Damien Graas

Týden od příchodu

Mnozí podlehli a jejich mysl se zakalila vzrůstajícím šílenstvím. Mnozí odešli aby bojovali na vlastní pěst. Někteří se ukázali jako zrádci. Tajně narušovali soužití nás co jsme zůstali. Zakládáme osadu kousek od pobřeží. Je nás téměř tři sta těch, kteří sou rozhodnuti žít a přežít. Dáváme osadě jméno Naděje.

Měsíc od příchodu

Zrádci byli vykázáni do divočiny. Je to téměř na denním pořádku. Většina z nich je tak odsouzena k jisté smrti. Ale mají možnost se vrátit až vykonají něco dobrého pro osadu. Až přinesou dar či udělají objev osadě prospěšný. Přesto a proto všechno zůstalo v osadě o něco více než dvě sta občanů. Osob všech ras i smýšlení, všech vyznání, všech snů… Ne všichni z nich jsou však hodni pamatování. Již nyní se ukazují zásadní problémy. Hrozí nám zmírání hladem.
Tři měsíce od příchodu

Někteří z nás jsou silnější a zajímavější než jiní. To nás si bude historie pamatovat. My totiž určujeme budoucnost a osud Naděje. Na první pohled zdravé jádro osady ale ukrývá mnoho osobitých charakterů, mnoho cílů, plánů a metod. A některé, některé se nemusí slučovat s filosofií rady, která má příliš starostí se sháněním obživy a zajištěním obrany vesnice před divou zvěří a podivnými tvory, kteří za nocí řvou a šíří strach po okolí. A co teprve ti jenž vesnici opustili dobrovolně či nedobrovolně? Kdo ví zda jsou ještě naživu a jaká zášť z jejich strany k občanům panuje… Zdá se, že se blíží zima. To může znamenat konec. Snadnás bohové slyší, ať už jsou tu nebo ne…

Šest měsíců od příchodu

Zima zde je lehká. Díkybohu. Přesto Občanů už kleslo na dvě sta a uvnitř a okolo osady je i spoustu chudáků, kteří ten nápor nevydrželi. Dáváme jim přízvisko ztracení. Zdá se mi výstižné.

Je nutné opustit přežívání a zajistit život. Osada musí být silná aby dokázala vzdorovat vnějším i vnitřním vlivům, které se snaží o její rozpad. Jedině tak si kromě přežití zajistíme i plnohodnotný život. Za nějaký čas ale na vše přijdeme. Přijedeme na to jaké jsou zde zákonitosti. Odhalíme význam zavřených nedobytných kamenných staveb v okolí a zbytků po domech. Zjistíme, kde jsou zbytky elfího národa, který prošel branou před námi.Zjistíme jací bohové nám v tomto světě mohou pomoci od nouze a hlavně přijdeme na to, co dosud brání úspěšnému a bezpečnému osídlení tohoto kousku cizího světa : Proč čarodějové necítí v konečcích prstů ten známý třesivý pocit? Proč není možné čerpat energii z živlů, kterých je všude v okolí spoustu? Proč není možné používat magii, která by znamenala zásadní ukončení strádání a zajistila bezpečí a rozvoj? Mrtvá je bojová magie, mrtvé jsou rituály. Ale rada osady ví, doufá, že ne navždy.

Devět měsíců od příchodu

Zima je pryč, to jest dobrá zpráva. Přežilo ji téměř dvě sta občanů. Ale máme za to, že hodně lidí se pomalu začne vracet z divočiny zpět sem. Zjistí, že je to jediné řešení - spolupráce. Myslím že brzy nás bude dvojnásobek.Vždyť z brány vyšlo téměř tisíc osob.

Ta špatná zpráva jest, že zmizela známá postava Naděje. Člověk, který měl mnoho co říci a který snad byl nejblíž rozluštění většiny záhad tohoto světa. Zmizel Artur Linvartt, můj dobrý přítel.

Necelých dvanáct měsíců od příchodu

Nyní, když se blíží první výročí příchodu do tohoto světa, se blíží i doba bilancování. Artur je pryč už téměř tři měsíce. Smířil jsem se s jeho smrtí. Je nutné se oprostit od neustálého truchléní nad všemi mrtvými a s daleko větší vervou se pustit do odhalování nebezpečných tajemství tohoto světa. Zajistit aby tolik pořebná magie, opět získala svou moc . Je nutné jednou pro vždy skoncovat s veškerými rozpory uvnitř osady a nastolit jednotu. Rada musí být silná. Stejně jako celá osada. Vysnili jsme si ráj, dostali jsme peklo, ale přesto musíme bojovat. Protože pouze společným úsilím dosáhneme výsledků. Pouze společným úsilím může - těch několik z nás - změnit osud Naděje…

Damien Graas, čerstvý radní osady Naděje, 1.pp (po příchodu)

Toto je hrubý nástin, jak jsme tu celý rok žili - pouze hlad a zajišťování nutné obrany. Teď se však všechno mění, neboť dochází k událostem, jež otřásají Nadějí. Stále objevujeme stopy civilizace, která tu byla před námi. Nacházíme podivné předměty, některým nerozumíme, jiné nám pomáhají odkrýt tajemství původní civilizace. Kněz Gabriel prostudoval náboženskou knihu zvanou Bible, rozhodl se následovat jejich boha Hospodina a obracel na víru další občany. Dalším cenným nálezem byla kniha Světové dějiny, pomocí které nám věštec Dažbok pomáhá odkrývat minulost tohoto místa zvaného Země (jak praví kniha).O tyto památky jeví zájem nerudný dědek, který žije osamoceně na kraji vesnice a s oblibou přichází mezi nás, aby šířil nepříjemnou náladu, skuhral a nadával. Jsem si však jistá, že za jeho hrubým chováním se skrývá člověk sice zatrpklý,ovšem bez zlých úmyslů. Obáváme se ale, že jeho dychtivost po památkách by mohla být známkou spolupráce s elfy, kteří prošli portálem před námi.

