Dijkstru z úzkého zorného pole. Asi třikrát jsem mu vrazila do zad, dvakrát šlápla na nohu a jednou se mi málem ztratil, když prudce zrychlil. Musela jsem ze sebe dostat všechno abych tento nečekaný nástup stačila zachytit. Napadá mě jak to musí vypadat. Jestlipak máme v Novém Lakrisu blázinec? Nejspíš ne, když nemáme ani vězení. To je docela štěstí, protože jinak bychom tam oba tutově skončili. Třeba by nás ale náš roztomilý mistr pak chodil navštěvovat.
Před náma se objevuje zákoutí za domem, v něm stůl a tří židle. Na jedné z nich se najednou vyloup Dijkstra. Tak tohle místu tu na nás čekalo. Formality vynechávám a nabízím mu, že zprostředkuji setkání s Thryen. Vím, že umí kouzlo čistá mysl a je i slušná možnost, že umí zvrátit následek upířího kousnutí. Jeho odpověď mně šokuje. Ano souhlasí se setkáním i s kouzlem čistá mysl, ale zvrácení kousnutí si nepřeje. Nejspíš jsem na něj koukala jak prvňáček v pomocné škole, protože mi to dokonce zopakoval dvakrát. NECHCE ZVRÁTIT KOUSNUTÍ UPÍREM? Před chvílí tvrdil, že mi bude vděčný za pomoc a teď, nechce?
Ještě pořád mi to nedochází. Dijkstra mi nenechává příliš času na to, abych mohla tu informaci rozdejchat a pořádně vyhodnotit.
„ A když už se tady bavíme tak upřímně, tak bych rád abychom si nalili čistého vína.“ Vytahuje z kapsy dva magické svitky a klade je na stůl.
„ Pokud s tím souhlasíte, tak bych vám každému rád položil tři otázky pod kouzlem sugesce.“
Cítím na těle amulet ochrany proti psychické magii. Nosím ho přímo na kůži, pod oblečením, tak aby nebyl vidět. Ten amulet jsem si kdysi, s Ferriho pomocí, pořídila právě kvůli tobě Dijkstro. Je nabitý na 87 magů. To je na deset sugescí. Lothar souhlasí téměř okamžitě, já na oko chvíli váhám. Držím ruce na stole, tak aby bylo vidět, že nemohu lámat žádné svitky zlom kouzlo. Dijkstra trhá svitek nejdřív na mně. Cítím lehké mravenčení na hrudi a uvědomuji si, že dalších 8 magů z amuletu je v tahu.
"Zradila jste mně?“ Pokládá Dijkstra svoji první otázku.
„NE,“ odpovídám bez váhání.
Na chvíli se zamyslel, „myslíte si, že jsem zradil já?“
Chvíli váhám a pak odpovídám opět NE. Dijkstra se znovu zamýšlí a pak se ptá naposled.
„Jste ochotna položit život za Lakris?“ ANO.
Přemýšlím jestli jsem ten amulet vůbec potřebovala. Odpovědi na první dvě otázky, zvlášť když mohou být jen ano, ne by byly v mém případě hodně složité. Ano, od jisté doby jsem pracovala hlavně pro Ferriho, ale ono to dlouho vypadalo tak, že jeho a Dijkstrovy zájmy nebyly v konfliktu a tam kde byly, jsme se vždycky snažila vyhovět Ferrimu tak, abych nemusela Dijkstru přímo zradit. A on ? Myslím si, že zradil on? Nemám o něm iluze, v mnoha věcech určitě ano. Ale co se týče apoštolů, tak věřím, že ne. Potom co mi vyprávěl na Pravdě o tom, jaký byl ten půlrok v nitru apoštola, nevěřím, prostě nevěřím, že by si mohl přát jejich vítězství. Dijkstra zatím pokládá Lotharovi stejné otázky jako mně. Lotharovy odpovědi jsou stejné jako moje. Jenže on, na rozdíl ode mě, odpovídal zcela jistě upřímně.
„ A teď, na důkaz přátelství, protože já věřím, že jsme přátelé, dám stejnou možnost já Vám.“
Dijkstra před nás pokládá další svitek.
„Je to svitek od Morhena, který je na vyšší úrovni než já, takže na mne platí.“
Nemůžu si pomoct, ale musím ho obdivovat. Může to být opravdu svitek od Morhena, nebo obyčejný kus pergamenu. Na to nemáme nejmenší šanci nikdy přijít. Každopádně dosáhl tímto gestem toho, že mu budeme oba teď víc věřit. Protože si nikdy nebudeme moci být jisti, že to byl podvod. Trháme svitek a dohadujeme se na otázkách. Shodujeme se na tom, že je pro nás asi důležitější znát jeho názory na Lakris, než na naše osobní vztahy.
„Myslíte si, že jste pod vlivem Morhena?“ NE.
„Chcete pomoci zachránit Lakris?“ NE.
„Chcete nám pomoci bojovat proti apoštolům?“ ANO.
Hmm, tak to bychom měli.
“Proč nechcete zachránit Lakris?“ ptám se dál.
„Protože si to nezaslouží.“ Stručná odpověď.
„Proč si to nezaslouží?“ kuju železo dokud je žhavé i když mi na tuto otázku dneska již v podstatě odpověděl.
„Své tři otázky jste již měli,“ vrací mě rychle zpátky na zem
„Sám jste říkal, že jsme přátelé, proč nám tedy nechcete odpovědět?“ ptám se ho i když jeho odpověď je mi dopředu jasná.
„Protože informace, mají svoji cenu,“ odpovídá přesně podle očekávání. Překvápko, to by mě fakt nenapadlo, ušklíbnu se v duchu.
„Měli jste možnost mi položit tři otázky, myslíte si, že jste ji využili dobře?“ pozoruje nás s přezíravým úsměvem mistra.
"Co myslíte, že je důležitější, otázka nebo odpověď?“
Připadám si jak na školení zloďějíčků v začátečnickém kurzu. Budu doufat, že mě nechtěl urazit a tuto vsuvku zařadil kvůli Lotharovi. Chvíli pokračuje v monologu na téma důležitosti otázky a já zatím plánuji další strategii.
„Vy jste nám ale slíbil každému odpověď na jednu otázku, když Vám pomůžeme s upírem,“ připomínám mu když se odmlčí.
„No, moc jste mi nepomohli. Co jsem se od vás dověděl nového?“
„Minimálně to, že ten upír je tam sám.“
Chvíli na to téma diskutujeme a nějak se nemůžeme shodnout.
„No dobrá,“ souhlasí nakonec blahosklonně a já tedy pokládám svoji otázku.
„Jste si jist, že zachráníte Drogad. Je to proto, že znáte nějakou obranu proti apoštolům, kterou my ne?“
„Neznám jinou obranu, vím že nezaútočí na Drogad protože Drogad jim už patří.“
Vytahuje si rukáv a ukazuje nám znamení Muawieho na ruce. „Sloužím apoštolům, … jste překvapeni?“
Tak a jsme definitivně v prdeli. Omlouvám se za ten slovník ale jsou situace, ve kterých i ctěná lady a zkušená diplomatka musí nazývat věci pravými jmény. Ferri mě varoval, nevěřila jsem mu a tohle mi patří. Překvapeni je slovo, které nemůže nikdy popsat tu úplnou zástavu myšlenek, kterou toto jeho prohlášení ve mně vyvolalo. Teprve teď si uvědomuji, jak moc a jak hloupě, jsem mu vždycky chtěla věřit. Ani já , ani Lothar na jeho prohlášení dlouho vůbec nereagujeme, protože toho nejsme schopni a on proto pokračuje.
„Když mi Wasar předával vládu nad Drogadem, tak jsem slíbil, že budu Drogad chránit. Nic víc, nic míň. Drogad, o Lakrisu tam nebylo ani slovo. A já Drogad ochráním. Apoštolové na něj nezaútočí, protože je nesmysl útočit na něco, co již máte pod svojí kontrolou. Mnozí mně možná budou považovat za zrádce, ale já chci zachránit alespoň to, co se zachránit dá. Proti apoštolům nemáme nejmenší šanci. Lakris padne a s ním i celý svět.
Teď je se svojí otázkou na řadě Lothar. Radím mu aby se zeptal co se pro Dijkstru změnilo, od té doby co nosí to znamení na ruce. To se ovšem našemu mistrovi vůbec nelíbí.
„Tohle je Lotharova otázka, ne vaše a nebudu to opakovat,“ dívá se na mně tak, že mi nezbývá než doufat, že již povečeřel. Lothar se řídí moji radou a klade výše zmíněnou otázku.
