Na mapě světa byla kdysi zem zvaná Lakárie. Zem, dnes obklopená Mlhou věků, o níž toliko se ví, že nebyla největší, ani nejsilnější ani nejmocnější. Její moudří vládcové vládli více silou mysli, než silou zbraní. Poklidné obyvatelstvo si žilo spokojeně a šťastně, nikým nesužováno, produkujíce potravu a suroviny i peníze a cennosti. Kde bývá štěstí, nebývá důvod k hádce a válce. Snad právě proto ukryli bohové v této zemi nejmocnější artefakt, jaký kdy vytvořili - TAURAN. Či to snad bylo proto, že Lakárie, kde hory nestíní nížinám a lesy jakoby samy ustupují řekám, dopřává rovným dílem všem, ať ras jsou různých? Snad je Lakárie stejně jako Tauran tajemstvím štěstí pro celý svět. Kdo zná vůli bohů?

O Tauranu se říká, že má nedozírnou moc. Legendy slibují moudrost i lásku, sílu i moc nad světem. Však věřte legendám! Jak vlastně vypadá a z čeho byl stvořen? Otázky, které dnes již nikdo nezodpoví. Poslední vzpomínky na vzácný artefakt odchází spolu s moudrými starci, tam, odkud není cesty zpátky. Jejich rty už nepromluví.

Prošly věky. Tajemná stěna Mlhy věků, která se nikdy nerozplývá a netrhá, tvoří již po staletí hranice Lakárie. Těžce se převaluje nad zemí a skrývá cestu do bájného království. Společenstva se rozdělila, zasely se nesváry, vypukly války. Bojují spolu různé rasy i národy, ale i je zmítají zevnitř bratrovražedné boje. Vznikají a zanikají království, uzavírají a porušují se dohody.

A Mlhy věků se dál převalují, netečně k vnějšímu světu i plynutí času. Desítky dobrodruhů a bestií nejrůznějších ras a národů, vyzbrojeni zbraněmi i magií, se vypravují do Mlhy najít cestu do království Lakárie. Někteří hledají bohatství, jiní moc, najdou se mezi nimi šiřitelé víry i tvorové toužící po vládě. Většina z nich ale hledá Tauran, onen tajuplný artefakt.

Mlhu však nepokořili. Bájná Lakárie zůstává zahalena rouškou tajemství. Těch několik, kteří se vrátili, mají teď rozum zatemněný mrakem šílenství. Vyprávějí o hrozných děsech, o strastiplné cestě, o cárech mlhy měnících směr a matoucích kroky poutníků. Ostatní prý zemřeli v Mlze. Přesto vcházejí stále další dobrodruzi do Mlhy.

A vy jste ti, co jí prošli do království Lakárie …

Lakárie patří mezi tzv. dřevárny - boje se hrají reálným bojem dřevěnými meči a podobnými bezpečnými zbraněmi. Lakárie ale není určena jen pro "dřevaře", uplatní se v ní každý, kdo si umí dobře hrát. Na rozdíl od podobných her totiž není hlavním smyslem hry dosažení nějakého velkého cíle, záchrana světa, vítězství ve válce či získání mocného artefaktu, ale jde o hraní si. O věrné a do detailu dotažené ztvárnění zvolené postavy, ke kterému dává pestrý svět Lakárie nepřeberně možností.

Zážitky ze hry, na které se vzpomíná nejvíc a nejdéle, nejsou okamžiky, kdy armáda jednoho království dobude království jiné, či okamžik, kdy se člověk po sérii promyšlených vražd dostane k moci, ale veselé a úsměvné detaily jako když armáda knížete Ignora použila při dobývání místo beranidla Stoupu, druid postavil Stonehenge z živých dobrodruhů a nechal je na čas zkamenět Medůzou, andělé vyplavili peklo svěcenou vodou a podobně. Podobných pestrých příhod a zážitků kolují mezi lidmi stovky.

Samozřejmě že vaše postava může mít velké a důležité cíle. Takové ctižádostivé postavy jsou naopak velmi vítané. Ale touha po moci a po penězích by vás neměla zaslepit a měli byste pamatovat na to, že cíl vaší postavy není to úplně nejhlavnější. Tím je dobře si zahrát a dobře se bavit (a to nejen vy, ale i celé vaše okolí !). Na Lakárii potkáte spoustu skvělých lidiček, využijte toho. Pokud vám brání vaše role, seznamujte se a navazujte přátelství večer po hře.

Lakárie je svět, ale narozdíl od drtivé většiny podobných her, oganizátoři nezajišťují bestie s kterými byste mohli bojovat ani cizí postavy (tzv. CéPéčka) s kterými byste mohli vyjednávat. Všechny tyto role hrají hráči sami. Máte unikátní možnost zahrát si třeba draka, minotaura, mumii, vílu a desítky jiných jedinečných rolí. Hráč má v rámci pravidel a základní charakteristiky své postavy naprostou svobodu jednání. Může dělat co chce, libovolně (a za libovolnou částku) prodávat a kupovat předměty, cennosti a služby jiných hráčů, tvořit koalice a zrazovat je, chodit sám i ve větší skupině, vládnout ostatním a sám být verbován, vést války i poklidně obchodovat, zřídit společenské zřízení od demokracie až po totalitu, zavést daně, stavět hrady, propagovat libovolné náboženství, půjčovat peníze, pořádat turnaje, najímat vrahy, konat hrdinské skutky, okrádat a obelhávat ostatní, studovat magii, lovit zvěř, opíjet se v hospodě, létat, loupit, vydírat, podnikat, užívat si s kurtizánami, … Může zkrátka téměř všechno.

Lakárie nemá nějaký silný, předem připravený děj, kterého byste se museli držet a který by řídil vaše kroky. Hráči nejsou hrou vedeni a je na nich, zda a jakou aktivitu vyvíjí. Pasivní hráči se dost nudí, proto je třeba, aby hry účastnili převážně aktivní, tvořiví, nápadití a hraví lidé. Kromě toho počet zájemců značně převyšuje možnosti Lakárie a hráče je bohužel třeba vybírat. Snažili jsme se proto zavést co nejspravedlivější přihlašovací systém, který ale nechává dosti široké pole i pro nové hráče.

Vládci jednotlivých stran, království a tajných organizací nejsou určeni organizátory. Je zde volné pole pro schopné lidi s vůdčím potenciálem a přirozenou autoritou. Tito lidé jsou pro hru klíčoví, protože zorganizováním ostatních výrazně oživují hru. Potencionální vladaři, jste vítáni. Ukažte se.

Věk většiny účastníků Lakárie se pohybuje mezi 20 a 25 lety, ale rádi uvítáme mladší (současný rekord je 14 let) i starší (současný rekord je kolem 60 let). Pokud máte dostatečně praštěné rodiče, vezměte je sebou. Lidé jsou tak staří, jak se cítí :o).