Před dvěma dny jsme nedaleko osady objevili tajný úkryt, v němž bylo mnoho zajímavých předmětů, památek i jídla. Včera jsme našli další podobný objekt, mnohem důležitější však bylo setkání s jedním z původních obyvatel Země, pomateným člověkem, který na nás mířil podivnou, nejspíše střelnou zbraní. Nakonec se zoufalstvím v očích i v hlase přiložil zbraň ke spánku a s hlasitou ránou si prostřelil hlavu. Zemřel před zavřeným úkrytem. Pomocí tajného kódu, získaného rozluštěním úryvku z Bible, jsme otevřeli vchod a nalezli další předměty, jídlo a článek z novin, který hovořil o zničující válce, jež byla pravděpodobně příčinou zániku zdejší civilizace. Odpoledne jsme některé součástky vložili do jedné z památek a výsledek byl ohromující. Z černé skříňky vycházely zvuky, které mluvily o tom, že je nutné každé dvě hodiny mačkat nějaké tlačítko, zřejmě umístěné v prvním z úkrytů. Potom se z přístroje linuly podivné písně, vyslechli jsme pro nás absolutně nelogické příběhy a nesouvislé mumlání.

O několik hodin později na tábor zaútočili elfové pokoušející se uloupit památky. Jejich vůdce byl zraněn a chtěl nám sdělit důležitou informaci ohledně třetího úkrytu, ale než to stihl, omdlel a nám se ho nepodařilo vzkřísit. Následující noci jsme čelili útokům elfů, kteří se snažili osvobodit svého vůdce. Tento noční boj se mi vryl do paměti s podivnou přesností. V osadě byl zmatek, vystrašení občané se shromáždili u ohně v zdánlivém bezpečí osvětleného kruhu a bojeschopní vesničani se vydali do tmy se zbraní v jedné a lucernou ve druhé ruce. Navzájem jsme se viděli jen jako matné, skrz tmu a mlhu prosvítající světlé skvrny a občas jsme zaslechli výkřik. Zajali jsme zraněnou bojovnici, která si po probuzení na nic nevzpomínala a brzy si vzala život.

Včera večer byl zavražděn radní Vítek, jenž mi byl vždy oporou a jehož bystré úsudky pomáhaly odkrývat důležité informace a objevy. Byl nalezen s proříznutým hrdlem na okraji osady. Viník nebyl nalezen, neboť vesnice byla příliš zaměstnána událostmi, které následovaly. Všichni jsme měli strach usnout, a tak jsme postavili hlídky a bojovníkům z řad Ztracených jsme nabídli jídlo a přístřeší, aby posílili naši obranu v případě ohrožení. Noc jsme naštěstí přečkali ve zdraví.

Vzhledem k tomu, že naše existence je nejistá a nyní nám hrozí horší věci než obvinění osady, mohu napsat, že jsem se té noci účastnila vraždy. Jsem přesvědčená, že bylo mé rozhodnutí správné, neboť cílem útoku byl nekromant a já jsem vzhledem ke svým zkušenostem z minulosti nehodlala připustit, aby se zde rozšířila černá magie. Pan radní Damien Grass souhlasil a jeho žena Ajla oběti profesionálně prožízla hrdlo. Bohužel tento čin nebyl zcela beze svědků a padlo na nás podezření, ale nikdo se neodvážil obvinit radu bez důkazů.

Dnes ráno se stalo několik dalších důležitých událostí, já jsem se však zrovna musela starat o jídlo pro osadu, proto jsem se o nich dozvěděla jen z doslechu. Zajatý elf prý zavedl občany do třetího úkrytu a uprchl.

Toto jsou události několika posledních hodin, a přece se mi zdá, jakoby uplynulo tolik času! Rozhodli jsme se pokusit kontaktovat původní obyvatele, kteří tu podle všeho ještě přežívali. Z toho, co jsme o nich věděli, jsme usoudili, že jsou velmi technicky vyspělí a jejich znalosti by pro nás mohly být nedocenitelné. Přestali jsme pravidelně mačkat tlačítko, čímž, jak jsme doufali, o sobě dáme vědět. Následovalo několik hodin, které se zdály dlouhé jako dny, neboť jsme očekávali kontakt. Nikdo nemohl tušit, co přijde. Nemohli jsme si být v tomto podivném světě ničím jisti, a tak jsme se museli z velké části spoléhat na věštby, které ovšem nemusí být vždy přesné a v tomto případě se nám staly osudnými.

V té době plné napětí, obav i nadějí jsme také museli řešit konflikt se skupinou vyhnanců, kteří se utábořili poblíž a nazvali se Beznaděj. Vyhlásili nám válku a začali nás ostřelovat kamením. Příměří jsme zajistili darováním pečeného masa od našich lovců.

Jakoby neměla osada i tak dost problémů, ve chvíli, kdy jsme nejvíc potřebovali držet při sobě, vyšla najevo zrada radního Redmana, který chystal převrat. Aby se vyhnul trestu, musel uprchnout. Zrovna teď jsme si nemohli dovolit řešit vnitřní rozepře, proto jsme ho ve jménu zachování jednoty přijali zpět do osady.

Mezi lidmi se roznesla zpráva, že elfové dnes večer otevřou portál, kterým odejdou z tohoto světa. Mnoho občanů chtělo uniknout s nimi, mně se však zdálo, že by tento krok znamenal zmaření ročního úsilí a uzavření možné budoucnosti v tomto světě ve spolupráci s místní civilizací. Nemohli jsme přeci jen tak zahodit rok snažení o přizpůsobení se zdejším podmínkám. Toto dilema se děsivým způsobem vyřešilo o chvilku později. Na obzoru se objevila železná řvoucí obluda, zblízka jsme rozeznali, že je to spíše stroj, z něhož vyskákali lidé se zbraněmi. Jaké bylo naše překvapení! Nečekali na naši reakci, nechtěli nás vyslechnout, místo toho stříleli do vyděšených obyvatel. Začal zběsilý úprk, boj o život. Vřískající obyvatelé se rozběhli do všech stran. Pamatuji se na útěk do lesů mezi výstřely a umírajícími lidmi. Pronásledovali nás, až jsme se dostali do neznámých končin. Nikdy jsme nebyli tak daleko od osady, tak hluboko v neprobádané krajině.

