Kde: Žďár nad Sázavou, Žichlínek (a další lokace, nedohledáno)
Pořádá: Melkel, Melian, Zuzanka a další
Počet hráčů: 150-200
Vlastní stránky: již neexistují
Účast: volná
Kontakt: zc.xct|rtep#zc.xct|rtep
2000
Kdy: 5. - 8. 5. 2000
Jediné informace
Osoby, které se zúčastnily: sLOn + Věra a další
Dvoudenní bitva u Žďáru nad Sázavou.
Celý děj byl mírně chaotický, neustále organizátorům něco nevycházelo: od toho, že nepřijela většina pojmenovaných postav až po omylem přehozené obálky s úkoly.
Zajímavé bylo, že první den vítězili většinou Seveřani, druhý den Nilfgaard.
Fotka viz Bezohlední
2001
Fotografie od Soni
2002
Kdy: 10. - 12. 5. 2002
Dojmologie
Melian: Královna na tahu
Slunce zářilo jako divé a cesta do Žichlínku ubíhala jako divá. Jaká radost!
Dojeli jsme s Thanatem na zelenou louku a - jaká hrůza - potkali tam oka-Saurona. No dobře, zas taková hrůze to nebyla. Během dne a večera se sjeli účastníci i organizátoři, Melkel zapálil svou novou atomovou lampu, registrovalo se, krátily se zbraně podle norem FASu, vybírali se nejlepší adepti na velitele.
Pak přišel večer, vrátili se ostraváci z výpravy za jídlem a pitím a zpívalo se, hrálo. Možná, že by se zpívalo a hrálo lépe bez vědomí, že v sedm ráno vyráží velitelé do lesů na herní území.
Takže jsme vyrazili a nalezli naproto dokonalé území. Jedinou krásnou průchodnou cestu zabrala Jaruga, řeka, kterou jsme se nesměli plavit bez loďky. Nejdříve jsme určili území Temerie. Byl to ten nejhustčí les všude okolo, pohybovat se v něm dalo pouze velmi přízemně. Naproti Temerie se rozkládala bažina a paseka a za ní Nifgaardské Attre. Vedle Temerie se pak stál Kaedwen, jeho hlavnímu městu vévodil posed a celou zemí vedla jedna lesní stezka. Dalo se zde pohybovat dokonce i ve vzpřímeném postoji. Naproti přes Jarugu byl močál, krpál a ještě chvíli nic a pak hlavní město Nilfgaardu. Tuším, že ho většinu hry nikdo neobýval, protože ten krpál asi bavil jen málokoho. A nakonec vedle Kaedwenu se rozkládala Lyrie, krásná to země ve vysokém lese, nikde žádná bažina, prostě radost pohledět. A ze začátku jsem se obávala, že i radost dobývat. Přes řeku jsme hleděli na Maecht.
Ještě poznámka k hernímu území: Ze začátku se zdálo přiměřené. Ke konci už bylo příliš veliké.
Byla jsem královnou Meve a má armáda začala bitvu provokací na brodě a v Nilfgaardském území. Bohužel, odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a přišla o něco větší armáda než ta naše, dobyla naše hlavní město a my se odebrali do Kaedwenu s prosbou o pomoc. Král Henselt nám navzdory své pověsti pomohl a my si dobyli své město zpět.
Následné bojůvky jsem jako královna příliš neprožívala, neúčastila jsem se jich. Do paměti se mi ovšem dobře zapsala výprava do Nilfgaardu, ve které jsme vyrazili i s katapultem proti Maechtu, zjistili, že je příliš dobře bráněn, takže jsme se mu v posledním okamžiku vychytrale vyhli, pokračovali do hlavního města, které jsme bez odporu obsadili, zabili císaře a pokračovali dál Nilfgaardským územím až k Attre. Tam náš oddíl narazil na silnější armádu a byli jsme vyvražděni, náš katapult zadupán do bažiny. Ale pěkně jsme se prošli.
Z diplomatických sporů mohu jmenovat jen to, jak uchvatitel Emhyr vydíral krále Temerie Foltest. Unesl mu dceru a pak žalem zlomeného Foltesta přetahoval na svou stranu. Nepřetáhl, spolu s Henseltem jsme stáli Foltestovi za zády, takže přemohl strach a postavil se na naši stranu. A tak přišel o dceru. Po tomto následovalo tažení na Nilgaard, které jsme zahájili osvobozením Temerské Wyzimy a vpádem do Cintry.. a pak dál, ale to již nevím, protože při průchodu Temerii nám odešly oba dobývací stroje a při nákupu dalšího nového jsem ztratila spojenecká vojska.