Lakárie trvá od úterního večera do nedělního poledne. Hraje se celou dobu, ale přes noc se nebojuje. Během hry všichni bydlí na louce ve vlastních stanech a stravují se z vlastních zásob. Hra je připravována pro zhruba 120 hráčů. Hrací území má rozlohu do 1km2 a je v mírném svahu. Hru samu spravují a koordinují organizátoři, ale jejich funkce je spíše poradní. Spočívá převážně ve vysvětlování pravidel, sbírání informací a provádění "neherních" mechanismů. Celá hra je založena na fair-play. Nepodvádí se.

Tradicí Lakárie je také nebývalé vysoká úroveň kostýmů, masek a vybavení. Každý se snaží připravit si doma co nejlépe svoji roli. Výsledky jsou pak často ohromující a skvěle přispívají k atmosféře hry.

Docela se mi na cestách líbilo, nejprve jsem potkal roztomilého méďu v doprovodu krásných slečen. Byl jsem tak v dobré náladě, že by si mohli přát cokoliv a já bych jim to splnil. Ale já na ně šel s úsměvem a oni na mě s mečem. Ani od nich jsem se štěstí nedočkal.

"Jééé, copak to támhle je? Asi nějaké stavení. To je hospůdka. Hurá do ní…. Dal bych si medovinku. A ještě jednu, a ještě. (Kolem projde zlatnice) Dobrý den paní zlatnice. Já vám něco zazpívám. Tak ne." Zpěv po mě nechtěli a tak jsem musel zaplatit těmi drahokamy co jsem našel u zlatnice v měšci. Ale medovinka byla úžasná, jak se rozplývala na jazýčku. Ach, zase bych si dal. Bohužel došli penízky: "Ááá, klaním se vám ,slavný válečníku, až k zemi". – další medovinka nedopadla špatně. Nálada se naladila na správnou frekvenci. Hospodská tak moc chtěla prstýnek. Tak moc, ale místo prstýnku jsem vykouzlil bradavici. Ti mě hnali. Ještě teď mam na krku otisky od půllitru.

Vydal jsem se o dům dál. Další místečko bylo horké. Moc horké. měli tam ale roztomilé krokodýlky a půvabnou vládkyni. Byli na mě velice hodní a to mi zlepšilo náladu. Rozhodl jsem se tedy že nechám té nebohé hospodské ukovat krásný prstýnek. Vyhledal jsem zlatnici, která mi za úsměv a nějaké drobné vykovala požadovaný šperk. Ten byl tak nádherný, že bych si ho nejradši nechal. Přesto jsem se ho pokusil věnovat hospodské na usmířenou. Ale ona mě znovu vyhnala a ještě mě nakazila kapavkou. Teda, taková drzost. Náladu mi zvedla doktorka Kotchanská, které jsem po krásné noci věnoval můj milášek. Má cesta za štěstím pokračova

"Ave pane pretoriáne, dejte si pozor kam šlapate." Žuch! – nedával si pozor. Šlupka od banánu mi udělá radost. Pak jsem ale musel trochu přidat do kroku. Na mě si však nepřijdou. Já každému uteču. I těm vlkům, i tomu chrliči. Každému ha ha ha.

"To jsem zase tady? Tak jednu medovinku. Ale co se to tady děje? Že by svatba? Hurááá, jídlo a pití zadarmo. To se přidám…. Toho bílého pána s tou čelenkou mám rád, má u sebe dost peněz pro chudé a ti důležitě vypadající ozbrojenci kolem něj taky". Pořádně jsem si nacpal břicho a šel dál.

"Kdopak to támhle kráčí? Jééé to je méďa a ta krásná druidka. To je milé vidět po dlouhé době zase známé tváře. Ale co to? Oni neroztahují ruce k přátelskému obětí, ale spíš jako by mě chtěli sežrat. Asi musí být hladoví. Radši budu dělat, že tu nejsem. Zkusim splynout s loukou a hrát si na kamennou sochu. Naštěstí na to skočili. Cha cha." Kde se vzali , tu se vzali Temní elfové. A hned na chudáka méďu. On naštěstí utekl, ale Sigrid zkameněla. Nebo možná jenom kopírovala mojí taktiku. Elfové odešli a nechali ji tam jenom se mnou. Už jsem ji chtěl něco hrozného provést (znásilnění bohužel pravidla nedovolují). V tom mě popadla lítost "Dneska mám dobrou náladu, měj jí také a jdi. Jsi volná".

Po několika dnech putování jsem se konečně dočkal. Bylo to na Vánoce. Krásný svátek míru, klidu a dárečků. Jedné nádherné lesní víle jsem splnil její přání a ona mě dokázala udělat šťastného. Od té doby mi nic nechybělo.

Já vím, je to trochu chaotické, ale moje postava skutečně žila z minuty na minutu. Nic jsem neplánoval, nic jsem nepiklil. Lakárii jsem si užil. A to je to, co je na ní výborné. Každý si najde to své: Velcí válečníci konají hrdinské skutky, Vládcové bojují o moc, Vrahové potichu vraždí, Kouzelníci řeší problémy, Obchodníci mají svojí živnost, Skřítkové žertují a všecho dohromady to dává Lakárii život.

Za těch pět let, co měla Lakárka novou podobu, se stala akcí na kterou si lidé dělali kostýmy a na kterou stálo za to si vzít dovolenou. Určitě nejednou budu muset zamáčknout slzu až se mě mé děti zeptají, co jsem dělal v mládí a já jim řeknu jen:"Hrál jsem si" při tom se mi bez jakýchkoliv pochybností vybaví dny strávené na Lakárii.

Ten večer se však něco změnilo. Na kraj se snesla hustá mlha. Nebylo vidět na krok. Po několika hodinách beznadějného bloudění jsem se vyčerpaně schoulila u nejbližšího stromu a usnula…
Když jsem se probrala, všechno bylo jiné. Mlhy opadly a mně se před očima zjevila bájná Lakárie. A tak začala má cesta tímto světem plným záhad, podivných tvorů a neuvěřitelných setkání…

Vydala jsem se na další cestu; nic jiného mi vlastně ani nezbývalo. Snad se tu najde někdo, kdo mi za léčení dá aspoň kousek chleba.
Zanedlouho jsem potkala docela přátelskou skupinku: druid, dryáda, muž jménem Asterix a gepard Mňauglí, který si velice rychle porozuměl právě s mým Greyem. Jak jsem se později dozvěděla, byli to poslední Galové a hledali vhodné místo k založení nové vesnice. Pokračovala jsem v cestě s nimi.
Po dlouhém hledání jsme se usadili v kraji Ruky, sice nepříliš bohatém, ale přeci jen plodícím alespoň tolik, abychom prozatím přežili. Byli jsme tedy vděčni i za to málo a začali kraj opevňovat. Jediným vstupem zůstala přilehlá jeskyně.

