Lidem bylo ponecháno zabrané území. Podařilo se jim nalézt a vrátit Tehquar. Veškerou moc si uzurpovali Bourboni, což Cortézové vyřešili vyhlášením nezávislého království, byli však záhy zmasakrováni. Jejich zbytky se stáhly k spřáteleným McNeelůmm kteří později dobyli Mirlanpol. Rozhořely se spory a povstání (Báthoryové apod.). Sasové se projevovali jen málo. Vládnoucí Bourbouni se dostali do sporu s říší Tching, ale ten byl nakonec vyřešen. Byly vybudovány velké stavby. Podařilo se obnovit Univerzitu. Církev se centralizovala a posílila svou moc. Objevil se ale řád Svatého srdce a ozývalo se volání po reformaci.
Horalé výrazně pokročili v budování Stou-Hedge a vyřešili Vlčí prokletí. Byly vybojovány četné boje a zdolány vysoké hory. Ve východním Gothringelu bylo objeveno sídlo obřího ledového draka. Při uctivém jednání není nepřátelský. Další obří drak (modrý) přiletěl od říše Tching a přinesl dva gnómy (pokračoval kamsi na sever). Gnómové procestovali Hvelgerm a domluvili se s nomády.
Nomádi učinili několik velkých objevů v poušti (pyramida atd.), úspěšně se bránili přepadům beduínů a dobře rozvíjeli obchod (z říše Tching byl dovezen i jeden slon). Slavný šejk Sha-Sha nakonec opustil kmen a vydal se hledat bájný Kašmír.
Elfové vyzvedli zbytky Věnce zkázy a vytvořili Věnec smíření. Též byl vytvořen artefakt – břečťanová koruna. Černý les se podařilo vyčistit jen částečně, Lípě lásky i břečťanu se pomoci nedostalo.
Trpaslíci se dobře opevnili a čelili několika výpadům skřetů. Strhli obří viklan a alchymistka Orin z jeho paty vytvořila novou horu Orindur na místě zničeného domova v Pereduru (tím zanikla bažina Sidwel).
Byla objevena záškodnická činnost a únosy krysáků. Na velké výpravě do podzemí pronikla skupina převážně elfů a trpaslíků na území krysáků, mnoho jich pobila a osvobodila četné unesené vězně všech ras (včetně zbytků řádu Svatého srdce).

Prošel jsem poušť, všechny oázy od obzoru k obzoru, od západního po východní od severního po jižní konec. Z každé studny jsem ochutnal však Ásimova studna má vodu nejlepší a nejchutnější. Po napití z ní jsem prozřel a viděl blízké i vzdálené, viditelné i neviditelné. Však práce má mne volala i musel jsem svou pouť ukončit a v těžké práci se železem snil o dalším napití. Činem věhlasným je i naolejování šavle velkému šejkovi Shashovi, Ásim mu buď milostiv.

PUTOVÁNÍ ZHAAJÍCE IBN MAASE do dalekých krajů až za horu Káf
Vyšel jsem z pouště až jsem se dostal do krajů zelených a vodnatých…………… (po krátké modlitbě pokračování vyprávění). ……………dokonce jsem udatně přebrodil velikou řeku až jsem po úzké pěšině po mostě přes rozbouřenou řeku dorazil do hlavního města lidí. I tam jsem družně vykouřil vodní dýmku s místními učenci. V průběhu pokojného kouření nám začala mizet země pod nohami – na nevěřící se snesl hněv boha Ásima. Jen mě nejbližší byli ochráněni. Pouze na místní, hanebně odhalenou ženou, s níž tam jednají jako by byla mužem, spadl celý dům. Jsa zděšen bezbožností v okolí, vystoupal jsem na posvátnou horu Káf a při sestupu jsem podkal zvláštní Ásimoho znamení – pumu, která se mi přivinula k nohám. Jsa oblouzněna a přitahována vonnou vůní tabáku. Bylo tam sice hezky, však zatoužil jsem po písku pouště a pospíchal domů.

O VELIKÉ CESTĚ DO ŘÍŠE TCHING na kterou se vydal sám velký šejk Shasha s vezírem Noahem Achmedem, chalífou Saahem ah Dahním a admirálem pouště al Lumím

Putovali jsme pouští, překračovali pohyblivé písky, skrývali se před vroucím sluncem. I naši velbloudi byli znaveni tou dalekou cestou. Znaveni jsme přišli až do překrásného města Tching, kde se nás ujal obchodník Čchi. Naši muži, zdatní obchodníci od něj získali vše potřebné. Naposledy jsem se pokochala krásou města a vydali jsme se vesele na dlouhou cestu zpět. (zapsáno dle slov Adariel, ženy vezíra, jež bylo dovoleno karavanu doprovázet)

O SETKÁNÍ SE SUPEM kterého přivedl náš šejk Shasha
Kolem nomádské vesnice proletěl sup. Špatně létal a byl zraněný. Krásné, ladné zvíře létající kolem nás. Nedaleko naší vesnice vysílením klesl k zemi. Náš chrabrý šejk se k němu přiblížil a zjistil, že se bojí a vysíleně seká drápy. I povolal mne k sobě, bych supa uspala. Mezitím však sup vysílením omdlel. Adariel mu obvázala všechny rány a pak se činnosti ujal náš šejk Shasha. Ten nabídl supovi dobré maso, díky čemuž k ním získal důvěru. I pohovořila jsem s ním a nabídla mu přátelství nomádů a možnost udělat si hnízdo na stromě. Supovi se naše přátelství a hlavně láska k létajícím tvorům, zalíbila, a přišel si se mnou popovídat poté, co vyletěl na jih. V dáli viděl jakousi pyramidu bez vchodu. Vypadala prý jako zasypaná v písku. Ještě více na jihu viděl cosi jako město. Nevěděl, zda zřícené či existující – viděl ale honosné střechy v dáli. Na jižní straně pouště též prý sídlí druhý sup s nímž měli velký problém a byl by rád, kdybychom jej tohoto supa zbavili – přiměli jej, aby se odstěhoval. Druhého supa jsme však ani nezahlédli.

O VELKÝCH TRZÍCH které se konaly ve druhém období prvního roku
Velký trh je velmi rušné místo. Již k ránu se schází obchodníci a vyvolávají své zboží – bylinky, kamení, dřevo. Jen oděv žen je často odvážný. Též se nabízí levná pracovní síla. Naši mužové po krátké modlitbě k Ásimovi přistoupili k obchodování. Obešli mnoho obchodníků a přinášeli velké skvosty – třeba Aladinovy lampy. O obchody s nářadím nebyl příliš velký zájem, však o dřevo a kamení byl zájem veliký. Byla jsem velmi nervózní, mnoho mužů stále oslovuje nomádské ženy, až je přivádí do rozpaků, ještě že náš šejk vždy dobře zasáhl a od pozornosti cizích mužů nám pomohl. Naši velbloudi byli velmi obdivováni, stejně jako naše šaty. Pojednou obloha ztmavla a v dáli se zvedl veliký vír. Zahájili jsme modlitbu k Ásimovi, aby nás požehnal darem vody. Nejspíše jsme se modlili příliš horoucně – po chvíli nás smetla obrovská masa vody z moře. Tak se prokázalo, že voda ve velkém množství je jedovatá. V blízkosti se vyskytovala lékařka Soledad Garcia Cortéz, která všem pomohla a naše zranění ošetřila. Naše ženy se málem utopily, mne zachránil vítr, který mne odnesl od zlé vody a pouze jsem se trošku zranila při přistání na zemi. Možná nás Ásim potrestal, ovšem za co? Měli bychom to zvážit. Všichni jsme byli unaveni a nezbylo, než se odebrat domů do pouště a tam se doléčit, v poušti jistě žádné jiné vlny, než vlny písečných dun nebudou.

Pozn. přepisovatele: Na tomto místě je, myslím, vhodné připomenout pasáž o Vodě z denníku věhlasného kováře a badatele Nasira Arx Jasina. “Voda: Našim mužům se podařilo objevit zajímavý přírodní princip: 1. Voda v malém množství je léčivá, dokáže žíznivého, palčivým sluncem vyprahlého k životu navrátit. 2. Velké množství vody (takzvané kritické množství vody) je škodlivé, protože nám i našim hodným ženám dokáže ošklivě šat poničit i kdejaký předmět odcizit. 3. Voda v množství obrovském (takzvané nadkritické množství) je jedovatá. Čemuž pouze člun či loď dokáže zabránit. Ásim je mocný a moudrý a proto vodu na poušti pouze v léčivém množství a kvalitě zanechal.”

O TROLOVI V TRPASLIČÍM MĚSTĚ dle vyprávění Zhaajice ibn Maase
Seděl jsem tak v trpasličí sluji a kouřil s přáteli trpaslíky. I v tu chvíli se zničehonic zatáhlo nebe, kolem se přehnala vodní smršť, až jsme byli dočista mokří i ze vší té vody se zjevil vodní elementál, jež nám vypověděl, že dolní trpasličí pivovar je plundrován hrozným trolem. I sebrali se všichni trpaslíci kolem – v čele se strážcem tradic i jali se vymýtit trola. Samozřejmě jsem pospíchal s nimi bych mohl podat zprávu. Boj byl velmi lítý, byly vystřeleny všechny náboje z trpasličích zbraní – tarasnic, tak jim říkali. Situace začínala být velmi zlá, neboť i trpaslík – strážce tradic byl vysílen a zraněn, leč trol stále vypadal, že mu rány nevadí. Však chrabrý trpaslík po vystřílení všech nábojů z tarasnice odhodil svoji zbraň, vytáhl dýku a bodl trola do zad. Trol se ohlédl po tom, kdo jej zasáhl a tak se mohl trpaslík – strážce tradic zvednout a trola rozsekat sekyrou. Po boji mi bylo umožněno vzít si mrtvolu trola a pak jej využít pro vědecké bádání – uspořádal jsem veřejnou pitvu a přednášku na Universitě.