Vrazi v té době řádili jako najatí, já vyvázla jen díky dobré informovanosti od mých špiónů, ovšem to jsem byla jediná. Ani Emhyr nezůstal ušetřen, proto v jedné fázi hry byl Nilfgaard tak roztříštěn, že jsme uzavírali sázky, kdo uvidí nepřítele a přemýšleli, jestli by nebylo naškodu napadnout své sousedy. Do toho ještě někdo přinesl zvěst, že prý se objevila princezna Cirilla. Mí vojáci hledali, však marně, našel ji (před svou smrtí) Henselt.
Pak se opět zrodil císař a vyrazil na tažení, ve kterém nás postupně všechny vyvraždil. Co se dá dělat, nejednotost se občas nevyplácí. Proto jsme zanechali sporů, seřadili své síly proti Emhyrovi a slavně jej porazili.
A opět přišel večer, zpívání u ohně, kdy se nejdříve chvíli baví ti, kteří pijí, a pak dlouho mají zábavu ti, kteří jsou střízliví.
Znova vyšlo slunce, zářilo jako divé a cesta z Žichlínku se táhla jak smrad. Jaký děs!
Sepsáno 13.5.2002
Melkel: Emhyruv zapisnicek…….. .
Pote, co jsem vymlatil odbojnou slechtu, do cela vsech ministerstev posadil oddane sluzebniky a de Wetta, ktery se proti me snazil intrikovat, poslal na frontu, obratil jsem zraky k Severnim kralovstvim. Banda drnohryzu, chabe chranena, evidentne potrebujici pevnou ruku, to bude to prave. Poveril jsem marsala Coehorna utokem a de Wetta diverznimi akcemi, bohuzel Lyrijci meli stejny napad jako my a zautocili na ne zcela zformovane Coehoornovy jednotky a nedobyli Maecht jen proto, ze nepocitali s tak rychlym postupem a nemeli v trenu oblehaci stroje. Ziskali jsme tak zaminku k invazi. Pridal jsem se se svou osobni gardou k Coehoornovi a spolecnymi silami jsem rychle dosahli Aldersbergu, vyhnali Meve, znasilnili zeny, pobili muze a mesto obsadili. Holt vojenska zabava. Pak jsme pokracovali na Ard Carraigh. Bohuzel doslo k necekane udalosti - kralici ze Sevrur zacali spolupracovat, sebrali vojsko asi tak trikrat vetsi a vrhli se na nas. Po roztomile honicce v lesich na stemer vsechny vybili.
Mezitim se u Attre a Cintry kockoval de Wett s Foltestem. Ztraty rostly a penezni naklady tez. Pozadal jsem tudiz o audienci a poslal schopneho vraha, aby zabil Meve. U Foltesta jsem nasel lyrijskehop vyslance, ktery pmerne primitivnim zpusobem presvedcoval Foltesta, ze pro nej bude vyhodne pridat se na jeho stranu, a soucasne se jeste okateji paktoval se svym spionem ve Foltestove vojsku. Spiona jsem prasknul a Foltest vypadal znacne presvedcene, sliboval spolupraci, ale vyzadal si cas na rozmyslenou. A za mymi zady predaval rozkaz k zavrazdeni "jiste vysoce postavene osoby". Nemam rad dyky v zadech a mam vykonnou spionazni sit, takze jsem poveril sve elitni komando unosem Foltestovy milovane dcery, a na misto schuzky se dostavil s armadou. Soucasne jsem poveril cast vojsk obejitim Nordlingu a vpadnutim do zad. Foltest na zpravu o unosy sve milovane dcery reagoval velmi laxne, stale se rozmyslel,a pritom zapomnel odvolat vraha, ktery me po jeho boku zabil. Coz bylo znacne nepredpokladane a nelogicke, protoze Foltest prisel o posledniho naslednika. Jeho volba……
Zapisnicek Emhyrova syna:
Tatova vrazda me pomerne rozhorcila, takze prvni statnicky cin byla kruta poprava Foltestovy dcery a poslani jeji hlavy do Wyzimy. Rad si delam dobre sousedy. Spioni mi prinesli zpravu o milenci kralovny Meve, tudiz elitni komando hbite odcestovalo s rozkazy unest jej a privest, soucasne tez odcestoval agent vybaveny falesnymi dokumenty kadwenskeho emisara a otravenou dykou pro Foltesta. Agent se po chvili vratil se zpravou o zabiti Foltesta, elitni komando se zpravou o zabiti milence Meve, coz me ponekud rozhorcilo.