Zdejší lidé říkají, že prý se tu někde poblíž nachází studánka s živou vodou. Nu, studánku jsme našli, ale že by dokázala oživovat? Jsou to asi jen vesnické řeči. Ale kdo ví…

Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Ze dne na den plodil náš kraj méně. A nejen náš - záhy jsme zjistili, že i jinde dochází jídlo. Nakonec zavřela i hospoda. Došly zásoby a zavládl krutý a neúprosný hlad… Ve společnosti Mňauglího jsme začali být ostražití; i Grey byl dost neklidný… Druid kdesi vyhrabal nějaké bobule a kořínky – tedy, jíst se sice moc nedaly (asi nemám ten správný lesní žaludek), ale k přežití postačily, takže díky jemu a všem lesním bohům za ně.
Navíc v Hvozdu přestávalo být bezpečno, takže náš druid měl plné ruce práce…
Neviditelná Univerzita začala hledat řešení těchto problémů…

Zastavili jsme se s druidem na Neviditelné Univerzitě. Právě zde jeden kolega veřejně přednášel na téma Smrt je jen začátek. Přisedli jsme k hloučku posluchačů a postupně nás přibývalo. Když přednáška skončila, všichni jsme odcházeli s rýmou.

„By bábe rybu!“
„Rybu? Á, konečně něco k jídlu!“
„Depak, by bábe rybu.“
Už nevím, co to bylo za bytost, ale za chvilku měla taky rybu. Příliš se nenajedla.
Vánoce? U Tauranu? A všichni máme přijít? Ne, díky. Rýma mi stačí, nehodlám chytit ještě choleru či tak něco…

„Nevíte někdo, co je to generátor?“
„Hmm, asi ňáká velká hodnost. Něco jako Imperátor. Takovej ten, co je podobnej našemu druidovi, chodí tu kolem s osobní gardou a myslí si, že mu všechno patří. Ten, Caesar, nebo tak nějak. To bude on.

Druid se vrátil z obchůzky po lese zpět do Galie a šišlal. Jako by destačila ta zatracedá rýba, co ji tu všichdi bábe… Pustila jsem se do léčení. Neúspěšně. Tradiční obřady, po generace předávané, selhaly a já se nakazila. Tak znovu, tentokrát to vyšlo. S rýmou si snad poradí druid.
Ale já už budu navěky šišlat. Ach jo. A všichni še mi šmějou (nejvíč náš dluid).
„Hmm, ono še to šnad tak nepožná, když budu žíkat jenom ty šplávný šlova… To žvládnu.“
„Ainé, co je tohle za zvíře?“ zubil se náš druid Panoramix a ukazoval mi svého přítele.
„Švišť?“
„Ne, to je sysel.“
Grr.
„Mám nápad. Šeptá še tu, že další den má ten velký panovník táhnout na naši Galii. Mohla bych to na něj šešlat taky, žádné obavy, že še koužlo vlátí… To by byla žábava, šišlajíčí Čéšal, ha
„Kdo?“ zeptal se Druid, zjevně se dobře bavil.
„No Čéšal!“ opakovala jsem. „Impelátol!“
Nějak mi to vybílání šlov moč nejde.
„Jo Caesar!“

Nakonec mě vyléčila jedna dobrá víla.

Slečno, to je dnes ale krásně,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. „Nešla byste se projít?“
Stál tam zaklínač. Jeho pohledu bylo tak těžké odolat…
„Jerry, Bílá myš z Rivie,“ představil se a sklonil hlavu, aby mi políbil ruku. Netušila jsem, že zaklínači jsou tak galantní. Právě jsem podlehla.
„Ainé, šamanka,“ odpověděla jsem a vydali jsme se spolu do noci. Byla nádherná, sametově modrá, na obloze zářily tisíce hvězd. Zastavili jsme se u Křišťálové studánky. Všechny ty hvězdy se v ní zrcadlily a z dálky k nám zaznívala čarovná hudba. Co víc si jen člověk a elfka mohou v takovou chvíli přát? Snad jen na chvilku pozdržet ten zázračný okamžik a navždy zanechat vzpomínku na něj v očích svých potomků…

Začala jsem si v Galii stavět chatrč.
„Je tu šamanka?“ zaslechla jsem. Venku stál alchymista a vypadal dost netrpělivě. Prošla jsem poslepu ven tou zatracenou jeskyní.
„Umíš léčit průjem?“
„No jasně.“
„Tak dělej, už to na mě zase jde…“
Za chvilku bylo hotovo; dobře zaplatil.
„Jak se ti to vlastně stalo?“
„Ale, kojota nenapadlo nic lepšího, než si ulevit do naší studny.“
Vtom se ozvala strašná rána. Někde poblíž cosi explodovalo. Prý tu někde něco spadlo z nebe. Aby to tak… Mírně pošramocení jsme se zvedli ze země a šli zjistit, co se děje.
Našli jsme trosky čehosi (později jsem se dozvěděla, že je to vesmírná loď, ale k čemu mi to sakra je), šklebícího se dědečka Hříbečka a rostliny vadnoucí před očima. Tahle kombinace nevěstila nic dobrého. Dál už ani krok. Asi to bude hodně nebezpečné… Druid z toho nebude mít radost…

Kolem Galie prošel žebrák. Nic nepořídil… Vlastně… Vyběhla jsem z vesnice.
„Tak to ty tady šíříš ty zákeřné nemoci! Tys nás všechny nakazil tou zatracenou rýmou! Sesílám na tebe bolesti hlavy!!!“
„Čarodějnice! Proklínám tě! Od teď tě budou nesnesitelně bolet zuby!“
Dásněmi mi projela ostrá bolest. Auuu! Kdo to nepoznal, neuvěří… Mrzák jeden!

Cestou z města jsem potkala zaklínače a bardku.
„Kam míříš?“
„Nemluvte na mě!“
Nemohla jsem se ubránit podrážděnému tónu. Bolest zubů je strašná věc.
„Co se ti stalo,“ ptal se zaklínač téměř starostlivě.
„Zuby,“ zavrčela jsem. Už se to nedalo vydržet. „Můžeš mi je vyrazit?“
„A umíš zpívat?“ zeptala se Mary Goldie. „To pomáhá.“
To tak, ještě zpívat! …Ale… kdyby to pomohlo, snad… No dobrá…
Zazpívaly jsme si Athelas je príma a mně se ulevilo. Dala jsem jí za to jeden ze svých kamínků, myslím, že ten modrý, stejně nepoznám, jakou má hodnotu.
„A zaklínači, něco pro Tebe mám,“ vzpomněla jsem si, už v lepší náladě.
Dál už jsem jen šeptala.
„Je to kouzlo. Vypětí sil. Kdybys do večera upadl do smrtelné agónie, budeš mít sílu ještě jednou zaútočit.“
„Díky. Já zas pro tebe mám informaci. Naše děti jsou ve znamení Spící želvy.“

Už jste to slyšeli? Tauran léčí! Tauran oživuje! Děti zde neumírají! Sláva! Že by po těch Vánocích? To je vlastně jedno… Vážně skvělá novina! Za mé léčitelské služby už mi nikdo ani ty drobáky nedá. Navíc mi bohovévědíproč poklesla hladina magické energie. Ksakru! Jen co jsem zvládla kouzlo na zažehnání hladu, už na něj nemám dost sil! A že by se hodilo!
Podobně dopadli i kouzelníci z okolí…
Počítač na Univerzitě pracuje na plné obrátky…

Naštěstí hospoda zase otevřela.