Teď nás zbyla malá skupinka uprchlíků, nevíme, co je s ostatními, nevíme, jestli nejsme poslední přeživší. Ukrýváme se blízko naší Naděje a přitom se neodvažujeme se tam vrátit. Naší jedinou šancí je portál, který se má během několika chvil otevřít zde, poblíž našeho úkrytu. Píšu tento dopis bez víry v jeho nalezení. Zanechávám ho zde, blízko místa, které nám bylo celý rok domovem. Zanechávám ho v tomto světě spolu se svou minulostí. Pokud se nám podaří projít, začneme od znova na jiném místě, ale jsem přesvědčená, že pokud zůstaneme, zemřeme. Na každém leží toto rozhodnutí. Já jdu.
Alchymistka Trin, radní Naděje

Slunce se blížilo k obzoru a mezi stromy už se začínalo šeřit. Ten večer vál silný vítr, který zmítal smrkovými větvemi nad hlavami uprchlíků, choulících se v hustém porostu. Kdyby se někdo přikradl k zurčícímu prameni uprostřed hloučku stromů, spatřil by dva havrany, strnule sedící vedle sebe jako by na něco čekali. Za okamžik se vzduch naplnil jiskřivou energií a na malém prostranství vedle pramene se objevilo mihotavé světlo, které se zvětšovalo, až nabylo obrysu oválných dveří zavěšených těsně nad zemí. Kdyby se někdo podíval pozorněji, spatřil by mezi stromy postavy, které ve chvíli, kdy se dveře otevřely, opustily své úkryty a s dychtivým výrazem se rozběhly do světla. Oba havrani vlétli do zářivého otvoru a zmizeli. Z lesa proudící postavy se hrnuly k tajemnému místu a jedna po druhé do ní vstupovaly. Vzduch byl plný křiku a paniky. Prošlo deset lidí, mezi nimi i dívka s bylinkami a flakónky uvázanými u pasu, potom světlo pohaslo a otvor se uzavřel. Kdyby se někdo ještě víc přiblížil, zahlédl by v tvářích zbylých lidí hlubokou beznaděj. Ale nikdo to nemohl vidět, protože nikdo jiný nepřežil. A i kdyby tam přeci někdo pronikl, nebylo by mu to nic platné, neboť téměř ihned po uzavření průchodu se z nebe snesl oheň a zahubil všechno živé v tomto kraji.

Tato náročnost se projevila i na počtu hráčů, oproti předchozím ročníkům kolem 80 lidí, jich mohlo být letos tak 50, nicméně věřím, že kvalita převážila nad kvantitou.

Jako hráči jsme se stali členy komunity, která již rok žije v cizím světě uprostřed lesů a obtížně bojuje o přežití. Ta komunita nebyla jednotná, ale jistě největší a nejpevnější část byla osada Naděje, kde většina hráčů žila. Osada fungovala na demokraticko/socialistických principech, tzn. Jídlo je společné a lidé se o něj dělí, vládne zde volená Rada, každý občan se jí může účastnit a volit ji, lidé si zde pomáhají. Pravidla naděje jsou zde:

1) Nezabiješ a neokradeš občana Naděje
2) Jídlo a voda jsou společné, rozděluje je Rada Naděje
3) Každý den po východu slunce zasedá a rozhoduje Rada Naděje, každý občan se jí smí zúčastnit
4) V případě potřeby může Rada zasedat kdykoliv, musí to však dát vědět občanům
5) Člen Rady Naděje může být vyměněn pokud to podpisem stvrdí, a zároveň stanoví jeho nástupce, alespoň patnáct občanů.
6) Ztraceným musí občané Naděje pomáhat, pokud je to možné
7) Vše co souvisí se Zapomenutým světem je zapovězeno a je zakázáno se o tom jakkoliv vyjadřovat
8) Prohřešky soudí Rada a trestají občané Naděje

Dále zde bylo několik skupin, mimo osadu a to zejména Ztracení, což jsou lidé, kteří se průchodu branou pomátli a skončili někde v lese, dále samostatné skupiny lovců kolem Noela (viz foto), mě jako Dědka, který byl sice v osadě pečenej vařenej, ale nebyl jejím členem a skupina Lapků (skoti, viz foto).

Nemůžu si pamatovat všechny, ale pokusím se vyjmenovat některé významné osobnosti, které jsem potkal a zapamatoval si:
Rada – Bejby (velmi čestný, přímý, archetyp rytíře), Zir (bojovník, autorita, šlechtic (ale to se zde nesmělo říkat)), Aleoin (léčitelka, drbna), Redmen (divný týpek, značící problémy a nedůvěru, Ciri (netřeba nic dodat, krásná milá hodná moudrá, jako vždy) správce osady Žako (správce, stejně jako ve skutečnosti, jen osazenstvo bylo jiné :), viz foto
Špitál – starající se o raněné a nemocné. Aleoin, Yzergin (navíc ještě šikovný řemeslník se slušným vercajkem) a ještě léčitel (jméno doplnit).
Kuchařky a živitelky osady – Ciri, Maťo, Terka, Anett, Mája, viz foto
Stará babka kořenářka Adariell a její schovanka půlelfka Efka
Ztracení – Jiřka, Zak Kop, Karkulka
Monarchisti – Radovid (Dagoth) a jeho pohůnci Shogun a Donkal, snažící se o nastolení monarchie

A další individua žijící v osadě – Sesmar podezřelý z vlastnictví Nekro ovce, Reinmar bláznící jako kapitán Leknínek, flákač Jirka Chechtejec, věštec Azrik, tahoun a všeználek osady, můj úhlavní nepřítel ve slovních přestřelkách, výkvět klanu Voltur, dělající problémy, kdekoliv a kdykoliv a spousta dalších.

Čtvrtek
První den, kdy se začalo hrát a to hned od rána. A taky hned od rána likvidační vedro.
Na začátku se konal sněm Rady v osadě (foto). Rada se představila a stanovila pravidla, poté se postupně představil každý z hráčů. Já jsem je tak nějak nastínil už výše, nyní mi zbývá představit sebe. Takže zde je, co jsem si sepsal:

Dunabius zvaný Dědek, Obchodník s památkami, člověk.
Životy: 4
Vzdělanost: 2
Charisma: 2
Vitalita: 1
Síla : 1
Identifikace předmětů
Přesvědčování: 2
Smlouvání: 2

Dunabius je starý chlap, přes 50 let. Říká se mu Dědek, protože je zatrpklý, nevrlý a nepříjemný, nemá rád lidskou rasu, přestože je sám člověkem. (možná právě z tohoto důvodu je tak zatrpklý).

Viděl už mnoho trápení a válek, která lidé způsobili (pochází z vesnice z pentalogie, kde byli lidé tak na sebe zlí) a zlomil nad nimi hůl. Mnohem více sympatizuje se staršími rasami, spolupracuje s elfy a má rád i trpaslíky. Nicméně pokud uvidí velmi dobré gesto, skutečně dobrého člověka, dokáže to ocenit. Není totiž zlý ve smyslu, že by šířil zlo a měl rád bolest.