O VELKÉM VÍTĚZSTVÍ NA CESTĚ DO ŘÍŠE TCHING
Přesila beduínů obklíčila naši karavanu se slovy:”Dejte nám vše, co máte a my vás necháme jít.” I obrátil se chalífa s vezírem na chrabrého šejka:”Co budeme dělat?” I šejk odvětil:”Pobijeme je.” V chrabrém boji nomádi bojovali i vybojovali vítězný boj, při němž takřka nezraněni pobili všechny beduíny. Sám šejk si vybral nejdivočejšího beduína, porazil ho a sám vyšel nezraněn. Beduíni byli špinaví a smradlaví, Ásim opět stál při mužích nomádů a pomohl jim chrabře zvítězit v náročném boji. Násir Arx Jásir k boji dodává:”Bylo to zcela nečekané, napadli nás daleko v poušti, kde nepotkáte ani živáčka. U Beduínů bojují dokonce i ženy! Sice předpisově zahalené, však stále po boku mužů. Po lítém boji hned jak ztratila své spolubojovníky, nevzdala se beduínská žena a stále útočila. Prosil jsem Ásima, ať se vzdá. Ona nakonec odhodila své zkrvavené zbraně a za pomoci Admirála pouště zvolila raději útěk – v rukou nám zbyly pouze její zbraně a šaty.” Je jisté, že našim mužům pomohla k vítězství nejen jejich chrabrost, ale i zbožnost. Před cestou vykonali pouť na horu Káf. Ásim k nim byl milostiv a pobil jejich nepřátele. Al Lummí, admirál všech pouští přidal své osobní vyprávění běhu událostí:”Šli jsme s karavanou i pojednou jsem za dunou zahlédl podivný černý stín. Varoval jsem karavanu a rozestavěli jsme se do obranného postavená.” “Beduíni hrozně halekali”, dodává Sallah al Dahní. “Beduíni vznesli směšný požadavek:”Když nám vydáte všechny své věci, necháme vás žít.” Abychom jim umožnili čestně odejít, nabídli jsme jim nemravnou ženu*, kterou jsem vedli na trh. Drze odmítli a začala řež. Po chvíli boje začali první beduíni padat a pak už to šlo ráz na ráz.” (Komentář trpasličího mistra zní:”Pád na pád.”) “Poslední beduínku jsme se pokusili zajmout.” Sallah al Dahmí říká, že on sám se vrhl na hříšné beduíny, by to zlo smetl z povrchu zemského. Al Lummí pokračuje:”Nejprve jsem jí odebrali zbraně – po chvíli přemlouvání s tesákem na krku je vydala dobrovolně. Pak se nám ale vysmekla – slizká to beduínka – chytili jsme ji za šaty, ona je však odhodila a dál, ó Ásime, utíkala nahá!!! Je vidět, jak jsou Beduínky nemravné. Posbírali jsme zbraně a další beduínský majetek a pokračovali v cestě za svým cílem.” Skutečnost dle chalífy Salláha al Dahmího vypadala zcela jinak:”Když se na nás z podlé léčky a v těžké přesile vrhli beduíni, celá karavana ztuhla v němém údivu. Beduíni vykřikovali své nemorální požadavky na vydání zbraní, zboží a oděvu! Chtěl jsem sám zaútočit na tu chátru, avšak nechtěl jsem porušit kompaktnost karavany. Obrátil jsem se proto na šejka, který hrdě prohlásil, že se nikdy nevzdá. To jsem bral jako rozkaz k útoku a nasadil jsem ostruhy své velbloudici. Jako pouštní vítr jsem vletěl mezi skupinu nepřátel a rozdával rány vlevo a vpravo. Nepřátelé se pokusili ještě o obchvat a podle zezadu napadli admirála všech pouští Al Lummího. Spatřivši toto, obrátil jsem svou velbloudici směrem tímto a odvážným bočním útokem jsem zachránil admirálovi Al Lummímu život**. Poté se postavil v jeho bok a hrdinně jsme odrazili poslední zoufalý útok beduínů, kteří se po těžkých ztrátách dali na zběsilý úprk. O další dění jsem se příliš nezajímal, neboť jsem musel ošetřit sebe a svou těžce zraněnou velbloudici a vyleštit své kopí do bezchybného lesku.”

*Dozvědět se více o této nemravné ženě je možno z deníků Nasira Arx Jasina – kapitola Panika.
**minimálně jeden

SLAVNÁ BITVA V TRPASLIČÍ ŘÍŠI kterou svedl chalífa Saláh al Dahmí proti skřetím vojům
Mocná skřetí vojska v šíleném jekotu dorážela na trpasličí město. S beranidlem se pokoušeli vyrazit dveře. Stateční trpaslíci se chrabře bránili proti všem útočníkům, leč přesila byla příliš veliká. I v tu chvíli zasáhl náš chrabrý bojovník, chalífa Saláh al Dahmmí a celé vojsko hbitě pobil. Polomrtví trpaslíci s úctou vzhlíželi k našemu chalífovi, jež tímto opět upevnil dobré vztahy s tímto hrdinným národem.

Pozn. přepisovatelky: Některé, možná pouze pomlouvačné, prameny uvádí, že chalífa na skřety zaútočil až poté, když odmítli koupit jeho zboží – velmi kvalitní, drahokamy zdobené zbraně. Je možné, že zbraně dokonce haněli a tak jim chalífa chtěl v praxi ukázat jejich kvalitu. S politických důvodů bylo vhodné tuto skutečnost ututlat.

TĚŽKÉ PROBLÉMY V TCHINGU které nastaly při návratu z třetí obchodní cesty
Do říše Tching se tentokráte vypravila opravdu obří karavana včetně doprovodu z řad trpaslíků. Cesta tam proběhla bez problémů a obchodování bylo dlouhé a množství zobchodovaného zboží obrovské. Cestou zpět byli velbloudi neklidní, frkali a stále se ohlíželi. Vůdce karavany, sám admirál pouště Al Lummí, hledal vhodný úkryt, však stále nenacházel to pravé uskupení písečných dun, jež by nás před přicházející pouštní bouří ochránilo. V poslední chvíli, když už byl vzdušný vír plný písku nedaleko a šance na nalezení úkrytu nulová, zalehli jsme pod své pokrývky a přidržovali velbloudy, jež zachvátila panika. Bouře byla dlouhá a krutá. Po jejím odeznění se každý snažil vyhrabat své zboží a velbloudy. Však množství vznešených zvířat – těch okouzlujících korábů pouště – bylo navždy ztraceno. Naštěstí jich třetina zůstala zachována a stačila k pokojnému návratu všech členů karavany až domů.

O VELKÉ VÝPRAVĚ K PYRAMIDĚ při níž byla odhalena velká stavba předků
Nomádští muži v doprovodu několika žen a mužů jiných ras vyrazili na dalekou výpravu do pouště až k pyramidě. Jelikož jsme nevěděli, co nás čeká, vzali jsme si na pomoc i jednoho kostlivce. Pyramida se vznešeně tyčila k nebi, však její vchod byl zavát pouštním pískem. Muži chrabře kopali a kopali a kopali až se postupně začala odhalovat další a další a další patra pyramidy. Když už byli všichni znaveni z dlouhého mnohahodinového kopání, ó, jaký zázrak, odhalil se vchod do pyramidy. Však jak smutné – dveře byly pevně zavřeny. I vydal se Násir Arx Jásin zpět pro pomoc trpaslíků, aby přinesli beranidlo a dveře vyrazili. Mocný muž z říše Tching nabízel, že se za dveře přesune pomocí magie, avšak raději jsme čekali na beranidlo. Když nám čekání přišlo příliš dlouhé, mocný a odvážný muž z říše Tching se teleportoval dovnitř pyramidy a tam zjistil, že dveře lze snadno otevřít. Tento muž – Elder je jméno jeho – nás uvítal v obrovském sále. Však velké nebezpečí bylo cítit v této obří stavbě. Zůstala jsme proto raději venku a další události si nechala vyprávět. Jedna odvážná nomádka* však dovnitř vešla a vše prozkoumala. V dalším sále se našly nádherně zdobené truhly – s nabalzamovanými vnitřnostmi – fuj, vzali jsme je sebou, určitě se nalezne někdo, kdo nám za ně dobře zaplatí. Však ani nemrtvý muž v čele nezvládal všechny nástrahy podzemního bludiště a tak byla naplánována druhá výprava do těchto krajů, na níž se již dobře připravíme.

*je zvláštní, že si kronikářka nevzpomněla, že onou statečnou nomádkou, která v pyramidě objevila několik tajných dveří, byla první šejkova žena Frmfule. Zvláště, když kronikářkou byla druhá šejkova žena Jixipen.

O NEČISTÝCH BOURBONECH aneb statečný nomád zachraňuje nečisté Bourbony
Když se Zhaajic ibn Maas účastnil rady univerzity, kde předsedal epidemiologickému oddělení, dozvěděl se od svých podřízených poradců o velké epidemii. Potě co byl požádán o pomoc, zeptal se na příznaky a správně pojal podezření a diagnostikoval úplavici. Nemravné ženštiny se při jeho postupu k městu přiblížily k neznámému muži a od něj se nakazily. Mezi těmito ženami byla vedle univerzitních asistentek dokonce i jeho vlastní žena Adariel – je vidět, že potřebuje pevnou ruku. Zhaajic neváhal a ihned vytáhl své nádobíčko a pustil se do léčby – vykuřování, pouštění žilou, klid na lůžku,…. Poté, co se všichni vyléčili, byla část léčitelek odvolána a zbytek pokračoval do vesnice Monteig, kde našli množství úpícího obyvatelstva. Usedl mezi ně se svou vodní dýmkou a Ásimovou milostí, sám osamocen v pustém lese vnímal kouř a zmírňoval trýzeň nemocných nešťastníků. Zde očekával svou ženu Adariel, která odešla k Bourbonům pro psa – slíbenou odměnu za jeho služby. Tam byla ovšem potupně znásilněna. Ásim, Zhaajicovou rukou, je za to později potrestal. U Bourbonů Zhaajic ibn Maas neviděl žádnou hospodyni ni počestnou manželku, které by se o své muže staraly stejně dobře jako ženy nomádské. Je to proto, že Bourbonští muži jsou chlípní, sobečtí, smradlaví, nekoupou se a nemodlí se ke správným bohům a hodně pijí alkohol a alkohol zatemňuje mozek. Není tedy divu, že u nich takováto epidemie vznikla. Nezbývalo než litovat celý Bourbonský kmen neboť nezmění-li své návyky, je pravděpodobné, že se takováto epidemie bude opakovat.

ŽENSKÁ POUŤ NA HORU KÁF při níž byla ukázána hanebnost Bourbonů
Jelikož se pod horou Káf konaly trhy, jichž jsme se zúčastnily, zatoužily jsme – já Jixipen, Imeolla a Frmfule - velice po pouti na tuto význačnou horu. Naši mužové nám to, snad rádi, umožnili. Po dlouhém a náročném výstupu, kdy jsme stále více cítily vítr povívající nám ve vlasech, jsme v nábožném vytržení vystoupali až na vrchol hory Káf. Tam jsme si zopakovaly Ásimovy zákony a zapálily posvátný oheň. Po zbožném meditování jsme se pustily do sestupu z hory. I co! Viděli jsme nomádskou ženu Adariel – zcela nezahalenou a s rozpuštěnými vlasy. Prý se zamilovala do jednoho Bourbona. Zjistily jsme, že jím byla prachsprostě oblouzněna a zbavily ji tohoto nečistého zamilování. Z jejího vyprávění víme, že onen floutek Daysir s Mlékem na Bradě z ní strhal šat a nebýt jiného Bourbona byla by nucena chodit tak jak ji Ásim stvořil. Naštěstí jí byly dány jiné šaty (mužské!) – a příšerně odhalující. Ještě že jsme ji potkali. Po prozření hodila chlípnému Bourbonovi k nohám všechny Bourbonské dary (ehmm…. včetně šatů). My jí urychleně sehnaly šaty hodné nomádky. Floutkovu květinu jsme pak vyměnily s jedním hezkým a svalnatým mladým horalem za dřevo. Nadšené tímto naším ojedinělým, ale jistě velmi zdařilým obchodem jsme se vypravily k domovu. Naši manželé nás jistě pochválí.

JAK NOMÁDI MÁLEM VYHLÁSILI VÁLKU aneb legenda o rumpálu
Vzhledem k předchozím událostem bylo jasné, že je tuto potupu nutno nějak řešit. Chalífa poté, co se dozvěděl, co vše Bourboni udělali nebohé Adariel, zrudl jako slunce vycházející nad pouští. Poté, co jej po deseti minutách přešel největší vztek, se jeho zloba ve jménu Ásimově obrátila proti původci všeho toho zla. Rozezlen na nejvyšší míru, vtrhl k tomuto špinavému Bourbonovi se slovy:”Svatá válka!!” na rtech a vyhrožoval, i přes naši mírumilovnost, násilným řešením. Sliboval vyslání nomádských expedičních sborů v čele s šejkem Sha-Shou, který by Bourbonské město, toto semeniště hříchů, srovnal se zemí ve jménu Ásimově. Chalífa Salah al Dahní vypadal natolik přesvědčivě, že špinavý bourbon zvýšenou rychlostí utíkal ke svému městu, aby mezi touto nevěřící cháskou rozšířil tuto hrůznou novinu. Po poradě s kmenovou radou chalífa rozhodl, že násilné řešení není v Ásimově zájmu a řešení této situace odložil. Asi po půl hodině se vydal na jednu ze svých obchodních cest, která jej z Ásimovy milosti přivedla před bránu Bourbonského města. Chalífa na své velbloudici, drže pevně své kopí, vjel na most a se sveřepým výrazem šel vstříc čekajícímu davu špinavých Bourbonů. Poté, co přijel blíž, zjistil, že se v jejich očích zračí hrůza a děs a vystrašeně si něco šeptají se svým králem. V zápětí byl opatrně vznesen tichý dotaz:”Čeho si, statečný synu pouště, žádáš?” Načež chalífa s kamenným výrazem ve tváři odvětil:”Přijel jsem si pro ten rumpál.” Údiv v jejich očích se znásobil. V zápětí po mostě přidusal nomádský přítel trpaslík Stevoll Godfrua Ericsson v plné zbroji, s obouruční sekyrou v ruce a s bojovně naježenými vousy. Hrůza v očích Bourbonů se opět znásobila a očekávali, co se bude dít. Po chvíli ticha se ozval trpaslíkův bojem zocelený chraplavý hlas:”Já su tady taky pro ten rumpál, jo?” Bourboni kapitulovali předáním rumpálu. A zde navazují Legendy o slavné cestě na sever.