„Zdravím vás, paní.“
Ten melodický hlas… Takový mají jen… Vzhlédla jsem a mé nitro se rozzářilo.
„I já vás…“
Víc nebylo třeba. Je tak krásné potkat v těchto končinách druha tak blízkého a přitom neznámého. Sličný lid je na ústupu, vím. Už nás mnoho nezbývá. Zastesklo se mi po domově…

Na louce vyrostla květina nebývalého druhu… Přivoněla jsem si – a svět se rozjasnil. Bylo tak nádherně! Takové krásné ráno! Jak že to bylo? Lakárie hledá Superstar? Tam se bude zpívat!!! Jů! Mně se chce zpívat… a tancovat… Hmm, tak prý až zítra… Ale to nevadí, vždyť je tak krásně…

Potkala jsem křesťany, že prý jdou ke Hvězdě podívat se, co vyplodil kraj, a kněz se ptal, jestli prý nechci jít s nimi, a já že jo, protože se moc pěkně usmívali a svět byl krásnej. Tak jsme došli ke Hvězdě a tam už čekala otrokářka a dvě roztomilý zvířátka. Jenže ta otrokářka se na nás hrozně zlobila a nadávala nám a já vůbec nechápu proč, když bylo tak hezky a my jsme se s ní přišli rozdělit. To je přece pěkný, rozdělit se s ostatníma, ale ona nechápala, že ten svět je přece nádhernej, a málem se tam začalo bojovat, a to už by nebylo vůbec hezký, ale protože bylo tak krásně, tak se jedno z těch zvířátek začalo hrozně moc smát a my všichni taky a rozdělili jsme se o úrodu a dobře to dopadlo.

Pak mě ta halucinace přešla a svět byl zase normální. Brr, konečně. Mimochodem, léčení mi opět začalo vynášet, což znamená jediné: Tauran už se do toho přestal míchat.

Zrovna jsme se sešli v Galii, když přišel Caesar se svým doprovodem, že prý přináší civilizaci. Že kraj bude víc plodit, když tam vyvěsí obrovskou ceduli s nápisem SPQR, což znamená, že jsme římská provincie. A z každé provincie vybere senátora a všichni senátoři budou společně schvalovat daně a tak podobně… Jenže my jsme Galové, to nejde, žádná římská provincie. My se nedáme!

Odcházela jsem z města a u cesty stál elf. Tiše sledoval okolí.
„Zdravím vás. Neviděli jsme se už? Někoho mi připomínáte…“ začala jsem, když se neměl k pozdravu.
„Jsem synem svého otce,“ zavrčel zjevně nenaložen.
„Ach. ano, znala jsem ho. Váš otec byl velice zdvořilý a galantní muž.“
Odešla jsem, trochu smutná. Náš lid tedy upadá.

Procházela jsem lesem, když se kolem prohnala skupina podivně oblečených lidí. Všichni měli v ruce papír a tužku a hrací kostku. Jeden z nich ke mně přišel, že prý je Pán jeskyně (no, moc nevypadal, že by něčemu vládl), a že ho musím poslechnout.
„Ty jsi skřetí válečník,“ popadl mě, „máš útočný číslo šest plus jedna, schováš se támhle u stromu a až ti řeknu, zaútočíš.“
„Cože???“ vůbec jsem nerozuměla, co tím myslí, navíc tím skřetem mě urazil.
„Dělej.“
Dost neochotně jsem se schovala pod strom…
„Dostali jste se do jeskyně,“ začal vyprávět ostatním. „Najednou slyšíte bojový řev.“
Aha. „Uááááá!!!“ zařvala jsem, vyrazila z úkrytu a chtěla se do nich pustit.
„Je to skřetí válečník,“ řekl Pán jeskyně. To si mohl odpustit…
„Pídžeji, ten je můj!“ oznámil mu jeden z těch ostatních.
„Skvěle. Hoďte si kostkou…“
Hodila jsem tedy kostkou, i když mi pořád ještě nebylo jasné, co to všechno má znamenat. Ten druhý si taky hodil kostkou, myslím, že dvě šestky.
„Tak jo. Seš mrtvá,“ oznámil mi Pán jeskyně.
„Cože???“ tak to už bylo moc. Cítila jsem se naprosto živě. Kostky přece nezabíjejí. Zabíjejí zbraně a nemoci a kouzla, ale ne kostky. Alespoň takovéhle určitě ne…
„Seš mrtvá,“ zopakoval. Tak jsem si tedy lehla na zem a dělala mrtvou. Ostatní křičeli jeden přes druhého:
„Skvělý! Seš dobrej! Obírám ho! Dáš mi za to ty expy, že jo Pídžeji…“
Pak odběhli pryč, dokonce mi nic nesebrali. Co to sakra bylo zač? Pořád mi to moc nedocházelo. Nu což, přežila jsem to ve zdraví, mohla jsem dopadnout i hůř. A tady, v tomhle světě se občas stávají podivné věci…

„Caesar pořádá v Colosseu veliké slavnostní hry! Všichni jste zváni!“
Stála jsem opodál a sledovala scházející se lidi. Senátoři měli vyhrazené místo v lóži, ostatní si posedali, kde se dalo. Nakonec jsem neodolala a přišla se podívat zblízka.
Pak se stalo něco hrozného. V lóži vybuchla bomba. Všichni senátoři byli těžce zranění, ne-li rovnou mrtví. Islámští teroristé – mor na ně! Ale na to teď nebyl čas. Bylo třeba ošetřit raněné. Okamžitě jsem se pustila do léčení, stejně jako několik dalších. Sám Caesar by byl zemřel, kdyby ho Asterix nedonesl k té zázračné studánce. Kocourovi jsem bohužel nemohla příliš pomoct, alespoň jsme se snažili co nejvíc oddálit okamžik jeho smrti a sehnat někoho, kdo mu pomůže… Nevím jak, ale nakonec se z toho zaplaťtebohové dostal…
Seděla jsem pod stromem a odpočívala po náročném léčení. Najednou se vedle mne objevil syn mého přítele elfa. Poklekl.
„Paní, chtěl jsem se vám omluvit, vím, choval jsem se nevhodně. Odpusťte mi, byl jsem pod vlivem kouzla.“
„Budiž ti odpuštěno, nic se nestalo,“ odpověděla jsem s úsměvem, mírně překvapena. Sličný lid sice v blízké době nejspíš zcela vymizí, ale to nic nemění na úctě, kterou v sobě nosí.