Je starý, takže chodí pomalu, kulhá, na většinu mladých lidí se dívá opovržlivě (holobrádkové) a nikoho si neváží a nemá k nikomu úctu, což dává dotyčným náležitě najevo.

Obchoduje s památkami, které dodává elfům, výměnou za jídlo – to vyměňuje lidem v osadě (a nestydí se je brát pořádně na hůl). Není součástí osady, bydlí osamoceně nedaleko, v osadě není oblíben, ale spíše tolerován a to jen díky jeho užitečnosti jako zdroje jídla. Jinak by po něm pes neštěknul.

Úchylka: pokud se odvážím to zahrát, tak by mohl být pedofil.
Je spíše monarchista, lidskou demokracií opovrhuje (mnohokrát se přesvědčil, že lidé to nedokážou).

Hned na začátek musím přiznat, že mi ta role sedla. Ne že bych byl rád zlý na lidi, doufám, že mí přátelé vědí, že mám lidi rád, ale protože to byla výrazná osoba, do které se mi podařilo maximálně vžít, jako jen několikrát za život, byla to jedna z životních rolí. Svými neustálými neskutečně prudícími komentáři jsem notně opepřil atmosféru v osadě:

„Co tady stojíííš? Nečum tak blbě a běž dělat něco pořádnýho!
„ale to takle nemůžete, to děláš blbě! Pusť mě k tomu! Tak a teď ti to spadlo! Vidiš, já sem ti to řikal, že to děláš blbě! Ale to néé, to sis nedal říct…“
„no ty seš ale tlustej a šerednej, fůůůj!“
A přitom neustále do dotyčného píchal hůlkou, aby ho to ještě víc vytáčelo.

A to ke všemu co se dělo k osadě, takže se skutečně rychle vžilo mé označení Dědku, doplněné velmi často ještě slovem „vypadni!“ Vzpomeňte na starý český film jménem „Anděl na horách“ s hercem Marvanem o vysloužilém revizorovi na dovolené, který byl neskutečný prudič a máte můj charakter. Upřímně řečeno, kdybych byl občanem Naděje a musel tam s Dědkem žít, tak bych mu už druhý den musel rozbít hubu:-).

Mým herním úkolem bylo vykupovat památky, což bylo všechno harampádí, které hráči našli a herně nevěděli, co to je. Jak už bylo z pozadí světa naznačeného Drirrem výše prozrazeno, dostali jsme se do naší reality v blízké budoucnosti, takže památky byly cokoliv od PET lahve, až po notebook, či letadlo. Tyto památky jsem vyměňoval s elfy, kteří jich využívali proto, aby se naučili chápat tento svět a byli díky tomu vůči lidem ve vesnici napřed. Díky tomu (a Drirrově průpravě) jsem měl i dost slušné znalosti o pozadí hry, takže jsem občas pouštěl do hry i nějaké informace.

Hned od začátku jsem se pustil do krutého prudění hráčů, ať dělali cokoliv sebelíp, pořád jsem je za něco kritizoval. Pak se ke mně dostaly první památky, hráči přinesli z lesa nějaké staré zrezivělé trubky a příruby. Chvíli jsme o tom odborně spekulovali co by to mohlo býta potom jsem to od nich koupil za nějaké jídlo. K dispozici jsem měl chléb, hrozinky, jablko a dvě konzervy. Brzy se tak ukázalo a hráčům došlo, že jsou v našem světě a že památky nejosu nic jiného než věci z našeho světa. Bohužel pro mě na toto zjištění reagovala Rada Naděje jednoznačným embargem na památky a cokoliv oni nebo občané nalezli či získali syslili sami pro sebe a schovávali, aniž by věděli k čemu to slouží. Hlavně jen aby se to náhodou nedostalo k Dědkovi. Takže za celou hru se mi nepodařilo s radou vyobchodovat žádnou památku (i když nějaké památky jsem od nich získal, více či méně legální cestou, ale o tom později). Naštěstí ne všichni byli Radě loajální a tak další památky mi brzy nato nabídli Voltuři další památky, ale že jsou v lese a že to nejde přinést. Tak jsem se s nimi vydal, ale ti parchanti mě cestou okradli. A to tak že kompletně a ještě k tomu tak důkladně, že jsem nevěděl ani kdo, ani kde. To mě pěkně naštvalo, neboť jsem v torně měl všechny své zásoby a od téhle chvíle jsem byl švorc. Nicméně to bylo poučení pro příště a tak jsem vždy později již své zásoby důsledně dělil a skrýval.

Dále nějaké památky přinesla skupina okolo Noela, která nepatřila do osady a žila v lese. Přinesla podlouhlý předmět kulatého přůřezu, velký asi jako ruka, který se na jedné straně rozšiřoval a končil sklíčkem. Navíc byl celý rozebírací a dutý. Kdo neví, tak to byla baterka:-) Byli hladoví a chtěli maso, tak jsem to vyměnil za konzervu. Bohužel už dávno bez obalu, proto se později ukázalo, že v konzervě nebylo maso, ale zahuštěné mléko Salko, což dotyčné příliš nepotěšilo, ba naopak je to pěkně naštvalo. Tak jsem jim slíbil, že při příští výměně už určitě dostanou maso.

Průběžně se po vesnici pohyboval Radovid, královský potomek z původního světa a i když byl nějaký čas ztracený, dal se dohromady a rozhodl se zde v novém světě opět prosadit monarchii. Scházel se proto s různými občany naděje a snažil se získat jejich podporu. I se mnou mluvil, byl jsem mu celkem nakloněn, rozhodně lepší monarchie v rukou rozumného vládce, než tahle nefunkční pseudodemokracie.

Tím se dostávám k tomu, jaké poměry vládly v osadě. A ty byly hrozné. Když mě přímo v osadě okradli, dožadoval jsem se u Rady spravedlnosti, nejdřívě mě ani nechtěla vyslechnout, poté co jsem se nedal odbít, tak mě alespoň vyslechla, ale místo aby vyšetřovali, kdo zde v osadě krade, tak mě osočovali, že se chovám špatně, že jsem si to vymyslel, útočili na mě a uráželi. Nakonec mi slíbili, že to prošetří, což se nikdy nestalo.

Ve vesnici bylo krásně vidět, jaké mají lidé špatné vlastnosti, byla to ukázková psychologická studie lidské společnosti. Velmi se hrálo na „A co za to“. Zlé se oplácelo zlým, lidé nechtěli hospodařit společně a každý chtěl něco pro sebe a tak neustále někdo remcal a byl nespokojen. Rada se svým hlasováním byla většinou dost neschopná něčeho operativně dosáhnout.