Dobu cekani jsem ztravil hledani armady, ktera se v dobe bezvladi pohybovala neznamo kde. Po dlouhe dobe jsem zjistil, ze verny Coehoorn i de Wett, ktery konecne seznal, ze lepsi pravoverny Nilfgaardan je lepsi nez Nordling, sve armady udrzeli v bojeschopnem stavu. S Coehoornovou armadou jsem se vydal via Ard Carraigh a de Wetta poslal na Wyzimu.
Hnali jsme pred sebou armady Nordlingu jako listi, rozdrtili spojene armady Temerie a Kaedwenu na brodu pres Jarugu, popravili Foltestova nastupce, dobyli Ard Carraigh (osobne jsem vedl utok na vez plnou lucisniku, branenou silenou Zerrikankou), po chvili marneho cekani na de Wetta, kterehopri oblehani Wyzymy suzoval mor a tupi obranci jsme vyrazili na Aldersberg a v silene rezi, ve ktere jsem byl zranen, jsme jej dobyli.
Pak jsme vyzvali zbytky armad Severu ke konecne bitve. Mi poddani ale bohuzel prodchnuti pocitem vitezstvi houfne opousteli rady nasi armady, takze nas semknuti Nordlingove rozdrtili a zahnali zpatky za Jarufu. Ale priste prijde nase chvili a zeme zase zrudne krvi!
2003
Kdy: 18. - 21. 4. 2003
Dojmologie Melian
Co se vlastně přihodilo:
Akce se konala jen v sobotu, neboť v pátek na kopci Wothanburgském sněžilo a v neděli zas většina lidí odjížděla. Tímto se omlouváme těm dvěma zbylým účastníkům, že jsme Sodden neprotáhli na delší časový úsek.
V sobotu se tedy 60 bojovníků rozdělilo do celkem do 4 národů, zvolilo si tříživotový soubojový systém a odebralo se do lesů. Vlastně jsem ještě zapomněla dodat, že císař Emhyr nabídl nejdříve panovníkům severních království mírové řešení celého problému. Ani jeden nepřijal.
I pobíjeli se a Nilfgaardská armáda podobna opancéřovanému válečnému oři dobývala jednu seveřanskou pevnost za druhou. V době, kdy na severu zbyly jen vypálené zbytky kdysi krásných hradů, přišla naděje v podobě princezny Cirilly z Cintry. Vždyť ona zůstala jedinou dědičkou pyšné Cintry. Tak strhla se lítá řež, ve které Nilfgaardský císař svou pěstí opět rozdrtil nepřátele a princeznu získal pro svůj trůn. Však nebyl jen mocným vojevůdcem - jako moudrý císař vyhlásil mezi lidem, že kdo klání vyhraje, tomu i Cintra připadne lénem. Vícekrálem Cintry se stal Velký Houska z Kolovrat zvaný Medvěd.
Leč, již nic nemohlo vykřesat slávu Severu, ni turnaj, ni obchodní stezka vedoucí dál do Koviru. Tak skončila jedna etapa dějin a další již bude psána řečí Nilfgaardu.
Odpoledne až večer jsme s vybranými (tj. vybavenými) jedinci strávili airsoftovou bitkou a na nedostatek zábavy jsme si rozhodně stěžovat nemohli. Bitka to byla dokonalá!
V nočních hodinách následovala Cesta, z níž není návratu, ze které se však všichni ve zdraví vrátili.