LEGENDY O SLAVNÉ CESTĚ NA SEVER aneb putování s rumpálem na konec světa
Vyrazili jsme s rumpálem z královského města lidí směrem k zasněženým horám. Cestou jsme dorazili k vysoké hoře, která obsahovala velmi hlubokou jámu. Nezalekli jsme se a za použití rumpálu jsme se spustili až na její dno, kde jsme našli již zetlelá těla statných horalů a velmi zajímavý červený mech.Tato kořist nás nějak moc neuspokojila, ač jsme na dně jámy našli zvláštní magické artefakty. Proto jsme spěchali dále na sever. Dodali jsme si odvahy a dokonce překročili hranice Černého lesa. Pokračovali jsme kolem divokých peřejí, utkali jsme se s divokou zvěří a v samotném srdci Temného hvozdu jsme narazili na podivnou skupinku elfů, kteří vykonávali extrémně divný rituál u plačících stromů. V tichosti jsme prošli kolem nich a pokračovali ve své cestě, až jsme v hlubinách lesa narazili na rozvaliny trpasličího města. Cestou jsme objevili několik význačných nalezišť drahých kovů. Zříceniny trpasličího města ukrývaly nemálo artefaktů a rumpál nám opět zachránil život. Při návratu jsme ještě objevili hrobku trpasličího krále, kterou jsme v úctě k předkům ponechali v klidu a obtíženi bohatstvím došli domů, do bezpečí pouště.

SHA-SHA A SUPI hrdinné vystrnadění nepřátelského supa
Bylo na čase splnit slib daný příteli supovi a nějak odlákat supa, jež jej zranil. Hnízdo nepřátelského supa bylo ve veliké výšce i nezbylo než k němu doletět. I šejk Sha-sha v doprovodu našeho supího přítele vyletěl až k hnízdu, když v tom přiletěl hned párek supů. Šejka to nezastrašilo a za velikých vlastních obětí zajistil, že supi již nikdy nepřiletí – ze jejich hnízda opatrně vyjmul tři malá supátka a těmito krásnými zvířaty obdaroval své okouzlující ženy. Péče o supy byla srovnatelná s péčí o sokoly a k radosti žen bylo možno je ochočit a vychovat jako jiné dravé ptáky.

DRUHÁ VÝPRAVA K PYRAMIDĚ aneb démoni, mumie, pasti a požáry
Jsa vybaveni vším potřebným nomádi slavně vyrazili k pyramidě. Výpravě velel, jak jinak, šejk Sha-sha a průvod uzavíral Elder, vyslanec říše Tching. Po namáhavé cestě pouští jsme dorazili k pyramidě, abychom pokračovali v jejím průzkumu. Do pyramidy jsme vešli nám již známou tajnou chodbou a pokračovali jsme až k prvním pastem. Po malé chvilce přemýšlení, ctihodného nomáda Alí Mohameda napadlo, překonat tuto past položením dřevěných desek. Po jejím překonání jsme, žel Ásimovi, narazili na další past magické povahy, která množství průzkumníků ožehla svým ohněm. Toto nás však nezastavilo a pokračovali jsme v průzkumu. Vstoupili jsme do kruhové místnosti, kde se po zdolání uzamčených dveří stala strašlivá věc. Snad jsme se málo modlili k Ásimovi, snad s námi bylo příliš mnoho nevěřících, z hlubin pyramidy vyšel obrovský démon. Elder neohroženě stál v kruhu a Alí Mohamed se pokusil spolu s dalším kouzelníkem démona napadnout. Bohužel zjistili, že démon je nad síly jejich magie a neohroženě ustupovali. Elder se obklopil zářícím kruhem, přes který démon zjevně nemohl proniknout. Obrátil se na dva zbývající kouzelníky. Alí Mohamed se snažil krýt ústup dýmem, leč démon se v něm skvěle orientoval a Alího zranil. Druhý kouzelník už mezitím stihl ustoupit do boční chodby a těžce zraněnému Alímu se podařilo jej následovat a opustit pyramidu. Mezitím jiná skupina chrabrých bojovníků zkoumala druhou chodbu, kde přední hlídka v podobě kostlivce objevila šipkovou past a při další cestě žalostně skonala. Tuto past se jim podařilo vystřílet a tak se snadno dostali až do knihovny. Elder se mezitím teleportoval až do místnosti hrobky a přišel nám podat úplný popis místnosti včetně ukázky předmětu, jež v ní našel. Všichni propadali malomyslnosti však několik chrabrých mužů pyramida stále lákala a vrátili se zpět do jejich útrob. Neuspěli a pořádkumilovný démon několik z nich v kómatu doslova vykopl ze svých síní. Vše získalo obrat v okamžiku příchodu nezdolného Sha-shi. Ženy trnuly v obavách o svého muže. Avšak on se nenechal zastrašit a s mírnou podporou jednoho mága démona rozsekal a jako trofej si vzal jeho hlavu a srdce. Zlámal při tom několik šavlí, avšak skvělý kovář Násir Arx Jásin dokázal rychle zbraně opravovat a tak Sha-shovu hrdinství nic nestálo v cestě. Mysleli jsme si, že odnosu bohatství našich předků již nic nestojí v cestě. Však při třetí cestě do hlavního sálu se odkrylo víko sarkofágu a dávno mrtvý se zdvihl z místa svého věčného odpočinku – z nitra vyšla mumie. Tak – a mumie má po odpočinku, však my ji rychle uvedeme do odpočinku věčného. Oba mágové, kteří byli mezitím vyléčeni, se vrátili do pyramidy. Mágové vrhali své kouzla zleva, zprava a snažili se mumii zničit. Však její první útok byl nečekaný – vše, co se jí dotklo, jako by zestárlo o tisíce let – meče zrezivěly, hole trouchnivěly. Nezbývalo než pyramidu opět opustit, avšak zůstal tam jeden zraněný, pro něhož jsme se vypravili. Mumii jsme zahrnuli sprškou kouzel a všechny vynesli ven před pyramidu, kde již dlouho léčila všechny zraněné nomádská lékařka a Zhaajicova žena Adariel. Bylo zřejmé, že mumii prozatím k věčnému odpočinku nepošleme i soustředili jsme se na primární cíl – vynesení našich pokladů. Bylo nutno odlákat pozornost mumie. Sha-sha se svou novou zbraní se toho úkolu rád zhostil a Elder tak v klidu vše přinesl. Ještě je nutno dodat pár hrdinných činů při vyklízení knihovny, která samovolně vzplanula, a proto byla evakuována – s nasazením životů mužů i kostlivců bylo vyneseno množství svitků vypovídajících o magii i historii Hvelgermu. Co napsat závěrem? Mumie stále neodpočívá v pokoji, proto již plánujeme další výpravu. Díky hrdinství všech jsme na závěr sehnali velkého umělce a všechny nomády i ostatní chrabré bojovníky zvěčnili.

TŘETÍ VÝPRAVA K PYRAMIDĚ – BAGRÁD
Po doplnění nezbytných zásob v Esfathanu jsme vyrazili na třetí výpravu k pyramidě. Po několika bouřích se však písečné duny změnily k nepoznání a my začali bloudit v písku. Pojednou jsem z výšky svým ostřížím zrakem v dáli zahlédli jakési rozvaliny. Rozdělili jsme skupinu a expediční jednotka v čele s vezírem Noad Achmedem a chalífou Salehem al Dahním se jala prozkoumat trosky města z legend – Bagrádu. Pojednou jsem v písku zahlédli cosi zvláštního, lesklého. Opatrně jsme chalífovím kopím odhrnuli zrnka písku a zahlédli lampu. Jemně jsme ji vytáhli z písku a pečlivě prověřili, co je zač. Jak jsme ji otírali a leštili, pojednou z ní vyšel džin. Muž, jež se zpronevěřil Ásimovi, a proto byl uvězněn do lampy. Srdce nomádů je dobré i rozhodli se džinovi pomoci od jeho prokletí a vzali jej s sebou.

ORGOJ-CHORCHLOJ
Po návratu z expedice jsme v klidu seděli ve svém táboře a tu se přihnal veliký a nevídaný Orgoj-chorchloj. Napadl naše ležení, které bylo v tu chvíli plné žen. Ty se postavily po bok malé hrstky mužů a hrdinně útočily na Orgoje, který všechny útočníky paralyzoval omračujícími výboji. Využili jsme i bojové síly supů. Po dlouhém a nebezpečném boji byl Orgoj definitivně mrtvý a my jsme potě naložili cennou magickou surovinu do sudů k dalšímu použití. Ještě jsme se pokusili nalézt jeho hnízdo, však jeho stopa se ztratila v písku.

TORNÁDO aneb dvojí stěhování Esfahanu
Na poušti je možno potkati mnoho přírodních úkazů – v jednu chvíli jsme nedaleko našeho ležení zahlédli tornádo. Hrdinný šejk Sha-sha ihned zorganizoval domorodé obyvatelstvo a přesunuli jsme se k nejbližší oáze. Však tornádo mířilo naším směrem. Napojili jsme v rychlosti naše velbloudy a pokračovali v další cestě ze stěhováním. Při druhém přesunu jsme se již od směru větru odklonili a tak jsem mohli opět v klidu vybalit své věci a pokračovat v práci.

MITHRILOVÁ ZBROJ slavná pouť na horu Káf
Náš šejk Sha-sha je mocným princem pouště, jeho ženy jsou perlami pouště. Však aby nikdo nepochyboval, jak mocným mužem šejk je, rozhodl se o reprezentativní pouť na horu Káf. Oblékl si svou skvostnou destičkovou mithrilovou zbroj, dar od našeho chalífy Salah al Dahního. Vyjeli jsme z pouště se vznešeným šejkem Sha-shou v čele a zamířili spanilou jízdou na tržiště. Všichni vzdávali hold Sha-shovi při společné nomádské modlitbě. Sha-sha toužil navštívit rovněž své bourbonské obchodní přátele a tak se průvod zastavil ještě u nich. Na závěr spanilé jízdy Sha-sha v čele průvodu vystoupal až na posvátnou horu Káf. Tam vzdal hold Ásimovi v dlouhé modlitbě, při níž obětoval svou mithrilovou zbroj. Ásim oběť vděčně přijal, však trpaslíci, kteří nám snad závidí Ásimovu milost, s námi chtěli přestat obchodovat. Považovali mithril za příliš vzácný na oběť bohu. Však nakonec pochopili, že Ásim je nám ještě bližší než jim zlato a zůstali jsme přáteli.