Ke mně jako dědkovi se většina lidí chovala špatně, protože jsem byl protivný, každý mě urážel, vyhazoval a když se mi stala nějaká křivda, tak se mnoho lidí zaradovalo, místo aby mi pomohlo. V osadě jsem byl rozhodně nejokrádanější člověk. Několikrát jsem byl okraden já osobně, dvakrát mi zloději (z osady) vybrakovali i stan (po hře se ukázalo, že to byli gardisti!) a jednou dokonce z rozhodnutí rady proti mé vůli šli prohlížet můj stan, protože věštec Azrik nepřesně určil, že tam mám jejich památky (které tam samozřejmě nebyly). Když jsem se dovolával spravedlnosti, většina lidí se mi vysmála, jen pár lidí projevilo silný charakter a pomohlo. Byl to např. radní Vítek (alias Bejby), který poté, co jsem byl znovu ve vesnici okraden, dal mi ze společných zásob vesnice náhradu za jídlo, které mi bylo ukradeno. To hluboce oceňuji a mé postavy Dědka tím získal hluboký respekt. Dále projevil dobrou vůli rybář Drittz, který mě pozval na jídlo, když jsem hladověl. Takových případů však bylo málo.

Odpoledne také proběhla první dodávka památek pro elfy. Najal jsem si dva trpaslíky z vesnice, kteří naložili sedačky ze škodovky, které jsem našel na kraji lesa plus nějaká ta železa a jiné krámy a vydali jsme se do lesa. Tam už čekala Reinmar jako elf, uctivě jsem se mu klaněl a usmlouvali jsme výměnu za pěknou hromadu jídla. Už jsem byla zase bohatý, odměnil jsem trpaslíky, vyžádal jsem si od nich slib mlčenlivosti, aby se neprozradilo, že obchoduji s elfy, nějaké jídlo schoval a vydal se prudit zpátky do vesnice

Protože jsem byl silně nespokojen s vývojem situace, kdy rada hamounila všechny památky a ke mně už se tak nedostávaly, objednal jsem si ukradení jejich bedny, která ležela v nemocnici a kde všechno schovávali. Pro jistotu hned dvakrát – u skupiny kolem Noela a pak u Volturů. U Sebastiana od Volturů jsem si ještě objednal zmrzačení Azrika, za neustálé útoky proti mně.

Tady se projevila profesionalita obou skupin. Zatímco Voltuři za mnou každou chvíli chodili se radit, že je nějaký problém a ráno ukradení bedny stejně zaspali, o Noelovi jsem od okamžiku dohody nevěděl a ráno byla bedna jejich.

Později jsem se setkal s jednou ze ztracených – Jiřkou. Žila v lese a nebála se ho – uměla totiž mluvit se zvířaty, což byl rozhodně velký dar, který však byl vykoupen tím, že se ne vždy plně kontrolovala. Ta mi nabídla velmi zajímavou památku – stříbrnou placku kruhového průměru, která byla otevírací a vevnitř byla hejblátka. Moc se mi to líbilo a dokonce se mi to podařilo mým nožem i pěkně rozmontovatJ (byl to diskman). Vyměnili jsme to spolu za chléb a hrozinky a domluvili se na budoucí spolupráci. Byl tam s námi i kněz, který pátral po bozích tohoto světa. Společně jsme o tom mluvili a ukázal nám i knížku toho boha, která se jmenovala Bible, nebo tak nějak. Tvrdil, že ten bůh je velmi mocný, ale že jen jeden. To jsem odmítl, jako nemožnou věc, vždyť jak by mohl jeden bůh všechno stíhat? Proto jich přece musí být více. Nicméně on tvrdil, že je jednoduché aby mu člověk pomohl, že stačí říci modlitbu. Tak jsme udělali takovou dohodu, že když ten bůh vyléčí Jiřku, tak tomu uvěřím.

No a on ji vyléčil. To byl podraz. Takže ze všech těch lidí, kteří tam všude byli jsme zrovna já, Dědek, byl první kdo měl uvěřit v boha. No moc se mi do toho nechtělo, ale párkrát jsem to udělal. No světe div se, moje kulhavé koleno se začalo zlepšovat.

Večer si mě také překvapivě vyžádala rada. Měli hodně památek, ale nevěděli co s nimi. Udělali jsme dohodu, že já jim o těch památkách řeknu co budu vědět a oni mi za to jednu dají. Bylo tam spoustu zajímavých věcí, ale nejzajímavější byl přehrávač. Byla v něm i kazeta, jenže jen jedna baterka, takže se jej nepodařilo pustit, ale vysvětlil jsem jim, co to je a k čemu a hráči rychle pochopili, že je to něco důležitého.

V noci tropická vedra vystřídala brutální bouřka, takže až do rána foukal silný vítr, ještě během dopoledne pršelo a teplota klesla alespoň o deset stupňů. To mnoho hráčů nevydejchalo a bohužel nastal hromadný odjezd hráčů. Jsem trochu zklamaný, že dost lidí nezvládlo, uznávám, že podmínky byly obtížné, ale ne nezvládnutelné a přesně podle hesla „zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je intenzivní“ se zvyšovala i kvalita hry, o což tím utíkající hráči přišli. Odjel Dagoth s Shogunem i Donkalem, Jirka Chechtejec, Oba trpaslíci a další.

Na hráčích, kteří zbyli byla vidět zjevná neochota hrát a starali se spíše o své mokré věci a kručející žaludek, viz FOTO

Já začal den zostra, Sebastian od Volturu mi přinesl nabídnout k odprodeji baterku, kterou mi někdo včera ukradl (oni). Vytáhl jsem na něj nůž tak rychle, že nestihl zareagovat a protože ani nedokázal přesvědčivě vysvětlit, kde tu baterku sebral, donutil jsem ho ji položit vypadnout. Pohrozil mi a já tu výhružku bral vážně – od té doby jsem se Volturu raději vyhýbal a dbal na to, abych byl před nimi vždy ve společnosti.

