Naše indiánská válka se poprvé konala v roce 1994. Po malých odmlkách trvá dodnes. Válka trvá nepřetržitě celý víkend, noc nemusí být oázou klidu.
Akce byla vždy spíše menšího charakteru, tak pro dvě až tři desítky lidí.
Každý válečný náčelník si shání své vlastní bojovníky a organizuje si příjezd a ostatní věci sám. Takže když se v pátek dorazí na indiánské území, netuší se, kde jsou a budou ostatní skupiny, kolik jich bude a jak silné mají bojovníky.
Mimochodem území je poměrně veliké (několik km čtverečních), vše to je les a není problém zabloudit. Na druhou stranu díky znatelné přirozené hranici se dá zase dobře zpětně zorientovat.
Za víkend se toho dá hodně nachodit. Ale dá se taky proležet celý víkend na jednom místě a jenom číhat na nepřítele. Každopádně jsou dohodnuta místa, kde pravidelně svádíme boje (Hora duchů, bažiny, polorozpadlá a opuštěná fort W.Henry). Pravidla jsou jednoduchá a dá se i improvizovat. Základem boje jsou životy (placka vyříznutá z kusu větve o průměru čtyři až šest cm). Ty jsou zavěšeny na vrchní vrstvě oblečení vlevo na hrudi (ženy také) a v boji muže proti muži je úkolem tento život utrhnout. Ten, komu je život utržen nemůže bojovat do té doby, než si připevní další. V tento čas může být zajat, oloupen o jídlo, svázán v lese a ponechán svému osudu apod.
Může dojít i k natržení oblečení (zejména pokud si někdo život skutečně dobře přišije).
Největším triumfem je objevení nepřátelské vesnice, která je vždy velmi dobře ukryta. Každý kmen má svůj předmět. Pokud ten je ukraden, znamená to velkou potupu. Nehledě na to, že se v objeveném táboře může rabovat jídlo. Avšak vzhledem k terénu a velikosti území, je šance na objevení tábora relativně malá. Může tady hrát roli náhoda nebo přítomnost skutečně dobrého lovce a stopaře.
Údery jsou zakázané a zbraně kromě bambulových šípů nad 5 metrů se nesmějí používat (např. válečné sekery jenom jako doplněk).
Může dojít i na osobní souboje (tedy jenom o snahu utržení života). Pokud však ten který bojovník osobní souboje nevyhledává a je dostatečně rychlý, může si vystačit jen s bambuláky. Možná dokonce vyvázne živý a stihne zavčas uniknout.
Závěrečná bitva se strhne vždy v neděli před polednem u velkých jezer, kam se musí dopravit předměty kmene, ukradené nebo vlastní. Do té doby je ještě čas získat ztracený předmět zpět.
Pokud přijede nový bojovník na válku, tak se připojí k nějakému již existujícímu válečnému spolku, jehož bojovníci ho rychle vtáhnou do dění. Je možnost přijet i s vlastní armádou. Pak je nutné se předem domluvit, než se vrhnou bojovníci do lesa.
Jinými slovy.
Proč se mi nechce jet na indiánskou válku:
Na indiánskou válku bych se rozhodně nehrnul, už ta představa že strávím v
lese tři dny s nějakými agresivními lidmi a bez možnosti v klidu ulehnout a
vegetovat mne děsí. Výčet záporných věcí je opravdu dlouhý a pro
standardního člověka až nepředstavitelný:
1 - území na kterém se hraje je neskutečně velké a samozřejmě hrozí, že už
se nikdy nenajdu se svými přáteli a dokonce ani s nepřáteli.
2 - někteří moji spolubojovníci ve mně rozhodně nebudí důvěru
3 - nepřátelé ve mně vzbuzují hrůzu, jednak svým vzhledem a navíc, střílí po
mě šípy, a když se netrefí, tak mě stejně doběhnou a usmrtí ještě
hroznějším způsobem než šípem.
4 - všichni se mne snaží dostat ze zálohy
5 - tábor je jen nouzový bivak a není to místo oázy klidu a bezpečí, protože ho chce
každý nepřítel najít a navíc ho nemůžu nají ani já sám.
6 - na romantiku u ohýnku můžu klidně zapomenout, protože , co kdyby mě
našli a ……
7 - při představě, že mi nepřítel "sežere" všechno jídlo už první den, je mi
fakt špatně.
8 - taky už se stalo, že celou dobu pršelo
9 - nepřítel číhá vždy a všude a já se v noci rozhodně bojím
10- na nepřítele jsem narazil až poslední den a hned mě zabil a byl konec.
Jdu si pustit Posledního mohykána a dám si v klidu čokoládu.