Znám ho již tři roky, za normálních okolností nejsou na Dijkstrovi emoce téměř vidět. Když nechce, nelze na něm poznat vůbec nic. Ten zasněný, téměř smutný výraz, který se objevil v jeho tváři, když přemýšlel nad odpovědí, jsem u něj ještě nikdy neviděla. Nepodíval se na nás. Jeho oči hleděli kamsi za horizont času i prostoru když odpovídal.
„HODNĚ, hodně se pro mne změnilo.“
Dívám se, jak se postupně mění zpět v toho sebejistého a tvrdého muže a v duchu mu kladu otázku, kterou se nahlas vyslovit neodvážím. Stálo vám to za to mistře? Stálo?
Když se naše oči opět setkají, není v těch jeho již nic, než ocel.
„Je jen jedna cesta jak mohu zachránit alespoň nějaké lidi a tu jsem zvolil. Vám jsem to již nabízel lady Fiono, teď to nabízím i tobě Lothare. Přidejte se ke mně. Odejděte se mnou do Drogadu a budete žít. Dávám vám čas na rozmyšlenou do zítřejšího poledne. Opakuji, že vás považuji stále za své přátele. Pokud odmítnete, tak již pouze za vzdálené přátele.“
„ Ale apoštolové chtějí přece zničit vše živé na zemi. Nikdo nakonec nepřežije.“ Vzmáhám se na odpor.
„A to vám řekl kdo?“ ptá se pohrdavě. „Z čeho berou bohové svoji moc?“ pokračuje otázkou.
Je mi jasné kam tím míří. „Z víry lidí,“ odpovídám protože vím, že to chce slyšet.
„Ano z víry lidí,“ souhlasí. „Takže co myslíte, že je opravdu jejich cílem?“
„Získat co nejvíc lidí pod svoji nadvládu?“
„Správně. Proto nebudou zabíjet, pokud nebudou muset. Nebude to žádný med, ale můžeme přežít. Nebo si snad myslíte, že proti nim můžete bojovat?“ ptá se nás tónem, kterým dává jasně najevo, že ano může odpovědět jen úplný idiot. A právě proto mu to ANO odpovídám. Se mnou, takhle, manipulovat nebudeš.
Lothar se statečně přidává.
„Jak proti nim chcete bojovat? Jak? Kolikrát jsme to zkusili a jak to dopadlo. Vy jste s nimi již bojovala?“
„Ne,“ přiznávám po pravdě.
Obrací se na Lothara a ptá se jeho. „Ano,“ přiznává Lothar.
„A jaké to bylo?“ ptá se ho Dijkstra s neskrývaným pohrdáním.
Lotharovo bezmocné gesto je víc než výmluvné.
"Musíme o nich nejdřív získat nějaké další informace,“ pokouším se najít nějakou odpověď.
„ A vy si myslíte, že jsem to nezkusil?“ ptá se téměř zoufale. „Myslíte si, že vy dva dokážete spasit svět? A vezmete si na sebe odpovědnost za ty lidi, kteří v tom beznadějném boji padnou? Já nabízím záchranu životů, vy jim nabízíte smrt. Vezmete si jejich smrt na svědomí? Vsadíte jejich životy na svoji schopnost porazit apoštoly?“
Svým pohledem mně téměř hypnotizuje, ale já se nehodlám nechat chytit do této pasti.
„Já odpovídám pouze za svůj život, každý se může rozhodnout sám za sebe.“
„Ale ne, tomu přece sama nevěříte. Za lid odpovídají panovníci. Lid sám za sebe neudělá vůbec nic bez toho, že by poslech ty, kteří mu vládnou.“
„Já nejsem král a odmítám se nechat dotlačit k odpovědnosti za ostatní,“ trvám na svém.
„Jaký trumf máte v rukávu? Učil jsem vás přece, že každý sicco by měl mít vždy někde schované eso. Jaký máte plán?“ tlačí mě nekompromisně do kouta.
„Nemám ani esa, ani plán, ale bude je obojí hledat . Věřím, že existují takové věci jako je štěstí a náhoda….“
"Tak to jste špatný sicco,“ skáče mi do řeči.
„Není žádná náhoda, jen informace a síla.“ Dalších 10 minut věnuje tomu aby nás oba přesvědčil, že jsme jen malý blbečkové, kteří nemají tu nejmenší šanci ani proti němu, natož proti apoštolům. Když se nenechávám vyprovokovat k sázce jestli mi do 30 minut dokáže ukrást meč a oponuji tím, že ne, když sednu na koště a uletím, tak se jen usměje.
„Dřív byste se přede mnou možná schovala ale DNES, již ne.“
Chápu. Slyšela jsem jaké schopnosti se najednou vyvinuly u Morhena poté co se přidal k apoštolům. Ničí jednu naši naději za druhou, vysvětluje nám, že vykupitel již na apoštoly fungovat nebude. Jsou prý schopni se naučit uchránit před tím co je již jednou zranilo. Ano, on ví, kde je Valpurgius, dokonce s ním mluvil. Ferri od něj vykupitele možná získá, ale k čemu to bude?
„Jediní dva lidé kteří mají nějakou minimální šanci, jsou Stalker a Ferri.“ Dává nám z ničeho nic nějakou naději on sám.
„Proč Ferri?“ divím se. „Tolikrát jste o něm dnes mluvil tak pohrdavě.“
„Protože Ferri má sílu o které sám neví.“
„Tak mu to řekneme, pomůžeme mu jí hledat,“ chytám se hozeného stébla.
„Když se ho zeptáte, tak vám jen potvrdí, že žádnou takovou sílu nemá a najít jí? On hledá všude možně až příliš. Místo toho aby se vrátil sám k sobě, k tomu z čeho vzešel.“
„A vy?“ ptám se. „Vy nám pomůžete?“
„Jen jestli bude mít nějaký plán, který bude mít naději na úspěch. Pokud bude vědět přesně co chcete udělat. Jinak ne.“
„A pokud vy sám zjistíte něco co nám může pomoci, řeknete nám to?“
„Ano. … Přidejte se ke mně, odjeďte se mnou do Drogadu a zjistěte sami co nejvíc. Já jsem se k nim přidal a moji svobodnou vůli to buď neovlivnilo, nebo o tom nevím.“ To zní skoro lákavě. Můj instinkt vyzvědačky mi říká, že tam, mezi nimi, se mohu dovědět nejvíc. Ale je opravdu možné se k nim přidat jen na oko? Mohu si zachovat svoji vůli, když přijmu jeho nabídku? Ne, rozhoduji se, mám tam již svého člověka, to riziko je příliš velké.
„Jsou věci, které jsou dané a nelze je změnit,“ přerušil Dijkstra ticho, které chvíli vládlo.
„Není nic, co by je mohlo zastavit.“ Vytahuje z kapsy nějaké alchymistické zařízení, které po stlačení takového malého čudlíčku na horní straně vykřeše jiskru a pak z něj vyšlehne plamínek. třikrát ten postup zopakuje. Plamínek pokaždé poslušně vzplane.
"Co myslíte, že se stane, když to udělám znova a znova,“ ptá se. „Změní se něco?“
Provokativně přikládám prst na tu díru ze které vychází plamínek a pevně ho tam držím aby dovnitř nemohl vzduch.
„Zkuste to teď,“ vyzývám ho.
Chvíli si beze slova hledíme do očí, oba přesvědčeni o své pravdě.
Pak cítím brnění amuletu a vidím jak vytahuje ruku z kapsy, ze které nám předtím dával svitek. Hypnoza?
Pomalu sundává moji ruku. Ne, nezadržel mě strach z toho, že pochopí, že mám obranu proti psychickým kouzlům. Jednoduše je fyzicky silnější. Plamínek svítí a Dijkstra se vítězně usmívá.
"V čem je problém, lady Fiono?“
Co dodat?
Jeho logika je perfektní. Jenže mě život postupně naučil, že by se člověk neměl řídit jen logikou. Jsou věci, které se musí řešit citem, intuicí. Jen je potřeba dodržovat přirozenou míru věcí. Poznat, kdy mám použít rozum a kdy srdce. A i když můj rozum souhlasí s ním, mé srdce si je jisté, že tudy cesta nevede. V tomto případě budu věřit intuici, nevím jak, ale vím, že cit je teď lepším rádcem než mozek.
Je zjevné, že náš rozhovor je u konce.
„Má ještě vůbec smysl hledat Thryen kvůli kouzlu čistá mysl?“ ptám se ho.