Vracela jsem se do Galie. Právě včas, abych zjistila co se děje. Našel se artefakt, který umí zvyšovat plodnost krajů – Kostka. Už ani nevím, kdo z nás tím hodil, přesně podle návodu. Napjatě jsme čekali, co se stane. A kraj, místo aby víc plodil, najednou dočista zmizel! Byli jsme jako zkamenělí. Ještě pořád jsme tomu nemohli uvěřit. Předtím nás sotva uživil, ale teď nemáme už vůbec nic… Pomalu se mi to poskládalo v hlavě. Takhle nějak asi nedávno zmizel i kraj Ostrve. Zatracená věc.
Lex, který sem prý tu kostku přinesl, aniž by znal všechny možné důsledky jejího použití, se ze všech sil snažil svou chybu napravit. Obětoval v Delfách, aby zjistil, jak lze kraj vrátit. Odpověď nás nepotěšila. Kraj už vrátit nelze…
Zatímco my jsme nevěděli, co počít, naše zlatnice nelenila. Zastavila v hospodě svůj nejdražší šperk a otevřela nám účet. Nějakou dobu to vystačí, hlady snad nezemřeme. Možná pak převezmeme hospodu. A Galie? Nu, asi z ní uděláme muzeum…

„Šamanko, umíš léčit záškrt?“ seběhlo se ke mně hned několik zájemců. Nepříjemná nemoc. Každou celou hodinu zemře postiženému jeden potomek.
„Umím… Bohužel, je to trošku riskantní…“
Je jich tu hodně. Dřív nebo později se léčba nezdaří a chytnu to taky, to je jasné. Ale musím to zkusit. „Pojďte,“ kývla jsem.
Tak jsem vyléčila tři nakažené. Dobře zaplatili.

Kolegovi Wangovi už jsem záškrt léčila podruhé – a podruhé neúspěšně, sama nakažena. Zaplatil předem.
„Je mi vážně líto, že jste kvůli tomu musela riskovat a takhle to dopadlo,“ omlouval se.
„To už patří k mé práci,“ povzdechla jsem si. „Za chvilku to mohu zkusit znovu. Jednou to vyjít musí. Alespoň vy se ještě můžete uzdravit.“
Najednou se loukou rozlehl šílený řev.
„Co to ksakru je?“
„Ale, Kakofonix zpívá,“ dostalo se mi odpovědi. Teď už sotva bude klid k meditaci…
„A proč je to tak strašně nahlas?“
„On má megafon.“
Pohlédla jsem tím směrem. Kdosi u něj stál s takovou podivnou kytarou a učil se hrát… Tak počkat, Kakofonix je bard. A bardi svým zpěvem přeci dokážou léčit toho, kdo zpívá s nimi! Možná právě léčí kytaristu. Vzpomněla jsem si na Mary Goldie a své bolavé zuby…
„Poběžte Wangu, zazpíváme si s ním! Třeba zrovna léčí, to nesmíme zmeškat!“
Oba jsme se k nim přidali – neznali jsme sice melodii ani slova, ale zjevně na tom moc nezáleželo, stačilo prostě jen hodně nahlas vřískat.
A ještě než to skončilo, všechny, kteří slyšeli ten rámus, děsivě rozbolela hlava… Všechny kromě nás účinkujících, samozřejmě…

Sesypala se na mě hromada temných elfů a jim podobných nečistých stvoření, až jsem se otřásla…
„Umíš léčit migrénu?“
Vypadali nebezpečně. Ale potřebovali mě. Teď mi nic neudělají. Dobrá, bez předsudků…
„Umím. Ale je to riskantní.“
„To jako že by to mohlo být ještě horší???“ zatvářili se vyděšeně a nejeden zaskučel bolestí.
„Ne. Když to nevyjde, nakazím se já a pak už nepomůžu nikomu… Tak, kdo jdete první?“
Hermiona. Uff, povedlo se. Vtom jsem zahlédla Mary Goldie a kolem ní hlouček dalších. Třeba bude léčit. To bude jednodušší. Sesbírala v okolí všechny nemocné, i temné elfy s migrénou, kteří jí na oplátku neublížili, vytvořila z nich obstojně skučící sbor a společně jsme zapěli Athelas je príma. Migréna ustoupila, Obelixe přešla deprese a já jsem se konečně zbavila toho záškrtu…

Zastavila jsem se v Galii. Zrovna tam stál Kakofonix a zpíval, tedy ječel…
„Kakofonixi, zmlkni, chtěla bych tady vedle chvilku meditovat.“
Nepřestal.
„Dobrá. Svazuji ti na dvě minuty jazyk. Nic osobního."
A bylo ticho.
„Ale on léčil Mňauglího,“ ozvala se nesměle dryáda.
„Timhle? No, teď to bude muset chvilku počkat.“
Moc dlouhou meditaci jsem nestihla, ale čas k ústupu to byl docela slušný…

Hospoda vyhořela. Máme smůlu. Účet je nenávratně ztracen. Naštěstí vynálezkyně, která se u nás nedávno usadila, vynalezla ledničku a schovala do ní Obelixova divočáka. Dobrých dvanáct porcí jídla, které se nezkazí. Skvělé!

Podívala jsem se k vynálezcům. Čekali na Panoramixe.
„O co jde?“
„Taková menší srdeční operace.“
Alchymista ukázal na trpaslíka. „Možná má v srdci artefakt. Druid ho dokáže vyjmout.“
„Musíme začít, ztrácíme čas,“ prohlásila vědma.
„S tím vám můžu pomoct,“ přikývla jsem.
Tak jsme ubohého trpaslíka umlátily téměř k smrti a otevřely. Po vyjmutí jeho srdce jsme došli k závěru, že je naprosto normální. Začala jsem regenerovat a léčit. Kupodivu to přežil.
Pak dorazil Druid. Vyjmul srdce ještě jednomu adeptovi a když se artefakt neobjevil, opět mu ho vrátil zpátky. Nic. Smůla. Za podstoupené riziko jsem mu alespoň zregenerovala jednu ze tří chybějících končetin…
Hledání pokračovalo…

Probírala jsem zrovna novinky s čarodějem Kedrigernem, když se přihnala rozesmátá zaklínačka.
„Čaroději, můžeš mě, checheché, zbavit toho démona? Ha ha ha…“
„Můžu,“ odpověděl samozřejmě Kedrigern.
„Ne, počkej!“ vložila jsem se do toho. „Ještě nikdy jsem nevymítala démona. Můžu to zkusit? Prosím! Necháš mi ho?“
„Proč ne,“ usmál se. Paráda. V nejhorším je tu někdo, kdo si s tím poradí. Začala jsem připravovat rituál. Zaklínačka ležela na zemi a svíjela se smíchy. Vztáhla jsem nad ni ruce. Vypadá to dobře. Započala jsem rituální tanec, přičemž jsem v sobě soustřeďovala magickou energii. Kolem se seběhlo několik zvědavců a podpořili mě rytmickými efekty. Už jsem se cítila dostatečně silná. Prudce jsem se zarazila.
„Démoni posedlosti! Opusťte toto tělo!“
Zaklínačka se přestala chechtat.