HRDINNÁ CESTA DO TCHINGU Přepadení a slavné putování Násira Arx Jásira
Pan Elder, vyslanec říše Tching, se chtěl dostat domů. I byla vypravena doprovodná karavana složená z pana Eldera, pana Násira Arx Jásira a jedné nomádské ženy, která ještě v Tchingu nebyla, čili mé maličkosti. Putovali jsme pískem, mužové obezřetně vpředu, já v družném hovoru se svým velbloudem vzadu. I pojednou se z písku vynořil podivný zahalený muž, jež oslovil naše muže. Tu jsem uviděla další zahalené muže v černém, jež se plížili ze všech stran. Chtěla jsem upozornit naše chrabré bojovníky, však zahalenci si všimli mne a zbaběle zaútočili. Ihned jsme se svým velbloudem vzlétli do vzduchu a shlíželi na urputný a nevyrovnaný boj osmi proti dvěma, jež začal zuřit pod námi. Násir Arx Jásin mi řekl, že mohu-li, mám se zachránit. I odletěla jsem do Esfahamu, abych ostatním řekla, co se stalo. Sotva jsem šejkovi Sha-shovi oznámila, co se přihodilo, naskočil na svého závodního velblouda a úprkem se hnal k místu přepadu. Dovolil mi jej provázet, však zmizel mi jako vítr mezi dunami a já jej provázela spíše po jeho stopách. Došla jsem až k branám Tchingu, však šejk nikde. Při návratu se mi podařilo nalézt šejka a již jsme mu stačili pouze letem. Po návratu jsem zjistila, že náš přítel sup celý boj viděl též a viděl i to, že Násir Arx Jásin přežil. I vyletěli jsme bok po boku do pouště Násira nalézt. Prohlédli jsme poušť od severu k jihu, od východu k západu, avšak Násir Arx Jásir nebyl k nalezení. Doletěli jsme až k Tchingu a nezbylo nám než doufat, že Násir dokáže dojít domů sám. Vyslance říše Tching, pana Eldera jsme nalezli v mdlobách u pyramidy. Pomohli jsme mu se zotavit a dopravili ho bezpečně do Esfahamu. Z vyprávění Násira: Násir Arx Jásin se probral po bitvě uprostřed pouště. Sám, beze zbraně, omámen ranami, cestoval bez zásob a vody, dávaje svůj osud do rukou Ásimových. Putoval mnoho dní a nocí neznaje ani směr ani vzdálenost svého putování. Dorazil až k neznámé vesnici, kde bodrá žena, pravděpodobně krotitelka hadů a vědma, mu ošetřila rány a dala mu čas na jeho zotavení. Ptal se ji na cestu do Esfahanu. Tato žena vůbec netušila, kde toto město leží. I žena jej poslala do vzdálenějšího města – Damašku. Ovšem ukázalo se, že cesta, jež mu byla ukázána, nevede ke kýženému cíli. Po cestě došel až k velikému rozcestí s velikým kamenem. Po krátké modlitbě k Ásimovi zahnul doprava. Ještě dlouho takto statečný Násir Arx Jásin bloudil sem a tam, sešel se dokonce s vládkyní Damašku, vybojoval boj s žízní, hladem i horkem na poušti, a když už nikdo z nás ani nedoufal, že bychom jej ještě kdy mohli spatřit, vrátil se vítězně zpět do Esfahamu. Ásim za to buď pochválen.

OBŘÍ VÝPRAVA DO TCHINGU aneb pohyblivé písky
Při zpáteční cestě karavany z říše Tching, naložené velkým nákladem barev, koření, hedvábí a s velkým válečným slonem pro trpaslici Gertenaliku, nás zastihla velmi zvláštní a silná písečná bouře. Spousta velbloudů byla ztracena a několik členů karavany se ocitlo uvnitř pohyblivých písků. Naštěstí se stačili vysoukat dříve, než bídně zahynuli v objetí písku. Karavana byla postavena před obtížné rozhodnutí. Co nechat na místě zapadat pouštním pískem, neboť přeživších velbloudů bylo málo na odvoz všech osob, věcí a zvláště slona až do Esfahamu. Statečný chalífa Salah al Dahní učinil velmi těžké rozhodnutí a z vlastních zásob zanechal na místě velmi mnoho drahoceného zboží. Potom sám v čele provedl zbytek zbídačené karavany přes pohyblivé písky. A to vše jen proto, abychom dodrželi slovo a dodali trpaslíkům slíbeného válečného slona. Ale nebylo by to možné bez spolupráce celého kmene, zvláště vezíra Noad Achmeda. Bez pomoci jeho a jeho velbloudů, jež vezli vodu a píci pro celou karavanu.

ČETNÁ PŘEPADENÍ VESNICE aneb množství beduínských přepadů a návštěvníků
Sotva jsme se rozloučili s další karavanou do říše Tching a popřáli jí šťastný návrat, jen jsme uchopili do rukou nástroje, zahlédli jsme nedaleko vesnice povědomě černé turbany – ano, Esfaham byl zrádně přepaden skupinou bojovných beduínů. A to vše se stalo zrovna v době, kdy ve vesnici zbyl jen šejk Sha-sha, mág Alí Mohamed a druhá šejkova žena Jixipen. Štěstí pro všechny, že jednou z osob ve vesnici byl právě šejk. Ten neohroženě kryl Alí Mohameda vrhajícího po útočnících jeden blesk za druhým až do úplného vyčerpání. Však veliké štěstí se usmálo na nomády – když už i šejk pomalu umdléval pod neustálým náporem beduínských zbraní, objevil se v dáli Zhaajic ibn Maas, který, když viděl beduínské hordy ženoucí se na Esfaham, pozval nejchrabřejší z trpaslíků, by přepadli ty stvůry. Na křídlech větru přeletěli ti udatní mužové poušť, dostihli beduíny prchající s kořistí a ukončili jejich loupeživý život. Však přátele těchto loupežníků vypadali, že se chtějí pomstít a za chvíli se již zase poušť barvila černotou. Šejk Sha-sha protentokráte nechtěl riskovat nomádské bohatství a vše cenné odnesl z vesnice, obyvatelé se skryli ve hlídaných stanech (synové a dcery pouště mají ve svých stanech různá zvířata chránící jejich majetek – nejen psy, ale i kobry a škorpiony). Útočníci odnesli jen pár bezcenných krámů a odvedli několik velbloudů, které máme ve zvyku obětovávat – Ásim dal, Ásim vzal.

SOCHA SHA-SHI v nadživotní velikosti, s chalífou Salahem al Dahním po boku
Pojednou se nad pouští objevily oči Ásimovi – obří modrý drak, nádherné skvostné zvíře. Šejk Sha-sha neohroženě vzlétl, by stvoření následoval. Šejk doprovázel draka nesoucího dva gnómy až na louku za horami. Kde po přistání draka, přistál i šejk. Milé tvory pohostil vlastnoručně upečeným chlebem a vodou z Ásimovy studny. Gnómy pak přivedl k nám na poušť, by viděli, jak je zde krásně. Gnómové nám dali množství cenných rad stran našich řemesel. Šejk Sha-sha chtěl krásnou sochu znázorňujícího jeho spolu s chalífou. I moudrý chalífa začal těžit a schraňovat měď na postavení sochy. Schraňování bylo dlouhé a náročné a po mnohadenní práci jsme mohli přizvat gnómy by navrhli onu nádhernou, přenádhernou sochu našeho mocného šejka Sha-shi, s chalífou Salahem al Dahním po boku.

K PYRAMIDĚ S BOURBONEM výlet k pyramidě a do Bagrádu
Bourbonský biskup Crowax zatoužil zahlédnout chloubu pouště, pyramidu, našich věhlasných předků. Sha-sha s hrdostí biskupa zavedl do pouště a ukázal mu pyramidu. Po opětovném odkopání písku – od minulé výpravy pyramidu částečně zavál písek, mohli proniknout dovnitř a biskupovi bylo umožněno seznámení se s vnitřkem pyramidy včetně všech nádherných pastí, bodáčků vystrkujících se ze země, plamenů, propadel a jiných důmyslných mechanismů. Ukázalo se, že biskup může konverzovat s mumií – prastarým králem. Biskup si vzal několik suvenýrů, prohlédl si místní knihovnu a vyšel i se šejkem ven, kde zatím odpočíval zbytek výpravy znaven po náročném kopání. Biskupovi se výprava velice líbila a chtěl pokračovat dále v poznávání pouště. I vydali jsme se na obhlídku Bagrádu. Vykopali jsme část města a prohledali jeho kobky a vyzvedli všechny svitky z této části. Chtěli jsme ještě vyhledat Rajské zahrady, avšak povinnost již biskupa i šejka volala domů, nechtěli nechat tak dlouho o samotě své ženy. Voda jim došla již dávno i jídla měli minimum, však na pokraji smrti je jejich skvělí velbloudi slavně přivezli až do tábora. K diskusi v pyramidě dlužno podotknouti, že biskup Crowax de Bourbon si s mumií velmi dobře rozuměl a při diskusi vyšlo najevo, že se jedná o starodávného šejka nomádů z Bagrádu, který je shodou okolností přímým pokrevním příbuzným šejka Sha-shi. Na důkaz přátelství si oba šejkové vyměnili své šavle. Sha-sha věnoval skvělou a jedinečnou šavli z damascénské oceli a na oplátku obdržel nádherný, drahokamy zdobený meč.

VÁLKA BOURBONŮ S TCHINGEM a hrdinná snaha Sha-shi o smír
Lidé jsou tvorové závistiví a stále touží po větším a větším bohatství, území a věhlasu. I rod Bourbonů se začal všude šířit o svých bojovných náladách a urážet ledaskoho. Vrcholem všeho bylo zabití vyslance říše Tching jedním z Bourbonů. To vzbudilo velké pobouření v Tchingu a vojáci říše vyrazili na válečnou výpravu s jediným cílem – vyhladit celý Bourbonský rod. V tom ale náš hrdinný šejk Sha-sha, zjistil, že rod Bourbonů je sice zkažený, ale má množství důležitých informací o velké spoustě katastrof, jež stíhají celý Hvelgerm. Šejk se jal tyto vědomosti (tedy některé z Bourbonů) chránit. S nasazením vlastního života přivedl biskupa Crowaxe do Esfahamu a ukryl jej na vrcholku jedné skály. Odjel zpět do válečné vřavy a snažil se získat i tělo Deffa de Bourbon. Do Esfahamu pak přivezl něco, co nazval válečnou kořistí – ano, bylo to tělo. Neohroženě pak předsedal náročnému mezinárodnímu soudu, jehož cílem bylo potrestat přeživší hanebné zrádce a útočníky, jež zabili Tchingského velvyslance. Však pojednou se ukázalo, že útočníci z Tchingu jsou rovněž hanební a proradní, neboť porušili své dané slovo a odmítli vrátit hlavu Deffa de Bourbon, ač při řádném soudu byl vrah - Brouk de Bourbon - odsouzen. Šejkovi nezbylo, než hrdě situaci řešit – veřejně vyhlásil, že nadále s říší Tching obchodovat nebude, ač si byl vědom, jaké následky by to mohlo pro celý kmen mít. Však Sha-sha je hrdina a s odvahou sobě vlastní si stál za svým slovem.

KAŠMÍR aneb neohrožená cesta Sha-shi do zahrad rozkoše
Lidský bůh se zlobil natolik, že to vypadalo, že zničí celý svět. I sešla se kmenová rada a rozhodla, že za této situace by měl kmen více nadějí na přežití v bájném městě Kašmíru. Rozhodli jsme se shromažďovati zásoby potřebné na dalekou cestu a celý kmen se vydal na svatou pouť na horu Káf, by nám Ásim požehnal a zjevil svoji vůli. Po zapálení posvátného ohně vyzval šejk Sha-sha všechny přítomné k oběti Ásimovi. Sám obětoval své zlatem a diamanty pošité šaty – v celém Hvelgermu nebylo krásnějších. Chalífa v náboženském vytržení obětoval své šaty též. I ženy obětovaly své parfémy, zlato, hedvábí, šperky, drahé kameny a koření. A šejk ve svém náboženském vytržení měl božskou vizi:”Udělej první krok a pak pokračuj.” Sešli jsme dolů z hory Káf a šejk svolal radu kmene. Džin z pouště se zjevil šejkovi a sdělil mu, že pokud vyrazí celý kmen nomádů, všichni do jednoho zahynou. Proto šejk oznámil svolané radě, že se rozhodl vyhledat Kašmír sám. Dlouho rozmlouval s radou kmene, než mu dali za pravdu. Chalífa pak požehnal jeho rozhodnutí strávit poslední noc se svými ženami. Následující den vyrazil do pouště. Všichni jej doprovázeli až na okraj kmenového území. Tam se šejk rozloučil s celým kmenem, pomodlil se k Ásimovi a celý kmen sledoval, jak šejk vyjíždí se zapadajícím sluncem do začínající písečné bouře. Jeho poslední slova zněla:"Nachystejte mi uzenáče, na snídani jsem zpátky." Ještě dlouho jsme stáli na vyvýšené duně a hleděli k obzoru, kde zmizel největší hrdina našeho kmene, skvělý a chrabrý šejk Sha-sha. Poté se kmen se smutkem v srdci a těžkou myslí vrátil do Esfahanu. Ženy se snažily splnit šejkovo poslední přání, ale museli pomoci muži, Al Lummí nakoupil uzenáče od svých obchodních přátel zběhlých v rybolovu, Násir Arx Jásin je vyudil ve své vysoké peci. A od těch dob se uzenáčům říká Šášova /Sha-shova/ snídaně.