„Co myslíte?“ odpovídá mi protiotázkou.
„Pro vás to smysl nejspíš nemělo nikdy,“ konstatuji zjevné.
„A pro vás?“ ptá se on.
Před hodinou bych řekla ano, ale teď?
Proti Muawieho znamení by měla Thryen asi stejou šanci, jako má Stalker na to, že něco pochopí na hodinách doučování z diplomacie.
Já i Lothar se mu lehce ukláníme a oba společně odcházíme.
„Tak co tomu říkáš Fiono?“ ptá se Lothar po dlouhém mlčení. Co asi tak mohu říkat?
Jsem ráda, že tam byl se mnou, často si ho sice dobírám, ale jeho společnost je vždy vítaná.
Tohle mu ale určitě neřeknu – ještě by nám zpychnul.
„Co takhle nejdřív vyřešit tu korunu královny Rumů?“ navádím ho na jinou cestu.
To vše co bylo řečeno v rozhovoru s Dijkstrou je velmi důležité, jenže já obvykle potřebuji čas na to abych si utřídila myšlenky. Teď se o tom ještě nechci bavit. Kontaktujeme předem dohodnutým způsobem přes skřítka Grubara a popisujeme mu návrh šamana Rumů. Nakonec souhlasí, abychom mu za „horu zlata“ korunu vrátili. Letíme na místo a bez problémů provádíme výměnu. Rumové slibují, že nám pomohou bojovat s apoštoly a dávají nám zlato pro Grubara.
První na koho po návratu narazím je Amaris, informuje mě o tom, že Istien se nechala přesvědčit od Dijkstry aby odešla do Drogadu a že i jí žádá Dijkstra o rozhovor, ptá se co má dělat. Proč mě to proboha nenapadlo dřív? Dijkstra chce aby všichni významnější lidé z Lakrisu odešli do Drogadu, když nepůjdou sami, tak je přesvědčí. A on je přesvědčí, to znám až příliš dobře. „Za žádnou cenu s ním nesmíte mluvit déle než 30 vteřin,“ říkám Amaris. „Pokud na ten rozhovor přistoupíte, tak odejdete do Drogadu a nikdo vám to již nevymluví.“ Amaris vypadá dost vyděšeně – má proč, mně to kdysi udělal a dodnes na to velmi nerada vzpomínám. Dnes již se dokážu ubránit, ale tenkrát jsem to ještě neuměla. „Odejít do Drogadu nemusí být chyba, možná se tam dá dozvědět spoustu věcí,“ říkám nerozhodně spíš sobě, než jí.
„Ne,“ Amaris vypadá najednou velmi rozhodně. „To by rozhodně nebyl dobrý signál pro lidi, nikam nepůjdu.“ Tak pro tohle si jí vážím. Když je o něčem přesvědčená, tak dokáže být velmi důsledná.
Řítí se ke mně Lothar, oči na vrch hlavy. „Máš oživovací lektvar?“ ptá se naléhavě.
„Mám, co se děje?“
„Torosar – rychle.“ Takhle rychle jsem na koštěti ještě neletěla. Naštěstí to bylo hned u brány. Stihla jsem to včas. Torosar ožívá a kdosi ho doléčuje.
Mezitím chce Amaris vyměnit přívěšky za kuličky s osudem. Myslí si, že když vyváží váhy tak že nikdo neumře. Já bych to nedělala. Svoje přívěšky jí nedávám. Ta transakce taky nedopadla příliš dobře. Přívěšky jsou fuč a kuličky na vyvážení nestačí. Polykám na jazyku povýšené, „já jsem to říkala.“ To by ničemu nepomohlo.
Torosar mi nabízí svůj oživovací lektvar. „Ono je stejně lepší aby ho měli ti okolo, než já,“ říká vesele a je vidět, že je rád, že žije. V dáli vidím jak se u Amaris, která stojí u studny najednou objevil Dijkstra. Vyrážím jí na pomoc.
Amaris prchá a já zůstávám s vévodou u studny sama. Stoupl si za mne a se shora se mi naklonil přes rameno. Je o víc než o hlavu větší, a já mám z druhé strany sloup studny, dost nepříjemná pozice..
„Proč jste si vybrala svoji cestu?“ ptá se a já cítím jeho dech. Ještě není úplně opilý ale už mu moc nechybí.
„Protože od určité chvíle svého života nemohu jinak,“ odpovídám po pravdě a znovu před sebou vidím jednorožce, jak stál v měsíčním světle uprostřed mého pokoje. Proti tomu nemá co nabídnout.
„Je smutné, že vy, moje žačka jste možná silnější než já.“
Tohle prohlášení bylo opravdu víc než nečekané. Že by byl opilý víc než si myslím?
„Že by kompliment?“ Snažím se trochu odlehčit situaci.
„Já komplimenty nikdy nedělám,“ prohlašuje s důrazem a při tom přechází k druhému sloupku u studny.
"Víte proč já jsme si vybral svoji cestu? říká tiše.
V zádech mně mrazí. Stojíme uprostřed prázdného náměstí u otrávené studny, jejíž temně rudou vodu osvětlují dvě louče. Nebe je černé a můj mistr, který se pomalu mění v upíra, se mnou zaplétá filosofický rozhovor. V každé buňce svého těla cítím, že tenhle večer bude něčím osudový.
„Patrně ztráta víry,“ odpovídám na jeho otázku.
"Ztráta víry,“ moje odpověď ho téměř rozzlobila.
„Proč jsem se k nim přidal? Čeho jsem se bál? Co jsem chtěl získat?“
Praktická ukázka toho, jak moc je důležité si umět položit ty správné otázky.
Myslela jsem si, že to umím. Mýlila jsem se. Musím mu, ač nerada, v duchu odpovědět na otázku, kterou si mně dnes celý den dobíral. Ano, už vím proč jsi mistr.
„Bál jste se smrti a chtěl jste získat nesmrtelnost.“
„Ano,“ souhlasí a přitom již zase přešel za mně. Opírá se rukou o trám studny nad mojí hlavou a pak tiše říká.
„Až zcela sejdu z cesty, zabijte mě. Zabijte mě dřív, než bude pozdě.“
Hypnotizovaně koukám na temně rudou vodu ve studni. Muž, který se dobrovolně chtěl stát upírem aby si získal nesmrtelnost, mne právě teď žádá abych ho zabila?
„Jak, já, vás, můžu zabít?“ Ptám se téměř zoufale.
Nechci ho zabít, ale pokud nebude jiné cesty, tak to udělám a ono nebude jiné cesty, uvědomuji si smutnou pravdu. Dijkstra se naklání nad studnu a bere do ruky provaz, na jehož konci visí vědro a chvíli si s ním hraje.
„Chtěl jsem být nejlepší zloděj, chtěl jsem se stát imunní proti všem jedům. Povedlo se mi to, ale tím jsem se stal zranitelný něčím jiným, něčím, čím jsem do té doby zranitelný nebyl. Hledejte ve svém srdci a najdete to.“
Napadají mně postupně následující věci: nápoj lásky, to že bude někdo upřímně milovat jeho, oživovací lektvar, léčivý lektvar, protijed, čistá pramenitá voda, krev člověka, který se nebojí smrti. Slušný výběr, až budu mít čas se zamyslet, tak jistě ještě pár dalších věcí vymyslím. No, zdá se, že až tak moc, zase umřít nechce.
„Víte kdo bude ten upír, který svým kousnutím definitivně dokončí moji proměnu?“
Řečnická otázka.
„Morhen,“ konstatuji.
„Ano Morhen. Říkal jsem vám, že správný sicco musí mít vždy v ruce nějaké trumfy. Jaké eso mám v rukávu schované já?“
Hezká otázka, kdybych to věděla, tak vyučuji jasnovidce. On však ode mne očividně žádnou odpověď ani nečeká.