Dojmy od skupiny Bezohlední
Cesta tam
Stál jsem u spoje do Liberce a vychutnával si pocit zvoucí se "znovu na akci". Trošku to kazil fakt že kolona s mými spolubojovníky má už 20ceti minutové zpoždění, ale sluníčko svítilo a větřík vanul příjemně, tak co. "Na něěě!!!" znenadání se rozlétá pardubickou nádražní klenbou. Hurá, stihly to. Vidím první postavy vystupující z davu, meče nad hlavou a válečný pokřik kolem uší. Výpravčí se trošku stáhla dozadu a pak raději nastoupila do vozu. Ale to už byly tady. První letmé pozdravy a naskakujeme za výpravčí. Ano, hodně nás je, hodně, ještě více pookřálo mé srdce. Všechna sedadla jsou již byla obsazena a tak jsme se opevnily v chodbách poštovního vozu a předsíňce vozu přilehlého. Během cesty se jsme se probojovávaly dále, do zprvu obsazených kupéček, kde jsme zůstaly až do konce cesty. Ta proběhla dobře, ta cesta, jenže už před Libercem bylo znát, že kraj, který jedeme dobývat je velmi nehostinný. Prosluněné louky a stráně vystřídaly zalesněné kopce na jejichž vrcholcích se válela znuděná mlha. I samotný Liberec nás nepřivítal pohostinněji. Sychravo a déšť.
Rozdělily jsme úkoly a zapadly do nádražní hospody. Tyto lokály se obvykle nevyznačují příjemným prostředím a obsluhou, ale od zvěda jsme se dozvěděly, že další nejbližší je ještě horší. Poté co jsme shodily všechnu zátěž jsme se Skřítkem a Zuzkou vydaly na autobusové nádraží abychom zjistily další spoj. Jaké však bylo naše (neoprávněné) překvapení, když jsme se vrátily zpět. Dočasný přístřešek hostince musíme vyklidit neb někteří z naší družiny nebyl ještě pasováni do rytířského stavu. Ta drzost! Nu což, pobraly jsme co nám patřilo a přeskupily jsme se v o něco níže položené, sportovně laděné, hospůdce. Někteří šly doplnit proviant, druzí si krátily čas hraním hazardní hry zvoucí se Keno.
Čas se brzy naplnil a už jsme musely na autobusové nádraží. Zde konečně potkáváme spřízněné tváře. Jejich počet je však neveliký a dává tušit velikost akce na kterou jsme se vydaly. Nutno podotknout, že většina naší družiny je zvyklá na bitvy typu Lukov či Bitva 5 armád, kde není nouze o možnosti zatnutí čepele do nepřátelských těl.
[[collapsible]]
Už jsme tam
[[collapsible show="+ pokračuj" hide="- skryj"]]
Neproniknutelná mlha, jemný déšť a teplota, kterou bych si v pokoji nepřál. To už jsme na místě. Družina se roztáhla na dlouho šňůru, která se pak rychle dává zpět dohromady. Dohromady se to lépe táhne. Do veselé nálady nám pomáhala nepřetržitý sled vtipů a narážek na zdejší počasí. Ale jaká to byla sranda? Ta sranda, která se objevuje až na úplném dně, tam kde už není co jiného říci, tam kde není cesty zpět. Chvílemi se zdálo, že sranda je to poslední co drží naše kroky vpřed. Vtípky byly, s přibývající ujitou vzdáleností, čím dál tím více COOL (rozuměj ledovější, vzhledem k teplotám). Vyvrcholení se konalo u ohrady pro skot chovaný domácím obyvatelstvem. "Ty jo, ono to fakt funguje! Poďte si taky šáhnout!" Taková nabídka nejde odmítnout, no řekněte. "A co když se dotknu toho, co se toho drátu už drží?" "Jauu!" "To je snad dvojnásobná síla. Hele, a co když se spojí, řekněme, 6 lidí, to bude síla." "Nechci být ten poslední, ten odletí 5m a už se nehne." "Alespoň mu bude chvíli teplo." Druzí z autobusu, bez pochopení pro srandu z nouze, zmizely v houstnoucí mlze. Po chvíli blbnutí jsme odešly tamtéž, aby se pak před námi vynořila plošina… poseta kravskými lejny. Začínalo znovu pršet. V neproniknutelné bílé hmotě, za kterou by se nestyděl ani Brčálník, jsme zahlédli asi 5 stanů. "Kolik vás přijelo?" zazněl ženský hlas. Odhadoval jsem to tak na 10m, ale neviděl jsem ji (teď už ale přeháním :-). "Asi 10." "Tak to už můžem založit třetí stranu" (teď ale vůbec nepřeháním). Jak jsem již napsal, začínalo pršet a tak jsme si rychle vybíraly místo pro náš stan. Volba to byla opravdu těžká. Hledaly jsme a hledaly, abychom se nakonec, jak to tak bývá, vrátily na místo kde jsme naše hledání začaly. Skřítek, Zuzka a Já jsme to zvládli za slušný čas. Moc jsme nevtipkovaly, ale zato makaly. Postaveno, vyzdobeno, zabydleno. Naši spolubojovníci si však stavění stanů, spolu s počasím, užívaly až do posledního nepromrzlého prstu. Výkřiky typu "Já už necítím ruky" "Letí ti to!" byly slyšet ještě dalších 20 minut.