Pouštní písek šeptá legendu o tom, že Sha-sha neohroženě projel bouří a statečně se utkal s táborem beduínů. Ti, ohromeni jeho silou, odvahou a statečností, mu umožnili doplnit zásoby a nasměrovali ho na cestu do Ztraceného údolí. Udatný šejk Sha-sha putoval ještě mnoho dní a nocí. Po velkých útrapách a s Ásimovou pomocí dorazil na pokraji smrti až k branám Kašmíru, kde byl uvítán a za své zásluhy ustanoven správcem a ochráncem všech rajských zahrad Ásimových, kde střeží kroky všech jejich návštěvníků. Šejk Sha-sha zde, uprostřed zahrad požívá Ásimovy milosti obklopen péčí 99 panen.

NEBESKÝ POHŘEB Deffa de Bourbon

Když byl Sha-sha již dlouho v Rajských zahradách Kašmíru, z jeho válečné kořisti se začínal linout podivný, nasládlý puch. Rada mužů na žádost svých žen rozhodla o otevření Sha-shova vaku. I zjistili jsme, že sem bylo ukryto bezhlavé tělo Deffa de Bourbon. Pojednou se ve výšce objevil jakýsi stín. Po chvíli pozorování modré oblohy jsme zjistili, že se jedná o supa. I natěšili jsme se, že by to mohl být náš přítel. Však ukázalo se, že se jedná o supa nám zatím neznámého. Rozhodli jsme se jej nakrmit – a to právě tělem Deffa de Bourbon – neboť není lepší pohřeb než býti pozřen právě oním božským ptákem jež s radostí uklízí poušť od všeho špatného.

ŠEJKOVI DĚTI zdravé a silné dcery a syn
V týdnech po odchodu šejka obě šejkovi ženy sdělily chalífovi Salah al Dahnimu radostnou novinu, že očekávají šejkovi potomky. Když přišel jejich čas, povily šejkovi dvě dcery a syna. Celý kmen, včetně šejkova adoptivního syna, tuto zprávu nadšeně uvítal. Chalífa přísahal, že oba jeho syny povede ke slávě Ásimově a příkladnému nomádskému životu v Ásimově jménu.
***

JISKŘIČKY Z VÝHNĚ NASIRA ARX JASINA
Obchod
Tak si v poklidu brousím svoji šavli, když slastný zvuk tření kovu o kamenný brousek přehluší nějaký ryk. Do města Asfahanu přijel nějaký obchodník. Jeho obchody se asi moc nehýbaly, protože ho doprovázela žena, která nebyla zvlášť dobře oděna. Když jsem tohle uzřel, Hned jsem si řekl jaké má Asfahan štěstí, že je Zajícova žena tak skvělá léčitelka, protože až stejný obrázek uzří první šejkova žena, patrně dostane infarkt, a když to uvidí druhá žena dostane žlučový záchvat. Přihodil jsem tedy nějaké uhlí do výhně, protože ocel od pana Borůvky prostě potřebuje svoje a vyrazil koupit nějaké jídlo. Zjistivše cenu, jsem se trochu zapotácel. A věřte mi že to nebylo vedrem, jelikož jsem nejen nomád, ale také kovář. (A to ustojím celkem dost. Například když mi jako nomádovi nabídli na tržišti lektvar proti chladu, ani to se mnou nehnulo.) Ale vržen před volbu zaplatit tuhle ďábelskou cenu nebo, zemřít hlady rozhodl jsem se pokračovat v obchodování a nabídl jako protihodnotu výsledky své práce. "Meče a dýky? Neberu. Za takový aušus, nic nedostanu. Byl jste se někdy mrknout, jaké jsou ceny na trhu?" vypálil na mě obchodník. Jo to vím taky frajere, že tu má každý zbraň po dědečkovi či babičce a že za pracně vytavenou rudu, půl dne stráveného hledáním metalurga a těžce vyžebranou ocel z které umě vykovám dýku mně někdo na trhu nabídne jedno obilí a za druhou mi ho někdo pomele. Ne obchodníčku tenhle písek tě neudrží. "COŽE! Moje zbraně že jsou nekvalitní. Za tuhle urážku se poušť napije tvojí krve!" rozohnil jsem se spravedlivě. Byl jsem tak podrážděný, že písečná zmije, jejímuž hnízdu se obloukem vyhne i náš statečný šejk Šáša, si spakovala svůj bágl s nejnutnějšími jedovatými přípravky a dočasně se odstěhovala. Teď konečně obchodník pochopil, že přestřelil. Proto za svůj život nabídl jednu zeleninu. Ten si ale dokáže cenit svého života, že? Prostě další urážka. Nebohého obchodníka statečně zachránil náš zlatník……., který naprosto profesionálně zahrál že v táboře v podstatě vůbec není, ale přesto mě pravidelnými nárazy svého kladívka na zlatý kov uklidnil a donutil přemýšlet. Když toho protivu srazím k zemi, mám všechen jeho obchodní artikl, škoda že nejsem beduín. Vezír …….to je jiný obchodník ten by jistě alespoň smlouval. "Jo beru tu zeleninu." Za ten kvalitní stres který jsem tomuto muži dodal to jistě stojí. Ředkev, mrkev, kedlubna, obchodník se po anglicku vytrácí z pouště a ani nepotřebuje doprovod. Ásim obchodníky miluje. A já doufám, že i tohoto poučil a dopřeje mu štěstí a dlouhého života, jakož mně pomůže naleznout Damašku.

Panika
Obchodník o kterém jsem vám vyprávěl, nijak zvlášť neřešil svoji nosnost, protože se ztratil s veškerým zbožím. Ale přeci musel v táboře něco zanechat. Byl to jeho doprovod. A tento dáreček vyvolal největší politickou krizi v našem kmeni. Hned jak se šejk i vezír se svými ženami v doprovodu našeho duchovního vůdce navrátili z trhu, okořeněného námořní vložkou, stalo se nevyhnutelné. Sotvaže naše milé ženy koutkem oka onu ženu uzřely, dožadovaly se velmi razantně na šejkovi okamžité nápravy ženina odění, které odpovídalo nomádskému obyčeji, zakotvenému v právu Šaríja nanejvýš pouze rámcově. No považte, ta žena měla odhalený nejen obličej a šíji, ale dokonce i kotníky! Což ženy, navíc inspirované běsněním vodního živlu na tržišti pochopitelně pobouřilo. Šejkův ostrý zrak je však v celé širé poušti nedostižný. Po dlouhém a důkladném prozkoumání problému, bleskově zareagoval a daroval té nešťastnici zdobený šat odpovídající tradici. Ale znáte přeci ženy. Už si ani nevzpomínám co nevyhovovalo, zda barva či výšivka, žena prostě ze skromnosti šaty nepřijala. A to byl přesně ten okamžik, kdy se do lítého boje s touto rozvratitelkou nomádských tradic pustil samotný chalífa. Neohroženě jako vítr se snesl na svůj modlitební kobereček a začal předčítat svaté texty. "Ano", říkám si, “To je opravdu tah mistra. Pokouší se ji unudit." Něco podobného ani velmi zbožný nomád nemůže v poušti vydržet déle než čtyři hodiny. A to i v tom případě, že je předpisově zahalen. Nebýt ženina příšerného odhalení a patrně i příslušnosti k nejstaršímu povolání. NE! Nebyla to pekařka Franku. Jistě by byla dobrou ženou, protože byla nejen velmi trpělivá, ale navíc ještě, hodně psychicky vyčerpanému chalífovi začala masírovat záda, aby se při své namáhavé práci trochu uvolnil. Tuto trpělivost pochopitelně nesdílely naše ženy a o to více naléhaly na šejka. Ásim je však mocný a moudrý a vnuknul těžce zkoušenému Šášovi zajímavou myšlenku. I řekl svým ženám: "A jak by jste tuto otázku šetrně řešily Vy, moje velmi drahé ženy?" Ty situaci šetrně řešily tak, že se rozhodly ženu ukamenovat. Tato část pouště je však písčitá a jediným zdrojem kamení je moje vysoká pec. Och běda! Vědom si možnosti makroekonomických škod, které můžou zničením pece nastat, chráním tuto stavbu vlastním tělem a vykřikuji: "Kamení z vysoké pece je ke kamenování naprosto nevhodné. Sežeňte si štěrk od trpaslíků, tím se lépe míří." Naštěstí to zabralo, zvlášť když mě ještě podpořil admirál pouště, který dostal spásný nápad odvézt odhalenou bezbožnici do říše Tching. Padli jsme jako jeden muž do žhavého písku a modlili se k Ásimovi za náš šťastný návrat a za štěstí této ženy, aby se k nám z říše Tching již více nenavrátila.

Voda
Našim mužům se podařilo objevit zajímavý přírodní princip:
1. Voda v malém množství je léčivá, dokáže žíznivého, palčivým sluncem vyprahlého k životu navrátit.
2. Velké množství vody (takzvané kritické množství vody) je škodlivé protože nám i našim hodným ženám dokáže ošklivě šat poničit i kdejaký předmět odcizit.
3. Voda v množství obrovském (takzvané nadkritické množství) je jedovatá. Čemuž pouze člun či loď dokáže zabránit.
Ásim je mocný a moudrý a proto vodu na poušti pouze v léčivém množství a kvalitě zanechal.

Hlídka
I dozvěděli se nomádi o obrovském ničivém ohni, jenž nelze hašením lidí ni živlů zastavit (patrně napalm), který postihl naše sousedy elfy v jejich lesních příbytcích. A rozhodli se nomádi moudře. Této nové hrozbě musíme čelit! 1. Pověřil šejk Zajíce… ,znalého v umění instruktor první třídy, vycvičením 2. I jal se Zajíc… nelehkého úkolu, vycvičením mužů města našeho, elitní protipožární hlídku sestavit, jenž plameny dokáže v rekordně krátkém čase udolat. Roli trénovaných obyvatel přebrali naši cortézští přátelé, navrátivší se z pyramidálního dobrodružství, a já. Náš instruktor zavelel: “Do řady nastoupit!" Mí kolegové okamžitě utvořili nádhernou řadu. Tak to tedy ne, to by bylo příliš jednoduché, výcvik se nesmí uspěchat. A postavil jsem svou osobní řadu. Každý dobře ví, že jedno zkažené jablko dokáže nakazit celý košík a mí kolegové velice rychle pochopili principy pořadové přípravy. “Čelem vzad!" Oči v sloup našeho velitele prozradily, že se učíme opravdu rychle. To je ale materiál. “Támhle hoří!" nevzdává se instruktor. “Pomoc hoří, zachraň se kdo můžeš!" křičí z plných plic prchající protipožární zásahové komando, které se ani po hodinovém drilu nedokázalo zbavit základního instinktu. Ale je vidět že je to správná cesta, protože se mu podařilo splnit alespoň ohlašovací povinnost. “Ne, ne, ne, všechno špatně. Vodu a hasit!" “?" “Vodu? A z které oázy asi pane?" Zajíc… sebou trošku trhnul, zmateně se rozhlédl po okolí. “Haste pískem!" Zajíc… je prostě muž na pravém místě, někdo kdo dokáže vykouřit, celý známý svět (pochopitelně krom elfího království, kde jsou od jisté doby na dým trochu alergičtí) od severu k jihu a od západu k východu, toho nemůže ani parta ignorantů v dobrém díle zastavit. A tak protipožární stan se sadou speciálních lopat s červeným toporem, i s dobře vycvičenou posádkou je něco, nač může být i samotný Ásim právem hrdý.