„Apoštolové vložili do Morhena velkou část své moci, až mne Morhen kousne, tak zemře, nenechte mne nastoupit na jeho místo, protože já budu horší než on.“ Tak tomu beze zbytku věřím. Upír s Dijkstrovými schopnostmi a inteligencí…. raději nedomýšlet. Dijkstra drží v ruce provaz s vědrem a prudce s ním trhne dolů, roztočí rumpál a pustí provaz, který spadne do studny. Já stáhnu Morhena a s ním i apoštoly. Obětuji svůj život pro vás všechny. Až se příště potkáme, tak mě budete muset zastavit. Jen vy, nikdo jiný. S tím úkolem vám nikdo nebude moci pomoct. Stejně tak, jako nikdo nebude moci pomoci Ferrimu s tím jeho. Buď vy nebo já. Pokud nepřejdete přeze mne, tak se nikam dál nedostanete. Pamatujte si, něco co mne předtím nemohlo zranit a teď může. Hledejte odpověď v sobě, tam někde ji máte. Mohu vám naznačit, ale nemohu vám říct vše. Dnes naposled se setkáváme jako přátelé, protože pokud se tak potkáme i příště, tak to znamená, že jste prohrála lady Fiono.“
Dlouze se díváme jeden druhému do očí. Mluví pravdu? Ptám se sama sebe. Jak na to mohu přijít? Je mistrem lži i přetvářky a mně se ještě nepodařilo přijít na to jaký je jako člověk. Čemu věří, pro co žije? Vsadím osud Lakrisu na jeho slova? Uvěřím, že on je klíč k přemožení apoštolů a přesvědčím o tom své přátele? Vždyť už mě tolikrát obelhal, tak proč ne teď. Vím přece jak dokáže být i při té nejhorší lži přesvědčivý. Snad výraz v jeho očích, snad magie okamžiku, nebo možná jen to, že byl opilý mě nakonec přesvědčilo.
„Vždyť je to jen hra Fiono, jen hra. Hrál jsem si s vámi, tam vzadu za domem, stejně jako vy jste si hráli se mnou.“ Ustupuje trochu dozadu a lehce teatrálně se mi uklání.
„Nezapomeňte na má slova až se příště setkáme, tam u citadely apoštolů.“ Neboj Dijkstro, nezapomenu. I já se mu ukláním a tu úklonu, na rozdíl od něj, myslím zcela upřímně. Nevím jestli to pro něj něco znamená, ale minimálně jako mistra, jsem si ho vždy velmi vážila. „Sbohem mistře,“ loučím se s ním, naposled, jako s přítelem. Dívám se za ním jak pomalu odchází. „Mýlíš se, tam vzadu za domem, sis hrál pouze ty,“ říkám tiše a vím, že to již nemůže slyšet.
Kdo jsi vévodo Sigismunde Dijkstro? Proč jsi řekl to, co jsi řekl a udělal to, co jsi udělal? Jaké cíle sleduješ? To jsou teď otázky, na které budu muset hledat odpověď. Smutně si uvědomuji, že mě dostal přesně tam, kde jsem být nechtěla. Přesvědčil mě o tom, že mé činny budou rozhodovat o osudech jiných lidí. Pomalu odcházím od studny a bezmyšlenkovitě mířím k svítící louči před obchodníkovým krámkem. V plameni louče se mi znova objevují všechny významné události dnešního dne. Po dlouhém přemýšlení docházím k několika pracovním závěrům. Dijkstra se od začátku chtěl nechat kousnout od upíra s tím, že ale současně chtěl abychom tohoto upíra okamžitě zabili. Pokud je pravda, že každý upír musí poslouchat svého otce, neboli upíra, který z něj svým kousnutím upíra udělal, tak je důvod jasný.. Uvědomuji si, že o upírech nic nevím a že je budu muset začít velmi pilně studovat. Co se týče Dijkstrových motivů pro jeho jednání, tak tady se úplnou pravdu asi nikdy nedovím. Vždycky nás učil, že v každé bitvě máme dopředu odhadnout vítěze a včas se přidat na jeho stranu. A to je také přesně to, co udělal. Odhadl, že vyhrají apoštolové, přidal se k nim, našel nějaký způsob jak porazit Morhena a nastoupit na jeho místo. Další z jeho pouček přece zní, že správný sicco pracuje vždy sám pro sebe. Pokud se mu povede jeho plán, tak získá ještě mnohem větší moc než kdy měl. Jenže on má i druhou stránku, tu kterou jsem viděla, když mluvil o apoštolech tenkrát na Pravdě, nebo před chvílí, když mne u studny žádal ať ho zabiji až sejde z cesty. Tyto dvě jeho tváře jsou úplně opačné. Jsi jedno či druhé? Nebo je možné abys byl obojí? Ať už je to jakkoli já vlastně nemám jinou možnost, než věřit, že to myslel upřímně. V té chvíli mě přesvědčil a zatím je to jediná cesta, kterou vidím. A když má člověk na výběr mezi zoufalstvím a cestou do neznáma, tak je volba lehká.
„Stal jsem se imunní proti všem jedům, jenže teď mě zraní něco co mě předtím zranit nemohlo. Hledejte ve svém srdci.“ Připomínám si jeho slova a znova si vybavuji co vše mě napadlo. Po chvíli hledání ve svém srdci zjišťuji, že tam nemohu nalézt ani léčivý lektvar ani oživovák ani spoustu dalších věcí. Že by to byl … A budu mít tam u citadely možnost mu to dát? A co se vlastně stane když mu ho dám již dnes? V nejhorším to na něj nebude fungovat. Nebo to nebude ono, ale bude to fungovat. Tahle představa, mě probrala z jakéhosi pocitu osudovosti, který mě provázel. Dokonce i obchodník se přišel podívat proč se ta dosud tak vážná paní začala z ničeho nic nahlas smát. Ach bohové, pokud se tohle povede, tak za ten pohled snad stojí za to i umřít.
Místní alchymista byl už v papučích a v pyžamu, když jsem mu vpadla do domu. Vypadal dost vyděšeně. Moje prohlášení, že mu dám cokoli když mi ještě tento večer vyrobí lektvar lásky ho také příliš neuklidnilo. „Říkám cokoli,“ opakuji mu. Řekl si o dva ryzí což je vzhledem k okolnostem směšná suma. Nakonec jsem se dohodli dokonce na tom, že v ceně bude započítáno i to, že lektvar bude mít požadovanou chuť. Prý to ale bude chvíli trvat. „Nespěchejte,“ snažím se uklidnit vyděšeného mužíčka. „Hlavně to musí fungovat,“ usmívám se na něj povzbudivě. Zmizel ve své laboratoři a já jdu obhlédnout situaci. Vévoda sedí v hostinci u rohového stolu a popíjí červené víno. Ta slečna, co mu sedí na klíně ho rozptyluje zcela vyhovujícím způsobem. Chvíli společensky konverzuji se Stalkerem na téma odchodu do Drogadu a při tom zkoumám co přesně to můj „bývalý“ mistr pije a z jakého poháru to pije. Když vím vše, co je potřeba , tak se vracím k alchymistovi. Má lektvar již připraven a dokonce mi s potutelným úsměvem nabízí, jestli si nechci loknout abych mohla posoudit chuť. Milé gesto. S díky za jeho galantnost odmítám a beru si lektvar. Sakra, je toho docela dost. Tohohle si přece musí všimnout.
Dorážím do hostince, lektvar v kapse a připravuji plán. Slečna plní svůj rozptylovací úkol sice nevědomky, zato dokonale. S ním problém nebude, jenže možná bude problém s ní. Ona opilá zdaleka není a to víno, které vévoda pije stojí těsně vedle její ruky. Asi 15 minut lelkuji v hostinci a čekám na příležitost, která nepřichází. Takhle to nepůjde. Opouštím hostinec a hledám Lothara a Amaris. Scházíme se u mě doma. Služku jsem již dávno propustila, (Dovolila si nesouhlasit s mým výběrem přátel,) takže nás nikdo neruší. Stručně jim vysvětluji situaci a čekám na jejich návrhy. Amaris bez váhání souhlasí s nápojem lásky. Udělala by totéž. Lothar vymýšlí složité konstrukce, jak ho pozvat na drink. Všechny zamítám, žádné upozorňování, i když je opilý, tak není hloupý, navíc je v tomto oboru velmi dobře trénovaný.
Po dlouhé diskusi se domlouváme na tom, že Lothar a Amaris jen odvedou jeho pozornost a popřípadě pozornost té slečny.
Ten večer se na mě usmálo štěstí. Potkáváme vévodu, který s pohárem v ruce opouští hostinec a míří k velkému ohni na náměstí. Lothar i Amaris si sedají k ohni těsně vedle něj. Já sedím kousek za Lotharem a pozoruji oheň. Amaris si s ním povídá a mně Loto podává jeho pohár, leju do něj lektvar a sama pokládám pohár na místo kde stál původně. Hned poté odcházím na druhou stranu ohniště. Chvíli po mně odcházejí i moji komplicové.
Napiješ se? Tvůj pohár byl vypitý do půlky a teď je téměř plný, všimneš si toho?