Zrovna jsem se chystala k meditaci, když se mi najednou zatmělo před očima. Mírně jsem zavrávorala, radši jsem se posadila. Trochu se mi zamotala hlava a opět se mi zakalil zrak. Celým tělem mi projela křeč, že jsem se nemohla hnout. A v mysli se mi začaly míhat podivné obrazy…
Blesk!
Klidná vodní hladina…
Zaklínač… Tisíce hvězd padají z oblohy za sametové noci…
Dvě mrtvá těla. Ožívají a vstávají…
Poutníci hledající vodu i zázraky…
Blesk!
Studánka, kouzelné místo kousek od Galie…
Živá voda…
Křišťálová studánka… studánka… studánka… studánka… studánka…
Probrala jsem se jako ze mdlob, ještě chvíli trvalo, než jsem zaostřila na předměty kolem sebe. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Studánka! První věc, která mě napadla. Byla to vize, zcela jistě. Ta studánka musí být nesmírně důležitá… Musím zjistit víc! Obětuji Delfám, snad dostanu jasnější odpověď…

Cestou do města jsem potkala přítele, onoho galantního elfa.
„Zdravím vás, paní. Vypadáte znepokojeně,“ ihned poznal stín starosti na mé duši. Vyprávěla jsem mu o své vizi.
„Také jsem měl prorocký sen. Viděl jsem stvoření Lakárie. Stvořiteli při té práci ukáplo z čela několik kapek potu. A právě tyto kapky jsou esencí všech artefaktů…“

Konečně jsem našla Gertenaliku, naši zlatnici.
„Zdravím Tě, zlatnice. Potřebovala bych drobnou pomoc.“
„Co by to mělo být?“
„Potřebuji šperk. Chystám se do Delf a potřebuji oběť. Zaplatím vším, co mám.“
Pousmála se, jako by říkala: Ne, nepotřebuji peníze, mé povolání mne živí velice dobře.
„Mám zde tento prsten za devět denárů, a nebo tento vzácný náhrdelník, který stojí padesát dva denárů.“
Zalapala jsem po dechu. Padesát dva denárů? Tedy, nežila jsem si špatně, ale tolik peněz pohromadě jsem neviděla, co jsem naživu, a že už je to nějakých pár let…
„Není to ten náhrdelník, na nějž jsme měli v hospodě účet?“ napadlo mě.
„Ano, je to on,“ usmála se. „Po mnoha tahanicích se vrátil zase zpátky ke mně. Poslyš,“ zašeptala, „je to, na co se chceš zeptat, skutečně důležité?“
Přikývla jsem. Ano, mohu jí věřit. Je od nás, z Galie. Kameny vždy oceňovala poctivě a pro Galy udělala mnoho dobrého. Řekla jsem jí všechno, co jsem věděla, aniž o to žádala.
„Tak si ho vezmi. A pak mi řekni, jak to dopadlo…“
Schovala jsem náhrdelník a vydala se k věštírně. Cena oběti ve mně vzbuzovala naději, že odpověď bude stejně cenná…

Vykonala jsem patřičné obřady a obětovala tento skvostný náhrdelník. Pak jsem přednesla otázku: „V čem, kromě nám již známé schopnosti oživovat, spočívá nesmírná důležitost Křišťálové studánky?“
Odpověď byla stručná. Ale potěšila mne.
„KAPKA POTU“
Všechno se to poskládalo dohromady…

Přicházela jsem k davu kouzelníků. Řešili zjevně něco velmi důležitého, pravděpodobně se jednalo o rovnováhu v Lakárii. Zaslechla jsem jen několik útržků…
„Přijde poslední velká změna – a Lakárie dojde pokoje…“
„Prý se ještě musí aktivovat Tauran.“
„Už potřebujeme jen tu zdrojovou esenci.“
„Ta je v Křišťálové studánce,“ usmála jsem se.
„To jsme si mysleli,“ ozvalo se odněkud z davu. A pak už nastal ruch a shon. Už nebylo co řešit… Rovnováha bude nejspíš nastolena a Lakárie dojde pokoje.

„Tak pojď, Greyi. Půjdeme.“
Leopard se na mě dlouze zadíval. Naposledy jsem se ohlédla.
„To víš, taky mi budou chybět,“ povzdechla jsem si a podrbala svého věrného přítele za ušima. Budou mi chybět. Mí drazí Galové, kteří mě vzali mezi sebe, ani mě pořádně neznali, a chovali se ke mně jako přátelé… A spolek kouzelníků z Neviditelné Univerzity… A posádka té… ano, vesmírné lodi… Společnost, co je odeslala zpátky do nebe a co postavila letní kino… Drahý přítel elf a jeho syn… Zaklínač Jerry i jeho dcera Krysa – a Mary Goldie, naše Zlatka… Piráti z Tortugy… Dobrá víla, které vděčím za to, že nemusím po zbytek života šišlat… Onen usměvavý kněz, který konvertoval a zachránil se… I dvě záhadné temné elfky, které jsem potají léčila…
Vzpomínala jsem dál…
„Uáá,“ protáhl se významně Grey.
„Ano, Mňauglí taky,“ pousmála jsem se. „Budou mi chybět,“ opakovala jsem zamyšleně. „Všichni.“
Znovu mne přepadla ta myšlenka… Zůstat…
A znovu jsem ji zavrhla… Vrátí se do svých světů. Snad se jim to podaří… Jen bohové vědí, co bude s námi…
„Ne, tady už není nic pro nás. Pojď, půjdeme dál… Třeba se najde někdo, kdo nám za léčení dá aspoň něco k jídlu…

Lebky na Khornův trůn!

