Kdy: 17. - 22. 8. 2008
Kde: U Spytovic (Kozašice, u Přelouče)
Hráči: Luthien, Richi, Mors, Kostěj, Fin a Rancor
Bestiář: Fin, Tauch, Keret, Robin a Rancor
Pořádá: Šoki, Psycho, Sirael, Keret
Účast: na pozvání nebo dobré doporučení
Kontakt: Xeno - ICQ: 258 398 998
Vzpomínky
Hvězdy plují po obloze..příliš rychle. Tma, světlo, náraz. Pach spálené země a dřeva. "Zdravím." Vysoká postava nade mnou se rozplývá ve všech barvách duhy. Z opálených pahýlů okolních stromů stoupá kouř. "Tak jsme tu." "Skvělě," zavrčím. Teď tě můžu konečně zabít, parchante. Dýka, někde tu byla dýka. Cizinec se pomalu opře o strom, vypadá vyčerpaně. Meč položí vedle sebe. Sevřu dýku a s vražedným úmyslem se k němu blížím. Vše se utápí v barvách a já si uvědomím, že vidím energii. Ne fyzické věci, ale jich aury, jejich podstatu. Zarazím se. "Bohužel, tvé tělo zůstalo ve starém světě," pronese klidně Cizinec. "Zemřela jsem?" "Já bych tomu řekl, druhá šance." Kouknu na své průsvitné ruce a poznání mě udeří jako blesk.
Chodba dál nevede. Je tam zával. Ale možná, možná se pod mim dá podrazit. Pár nadechnutí a jdu na to. Eh..safra..je tu těsno. Lesní hlíno-listo-zemina mi leze do nosu. Zavřu oči a drápu se dál. Špičky, odrážej se špičkama u bot. Hlína mi zalezla pod tuniku a triko. Studí a já slzím z prachu zvířeného kolem. Těžká bota na zádech určující strop závalu mě tiskne zpět k zemi. Konečně je konec, vylezu na druhé straně s uspokojením, že jsem to dokázala. Myšlenka na nedůstojně zaviněný kostým jde stranou při pocitu dobře vykonané práce.
Pomalý tanec pokračuje. Zaklínač našlapuje lehce jako baletka. Obří brouk před ním máchá kusadly a výhružně třese bodcem. Krok, sek, úhyb, krok, sek. Z brouka odpadlo pár krovek, bodec proletěl těsně vedle zaklínačovi hlavy. Naštvané šustění chitinu rozechvívá zdi jeskyně. Tanec pokračuje. Ani jeden to nechce vzdát. Zaklínač je rychlý, ale elixíry už pomalu přestávají účinkovat. Přemýšlím nad mrtvolou jež jsme našli u vchodu. Mrtvolu s rozleptanými kostmi a bolestným výrazem v rozšklebeném obličeji. Sedím tiše, jak se na ducha sluší a patří. Tiše a sleduju.
Hlavně potichu a nenápadně. Hlavou dolů se sunu z mírného svahu. Šišky mě tlačí do břicha, ale je odsud pěkný výhled na klášter. Dřevěná rozlehlá budova s hradbami zabírá většinu mého zorného pole. U brány se něco děje. Několik mnichů se dohaduje s někým dalším. Vidím i pár �psů�. Chlupatá, slintající stvoření, které jako by vypadly z mých nočních můr. Chodí okolo a větří. Přišel někdo třetí a mnichové ztichli. Vidím ho jen jako rozmazaný černý flek který rozkazuje zkoprněným mnichů. Sakra. To bude on. Jsme v průseru. Pán domu začal úřadovat.
Zarývám boty do štěrku cesty. Drake se cuká a snaží se vymanit z mého sevření. Pomalu mě táhle s sebou. "Já..ji..zabil," vyráží ze sebe mezi zdušenými nádechy. "Ale houby zabil, co ti prosímtě ti šupináči nakecali?" Drake mě vláčí chtě nechtě za sebou. Ruce zatíná do země a odhodlaně leze po čtyřech vstříc své smrti. "Víš co je pře tebou? Klášter. A víš co je v něm? Banda nasraných, bojechtivých mnichů co si tě uflambujou k večeři," snažím se ho přesvědčit logickými argumenty k návratu, ale je to jako se snažit zastavit rozjetý vlak. Pomalu mi taky dochází dech. Drake neustále mele tu svou o zradě, smrti a dračici. Cesta za námi vypadá jako rozoraná brázda. Přestává mě bavit přetahovat se tady s drakonem a poslouchat jeho fatalistické řeči. "Je mi líto," zašeptám. Sáhnu po jeho životní lince a vytrhnu mu ji z těla.