Po dlouhé, velmi dlouhé době konečně saháš po poháru a bezmyšlenkovitě upíjíš. Tvoje oči si vína vůbec nevšímají, zajímá tě pouze Nien. Jak příznačné. Kolik mužů již zničily ženy a alkohol?
Byla jsem připravena na to, že to bude dlouhý večer. Věděla jsem, že musím zůstat dokud nedopiješ můj lektvar až do dna. Musím vědět, jak to dopadlo. Na co jsem připravena nebyla, byly tvé příběhy. Když jsi řekl, že budeš vyprávět příběh, který je určen pouze jednomu člověku a tvůj pohled letmo zabloudil ke mně, tak jsem jen taktak dokázala uhnout pohledem.
Ne, za této situace se ti do očí podívat nedokážu. „Opakuji, tento příběh je určen hlavně jednomu člověku,“ říkáš znova a teď se mým směrem díváš již zcela nepokrytě.
Neboj mistře, poslouchám, nikdy jsem neposlouchala pečlivěji. Každé slovo, které řekneš vypoví zase něco víc o tom jaký jsi a ty jsi mi přece řekl, že ty budeš můj úkol s kterým mi nikdo jiný nedokáže pomoci. Tak povídej, čekám.
Vyprávíš svůj příběh o kašpárkovi a pomalu upíjíš víno s lektvarem lásky, který tě, možná, může zabít. Málem jsem tě zastavila. Ten večer sedělo u ohně téměř 40 lidí, ale pro mě jsi existoval jen ty. Poslouchám tvé příběhy a přemýšlím co se mi tím pokoušíš říct. Vidíš sám sebe jako kašpárka, který se rozhodl obětovat život pro ostatní? Nebo jsi král, který uštědří poslední kopanec?
Když jsi dopil, utekla jsem. Bylo dokonáno a atmosféra večera byla tak silná, že jsem ji již dále nedokázala snášet.
Druhý den ráno jsem díky přívěšku přežila a smutně pozorovala, jak mnoho dobrých lidí umírá. Podle Torosarova krátkého rozhovoru s Dijkstrou mám pocit, že na něj lektvar fungoval, jistá si však nejsem..
Vzpomínky mne přenesly zpět do přítomnosti. Strážný pořád ještě spí, stejně jako celé město. Všichni jsou unaveni z bojů a šťastni, že přežili. Já jsem se rozhodla dnešní večer věnovat svému bývalému mistrovi. Dnes naposled na něj chci vzpomínat na takového jaký býval. Alkohol normálně nepiji, ale dnes jsem otevřela tu jedinou láhev červeného vína, kterou vlastním, na jeho počest. Ať již to dopadne jakkoli, sluší se rozloučit s přítelem v době, kdy toho jsme ještě schopni. Přede mnou leží jeho vlas, který mi dala Istien a já zvažuji ty dvě cesty, které se přede mnou otvírají. „Hledejte ve svém srdci,“ slyším tvůj hlas. Já jsem odpověď ve svém srdci našla. Jenže jsem si až příliš dobře vědoma, že tuhle hru jsi od začátku do konce naplánoval ty. Takže možná není ani tak důležité, co je v mém srdci, jako to, co je v tom tvém. A ty, vévodo Sigismunde Dijkstro, ty věříš tomu, že láska může být silnější než nenávist?
Legenda 2005: Meč Lavetalar
Před dávnými časy…
Kořeny tohoto příběhu sahají hluboko do minulosti. Tehdy byla naše Země jedním velkým bojištěm. Z nebes sestupovali bojovníci Dobra. Z nitra Země vylézaly na povrch pekelné stvůry. Na povrchu pak docházelo ke strašlivým bitvám mezi Dobrem a Zlem. Tento boj se táhl po mnohá staletí a stále nebylo vítěze, který by ovládl celou planetu. Nasazení obou stran bylo obrovské, tak obrovské, že nakonec byly schopny uchýliti se k čemukoli, co jim mohlo přinést vítězství. V té době už se pomalu začal smazávat rozdíl mezi Zlem a Dobrem, jelikož i Dobro se nechalo zaslepiti touhou po vítězství.
Není tedy divu, že se Lidé a ostatní rasy do tohoto boje příliš nemíchali a starali se hlavně o své přežití. Neznamenalo to však, že by se jich boj Dobra proti Zlu netýkal. Často se stávali nevinnými oběťmi jednotlivých střetů, neboť stáli v cestě k uskutečnění plánů jedné ze stran konfliktu.
Občas se mezi lidmi, elfy, trpaslíky, hobity nebo barbary našel hrdina, který chtěl odvěký souboj Dobra se Zlem ukončit a přiklonil se k některé ze stran. Takovým hrdinou byl i lidský král Argon. Argon sjednotil všechny rasy a vytáhl do boje proti Zlu. Vyzbrojen byl jedním z nejlepších mečů, jaký byl kdy ukován. Tento meč se jmenoval LAVETALAR. Vykovali mistři kováři trpaslíci a byl obdařen magickou mocí, kterou mu dali elfí mágové a hobití mistři theurgie. Armáda složená z bojovníků všech ras zahnala pekelné stvůry zpět do podsvětí. O trhlinu, kterou se tyto stvůry dostávali na svět, se postaral magický kruh těch nejlepších elfích mágů. Trhlinu ucpali horou Arx, kterou do útrob Země shodili za použití mocného elementálního kouzla.
Dnes už z tohoto příběhu nezbylo nic než tato báchorka. Nikdo nevěděl co se stalo s mocným králem a jeho mečem. Až do teď. Gondorští trpaslíci totiž při hloubení nové štoly objevili starou hrobku. V hrobce byla čepel meče, která nebyla nijak dotčena věky, po které evidentně musela v hrobce ležet. Shodou okolností se právě po zemi Gondorské potulovala Elfí kouzelnice ILLEIN, jejíž oborem je artefaktologie. Čepel prozkoumala a zjistila, že jde pravděpodobně o starodávnou čepel LAVETALARU. Na bližší prozkoumání bylo nutno dopraviti čepel do Lakriské knihovny a porovnat jí se všemi dostupnými materiály. Při dopravě byla však Illein přepadena a čepel ukradena. Od té doby se blízko místa přepadení začala objevovat temná stvoření v míře hojnější než je tomu jinde v zemi Lakriské.
Dojmologie
Quendi
Den 3. v červnu, Seč u Chrudimi
Tohoto dne jsem se rozhodla spolu s dalšími dobrodruhy zavítat do zemí Lakriských. Mnoho času mi zabrala příprava vybavení. Naštěstí ani povoz s ostatními dobrodruhy nedorazil příliš brzo. Mí spolucestovatelé, mág Roneth, bojovník Sullic a „obchodník“ Hanees, vyjížděli z města Ostravy. Rychlá a zdravá zvířata zapřáhli do svého povozu, neboť ve dvě hodiny po poledni dorazili před můj skrovný dům. Příliš jsme nemeškali, své vybavení jsem uložila do již tak přeplněného vozu. Roneth práskl bičem nad hlavami odpočatých koní a jelo se dál. Houpavá jízda mě uspávala. Leda velký šutr či díra, která námi házela jako bychom se měli převrhnout, mě probírala z klidné dřímoty.
Slunce se již sklánělo k obzoru, když jsme přijížděli do zemí Lakriských. Nevím co ostatní, ale mě do těchto krajin lákaly zvěsti o stvůrách přicházející zdánlivě odnikud nebo příběh o znovunalezení meče Lavetalar, který byl poté znovu ukraden. Má povinnost hraničáře byla opět nastolit řád a neutralitu. Když se nám otevřely brány pohraničního města, ihned mě pohltila atmosféra napětí a očekávání. Vypřáhli jsem zpocené koně a odvedli je do stájí. Následně po troše chození a poptávání nám byl nabídnut menší domek na hlavní ulici, kdy bychom mohli uschovat své věci a na noc složit hlavu. Nabídku jsem bez váhání přijali a vůz kvapem vykládali. Den, kdy dorazili jsme, byl zřejmě něčím významný, neboť kejklíři bavili pocestné, pivo a víno teklo proudem, dokonce turnaje byly vyhlášeny.