Objednanou truhlu se jim však ukrást nepodařilo a ani Azrikovi se v noci nic nestalo. Zato Noel a jeho skupina, kterou v noci posílil Rip (stará známá prznitelská piča a panic století) mě vzali s sebou do lesa dolů pod posed a tam hluboko v těžkým terénu mi ukázali dobře ukrytou bednu. To byla ale náhoda, že ji tady našli :-) Podařilo se jim ji i otevřít a tak jsem si mohl prožít pocit, jaký má asi loupežník, po dobře provedeném lupu:-) Prohrabovali jsme se bednou, kde bylo spousta zajímavých věcí. Památky jsem bral já, ostatní mě nezajímalo. Schoval jsem to v lese a měl opravdu dobrý pocit z toho, že jsem bohatý. Výměnou za to jsem slíbil Noelovi konzervy se skutečným masem, když minule to bylo jen Salko a zaručil se, že to maso skutečně dostanou.

Také jsem zjistil, že opodál vesnice vznikla nová osada jménem Beznaděj. Vládl zde samozvaný král Jméno Beznadějný a měli opravdu velké ambice a šikovné chasníky (byl to Gilli a Skoti). Osadu opevnili, dokonce postavili i větrný mlýn a pustili se do stavby Trebušetu. Nicméně Naděje je neuznala a vládla zde více méně velmi napjatá atmosféra

Mezitím mě někdo opět okradl, kromě deštníku, který jsem předchozí den vyměnil s Gillim a dalších věcí, zmizela i autosedačka, deník mé postavy a pár dalších věcí, což jsem fakt nepochopil. A taky už jsem to nikdy nenašel (teda až po hře, když mi to gardisti vrátili).

Takže z těch zbytků, co jsme měl u sebe a co jsem ještě sehnal (od Karkulky duši, od Aleoin karimatku apod) jsem se vydal spolu s dalšími pomocníky z osady, které jsem si najal na výměnu s elfy.

Tentokrát hrála elfku Jana Jewane a za těch pár krámů mě odměnila opravdu bohatě. Získal jsem láhev medoviny, konzervy, chléb, apod. Po odchodu jsme opět pohrozil pomocníkům, že nesmí nic z toho co viděli vyzradit, jídlo jsem rozdělil a schoval a s lahví medoviny jsem se vydal prudit do vesnice. Provokativně jsem se opájel a vyzýval každého, ať dodá památky. Bylo vidět, že to že si dopřávám medoviny, když ostatní hladoví, je fakt těžké skousnout. Protože jsem byl zblblej z té víry v boha, a protože kněz projevil docela silný charakter, věnoval jsem zbytek lahve na svatbu, která se měla odehrát večer.

Konečně jsem mohl splatit dluhy a tak jsem dal jídlo těm co mi daly památky a Noelovi slíbené konzervy. O zbytek mě opět nějaký parchant okradl, a to přímo ve vesnici, před ostatními lidmi. To už mě opravdu rozelilo a začal jsem si hodně stěžovat. Nikomu to vůbec nevadilo a rada se tím také nehodlala zdržovat. Tady musím hluboce smeknout před rytířem Vítkem (Bejby), který navzdory radě odmítl již dál přivírat oči nad krádežemi a ze zásob vesnice mě odškodnil a k ostatním lidem promluvil, že pokud tady bude někdo krást, tak okrádá osadu. Tím projevil svůj poctivý charakter a u mě si získal hlubokou úctu. Tohle už mě ale fakt naštvalo a chtěl jsem vědět, kdo mě okradl. A byl jsem ochotnej zaplatit za to, aby zloděj zaplatil.

No chvilku potom se bohužel ještě ukázalo, že v konzervách pro Noela zase nebylo maso, ale tentokrát to byly fazole. A Noel byl HODNĚ naštvanej. Fakt jsem měl strach, že mě to asi bude hodně bolet a že pokud neseženu maso, tak to šeredně odskáču. Napadla mě jediná věc a to požádat Vítka, aby mi znovu pomohl a vyměnil se mnou fazole za špekáčky, které osada vlastnila. Podařilo se to, byť to nebyl nikterak výhodný obchod. Ale dostál jsem svému slibu a Noel dostal maso. Ufff.

Průběžně jsem přemýšlel co s ukradenými památkami z Naděje. Rada po nich docela pásla a Azrik jako věštec vyvěštil, že je mám já ve stanu. Vypravili se tedy vybrakovat můj stan, ale samozřejmě tam nic nenašli. Ztropil jsem brutální scénu o nespravedlnosti a mém útisku, až jsem chvílemi nemohl zastavit záchvaty smíchu vypadával z role. Věděl jsem, že minimálně kazeťák je pro vesničany a hru dost důležitý, navíc jsem od organizátorů dostal jasně najevo, že potřebují, aby byl ve hře. Tak jsem se rozhodl, že se nechám znovu okrást a zařídím, aby se památky zase dostaly do vesnice. Domluvil jsem se s beznadějnými na spolupráci, tvářil jsem se strašně tajemně a Olík mi pomohl památky přenést z dolního lesa do Beznaděje. Potom jsem se domluvil s Atinou, která přesídlila z Naděje do Beznaděje a byla tak jediná, kdo udržoval vztahy s oběma vesnicemi, aby prozradila, kde památky. Protože však nechtěla, aby se jejím oblíbeným Beznadějným něco stalo, zařídila to šikovně tak, že vesničani z Naděje prostě jen dostali tip a při náhodném prohledávání ty památky našly. Tím pádem nepadlo na nikoho z nás podezření a oni byli rádi, že mají památky. Já byl sice trochu překvapen, že to šlo tak rychle, ale zase jsem byl spokojen, že to vyšlo jak jsem chtěl. Jen ve vesnici jsem se necítil moc dobře a měl jsem strach, kdy mě někdo obviní z krádeže, tak jsem byl tichý a nenápadný a jen poslouchal z povzdálí, co se tam děje.

A děly se tam věci! Radě se někde podařilo sehnat baterie, zprovoznili kazeťák a pustili kazetu. Na ní bylo chladným hlasem naprosto bez emocí vysvětleno něco z pozadí letošního křestu. Bylo to mistrovsky udělané, stylem instruktážní kazety vojáka GS, který sídlí v bunkru a musí mačkat červené tlačítko. Herně všichni napjatě poslouchali a tvářili se tajemně nad pojmy Global Society apod., neherně jsme se všichni i smáli, jak to bylo vtipně vážný. Po skončení instruktážní stopy tam bylo namluvené nějaké stupidní vyprávění stupidního hošíka ze střední školy ve vysokém mýtě, podané však jako tajemný příběh. Další záchvaty smíchu. A nakonec dorážka, hudební produkce od Rammsteinů:-)

Nicméně z toho, co už hráči věděli a co se teď dozvěděli už se dalo celkem poznat o co tady jde. Navíc se ukázalo vnější nebezpečí v podobě GS, kterým patřily bunkry, jež hráči vybrakovali. Začal jsem strašit a předpovídat zkázu všem, nicméně si toho nikdo moc nevšímal.