Tornádo
Kde se vzalo tu se vzalo, na druhé hodině od průmyslového centra se objevilo tornádo. Asi spadlo z trpasličích hor, protože se vynořilo na hraně naší milé pouště, přesně v místě, kde se tyčí nejvyšší masív trpasličího sídliště. To co následovalo, bylo spíše pro silnější povahy. Vířící živel se nemilosrdně blížil k obydleným oblastem pouště. Teď nastal zajímavý závod s časem. Na první pozici Schumacher, druhý Alonso , třetí Fisichela hned v závěsu stádo velbloudů a šejk s celým Asfahanem, pronásledovaný zle dotírajícím tornádem. Tornádo divoce víří pouštní písek a asi ve výšce 50 metrů jednoho o kolo pomalejšího velblouda. Oh Ásime, teď už vím kde se ve mně bere podvědomá nevolnost při pohledu na řetízkový kolotoč. Už ani nevím v kolikátém to bylo kole, ale Schumacher, který jel evidentně na dvě zastávky v boxech už potřetí vyměňuje pneumatiky, když tornádo náhle prudce změnilo směr, přímo k elfímu lesu. I vyrazil jsem neprodleně napříč dunami varovat Elfy, kteří jíž po požáru své domoviny, museli mít katastrof akorát tak dost. Sotva jsem elfy udýchaně zpravil o divokém živlu, poslali se mnou mága který měl tuto hrozbu zastavit. Tu začali z nebe pršet velbloudi…. Ne pouze žertuji. Naštěstí se ukázalo, že můj poplach byl planý, protože běsnící živel zastavila hraniční řeka a několik lesních velikánů. Tornádo teď již připomíná pouze krátká stezka lesem, vysypaná pískem.

Borůvka

Stalo se, že při svém odpočinku v poušti jsem zaslechl hlas: “Padááá.” Hlas přicházel od trpasličích hor. I nejsa si jist zda koncovku “m” neurval konec pádu nešťastného horolezce z vysoké to skály, vyrazil jsem vstříc této kakofonii. Jako vítr jsem se hnal pouští a jako nejjemnější písek jsem se převaloval přes duny. Za svou námahu jsem byl náležitě odměněn pohledem na trpaslíka, který veškerými svými silami, za pomoci sekery rozšiřoval poušť. I zeptal jsem se trpaslíka na onen záhadný výkřik, jenž mne sem zlákal. Trpaslík mne uklidnil, že to hlučí on osobně a že je to proto, aby obří lesní velikán někomu nespadl na šišku, z které by pak měl dotyčný placku. Při téměř instruktážní rozpravě o kácení dřeva, jsem se dozvěděl, že na tuto těžkou a záslužnou práci není sám, protože v jeho mošničce byl nějaký skřítek, který mu s největší pravděpodobností hlídal svačinu. S dobrým pocitem, že podle množství pokácených stromů, neleží na úpatí hory velká výprava horolezců v bezvědomí a s vědomím, že kácení stromů u nás v poušti asi nijak zvlášť nevyužiji, jsem se rozloučil s novými přáteli a vyrazil do pouště. Po prvních třech krocích na mě zavolal skřítek, ze svého kůží chráněného stanoviště: “Až budeš házet kostkou osudu, hoď dvakrát a vyber si lepší hod.” Otočil jsem hlavu a téměř divadelně znovu zamával dvojici a zmizel v dunách písku.

Červ
Z písku se vynořil popelář. V levé ruce držel igelitový pytel s odpadky, byl zabalen do pískově okrového spacáku a pomalým rozvážným krokem se sunul k nám. Cože, co je to za blbost? Ale šejkova žena Jixipen je velmi moudrá i zvolala: “Co vidíme?” I jako prásknutím biče pohánějícího velbloudy, zmizela šalba a mam a před našimi zraky se objevil písečný červ. Tvor to netvorovité konzistence, dva metry dlouhý, jako muž široký. Kdekterá elektrárenská společnost, by z něj měla radost i užitek, jelikož z něj notně sršela elektrická energie. Patrně generovaná třením o písek, v tom igelitovém pytli. Tvor se vytrvale šinul k nám a jiskřivým hlasem zaskřehotal: ”Kde máte nejlepší velbloudy?” A to je to co neměl dělat. I ty bestie, ještě jsi ni sousto nepozřel, nevíš jestli ti budou vůbec chutnat a už chceš ty nejlepší? Učinil jsem to jediné co jsem musel. A už ji měl. Ale co to? Druhý úder jsem již nedokončil, jelikož mne v mém mocném nápřahu zachvátila paralýza. Admirál pouště však učinil téměř neznatelné gesto a seslal na mne “Kouzlo zruš!” Hurá funguje. Což mně opět uvrhlo do paralýzy, protože druhý úder jsem pochopitelně dokončil. Admirál si pouze mírně povzdechl a zasadil červovi třetí ránu. Nemýlil se. I jeho tělo zachvátila paralýza. Současně s námi se do lítého boje s tímto ošklivým nepřítelem pustila šejkova žena. Zdatná to truhlářka. Svým válečným lukem zasypala to zákeřné monstrum šípy. Oba dva proletěly skrz jeho tělo. A těžce ho zranily, jelikož obrovskou to bolestí zavyl: “prošly” a palbu opětoval mohutnými blesky. Ale chybil. Chi chi chi. I kondor, skvěle vycvičený v lovu, sedící toho času na rameni lučištnice, osmělen bojovým úspěchem své paní, vrhl se na červa. Zaryvše do své kořisti mocné drápy a ostrý zoban, strnul. Ještě že měl v okamžiku útoku roztažená křídla, proto ještě chvilku plachtil a ani si moc nenamlátil zobák, když se elegantně se zřítil do dun.Ted´ tam chudáček leží jako sestřelený Meserschmidt. Ve chvíli kdy si červ byl jistý svým vítězstvím, protože začal notně slintat při pomyšlení na chutné velbloudí steaky, dorazila nomádům posila. Nebyl to nikdo jiný než samotný vezír, jenž doprovázel trpasličího krále, který měl u nás pomoci řešit nějaký technický problém. Přestože viděl vezír své druhy podlehnout v boji nelehkému soupeři, zasadil zrůdě další ránu. Leč Lexe stihl stejný osud jako nás ostatní. Vidivše mocný trpasličí král muže stojící jako solné sloupy a věděvše jak se vše přihodilo, zachoval se opravdu hrdinsky. I zasadil svým kladivem červovi takovou šlehu mezi tykadla, až se zajiskřilo, zaprášilo a červ se zabořil o 10 centimetrů do písku. Ani to však té bestii nestačilo a skupinka soch se rozrostla o další exemplář. Tak a jsme v hajz…, totiž v datlích. Omyl. Vezírova žena se jako assasin vrhla po červově hrdle a ostrá to čepel její dýky proťala tepny červa, který konečně chcípnul. I začaly se ženy radovat nad svým vítězstvím, jelikož byly jediné jenž mohli tančit radostí. Ale Ásim je milostivý o po 10 minutách i nás k životu navrátil. Všichni procitnuvší muži měli po boji s červem silný glykemický záchvat, jenž sladkost vítězství zastavila. Padnuvší červ se proměnil v nazelenalou gelovitě kašovitou hmotu, kterou šejkova žena zdatně, kvalitní erární lopatou, do sudů vlastní konstrukce i výroby nabrala. (Předpokládané použití v lékařství, jako vodivý gel na masáž srdce, jehož další praktické využití se nadále nikdo z nomádů neodvážil testovat.)