Neváhala jsem tedy a do lukostřelby své jméno nahlásila. My účastníci odešli jsme trochu za město, abychom snad nepostřelili nepozorné dítě či jiného návštěvníka města (který přebral). Překvapil mě počet soupeřů, ale i tak jsem se nezalekla a své povinnosti uhájit čest hraničářů, mistrů lukostřelby, vzala jsem velmi vážně. Nemuselo se čekat dlouho, aby u terčovnice zůstali poslední čtyři lovci, kteří opravdu úroveň turnaje vysoce zvedali. Díky bohům jsem patřila mezi ně. Mistr, který nás závodem provázel, musel opravdu velmi ztížit podmínky, neboť soumrak již halil okolí. To se mi stalo osudným, jelikož pro mou techniku střelby se tato omezení stala osudným. Ale přesto jsem odcházela s pocitem dobře odvedené práce.
Avšak v průběhu střelby, probíhala na hlavním náměstí aréna s jednoruční zbraní. Naneštěstí přišla jsem pozdě a turnaj zrovna končil, mezi umístěné patřil Roneth a Wolf. V době posledních bojů padla na město tma. To se objevili kejklíři a jim podobná sebranka. Ale jejich vystoupení bylo velmi poučné. Netuším odkud vše zjistili a raději to ani vědět nechci, každopádně nasbírali mnoho informací o tom, co se děje ve zdejších krajích. Po zajímavém představení svolali si nás mistři. Ve zdejším kraji vedl hraničáře Mistr Orin. Ten, pouze za světla lucerny, zavedl nás do klidného háje. Tam dozvěděli jsme se mnoho o cestě hraničáře a také poznali své druhy a bratry. Bylo zajímavé dozvědět se, co vše táhne hraničáře do těchto končin. Následně meditaci jsme se zabývali, ale to zde nemíním rozepisovat, neboť nepovolané oči mohly by číst tyto stránky.
Když vše, co mělo být mezi hraničáři řečeno, řečeno bylo, vydali jsem se zpět na náměstí, kde se již z mnohých obyvatel stali samotní kejklíři. Zajímavá soutěž to byla. Účastníci se snažili beze slov předvést jednu z mnoha bestií a příšer potulující se po tomto světě. Zábavné bylo sledovat snahy udatných bojovníku, přeměnit se v odpornou zrůdu. Po celou dobu vystoupení a turnajů následovala snaha co nejvíce otupit své smysly. A to se, my cestovatelé ze severovýchodních končin, jen tak nezalekneme lidu ze západu, nezvyklému pít víno či zlatavý mok…
Den 4. v červnu, Seč u Chrudimi
Ráno mne jako jedinou probudila okenice neúnavně třískající do našeho okna. Zamířila jsem tedy ven na čerstvý vzduch. Vylidněné náměstí svědčilo o včerejším večeru. Využila jsem tedy poklidu, který okolí nabízelo a studovala věci známé jen nám hraničářům. Po hodince již první spáči vylézali ze svých nor a brlohů. Někteří našlapujíc opatrně s ohledem na svou hlavu, jiní svižnou chůzí zamířili k potůčku osvěžit tělo. Další hodinka uběhla, když do lakriských končin zamířili první válečníci, mágové, hraničáři, zloději, obchodníci a alchymisti… Mě ještě čekala ověřovací zkouška, zda jsem hodna toho nosit titul hraničářka. Nebylo příliš obtížné zodpovědět pár otázek, které každý hraničář ví sotva se mluvit začne a zkouška boje? Co by to bylo za hraničáře, který by neovládal svou zbraň. Poslední dotaz, zda k černým vlkům patřiti chci, pro mě ctí byl.
Když vše potřebné zařízeno bylo, zamířila jsem s malou skupinkou hraničářů zkontrolovat hranice. Tehdy jsem se taky setkala se svými bratry Geraldem a Wolfem. Málokdy jsme poté putovali jeden bez druhého. I když ano…ale to mnohem později a za podivných událostí. Ale zpět k naší cestě kolem hranic. První podivnou věc, na kterou jsme narazili, byl zvláštní cizinec. Muž se podivnou nemocí, která mu pokřivila oči. Lipo, říkal si. Ale i přesto, jak odpudivého byl vzezření, mnoho věděl a co se potuloval krajem, neměl oddechu od zvědavých dobrodruhů.
Kousek dále po cestě další dvě stvoření objevila se. Éterické bytosti vznášely se před námi a dokonce do tance s druidem se daly. Když radost z tance pominula, žalostným hlasem požádaly nás o ochranu stromů, které dřevorubci bez rozmyslu káceli. Nic jsme neslíbili, přeci jen není lehké jednat s lidmi, kteří si jen hledí toho, aby prázdné žaludky zaplnili. Na odpověď vílám čas nezbyl, protože s hloubi lesa se ozvaly zvuky boje. Vyrazili jsem tedy a spatřili bojující skupinku proti nemrtvým. Díky postříbřeným zbraním se dali snáz zabít, ale i tak byl hrůzný pohled na pomalu šourající se tělo, které proti vám v nestřeženou chvilku vyrazilo a zakouslo se s chutí do vašeho masa. Přesto jsme je udolali.
Nedlouho po tom k nám přišel hraničář Wolf. Vesele všem gratuloval k vítěznému souboji, ale jeho řeč byla divná. Já s Geraldem jsme si proto raději odstup drželi. Udělali jsem správně, neboť nedlouho poté jsem se dozvěděla, že je to prokletí, které ke koktavosti vede. Naštěstí nebylo toto prokletí trvalé a nakažení se brzo vyléčili.
Cestou do města jsem narazila na mága Ronetha a zlodějku Barbaresco. Naše cesta byla společná. Zamířili jsem tedy přes brod na cestu vedoucí k branám civilizace. Hned za vodou neobvyklé setkání zažili jsme. Ze samotných nebes se k nám snesl element větru. Hrozil, že nás zahubí. Ale dala jsem se s ním do řeči a nakonec úkol pro nás měl. Větrolamy a mlýny ubíraly mu na síle. Přislíbili jsem mu tedy pomoc, přeci jen i jiné zájmy vedly nás do města. Než jsme našli větrolam mnoho lidí museli jsme oslovit. Prvně navštívili jsme knihovnu, skladiště veškerých informací tohoto světa. I když nám knihovník neřekl, kde přímo větrolam nachází se, pouze o mlýnu věděl, zato nás poslal za kuchařem. Po chvíli přemlouvání vzbudil kuchař svého pána a zjistil pro nás, kde se nachází to, co hledáme. Potřeba již byla jen sekera válečníka. Po tomto světě chodí jich velmi mnoho a proto času jsme příliš neztratili a pod našima rukama se bortil větrolam.
Cestou jsem potkala bratra Geralda, který zajímavé informace pro mne měl. Elementy byly čtyři a daly se využít k uzavření trhliny, ze které unikali zombie a jiní nemrtví. Jenže už jiní dobrodruzi zničili element ohně a jiní lovili golema, element země. Uvážila jsem, že posílení elementu větru tedy nevadí. Vydala jsem se vyhledat Hurikán, abych mu oznámila, že větrolam byl zbourán. Ale vítr se proháněl někde po skaliskách, užívajíc si nově nabyté síly, neboť nebyl k nalezení.
Zato jsem se setkala s mágem, který měl na tváři podivnou vyrážku. Požádal mě, ať za něj hodím kámen štěstí do městské studny a tím bude jeho nemoc vyléčena. Něco takového je neuvěřitelné ohrožení obyvatel města a ačkoliv jsem s jeho návrhem souhlasila, hodlala jsem se na podivný kámen poptat u místního alchymisty. Cestou mě taky prvně oslovil kněz boha Setha. Toho boha jsem neznala, ale kněz mi přislíbil posvěcení mé zbraně, což by mi velmi ulehčilo situaci při soubojích s nemrtvými. Přemýšlejíc o záhadném bohu, dorazila jsem do města k alchymistovi. Ten mi řekl, že onen kámen je prokletý a v mém těle koluje zrádná nemoc. Nabídl mi tedy protijed, ale cena byla nemyslitelná. Naštěstí bratr Wolf byl natolik zkušený, že mě jedu zbavil.
Zdráva jsem se opět setkala s Ronethem a zničili jsme další překážku Větru, mlýn. Mezitím jednoho s hraničářů oslovila kouzelnice Ilien. My hraničáři jsme byli požádáni, ať zničíme zlobry terorizující zdejší kraj. Při předchozích pochůzkách lesem zahlédla jsem, kde se nachází a tak ostatní jsem vedla. K mému překvapení se oni „nebezpeční“ zlobři vybavovali s obchodníky a zřejmě se dobře bavili. Ale někteří netrpěliví hraničáři nereagovali na výzvy, ani na oznámení zlobrů, že jí jen zvěř a zběsile zaútočili. Vůdkyně tvorů, máma, se z boje stahovala a proto jsem se za ní rozběhla. Nezdálo se mi však, že činím dobrou věc a tak jsem na ní zavolala, ať posečká. Daly jsem se do řeči, jenže v ten okamžik se z pod svahu vyhrnuli hraničáři, kteří ostatní zlobry již pobili. A tak máma padla také, aniž by měla příležitost, cokoliv vysvětlit.