Khorne, bůh Chaosu a Války, můj pán. Hýčkal mě od malička, bojoval jsem už v kolébce. Protože už dnes řízením Zmatku nejsem takový drasťák, jaký jsem ještě nedávno býval, nebudu vás zatěžovat podrobnostmi - ze svého drsného dětství zmíním jen, že jsem na svět přišel coby druhé ze čtyřčat a vyrůstal jsem jako jedináček.
Cesty Chaosu jsou nevyzpytatelné. Celý život bojuju, nechám se natrvalo zakovat do pancíře, pokládám lebky na Khornův trůn - a najednou pronásleduju nepřátele skrz nějakou mlhu či co a objevím se v divné zemi zvané Lakárie. Khorne, co to má znamenat? Kde jsi? Já tě neslyším!
No, vyrovnal jsem se s tím rychle, nejsem žádná třasořitka, co by volala po mamince. Pustil jsem se do práce. V téhle zemi vládl nádherný zmatek, to se muselo nechat, ale také tu vyrůstaly zárodky prohnilého Řádu, které mohly veškeré svaté snažení nás chaosáků zhatit. Třeba ten Julius Cézar, ten mi vyloženě hýbal žlučí. Ostatní lakarijští panovníci nebyli tak nebezpeční, neustále spolu bojovali a spolehlivě vytvářeli chaos, ale to zatracené SPQR mohlo všechny sjednotit a přivést zhoubný pořádek a chmurnou stagnaci…
Ale zpočátku to jeho imperializování vypadalo jen jako neškodné blábolení chlápka v prostěradle. Ignoroval jsem ho a zjišťoval, kdo v kraji si zaslouží tu čest, být zabit v souboji se mnou.

Trampoty zvolna kráčejícího bitevníka
Nějak se do toho nikomu nechtělo. Možná proto, že to tam byl samý rychle utíkající zbabělec. Možná také proto, že jsem ohromná ocelová konzerva se svítícíma rudýma očima, spoustou rohů, které prorůstají ven pancířem, a k rukám mám přirostlý Hákomlat, živoucí zbraň nemající obdoby. Takový malý pěkný krvežíznivý dáreček od Khorna.
Hrozný kraj. Ať jsem si pro sebe zabral cokoli, vždycky to respektovali. Stál jsem na cestě - uctivě mě obcházeli. Přivlastnil jsem si město - fajn, bylo moje i se všemi obyvateli. Někoho jsem urazil - souhlasil s mým názorem a ještě se omluvil, že mě otravuje svou přítomností. Nuda. Mohl jsem to tam pobíjet jak na běžícím páse, ale copak jsem nějaký řezník? Khorne, já jsem bojovník! Proč jsi mě sem poslal?
Potom mi to došlo. Byla to cesta osvícení. Musel jsem se naučit, že ani pro boha války není boj tak důležitý, jako šíření Chaosu. Vzal jsem si tu lekci k srdci a dal se do toho.
Začal jsem obyvatele nezištně chránit. Byli z toho krásně nervózní. Pak jsem otočil, spřátelil se s jedním otrokářem a dodával mu otroky na galeje. Pak jsem dostal hlad, tak jsem si zašel do Kleopatřiny bažiny na malý krokodýlí gáblík. Ti šupináči zábavně cvakali zuby, ale Hákomlat je měl na háku. Kromě toho jsem u Tauranu, na místě míru, každou chvíli vzýval Khorna a cedil tam svou krev.
Nějaká víla se v jednu chvíli rozhodla, že mě utancuje k smrti. A to já si zase zatancuju rád - nejradši mám Dupáka, Řinčáka a Mečový tanec. Roztočil jsem Hákomlat a chudinka víla radši zdrhla.
Nakonec jsem od vědmy Eleyne dostal dva lektvary, změnu pohlaví a lásku. Nejdřív jsem přinutil anděla Bagriela, aby vypil ten první a změnil se v krásně prsatou andělku, pak jsem zmlátil archanděla Gorana a nalil mu do krku ten druhý.
Byl z nich krásně šťastný páreček.

Vánoce - nejstrašlivější zbraň Chaosu
Ale to všechno bylo takové paběrkování. Chtělo to něco pořádného. Všichni pořád mluvili o tom stromečku Tauranu, co všemu dává život - jestli do Lakárie mohl přijít opravdový chaos, cesta vedla skrze něj.
A tak se banda podobně smýšlejících šílenců rozhodla a lesy se rozlehlo naše hromové, chraplavé: „ROLNIČKY, ROLNIČKY, KDOPAK VÁM DAL HLAS…“
Je to tak, Chaos přinesl do Lakárie Vánoce. Zkrášlili jsme Tauran ozdobami a řetězy, sesedli se kolem něj a užili si sváteční pohodičku. Bylo to kouzelný - a Tauran si to asi myslel taky, protože začal vyzařovat takový příjemný emanace… Jo, prostě Chaos. Kdo říká, že musíme páchat jenom Zlo?
Páchání Dobra je taky sranda.

Khorne všudypřítomný?
Někdy potom jsem zjistil, že tu nejsem sám. Rozmáhal se tu malý kult, který také vzýval Khorna. Samozřejmě jsem chtěl vstoupit, konečně se zdálo, že má přítomnost dostane nějaký smysl - ale hořce jsem se zklamal. Ti blázni se nechali využívat jakýmsi démonem, který jen tvrdil, že je Khorne, a snažil se vstoupit do Lakárie a zničit ji. Kdyby pro něho získali několik černých křížů - artefaktů podivné temné síly -, přišel by a vládl.
Takové kacířství! Chtěl zneužít tvorů Chaosu, aby zavedl totální Řád! V žádném případě. Vstoupil jsem do toho kultu, tvrdil jim, že je podpořím - a skutečně jim pomáhal ve všem, co se křížů netýkalo -, a společně s ostatními hodnými chaosáky jim nenápadně házel klacky pod nohy. Samozřejmě, že jsem je mohl bez problémů pobít, ale to jsem nechtěl. Byli jen pomýlení. Až démona zničíme, obrátí se zpět k pravému Khornovi.
Nějak mi to Dobro zalezlo pod nehty, ale proč ne. Jak už jsem říkal - cesty Chaosu jsou nevyzpytatelné.
No, démon vlastně vůbec nedostal šanci se ukázat. Oni tam byli všichni strašně hodní, dokonce i ti pomýlenci. Měli jen vypreparovat pár chudinek, co v sobě ty kříže nosily, ale tak zoufale hledali způsob, jak přitom nikoho nezabít, že vlastně neměli šanci.
Když i ti zlí couvají před vraždou, nemohlo to skončit jinak než dobře - ale cítil jsem se ochuzen. Přišel jsem o velký závěrečný boj. Celkem mě to štvalo, takže jsem se vydal na pouť, pevně rozhodnut, že příští větší skupinku vyzvu na čestný boj a pobiju je ve jménu Khorna.
Šťastným výhercem se stala posádka Červeného trpaslíka.