Zpackaná výprava

Velvyslanec z říše Tching, mocný to čaroděj, přál si domů se navrátit, neboť si nebyl jist, zda doma nezapomněl vypnout žehličku. Též plody své práce musel domů dopravit. Nemaje velblouda, neznaje cestu dunami i studny kryt, musel pomoc nomádů vyhledat, aby třpytivé vody se napil a cestu neztratil. Z nomádů zůstal jsem v táboře pouze já a Zajíc. Ostatní muži znaveni odhrabáváním písku od vchodu pyramidy a bojem s příšerami rozličnými, žijícími v jejích stěnách, vyrazili na relaxační pouť na horu Káf. Proto jsem čaroději přislíbil, že karavanu do jeho domoviny povedu. Zajíc vyslovil přání k mé výpravě, též se připojit, jelikož kouřit v tak vzdálené zemi bylo jeho snem. I dokončil jsem přípravy a Zajíc nikde. Jediné co dýmilo v širém okolí byla moje vysoká pec. Na moje marné volání, jenž z etických důvodů nepublikuji, odpověděla Jixipen. Moc velkou radost mi to neudělalo, protože pokud v poušti přijdu o Zajíce je to jeho chyba, pokud však přijdu o šejkovu ženu, je to čistě chyba moje. Na moji námitku, že cesta do říše Tching je velmi nebezpečná, rozumně argumentovala, že chce vidět ty hezké legrační Tchingské domečky a použila na mě ty svoje psí oči. Běda mi, přece jenom jsem si měl za svůj poslední skill vzít bezcitnost místo askeze. Po modlitbě jsme vyrazili. Cesta nám třem příjemně ubíhala, minuli jsme pyramidy. Tu jsem hluboko v poušti spatřil sedícího muže. Měl beduínský šat a vypadalo to že přišel o všechny velbloudy, protože v okolí žádní nebyli. I pozdravil jsem a zeptal se, zda je v pořádku či něco nepotřebuje, hotov nabídnout mu vody, neb není dobré nikoho zanechat na pospas poušti, by se nezměnil v démona. Muž řekl že je v pořádku. Uklonil jsem se a chtěl pokračovat v cestě, když se z prachu vynořil další beduín a s napřaženou zbraní se řítil k naší karavaně. Tu jsem si uvědomil že je to léčka a já jsem idiot. Ještě jsem nestačil vykřiknout ani: “parchante křivácká” a spatřil jsem další tři soupeře. 5:2 to už je příliš nebezpečné. “Jixipen ztrať se,” zároveň jsem pustil velbloudy a vyrazil vstříc nepříteli. Pod Jixipen a jejím velbloudem se zavířil písek a vznesli se jako list pergamenu. Najednou jsem uslyšel varovný hlas: “Zezadu další dva.” Ted´ jsem učinil osudovou taktickou chybu. Vrátil jsem se k čaroději, abych bojoval po jeho boku o náš život. Kdybych jen tušil jakou můj cestující vládne mocí a že se dokáže sám zachránit, ztratil bych se v poušti. Řeka času je však neúprosná a já skočil zrovna do tohoto proudu. Dva metry okolo Eldera zesinal písek a dorážející beduíni jakoby narazili na hradbu. Věděvše, že podle námahy, která se zračila v očích čaroděje, to asi nedokáže vydržet věčně a něvědě že se nemůže pohybovat, podnikl jsem zoufalý výpad. Vyskočil jsem z kruhu a… “A sakra, tak tudy to nepůjde.” To byla moje poslední myšlenka této minuty, jelikož jsem dostal ránu přes záda, která mne omráčila. Trošku jsem se vzpamatoval, však otevřít oči jsem se neodvážil, protože jsem ucítil, že má ruka již nedrží šavli.Vítězství beduíny tak rozvášnilo, že se přeli jak se mnou naloží.Obzvlášť sadistická se mi jevila beduínka po mé levici. Jediný kdo je trochu krotil, byl sedící muž, jemuž jsem nabídl pomocnou ruku, z čehož jsem usoudil, že je to jejich vůdce. I povstal jsem středem kruhu beduínů, “sedícího” za zády, “sadistku” po levici, před sebou muže jenž “první” povstal z písku. Ostatní čtyři mi splynuli v dav, proto kdybych je znova střetl, více bych je nepoznal. Iniciativy se chopila “sadistka”, která mi zlomila nohu. Řekl jsem: “AU” a zároveň uchopil čepel “prvního”, bodnul se jí do hrudi a opět omdlel. “Proč si ho zabil?” řekl “sedící”. “On se zabil sám.” bránil se “první”. “Je to parchant.” pravila “sadistka” a zlomila mi ruku. Po notné chvíli jsem se probral. Bez šatů, bez zásob, bez hrdosti i sebevědomí. Pak už šlo všechno v podstatě velice hladce. Dav beduínů mi na rozloučenou zlomil ještě druhou ruku a notně se bavil tím, jak nemohu na zraněnou nohu došlápnout a nechal mě odejít. Oh ta ostuda, nejen že jsem karavanu, jenž jsem vedl, před zlým osudem neuchránil, ještě jsem o šat přišel. I vyrazil jsem vstříc poušti, směrem jenž beduíni považovali za zcela nelogický. I byli mým činem tak šokováni, že si ani nevšimli mých velbloudů, jenž v leže, se stoickým klidem, celou situaci pozorovali. “Kam jde?” “Co mu je?” zaslechl jsem. Já vám řeknu co mi je, mám polámanou většinu údů, ztratil jsem veškerou pýchu a chuť k životu a jdu zemřít! Asi po sto “krocích” jsem si uvědomil, že něco podobného jim přece nemůže projít a do mé mysli se začala vkrádat myšlenka. Musím je zabít. Začínám si připadat jako malá mořská víla, ztratil jsem hlas, co krok to příšerná bolest. Přestávám ovládat svoje tělo. To už patří pouze jediné myšlence. Zabít. Kdybych se ještě dokázal ohlédnout či dokonce vrátit, mohl jsem spatřit rychle se pohybující sloup prachu. V těchto končinách to mohou být pouze dvě věci. Tatra Karla Lopraise či šejk Šáša na svém závodním velbloudu. Dobelhal jsem se k vyschlému vádí a pokračoval jsem po proudu řeky, hledaje most. Kdyby tu tekla, dával bych velký pozor bych se v ní nezmáchal, neboť byla velmi divoká a studená. Dále pokračuji ve své pouti. Do mé mysli se však začíná vkrádat další myšlenka.Vodu. Krok, bolest, zabít, vodu. Jsem tak unaven, že již nemůžu otevřít oči. Krok, bolest, zabít, vodu. Už nemůžu jít dál, ale nemohu se ani zastavit. Krok, bolest, zabít, vodu. To přece nemůžu přežít! Zabít,voda, oheň, led, vítr. Asi jsem omdlel. Protože to co si pamatuji dále dává pramalý smysl. Vidím totiž les, v něm Borůvku a jeho společníka a házím kostkou osudu. Poprvé, podruhé. Padáááá. Cítím že moje tělo obtéká voda, je temná, jsem si naprosto jist, že je temná jako bezměsíčná noc. Bolest zůstává tam někde za mnou, v hlubinách jezera a já? Já pokračuji, pokračuji dále ve své pouti. Konečně mohu otevřít oči. A ty spatřují překrásnou zahradu. Nu což vždyť samotný Mrman říkal, že mimo herní území mohou být osmitisícovky, tak proč by tu nemohla být zahrada? Mezi květy stojí žena, která zápasí s hadem z kterého tryská voda. Ano, již jsem jednou slyšel, že mezi hady žijí škrtiči, tak proč by jednou nemohla zvítězit žena, že? I s úklonou jsem pozdravil, představil se a požádal o vodu. “Já už žádnou kyselku nemám, může být obyčejná voda?” povídá. “I obyčejná voda je víc, než po Vás mohu žádat,”odvětil jsem. A tak žena odhodila hada a přinesla mi křišťálový pohár, plný svěží vody. Pak jsem ještě několik slov prohodil, bych se o obyčejích zdejší říše poučil a cestu do Damašku vyzvěděl. I rozloučil jsem se ženou jenž mě napojila a vydal se po cestě, kterou mi popsala. Cesta po níž jsem kráčel, nebyla však vysypaná pouze štěrkem, jako u trpaslíků, ale byla též spojena černou hmotou jenž jí dodávala hladkosti. A protože jsem si všimnul, že je všude tam kde Asfahan postavíme, pracovně jsem ji nazval Asfalt. Při mé pouti po “E 26” mne minulo několik vozů, jejichž vozkové se za mnou notně ohlíželi. Patrně přemítali, zda mne mají svézt či na mne raději zdejší gardu, zvanou Policie České republiky, přivolat. Moje cesta nadále poklidně plynula, až jsem dorazil do dalšího města. Před svým výstavným to domem, seděly dvě ženy s dítětem, jenž mělo oči z horského křišťálu kterými mne pozorně pozorovalo. I pozdravil jsem, představil se a zeptal se na další cestu v Damašek. Poznal jsem že matka ni dcera nejsou v kartografii zrovna zběhlé jelikož mne na tábor církve svědků Jehovových odkázaly. Patrně jsem byl oděním, svatým mužům podoben. Poděkoval jsem a vydal se určeným směrem, v naději že odpověď svou v chrámu svědků Jehovových naleznu. Tak, po dlouhé cestě, jsem na trojité rozcestí u stojícího menhiru narazil. Oh Ásime, poraď kudy se vydat. Určil jsem losem a vydal se vpravo. Ano, to dává smysl, takové menhiry přece stavějí horalé a to jsou po většinou pravičáci, jdu správně díky Ásime. Po chvíli jsem dorazil k chrámu, stojícímu na okraji lesa. Jeho stěny zdobilo paroží (patrně daněk). Ale jaké bylo moje překvapení, když jsem našel pouze zabedněné okenice. Asi se modlí. I jemně jsem zaklepal na dveřní rám, až se okenice otřásaly. Nic. Aha tak to vyrazili na lov, a znaje manýry lovné zvěře, která nevychází lovcům vstříc, to by musela být úplně blbá. Jal jsem se navrátit k menhiru a zkusil další cestu. Ta mě vedla směrem k temnému hvozdu a byle ke mně velmi štědrá. Sluneční záře donesla k mým očím třpyt který prozradil nádhernou karafu z hnědého křišťálu. Ty jo to je nádhera, ta bude jistě velmi cenná. Jsem si naprosto jist, že je zálohovaná. Když jsem si však uvědomil, že můj úbor nevzbuzuje přílišnou důvěru jenž by karafa v mé ruce pouze umocnila a mohl jsem být mylně považován za ožungra jenž svůj šat propil, raději jsem tuto cennost zakopal a pokračoval v cestě lesem. Až jsem dorazil k dalšímu menhiru. Byly na něm vyryty runy LČR. I vzpomněl jsem si na Elfa, který mi vyprávěl jaká nebezpečenství číhají na poutníka v temném hvozdu jenž byl velmi podobný tomuto, raději jsem se dále do jeho nitra neodvážil a rozhodl se k trojitému rozcestí navrátit. Cestou zpět, při vzpomínce na jednoho Tomáše, kterého určitě neznáte, jsem si uvědomil, že sem zde zažil tolika dobrodružství, že mi to nikdo nebude věřit. Proto jsem se rozhodl pečeť zdejšího vládce si opatřit. Dorazil jsem k rozcestí a vydal se po poslední cestě, v jejímž prachu ještě nebyly otisky mých bot. Nešel jsem dlouho, když jsem spatřil statky na jejichž polích pracovaly dvě ženy. Zjistil jsem že jedna přebírala brambory a druhá jí radila. Ale to pouze odhaduji. Jakmile mne spatřily, jedna z nich mi vyšla vstříc a zeptala se mně: ”Ty se opaluješ?” Pousmál jsem se i odvětil: ”Jsem Nasir Arx Jasín a to co vidíte, v podstatě nejsem já. Já jsem ten opálený šlachovitý muž.” “Hmm, nevypadá to.” “Ano v šatech to opravdu vypadá mnohem lépe, ale ty mě ukradli beduíni, ty mrchy. Ale zkusím na tom opálení do příště ještě trochu zapracovat.” “No tak to teda máte co dělat.” Náš rozhovor dále vesele plynul a já se dověděl mnoho zajímavého. Například že město kterému se říká Damašek se v podstatě jmenuje Stará Rybná a že ten Damašek který hledám já jsou v podstatě proslavené skály. Teď mně to konečně docvaklo. Skály = trpaslíci a tajemství damascénské oceli musím hledat právě u nich. Konečně chápu rozpaky svačící rodinky, které jsem se uprostřed Damašku zeptal na cestu do Damašku. Dále jsem si opatřil brambory, a dostal šat, který patřil muži jedné z žen a dozvěděl se v kterém paláci žije zdejší vládce, zvaný starostka. I rozloučil jsem se s těmito dobrými lidmi a vyrazil přes pastvinu přímo k paláci starostky. Než jsem k paláci dorazil, procházel jsem okolo kravína, kde byla ustájena divná zvířata. Byla trochu podobná koním, jenom byla mnohem tlustší a měla rohy. Kousek od nich ležely perské kočky. Zahlédl jsem i ženu, jenž se o tato ušlechtilá zvířata starala, ale do hovoru jsem se s ní nedal, protože měla vidle. K překrásnému paláci jsem dorazil záhy. I spatřil jsem zahradníka, jenž o palácové zahrady pečoval. Zahradník je tu velice vážené povolání, neboť jsem se dozvěděl, že je muž samotné starostky a proto pro něj nebyl nejmenší problém, zařídit mi u své paní audienci. Oh jaké mám štěstí, starostku jsem potkal přímo ve vratech, jelikož se zrovna navrátila z daleké diplomatické cesty. Při bohaté hostině jsem dostal pečeť, jenž jsem si vyžádal a vyrazil zpět k domovu.

Vše co jsem vyprávěl je víceméně pravda Častokrát však méně, než nějak zvlášť více.
***
VÝPRAVA ADMIRÁLA POUŠTĚ NA RAJSKÉ OSTROVY

Na Rajské ostrovy jsem se chtěl podívat již dlouhou dobu. Z obchodních důvodů, pochopitelně. Modlil jsem se k Ásimovi a on se na mne usmál a seslal nám ztroskotalého piráta z ostrovů, který se potřeboval vrátit domů. Tím se mi povedlo vyřešit nejdůležitější otázku - jak ostrovy vůbec najít. Nyní mi bylo sehnat loď, která by nás tam dovezla. Nejlepšími námořníky jsou horalé. Strávil jsem dlouhou dobu tímto úkolem, neb horalé byli velmi zaměstnáni. Rovněž shánění zásob na tak dlouhou cestu chvíli trvalo.
Nakonec jsme po četných motlitbách k Ásimovi i severským bohům (kterých jsem se ovšem neúčastnil) vyrazili. Plavba probíhala poměrně klidně, ztroskotaný pirát nás spolehlivě vedl. Cestou jsme spatřili loď bez posádky, jak se kymácí sama po moři. Byl to velmi divný pocit… Rozhodli jsme se ji raději neprozkoumávat a pluli jsme dál. Před Rajskými ostrovy nás ohrožovala bouře, ale díky zkušenosti posádky jsme jí úspěšně unikli.
Chvíli poté jsme přirazili k Rajským ostrovům. Podle mých informací zde měli žít domorodci, a tak jsem jim přivezl nějaké pěkné měděné věci. Bohužel, na ostrovech žijí piráti a ti nás k domorodcům nepustili. Museli jsme obchodovat v obchodní stanici pirátů. Piráti ale neměli o měděné tretky pro domorodce zájem. Spíš chtěli zbraně a pivo. Ty jsem neměl, ale naštěstí je měli horalé. Obchod tedy mohl začít.
Piráti nabízeli hlavně perly. Já jsem měl eminentní zájem o vzácnou duhovou perlu, neboť jsem věděl o kupci, který ji shání. Dohodl jsem se s horaly, že mi ji koupí, a já jim poté dám pět valounů stříbra. (Po návratu z cesty se dozvěděl, že piráti prodávají ještě papoušky a opičky, nicméně pirátský obchodník nám je nenabídl.)
Zpáteční cesta byla těžší. Pásmo bouří jsme sice propluli bez úhony, ale mně se udělalo velmi špatně a nemohl jsem nic pozřít. Následně jsem byl spolu s několika horaly stižen kurdějemi, a co bylo horší, těsně před koncem plavby mi vypadala polovina zubů. A aby toho nebylo málo, od nečistých pirátů jsme všichni chytili vši.
Dopluli jsme tedy k poušti a tam jsme potkali nomádskou léčitelku Adariell. Ta mne a část horalů zbavila vší. (Ještě jsem musel spálit své šaty, ale od našeho dobrotivého šejka jsem obratem dostal nové, lepší.) Pak jsem pojedl něco zeleniny a tak jsem se vyléčil z kurdějí; ale zuby mi, pochopitelně nenarostly. Nechal jsem si od našeho zlatníka vyrobit nové, zlaté, ale neměl jsem, kdo by mi je nasadil. Naše léčitelka to neuměla.
Od horalů jsem se doslechl, že jejich druidka umí vypadané zuby dorůst. Po nějaké době se mi ji povedlo sehnat druidku a opravdu mi (za velkých bolestí) vypadlé zuby zregenerovala. Tak skončila moje velká objevitelská výprava na Rajské ostrovy.