Při návratu do města, v němž pěkně řádil Větroň (ten snesl se ke mně a za mé služby daroval mi kadidlo). Užívajíc si svobody, našla jsem ve městě starostu. Rozhovořili jsem se o problémech s dřevorubci. Podařilo se mi jej přemluvit, aby si jeho lidé stromy pečlivě vybírali a mladé stromy ušetřili. S úmyslem oznámit dobrou zprávu vílám, opět jsem vešla do hlubin lesa. Nejspíše to bylo deštěm, který začal vytrvale padat s oblohy, ale všechna stvoření lesa se přede mnou ukryla. Vydala jsem se tedy zpět a narazila jsem na bojující skupinku. Jejich nepřítelem nebyl nikdo jiný, než poutník nemocen na tváři. Bylo k neuvěření, že žádná zbraň, ani kouzlo jej nezranilo, rychle jsme se tedy klidili z jeho dosahu.
Nakonec víly jsem našla a oznámila jim dobrou novinu. Hned na to ke mně přišla neznámá dívka, poslána mým mistrem Orinem. Zajímavé znalosti vyčetla z knih a svitků. Onen neporazitelný poutník, byl prý mág posedlý démonem. Dobrý skutek stačil k jeho osvobození. A tedy já jej měla pouze vyléčit a jeho duši od démona osvobodit. Naneštěstí zrovna v tu dobu starosta vyzval nás všechny, ať se se Setovci vypořádáme. Prý obětovávali lid pro svého boha. Svolána byla armáda a šlo se k jejich chrámu. Tam starosta vášnivě diskutoval, ale nic se nedělo a proto jsem raději s Ronethem do hvozdů zamířila, hledat posedlého mága. Místo něj jsem však narazili na medvěda. Tento medvěd byl zjevně posedlý, neboť velikostí přerůstal svůj druh a krvelačnost, kterou jevil nebyla přirozená. Chvíli jsme proti němu bojovali, ale ukázalo se, že jeho schopnosti jsou nad naše síly. A tak do města jsme se vraceli varovat ostatní.
Před branami zaujala nás skupinka lidí vybavujíc se s podivným stvořením. Tento tvor získal si mnoho jmen, stejně jako přátel a nepřátel. Veselá bytost, celá porostlá kytičkami, s nemilou vlastností vysávat mágy ze všech, kdo si nedají pozor. Byla to ona bytost, která nám dala první informace o upírech. Mnoho srandy jsme si z touto bytostí užili, než jsme ji museli zničit, neboť značně plenila zásoby mágu všem kouzelníkům, hraničářům a alchymistům. Ale to až později…
Při mém procházení města oslovil mě Roneth s dalším úkolem od Větroně. Chtěl od nás srdce golema. Já si při svém putování ve městě s několika obchodníky vytvořila dobré vztahy a proto bylo snadné zjistit, kdo jej má. Jenže tato skupinka dobrodruhů mi jej nechtěla ani prodat. V u dobu začal Větroň, který nabyl velkou moc, pustošit město. Rozhodla jsem se, že místo pomoci se pokusím Větroně zničit. Navíc mistr Orin nám hraničářům tento úkol dal jako hlavní prioritu. Přišel totiž list od panovníka, jenž nám Černým vlkům dával moc vyšší, než je zákon. S tím ovšem souvisela i povinnost ochránit město a obyvatele. Začali jsme tedy řešit jak větroně zničit a to nás zavedlo do lesa.
Opět se nám zjevily víly. Tentokráte je sužovala bestie sedící na prameni studánky. Byl to obtížný boj, mnoho statečných bojovníků se utopilo pod chapadly této příšery, ale nakonec byla udolána.
V knihovně jsem bádala potom, jak zničit větroně a všimla jsem si zajímavého předmětu. Knihovník mi jej svěřil s podmínkou, že vypátrám k čemu tato cetka slouží( velmi mocný předmět to byl, šupina z draka, a při správné výrobě dokonalá zbroj. Tuto informaci, velmi draze prodal jsem). Uschovala jsem tedy předmět a zamířila ven. Tu jsem se dozvěděla špatné zprávy. Jediný způsob, jak bylo možné porazit element větru, bylo uzmutí mu magického předmětu který měl u sebe. Bohužel květinka (ona potvora mnoha jmen) vysála magickou moc i z tohoto předmětu. Bylo teda třeba prvně zničit jej. Všichni, kdo jsme měli mágenergii jsme utvořili kolem naivní květinky kruh a nabízeli mu svou manu. Ten ji hltavě sál. Když už nechtěl, přinutili jsme jej, až nakonec praskl. Tím zničil i větroně.
Při jedné z pochůzek objevila jsem s onou sečtělou slečnou posedlého mága. Pronesla jsem tedy slova, která léčí zranění a opravdu démon byl poražen. Odměnou se nám dostalo srdce démona. V tu dobu jsem neměla ponětí k čemu jsou důležitá. Ale brzo jsem vše zjistila.
Dva způsoby mohly uzavřít bránu, ze které unikalo zlo. Jeden chtěli vykonat kněz Seethův. Pomocí rituálů, několika démoních srdcí a jiných artefaktů, by vyvolali krvavého démona. Ten by bránu uzavřel. Ale nevěřila jsem temnému srdci tohoto kněze a proto jsem volila cestu, již jednou ověřenou. A to pomocí legendárního meče Lavetalaru. Ten byl bohužel rozdělen na tři části. Rituál měl odkrýt, kde se nachází čepel. A tak začalo zběsilé pátrání po ingrediencích. Bylo zapotřebí čtyř démoních srdcí, svíčky používané k rituálům, kadidlo, svěcená voda, svatá půda.
Avšak zbývalo ještě pár hodin před setměním a páni města se rozhodli trochu rozveselit obyvatelstvo. Proto byla pořádána druhá aréna. V této vyhrál hraničář Neithan. Když padla na město tma, rozšířily se zvěsti o chystaném útoku upírů a lykantropů. To byla chvíle, na kterou dlouho čekal bratr Gerald. Jeho plán byl nebezpečný. Chtěl sám ochutnat život upírů. Proto se vydal hledat jejich hnízdo. Já znavena a promoklá, zůstala ve městě. Z lesa se ozývaly strašné zvuky tvorů, které bych nikdy nechtěla potkat sama bez svých druhů. Zanedlouho se vrátil Gerald, který si nic nepamatoval, ani svůj původ. Byl spoután postříbřenými řetězy a spolu s obchodníkem Nordem a Haneesem jsme jej hlídali, snažíc se mu pomoct rozpomenout se na svůj původ a události, o kterých věděl jen on. Ze své noční pouti donesl totiž zajímavý předmět, záštitu meče Lavetaralu. Nakonec se přeci jen Gerald vrátil, i když moje důvěra v něj byla o trochu menší Boje proti upírům a vlkodlakům trvaly dlouho do noci a několik dobrodruhů při nich zahynulo. Dokonce i bratr Wolf byl zabit.
Když byli nepřátelští tvorové poraženi, ve městě se opět začalo slavit. Bojovníci se chlubili svými trofejemi, obchodníci tím, kolik lidí ošálili, mágové, kolik kouzel nově poznali…
Den 5. v červnu, Seč u Chrudimi
Ráno nastal shon, neboť čas nás tlačil a bylo třeba mnoho artefaktů potřebných k rituálu sesbírat. Já byla mistrem Orinem určena k tomu, abych získané předměty schraňovala. Měla jsem proto kolem sebe vždy skupinku hraničářů, kteří mě chránili. Ale napřed v lese proběhla meditace hraničářů, kdy byl navrácen život Wolfovi. Mocné kouzlo mistra Orina mu vdechlo vzduch zpět do plic. Jakmile všichni byli připraveni, obcházeli jsme ostatní a vybírali ony předměty. Srdcí démonů jsme měli více, než bylo potřeba. To jedno přebytečné jsme chtěli směnit. Ale ještě, že jsem posečkali, neboť jedna skupina, snad samotných hraničářů, zradila nás a srdce démona darovali knězi Sethovi. Tím vyvolali krvavého démona. Ale toho jsem při svých poutí nezahlédla. Vím jen, že bránu neuzavřel.