Mezitím jsem ještě zapomněl zmínit, že proběhla svatba Ztracené karkulky a medika (doplnit jméno), což byla taky vypečená akce, viz Foto. V tu dobu na mě Efka zakouzila kouzlo, že se cítím skvěle a mám všechny rád, což se musím přiznat mi opravdu ale vůbec nešlo. Důvodem bylo to, že si ze mě Jirka Chechtejec chtěl udělat srandu a ukrást mi hůl, což sed mu nepovedlo, zato mě tím ale tak rozčílil, že jsem ho honil a nadával mu. Do toho se zapojilo mnoho dalších osadníků a skončilo to naším očarováním. Jirka se mě pod vlivem kouzla omluvil a já měl rád lidi. Takže na svatbě jsem byl milý k nepoznání. Svatba proběhla hladce, až na to, že na konci jsme dostali na svatební hostině koláčky, které však Sesmar špatně upekl a tak všichni dostali průjem. Strašlivé následky můžete vidět ZDE. Gatě jsem si prosral skrznaskrz a nějaká hovada mi zaneřádila svými výkaly můj stan!

Večer mi Voltuři dodali informaci o tom, kdo mě okradl odpoledne ve vesnici a tak jsem si u Sebastiana objednal jeho vraždu. Tentokrát odvedl svou práci dobře a zloděj zaplatil za svou drzost životem. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne…

Nicméně vzhledem k tomu, že jsem opět přišel o památky, které měla zpět rada a že jsem pár lidem dlužil za jídlo jsem byl zase chudý jak kostelní myš.

Kromě mých záležitostí probíhal ještě v osadě další děj a to zejména Redmenovi pokusy o monarchii, které byly stejně tak marné, jako byly nenápadné. Beznadějný král slíbil podporu monarchie pod podmínkou 15 lidí, kteří do toho půjdou a tak Redmen a jeho kumpáni verbovali v osadě téměř každého. Jejich agitace však byla naprosto nedůvěryhodná, o dělení jídla tam nebylo nic, zato o přesunu moci do rukou Redmena a jeho lidí příliš mnoho. Také si nejsem vědom toho, že by se jim nějakého převratu podařilo dosáhnout. Nejenom toto, ale spousta dalších věcí byla jasnou ukázkou toho, že rada jasně neplnila svou (resp. žádnou) funkci a byla naprosto nefunkční. Zřejmě z toho důvodu zemřel radní Vítek (alias Bejby), který svou smrt naprosto drsně neherně naplánoval a provedl. Poté již hrál jen nepříliš bystrého (rozuměj zcela prostoduchého) vesničana.

Po setmění se všichni sešli u ohně, probíhal neherní pokec a nálada byla taková příjemná, neherně přátelská (taková jaká je cítit po skončení dobré hry). To bylo však narušeno kromě sabotáží Volturu, kteří již přestali normálně hrát a jen si vytvořili postavu, někde něco provedli, nechali se zabít a znovu si vytvořili postavu, také zejména útokem Elfů, kteří ze tmy do záře ohňů zaútočili proto, aby osvobodili starého a mocného elfa Avalac’ha, který během dne upadl do moci vesničanů a raněný byl držen ve špitálu. To se sice nepodařilo, ale noc byla díky tomu velmi divoká.

V sobotu ráno poslední herní den už napětí a atmosféra nabírala pořádné obrátky, ale já jsem přesto vstával pozdě a s pořádným hladem. Neměl jsem žádné jídlo a nedostatek památek a pěkně dlouho jsem nic nejedl.

Strašlivě jsem prosil radního Zira, aby mi prodal nějaké památky, které měla rada a slíbil bych cokoliv, jen abych něco získal. Pořád se odvolával na radu, ale oba jsme dobře věděli, že rada už nebyla ničeho schopná. Plazil jsem se před ním, jako před nikým jiným v té hře. Navíc mě strašně tlačil čas, neboť Elf v lese už čekal. Z toho co jsem sehnal jsme se Žakem jako elfem realizovali poslední předávku, která však byla ze všech nejakčnější a nejnapínavější. Měl jsem na sobě ocelové lano a spoustu krámů a táhl se přes celou louku, takže si mě konečně někdo všiml a šel mě sledovat. Byl to Yzergin a dobře tu předávku vyhrotil. Zatímco jsme mluvili se Žakem o tom, že je to poslední předávka, neboť elfové otevírají portál a odcházejí z tohohle světa, přerušil nás a elf zmizel. Do toho tam ještě otravoval šaman Vilda, jako komár, který celou situaci pozoroval. Tak elf zmizel a jídlo bylo v řiti. Pěkně jsme to tam vyhrotili a do toho přišel radní Zir a další a začali to vyšetřovat. Velmi nepříjemná situace. Zir však přišel kvůli něčemu jinému a to bunkru, který byl otevřen opodál. Pomohl jsem jim s vysvětlením toho, k čemu slouží, které jsem si vycucal z prstu, ale asi bylo pravdivé – byl tam automat na léčení a celé to tam připravil Vilda a zamotalo to hlavu nejenom nám, ale ještě babce Adě, která jako bylinkářka měla identifikovat tekutiny v tom obsažené. Vzniko to totiž kvůli tomu, že ve vesnici vypukl mor, bylo hodně nakažených a lidé doufali, že tohle pomůže mor vyléčit. Což však nakonec nebyla pravda. V probíhající nepřehledné situaci se mi však zjevil Elf a vytoužené jídlo mi předal. Napakoval jsem se neskutečně. Získal jsem láhev vína, chléb, mrkev, okurku a jiné věci a bylo toho tolik, že jsem to pod vestu ani nemohl narvat a těžko jsem to zdůvodňoval, nicméně mi to všechno kupodivu zůstalo.

Takže se mi podařilo poplatit dluhy, najíst se a ještě mi zbylo. Ve vesnici tou dobou probíhal turnaj bojovalo se všeličím a všelijak, viz FOTO. Velmi zajímavým momentem byl duel Redmena s někým, když Redmen nastoupil zcela neozbrojen, a když na něj protivník zaútočil, tak v poslední chvíli vytáhl pistoli a zastřelil ho. To mezi přihlížejícími vzbudilo bouři diskuzí, zda je to platné, co se stalo a strhla se i bitka o tu zbraň. Tu jsem vyhrál já, ale Redmenovi jsem ji vrátil s tím, že ji chci koupit.To už se sice nestalo, ale bylo jasné, že mezi osadníky už jsou technologie (později u mě další sháněli náboje).