PĚŠÍ VÝPRAVA K HORALŮM A UZENÁČE PRO ŠEJKA
Když náš hrdinný šejk Šáša odjel hledat Kašmír, vzkázal nám, ať mu na snídani připravíme uzenáče. Kdo jiný by měl umět uzenáče, něž horalé. Nezbylo mi, než se k nim vypravit, abych splnil šejkovo přání. Gotrek mi pro horaly přibalil jejich objednávku - Big McNeal.
Prošel jsem až k horám na severu. Se štěstím jsem překonal jednu řeku a došel k druhé. Ta ale, jak jsem zjistil, byla nad moje síly. Vrátil jsem se tedy zpět, k univerzitě. Tam jsem našel vědmu a ta mi prodala dva lektvary, které mi umožnily plavat. S jejich pomocí jsem překonal i onu nebezpečnou rozbouřenou řeku. Prošel jsem za ní ležící hory, díky tomu, že jsem jako jediný z nomádů uměl chodit po horách. Dostal jsem se až k sídlům horalů. Předal jsem jim Big McNeala a zároveň jsem od nich získal ryby - základ uzenáče - a naučil jsem se od nich ryby udit.
Pak už jsem se mohl vydat na zpáteční cestu. Překonal jsem hory i řeky, přišel zpět na rodnou poušť a dal do vysoké pece udit uzenáče. Bohužel, šejk Šáša si pro ně nikdy nepřijel…

Pozitivní stránky
SVĚT
Hvelgerm je skutečně naprosto úchvatný svět. Neuvěřitelně rozmanitý, plný příběhů, vzájemně propletených vazeb a především originality a jedinečnosti. Je to hlavně „čistý“ svět – svět, který má určitou atmosféru a nejsou v něm prvky, které se tam nehodí (ve většině světů můžete potkat téměř cokoliv, což má za následek celkovou „rozplizlost“ světa).

Hvelgerm je také plánován na více let a je to na něm vidět. Zde se objevily legendy a záhady, které se rozluští třeba až za několik roků. I to dává světu velikou realičnost.

RASY
Každý národ (rasa) je naprosto jiný – nejenže jeho příslušníci jinak vypadají, ale mají jiné příběhy, jinou filosofii, jiné náboženství a v neposlední řadě i jiná pravidla. Národy jsou zpracovány skutečně neuvěřitelně detailně a precizně.

Zvlášť bych chtěl vyzdvihnout náboženství jednotlivých ras. Způsob uctívání a chápání bohů je naprosto dokonale vymyšlen a zcela unikátní – oběti bohům u horalů, rozjímání a liturgické obřady u lidí, svaté pouti u nomádů, vztah k duším u elfů, strážení prastarých tradic u trpaslíků… A i pravidla jsou skutečně úplně jiná. Nemají společného naprosto nic.

Systém vlády mi také učaroval svojí jedinečností u každé strany. Lidská byrokracie a šlechtické intriky, horalské vzájemné soutěžení, trpasličí poměřování majetku (byť údajně příliš nefungovalo) atd.

Azrik určil dobře známé rasy a národy, což mělo za následek, že každý dobře chápal jak má být oblečen a jak se má chovat. Já bych národy jako nomádi či horalové nikdy nezaváděl, ale byl to dobrý tah.

Dojmem propracovanosti světa také působila přítomnost (byť vzdálená) ne-hráčských ras: Tchingů, skavenů atd. Opět i tyto rasy byly propracovány a když to vyplynulo ze situace, objevily se na scéně.

ÚKOLY A DĚJ
Každá rasy měla mnoho úkolů, které vyplývaly z legend nebo z dění kolem. Nebyla však do nich nijak násilně nucena. Možností co dělat bylo tolik, že rozhodně nešlo všechno stihnout.

SPOLUPRÁCE ORGANIZÁTORŮ
Každá rasa měla svého organizátora, který se o nic staral a věděl všechny potřebné informace. To bylo veliké plus. Také sytém, že hráč si mohl vymyslet cokoliv, zpravil o tom organizátory a ti danou věc v potřebnou dobu zařídili, byl výtečný.

HORY A JINÉ NÁPADY
Ve hře bylo několik svěžích nápadů, jako pro nás horaly především metoda šplhání na hory. To byly jedny z nejzajímavějších zážitků, byť veškerý přínos činil dvě mrtvoly.

FUNGOVÁNÍ MĚST A DESKY MĚST
To, že každé město mělo svoji desku s nápisem, místem pro domy, nástěnkou pro šeptandu atd. dalo městům skutečně jinou dimenzi. Je dobré, že existovaly takovéhle strategické body, které plodily suroviny a o které šlo bojovat.

KOSTÝMY NESTVŮR
Nestvůr nebylo mnoho, ale když už se objevily, tak vypadaly výborně. Stačí vzpomenout medúzu, krakena či Tchingské válečníky.

Negativní stránky
SROVNATELNOST S LAKÁRIÍ
Tento bod nedokáži pořádně posoudit, protože jsem na Lakárii nikdy nebyl. Ale zvlášť pro ty, kteří byli minulý rok v posádce Červeného trpaslíka, musel být Hvelgerm podstatně horším herním zážitkem.

OBCHODNICKÁ PRAVIDLA
Skutečně ekonomika, výroba surovin a předmětů byla zbytečně složitá a měla příliš komplikovaná pravidla. Je pravda, že jsme se jí asi nemuseli věnovat tolik a stejně bychom přežili, ale… Věřím, že to byl ten nejvíce negativní efekt celé hry. Člověk strávil celé hodiny přendáváním papírků z místa na místo a vyplňováním deníků kolik čeho vyrobil. Každopádně Azrik slíbil, že se to zjednoduší.

OBECNÁ PRAVIDLA
Pravidla pro boj a ostatní ne-ekonomické aktivity docela fungovala, ale mohla být opět podstatně jednodušší. Především množství časových údajů (jak dlouho co trvá, jak dlouho se co aktivuje, kolikrát je možné co použít…). Tento systém by šlo unifikovat a tím pádem zjistit jeho zapamatovatelnost (a v neposlední řadě by se pak pravidla lépe psala).

U pravidel bylo avizováno, že hra je pro zkušené hráče a systém se nesnaží vykrýt mezery, takže fakt, že tam mezery byly nelze hodnotit nijak negativně. Myslím, že se vyskytl jen jeden člověk, který je zneužíval.

BOJ O MĚSTA
Systém byl koncipován tak, aby bylo velice těžké jednu stranu porazit. To by vůbec nemělo být cílem hry. Způsob řešení pomocí bitev s povinně vyrovnaným počtem válečníků, nemožnost rychlých přepadů atd. mi však přišel příliš „imaginární“ (nenapadá mě vhodnější slovo). Všechny boje fungovaly v podstatě jako turnaj a ne jako boj. Kdyby místo toho měli obránci nějaké bonusy…

IMAGINÁRNÍ TERÉNY
Ve hře existovalo mnoho druhů imaginárních terénů. Tvořily přirozenou překážku pro pohyb cizinců a byly vcelku citlivě zasazeny do míst, kde i reálný terén odpovídal (hory mezi balvany, les do lesa, moře na louky atd.). Byly však dost špatně značeny (chápu že na to asi nebylo více času) a pohyb v nich byl zbytečně náročný (při každém vstupu do hor několik minut čekat než mohu jít dál).

Neutrální stránky
CVIČENÍ
Vždy, když postava vykonávala nějakou fyzicky náročnou činnost, tak musel i hráč cvič. Tato myšlenka je zajímavá a také zdraví prospěšná  Mohlo ale být tělocviku o něco méně nebo dát cvičení spíše jako jakýsi bonus (např. omezit fyzické činnosti dobou výkonu, ale stanovit, že když někdo bude cvičit, může je provádět déle…). Každopádně u ne-ekonomických činností jako lezení na hory bylo cvičení rozhodně pozitivní.

Po dlouhých jednáních byla ukončena lidská občanská válka a byl zvolen král z rodu Cortézů. Jako hlavní město království bylo jmenováno Eschu. Montag byl osvobozen od krysáků (část obyvatelstva byla zachráněna). Sasové se dohodli s trpaslíky na uvolnění jejich území a přesunuli svá města na místo zničených Bourbonských obcí. Byla objevena částečně se znovu vynořivší Mirlandis a prozkoumána námořní cesta do říše Tching. Vedlo se univerzitě. Astronomická měření filozofa Torka vedla k vynalezení sextantu – užitečné navigační pomůcky pro výpravy.
Elfové velmi pokročili s čištěním Černého lesa, obnovili břečťan a založili malou osadu v Černém lese. Problémem jsou obří mravenci, jimiž je zamořena zadní část Černého lesa. Elfové chytili a ochočili Zlaté gryfy a založili Řád gryfích rytířů. Gryfy od nich získali i jiné rasy (částečně darem, částečně podvodem – skřeti). Na Hvelgermu se objevila malá skupinka temných elfů, která cosi hledala (temní elfové jsou stejná rasa jako běžní elfové, rozdělili s v minulosti).
Krysáci získali ztracený trpasličí návod na výrobu kovových golemů (později jim ho ukradli i trpaslíci) a přeorientovali svoji ekonomiku z otroků na golemy (nyní již neunáší dělníky, ale kradou kovy a esence země).
Horalé vybudovali oltář z Obřího viklanu a jeho umístěním do Stou-hedge vrátili svou bohyni Yarnilu na její místo mezi ostatní bohy. Dále zlezli nejvyšší horu světa, na které vyhráli partii šachů s Mrmanem a dosáhli odlednění města Hweledaar. Následovaly ale útoky ledových obrů. Ty byly odraženy, obři byli prakticky vybiti a horalé získali cenný artefakt Modrý kámen. Nějakou dobu horalé dobře ovládali magii vesmíru.
Skřeti se (zprvu s pomocí temných elfů) pokusili zorganizovat další (účinnější) Vargeld, ale nezvládli průzkum a logistiku.
Nomádi řešili vnitřní spory, vytvořili temný artefakt a pokročilo jejich smiřování s beduíny. Elfům pod nosem vznikla na místě zaniklé Ailary osada Beduínů Al-Fedar. Byly objeveny důležité staré informace o démonech.
Na území Hvelgermu se objevil obr kamenožrout s malou dcerkou. Okousali či sežrali skoro vše kamenné, dcerka onemocněla (dostala mithrilové žíly) a poté oba zmizeli.