Svíci vlastnila kouzelnice Ilein, ochotna ji vyměnit pouze za záštitu a hrušku meče Levataru. My vlastnili pouze onu záštitu. Ani obchodníci netušili, kde by se mohla nacházet hruška. Proto jsme se rozhodli hledat prvně svatou hlínu. Našli jsme hrobku, která dříve patřila svatému muži. Ale při řeči s podivným hlídačem a i Geraldova snaha odvést nás od tohoto místa (chránil své nové druhy), nás přesvědčila, že jsme na správném místě. Rychle jsme tedy sháněli další hraničáře, kteří by nám pomohli s tímto tvorem a s tím, co ukrývá uvnitř. Ghůlského hlídače jsme udolali kouzly a upíra v kobce zabili stříbrnými zbraněmi. S posvátnou hlínou jsme šli zpět do města. Ilein jsme přesvědčili, ať nám svíci dá jen za záštitu a nakonec souhlasila. Jednotlivé artefakty jsme sesbírali a rituál mohl začít. Kouzelnice Penelope uvnitř magického kruhu prováděla kouzla mi neznámé, ale když bylo po všem, brána se uzavřela a před námi se objevila blyštící se čepel meče.
Poté začal velký boj o meč. Bylo třeba složit všechny tři části. Avšak po hrušce nebylo ani stopy. Lady Ilein ztratila svou vlastní vůli a bojovala na straně zla. Proti ní se postavila kouzelnice Penelope. Mnoho hraničářů šlo právě k ní. A proto jsem ve snaze zachovat rovnováhu mezi zlem a dobrem následovala Ilein. Boj to byl krutý. Ve válečné vřavě mnohdy zraňovali bojovníci své vlastní lidi. Zombie ovládané zlem pustošili řady nepřátel. Mne nakonec omráčil šíp a probrala jsem se až po boji. Od ostatních jsem se dozvěděla, že dlouho se bojovalo, než se všechny části spojily. Velké kouzlo musí být uvězněno v tomto meči, neboť mrtví vstávali, lidé posedlí démony a pokousáni nemrtvými byli opět zdraví. Nakonec přeci jen vše skončilo dobře a lid Lakriské říše si opět může žít své poklidné životy.
Starosta spokojen, že opět je jeho pohraniční město v bezpečí, nešetřil chválou a mnohé bojovníky odměnil. Velmi se vyznamenali dobrodruzi pocházející ze severovýchodu, a tedy i já. S radostí jsme přijali veškeré pití nabízené nám jako odměna. Lakriské sklepy budou do další sklizně nejspíše prázdné…
Ať jsem se snažila sebevíce, kratší to bohužel napsat nejde. Tímto se omlouvám těm, co jen čekali nějaké hodnocení. Ale tento LARP mě nadchl natolik, že bych něco takového nemohla udělat. Možná ze mě mluví nováčkovské nadšení. Každopádně tuto akci si budu pamatovat dlouho. K této hromadě chvály a uznání, pár drobností, které by se mohli vylepšit.
- CP, které hráli zombie, byli úžasné. A když jsem je viděla poprvé po někom skočit, začala jsem sama zvažovat, zda mám útočit. Ale zároveň to bylo i nebezpečné. Měla jsem obavy, že je zraním svou zbraní. Proto se i špatně bojovalo.
- Závěrečná bitva. Ten chaos, který zavládl! Nebylo vůbec jasné, kdo je na které straně. Možná by bylo dobré před bitvou, každé straně dát pásky na uvázaní kolem hlavy.
- Nesmrtelní bojovníci při závěrečné bitvě. Několikrát jsem viděla hromadu lidí sekající jednoho a ten přesto i po tomto útoku přežil. Ale to by se spíše měli zamyslet hráči.
Tyto tři drobné výtky, ale vůbec nezměnili můj názor na to, že tato akce byla nejlepší za tento rok, kde jsem všude byla. Moc díků organizátorům!!!
Legenda 2004: Odkaz dávných věků
Dva roky po konci války. Dva roky od doby, kdy se v zemi započal z popela budovat prosperující stát. Vládne zde křehký mír vykoupený krví lidí, elfů, trpaslíků i barbarů, kteří zde padli za svobodu. O to víc je zbožný lid citlivý na náznaky temnoty….
Před několika měsíci Řád Lakriských rytířů, spolu s mnohými chrabrými dobrodruhy z Lakrisu, aktivně pomohli svrženému ubarovi Mega Hu ze vzdálené Velkojezerní země v boji proti usurpátorovi trůnu jménem Pa-Kur. Ten pro zisk trůnu obětoval svou duši a zaprodal se temnotě tím, že se spojil s mocnou rodinou nekromantů D´Rhondů.
Pa-Kur se rozhodl pomstít všem, kteří se snažili zmařit jeho cestu k moci. Mstí se krutě a nemilosrdně na všech, co mu kdy zkřížili plány. Z naloupených pokladů platí žoldáky, skřety i své věrné nekromanty. Vyslal je ničit, pálit, znásilňovat a drancovat.
Lakrisští rytíři vyslali do všech světa stran heroldy s tímto poselstvím:
Stateční mužové řemesla válečnického! Chcete-li vydělati sobě zlata na drahocenou zbroj, či snad získati zásluhy a jméno v bitvách, přijďte nám ku pomoci! Za každý skalp skřetí či loupežnický nabízíme tři mince zlaté. Při vstupu do našich služeb vyplatí Sir Artur každému jednomu z Vás žold dvou zlatých a třech stříbrných mincí. Za polapení živého odpadlého šlechtice, vůdce agresorů nabízíme odměnu 100 mincí zlatých. Za jeho odťatou hlavu zlatých mincí 50.
Stoupenci lesní moudrosti, pán lesů Vraní Oko, muž jehož slovo jej ctí, muž který rozhodl se podpořiti tažení za vymícení nekromancerů ze země Vás volá!
Kdo z Vás nalezne léku na vadnoucí srdce hvozdu? Kdo pomůže polapit vyvolavače Velkých zlých stromů? Kdo vrátí starci jeho zlatý srp? Pomůžete-li, les Vás svou láskou poctí. Moudrost entů bude Vám vyjevena!
Příznivci učení alchymistů vězte, že s velikou slávou dostavěna v Craftu (sídelním městě Řádu Lakriských rytířů) byla universita alchymistická! Sir Kahan, trpaslík vzrůstem avšak gigant ve vědách tajemných a rektor univerzity nabízí vzdělání, suroviny i manu těm kdož za pomoci lektvarů, svitků a sfér dopomohou k sestrojení devatera Ojtových hůlek, mocných toť zbraní v rukách pravověrných.
Máte-li talent k převlekům, hbité prsty i všímavé oko, pak hledejte váženého obchodníka Sira Lothara. Rád ocení Vám šperky, koupí informace, ale i prodá jed na obtížné hlodavce či jinou verbež. Za stopu k dívce, kvůli níž onemocněl láskou daruje Vám drahokam. Pokud mu však unesenou snoubenku přivedete bez újmy, pak získáte víc než v nejsmělejších snech si představit umíte!
Jsou na světě lidé, co řídí se příslovím, že čerta jen Ďáblem vyženeš, a tak věren této zásadě se rozhodl i mistr černé magie Morhen dokázat lidu, na čí straně stojí. Se slovy: „Žádnou cizáckou pakáž tu nechci!!“ Pokud jsi příznivcem magie a dáváš-li přednost řešení problémů rozumem, pak jeho školu navštiv a nebudeš litovat. ((už nikdy ničeho)). Morhen je pohroužen do studia svého oboru a tak hledá svého nástupce, který by školu vedl. Prověrka však nebude jednoduchá ani bezpečná. Cenou pro vítěze je však artefakt a to za námahu stojí. Budeš jím TY?
Však existují i Ti, kdož zvolili cestu bílou. Cestu zasvěcenou magii, kde řídí se spíše srdcem a vlastním svědomím. To je učení Sira Ferriho, jenž v Bílé věži žije. To je ten, kdo výpravu do Velkojezerní zěmě vedl a svržení Pa-Kura chystal. Rád by pomocí rituálu na pomoc síly mocné povolal, ale moc dobře ví, že to je věc ošemetná a ve zlé se může obrátit. Dokážeš shromáždit ingredience potřebné k ovládnutí bytostí astrálních? Pokud ano, pak věz, že do svého grimoáru obdržíš darem kouzlo mistrovské a mnohé svitky magické jež dobro konat umožní Ti.