Celkově se situace ve vesnici dost vyhrocovala a děj nabíral rychlé obrátky. V mém životě se to projevilo tak, že když jsem seděl za stanem, přišla Noelova parta viz FOTO a začala mě mučit. Docela drsně a na ostro. Rip mě rozbodal nehty, svázali mě a škrtili. Chtěli ze mě vytáhnout co nejvíc informací o bunkrech, elfech a některých památkách. Tady musím říci, že tahle parta byla opravdu velmi schopná, neboť většinu věcí už věděli a výborně se orientovali v tom, co se zrovna děje. Protože Dědek byl už starý a tvrdý chlap, nepoddal jsem se mučení a vsadil na to, že potřebují informace a tak mě nezabijí. Vyplatilo se to, vyobchodoval jsem si svůj život a nebylo to ani moc drahý. Jen bolestivý. Doplnil jsem jejich mozaiku informací o pár detailů.

Vtipné bylo, že i když jsem u mučení řval a lidé z vesnice chodili okolo, nikdo se neodvážil mi pomoci a někteří i se zaujetím dívali, jak to probíhá, třeba Azrik:-)

Ve nahoře mezitím došlo k válečnému konfliktu mezi Beznadějí a Nadějí, neboť Beznaděj ostřelovala naději z vyrobené trebušety a docela se jim dařilo ničit budovy ve vesnici.

Od soboty taky s námi začal hrát Bald. Neměl moc vymyšlenou postavu, prostě jen hrál vesničana. Protože trochu prudil jako já, postupem času jsme se tak nějak sehráli, až vzniklo podezření že je Bald můj syn a my jsme to tak prostě vzali:-)

Blížil se konec hry a situace se vyhrotila. Přijely jednotky GS a mě bylo jasný, že je zle, viz FOTO. Měl jsem však neuvěřitelnou smůlu a stal jsem se nástrojem v rukou někoho jiného. Jakmile jsem uviděl, že jedou vojáci, začal jsme zdrhat, ale chromému mi to moc nešlo. Volal jsem na syna, ať taky zdrhá, když tu ke mně přišel šaman Vilda a ukázal mi mou voodoo panenku. Musel jsem ho poslouchat. Řekl mi, že mám jít zpátky. Po prvotním šoku jsem udělal pár kroků, ale hned byl u mě voják a BANG! Byl jsem mrtvej rovnou a na místě. Nekompromisně. Šaman se proměnil v komára a celé situaci přihlížel. Jednotky GS procházeli systematicky vesnici a koho potkali zabili. Čistá vyhlazovací akce. Mnoho vesničanů padlo na místě, mnozí se pokusili utéci a byli dohnáni v lese a taktéž zabiti.

Já jsem byl ze své smrti dost v šoku, nemohl jsem se vyrovnat s tím, že jsem o své smrti nerozhodl já, ale někdo úpně jiný. Ještě na žádném Křestu moje postava nepřežila:-(

Vilda to viděl a tak pokračoval ve hraní. Jako duše jsem se připojil ke smrtihlavovi Reinmarovi, který s kosou obcházel kraj a Vilda se mnou vedl rozhovor. Má duše neodešla ze světa smířená a on se ptal, co by mohl udělat pro to, aby mé duši pomohl dosáhnout usmíření a odchod. Přál jsem si, aby to přežil můj syn. Vilda slíbil, že to dokáže a odešel.

Po hře jsem se dozvěděl, že Bald sice zemřel, ale Vilda ho našel a složitým rituálem, kdy ovládl vlka, do jehož duše vtělil Baldovu duši a skrz své sebeobětování přivedl balda zpět k životu. Bald byl později jeden z mála lidí, kterému se i podařilo projít portálem, takže to s obrovským štěstím, jako jeden z deseti lidí přežil.

Jak už jsem naznačil, v době kdy zaútočili GS se elfům na jiném místě podařilo otevřít portál a odejít z tohoto světa. Plánovali také otevřít jeden malý portál pro poslední hlídky, které se opozdili. O něm však věděli vesničané a ti, kterým se podařilo uprchnout před vyvražďováním ve vesnici se schovali v okolí daného místa a čekali na jeho otevření. Chvíli o 18 hodině se portál otevřel a nastala panika. Ze všech možných koutů lesa začali vybíhat lidé a hnát se do portálu. Portál však propustil pouze prvních deset a poté se zavřel, viz FOTO.

Se zavřením portálu skončila i hra a my jsme ji odměnili potleskem. Bylo to super, závěr byl opravdu napínavý a kdo vytrval až do konce, tak si hru jistě užil.

Po hře jsme si sedli na louce a Drirr se Sanguinarrem nám vysvětlili pozadí hry. Poté nastala naprosto nevídaná žranice zbylých zásob, neb lidé, kteří nemohli 3 dny pořádně jíst se konečně mohli neomezeně nacpat a tak jsme plácali marmeládu na chleba a přikusovali špekáčky, cpali se čokoládou a užívali si:-) Následoval zcela tradiční pokec u ohně vyprávění zážitků a my s Azrikem jsme si konečně mohli i normálně pohovořit. V noci jsme si pak zahráli tradiční Zorhajnskou hru na Upíry mezi balíky sena a mohli jít spát.

Kdyby se však Jana Jewane nepostarala ještě o jednu šokující událost. Jak už jsme byli unavení a seděli u ohně, Jana usnula a do toho ohně spadla. Způsobila si tak popáleniny a ještě v noci jsme ji museli odvézt do ústí do nemocnice. Na jednu stranu bylo dobře, že Jana zachovala chladnou hlavu a má zdravotnické zkušenosti, dala si popálenou ruku hned do vody a doktoři ji trochu pomohli, na druhou stranu však bylo vidět, že to Janu opravdu ďábelsky bolí a celou noc asi protrpěla v bolestech. Přespávali jsme u nás a ráno jsme se přesunuli zpátky na Hrádek, zdálo se, že už je to lepší, pomohli jsme uklidit a jeli domů.

Tak to je vše, své předsevzetí napsat to stručně jsem opět nesplnil a recenze nabrala nechutných rozměrů. Kdo to měl trpělivost dočíst až sem, tak klobouk dolů a ty moje svědomí, potvoro jedna, dej mi konečně chvíli pokoj