Drakon se zazmítá a probudí se. Cítím jeho, téměř smrtelné, vyčerpání. Zelené hadí oči zazáří do tmy. Bardka vedle mě neklidně poposedne. "Bude v pořádku?" zeptá se starostlivě. "Ještě párkrát si takhle zašpásujeme a nebude," kriticky si změřím cukající se tělo u mých nohou. "V jeho věku by měl mít rozum. Drake, jako na potvrzení mých slov, dlouze zasyčí. Bardka vylekaně vstane a podstoupí. "Kořissst, hlaaaad," protáhne přes dlouhé špičáky a vrhne se za bardkou. Dívka vykřikne a vběhne do lesa. Drake zavrčí a skočí za ní. Lov začíná.
"Nedám, nedám," ječí malý skřítek svírající kotlík plný cenností v náručí. "My ti nechceme vzít ty tvý tretky, stačí nám tem děravej kotel ve kterým je máš," vrčí podrážděně zaklínač. Konsternovaná bardka přechází kolem, hledá způsob jak skřítka po dobrém přesvědčit. Já čekám až zaklínačovi dojde trpělivost a zakroutí skřítkovi krkem. To bude teprve legrace. "Co kdyby jsme si zazpívali," napadne najednou bardku. Zaklínač na chvilku vypadá, že dá ve rdoušení přednost slečně před choulícím se skřetem. "Dlabu vám na nějaký zpívání." Chytne skřítka za klopy, vytrhne mu kotlík a vysype z něj blýskavá pozlátka na zem. Malý mužík smutně sleduje svoje rozkutálené bohatství. Vnitřek chaloupky potemní. Po dřevěných stěnách začne téct krev.
Dýka čistě prořízne hrdlo a mnich se skácí na zem chodby. Patnáctý. S uspokojením počítám v posledních minutách padlá těla. Zakrvácené ostří se vznáší jako by ve vzduchu, však má poloprůhledná ruka mu vládne dobře. Dnes opravdu cítím skvělý pocit z dobře vykonané práce. Většina obyvatel kláštera je mrtvá nebo umírá. Jejich krev napojila moji nenávist. Poslední dveře. Drake vráží dovnitř a zastavuje se. Bardku musím postrčit a hned za námi zavřu. Na závoru. Místnost je prostorná a hned na první pohled má jasný účel. Mučírna. Uprostřed stojí jediný člověk. Má modré roucho a pronikavý pohled. Tak tohle je náš osud. Smrt si pro nás nakonec přišla osobně. No, jsou i horší konce. Drake se na něj vrhá první. Neznámý udělá téměř líný pohyb a zastaví drakona v půlce skoku. Sevře jeho hrdlo a stiskne. Vrhám poslední kletbu která mi zbyla a má dýka jde naposledy ochutnat krev.
Temnota. Tak takhle to končí. Někdo nám zavazuje všem oči a někam nás vedou. Naloží nás do auta, odvezou a hodí do vlhkého, stísněného, tmavého sklepa. "Můžete si sundat pásky," ozve se ze shora a těžké dveře zapadnou. Ušklíbnu se. Mám takový dojem, že teď poznáme mučírnu velmi osobně.
Střípky zážitků mrtvé vědmy Mors z letní Hospody mezi světy
Dojmologie
Původně jsem chtěla napsat nějakou klasickou recenzi, jako o co šlo, co se stalo a jaký z toho mám dojem. Ale Hospoda se prostě musí zažít. Toto je pár mých střípků z celého obrazce událostí a skutků, jež se tehdy udály.
Abych to nějak shrnula. Hospoda je LARP o postavách, jejich činech a jednání. Organizátoři hrají kulisy světa, jednají za postavy, vykreslují děj a individuálně se Vám věnují, pokud potřebujete. Celý svět je živý a je na Vás, jak se k němu postavíte. Pokud si vymyslíte nudnou a nepropracovanou postavu, budete se nudit. Pokud ne, zažijete skvělé dobrodružství. Většina nejlepších scén právě pocházela z nějakého vnitřního konfliktu postav. Pravidla zde byly jen pro určení jistých mezí, ale v podstatě nebyly potřeba. Všichni hráli tak, aby se bavili a zároveň bavili ostatní. Celou hru byla udržována opravdu hutná atmosféra. Částečně organizátory, částečně pramenící z konfliktů mezi hráči. Co nezvládly kostýmy, dokázali organizátoři dokreslit barvitým popisem místa a skvělým hraním rolí okolních postav. Lokací nebylo příliš, ale udivovala jejich propracovanost. Při každé větší akci s námi šel org, aby nám detailně popsal místo kam jdeme, popřípadě odehrál příšery nebo CP. Ano přiznávám, že Hospoda není pro každého. Taky tam nebyl pozván každý. Je to komorní LARP o vašich největších děsech a zároveň radostech. O tom, že největšího nepřítele najdete stejně vždycky jenom v sami v sobě.
Na konec chci poděkovat celému organizačnímu týmu, jak se o nás 100% staral, vařil a snášel naše dotěrné otázky a úchylné nápady. A také hráčům, kteří dali do hraní svých postav kus duše a díky nimž hra byla opravdu neopakovatelný zážitek.