Zmatečný boj, aneb spojení příjemného s užitečným
"Hej vy, vyzývám vás na čestný souboj! Vyberte si pět šampiónů, který pobiju!“
Vypadali poněkud zaraženě. Začali zmateně pobíhat kolem dokola: „Tak moment, jak se vlastně bojuje, tohle se nám ještě nikdy nestalo!?“
Trpělivě jsem čekal a kochal se tím chaosem. Pořád se zoufale dohadovali. Když už to začínalo být moc dlouhé, takovej ten kočičí elegán se přiběhl zeptat: „A nemohlo by nás být sedm?“
Pokrčil jsem rameny: „Proč ne?“ Byli to první slušní protivníci - slušní ve smyslu, že přede mnou nevzali nohy na ramena a nenutili mě běhat -, tak proč jim nevyhovět?
Ale moc je to neuklidnilo. Přiběhl přede mě takovej ten strohej páprda Rimmer s písmenem H na čele a začal mi kázat. Že prej nemám právo takhle jednat, protože on už si v životě i tak vytrpěl dost, a že co si to dovoluju, rušit jeho sebeobviňování v nejlepším…
Skoro se tam rozplakal. Očividně potřeboval ránu z milosti, tak jsem mu ji dal.
A sakra! Hákomlat prošel skrz a Rimmer káže a káže, jakoby nic! No tohle… Tak jsem mlátil dál. A pořád nic! Dal jsem mu dobře osm ran a všechno skrz!
Kouzla nesnášim, nejsou fér. Ale prohrál jsem, to bylo jistý. Dál jsem ho zkoušel zasáhnout, ale ani ťuk. Čekal jsem, že mi ten mocnej mág každou chvíli usmaží mozek. Ostatní bez dechu čekali, jak to dopadne. Dal si načas, ale pak se konečně nadechl, vytřeštil oči v naprostém soustředění a zaječel mocné zaklínadlo: „Panika! Zachraň se, kdo můžeš!“ Sám šel příkladem, vzal nohy na ramena a zdrhal.
Všichni jsme za ním nevěřícně zírali. Pak jsem se vzpamatoval, pokrčil rameny, rozpřáhl se Hákomlatem a vrhl se do boje.
Stačili se připravit: Ten ocelovej rytíř Kryton vykřikoval cosi o výměně operačního systému za Mortal Combat, dvě malé lesklé krysy - říkali jim Robíci? - drželi v zubech nějaké jiskřící dráty a vyhulenec Lister, elegán Kocour a kočka Kočanská na mě namířili nějaký divný železný roury.
Zařvali: „Pal!“ a z rour vyšlehly plameny. Obklopila mě ohromná ohnivá koule. Bylo to celkem fajn, příjemné prohřátí - já byl totiž nehořlavý. Měli jste vidět ty protáhlý ksichty, když jsem se z toho inferna se smíchem vyřítil a rozsekal Listera na kousky.
Vtom nastoupily ty mrňavý krysy. Ty jejich dráty byly horší než celá armáda víl - dotkly se mě a hned jsem tancoval. Tělem i pancířem mi probíhal podivný, cukavý proud… Vzápětí to přestalo, proud asi vyschl, tak jsem se oklepal a oba Robíky nakopal, až z nich lítaly kousky.
To už se ke slovu konečně dostal Kryton. Svíral ohnivou trubici ve verzi MAXIMAL a pečlivě mě umisťoval mezi mířidla. Bylo jasný, že je po mně - zas až tak nezničitelnej jsem nebyl. Zařval jsem: „Khorne, přícházím!“ a rozpažil ruce, aby mi rána šla do prsou.
Kryton zmáčkl spoušť. Z trubice vyšlehlo samo peklo. Les za Krytonem zmizel.
„Pane,“ pronesl robot provinile, „hlásím kritickou chybu ve výpočtech!“
Měl tu blbost obráceně.
S nadšenou modlitbou na rtech jsem mu zdemoloval fasádu. Než jsem však stačil práci dokončit, přijeli Robíci - nebyli už mrtví? - a zase mi zahráli „Tu našu!“ ku tanci a poslechu.
Do toho kolem pobíhal Kocour, šmidlal po mě nějakým páratkem a měl strašnou radost, jak mi škrábance hyzděj pancíř.
Proud zase vyschl, já zase rozkopal Robíky a doufal, že tentokrát konečně zůstanou ležet. Ohnal jsem se po Kocourovi, ale ten mizera uhýbal ještě líp než páprda Rimmer, kterej se překonal, vrátil se a z bezpečný vzdálenosti chrlil naprosto zcestný rozkazy. Kočanská táhla stranou chroptícího Listera, Kryton se skřípavě zvedal a už zase na mě mířil - tentokrát správně.
Chtěl jsem uhnout, ale Robíci byli asi nezničitelní. Začaly mi taneční pro pokročilé. Škubal jsem sebou jak škubánek a bezmocně zíral, jak Kryton podruhé tiskne spoušť.
Tlaková vlna byla drtivá, všechny to ode mě odhodilo. Zůstal jsem stát, zbroj strašlivý výbuch vydržela - jenže uvnitř ze mě byl guláš. Umíral jsem spokojen. Odcházel jsem za Khornem, šťastný, že jsem zažil tak skvělý boj a umírám v tak hrdinské póze…
V tom ke mně přiběhl Kocour, nakopl mě do koulí a zbroj se rozsypala na kousky.

Absolutní Dobro aneb Khorne, protebe, za co?
Už jenom umírat a poslouchat Kocourovo vychloubání bylo dost strašné - ale potom tam přiběhla jedna víla a dala se na mně do práce…
Ta bláznivá osůbka mi darovala vlastní srdce a zemřela, abych přežil, byl navždy jen dobrý a všem pomáhal. Khorne, co to má být? Co jsem ti udělal, že mě tak trestáš? Nebo je její kouzlo silnější než tvoje?
Ach jo…
Omluvte mě, jdu si sbírat pampelišky na věneček.
…
Nebudu popisovat život své další postavy - Usámy bin Dárina, který s věrnou agarskou Ál-Kajdou vyhodil do vzduchu imperialisty Kleopatru (nepřežila, její krokodýli si moc pochutnali), Cézara (přežil a odletěl s Červeným trpaslíkem ke hvězdám, mizera) a mnoho dalších, krásných věcí… - a radši jen řeknu, že všechno dobře dopadlo, démon Darth Vader na Lakárii skutečně nepronikl, stromeček všeho života Tauran krásně rozkvetl a dojaté postavy se mohly konečně vrátit či nevrátit domů a žít v pokoji či válce, jak se komu zrovna chtělo.
Tato Lakárie byla poslední, protože se její organizátoři rozhodli zkusit něco nového. Příští rok nás ve stejný čas čeká Hvelgerm, hraný podle Azrikových pravidel Palmiru, a buďme si jistí, že na uprázdněný trůn po královně her Lakárii nastoupí naprosto nedostižný král.
Uvidíme se tam.