Noc
Noc byla dlouhá a zábavy různorodé. Po tuhém začátku se našemu Prostějovskému praporu podařilo rozdělat všechny 4 stany. Co se dělo v našem stanu je CENSORED., takže už zbývají jen stany další. Poté co jsme se odhodlali kolem 11té vyjít ven jsme zjistily, že naše spřátelená družina se již stihla ožrat.Jejich, zprvu asi nevinný, dýchánek se nesl v myšlence: "Počasí je na draka, tak to přece zítra ráno nepotáhnem všechno zpátky!" Seskupení ve stanech se značně promíchalo. Jisté bylo jen to že ve stanu pro pět spaly dva a ve stanu pro dva pět - k tomu ještě vožralejch.
Venku mezitím roztomile panáčkoval alkoholem zdecimovaný Andílek a tvrdil, že má spacák a tak mu zima není. Až si dostatečně vyskákal nožky, vykouřil několik cigaret (samozřejmě jsme mu je musely podržet, neb on si držel spacák), vyválel si spací pytel v kravských výtrusech, tak se odebral zpět do přeplněného stanu. Nějak však nechápal jak to, že mu kolegové mezitím zapnuly vchod a tak ho mohutným skokem stan málem zbořil. Třešničkou byla Soňa, která vyběhla ven s tím, že jsme hulváti, a že bychom se mohli zklidnit. "Bezohlední!" Její pyžamo pak zmizelo ve tmě směrem od tábora. "Myšlenka jasná, dlaně si tleskla…" se Skřítkem jsme vzaly, stále se před stanem zmítajícího se, Andílka a vehnaly jsme ho do stanu kde spala Soňa. Ozval se druhý obyval stanu "Vy hovada, proč ho cpete se?" Nedbaje odporu, který byl stejně příliš slabý, jsme dílo dokonaly a odebraly se do vlastního, vyhřátého příbytku. Pak byl už jen slyšet Sonin hlas. Čas ani moc nepopošel a podle hlasu jsme usoudily, že Andílek je zase venku. Tentokráte jsme ho však nechaly jemu samému napospas a věnovaly se jiné činnosti.
Bitva
A to už je ráno. Meliam dává všem na vědomí čas kdy budou vyhlašována pravidla, na což spojenecký Prostějovský prapor nereaguje. Nakonec se však pomalu scházíme na seřadišti a přejíždíme se pohledy, v duchu počítaje kolik nás tu vlastně je. "Ono se nakonec bude bojovat?" "To nebude bitva o Sodden, ale rvačka u Soddenu." Konečný počet bojovníků, ale není tak špatný! Na výběr jsou nám dány tři typy hry. Většina zvědá ruku pro tří-životový systém. Básničkám pro oživení se vyhnout nedalo :-)
Skřítek upoutává svou statnou postavou umocněnou (imaginárním) lesklým brněním a je mu nabízeno vůdcovství Nilfgaardu. Ten ale s grácií jemu vlastní, odmítá "Já nejsem dobrej velitel. Já si rád běhám jen tak, sám." Dobrá, velitelství získává někdo jiný, ten však přichází s tím, že potřebuje dva velitele měst. Skřítek, ne? "Já fakt ne, ale tady Arvor by mohl." "Ha, ha, ha (doslovně)" zapojuju se do řeči o mém velitelství. "Tak jo, pasuju tě na velitele města." "Tak ti fak děkuju Skřítku." Ale nakonec to nebylo tak špatné. Už jenom myšlenka, že si budeme velet sami, a že budeme mít vlastní město byla příje… ve mně vyvolávala hrůzu.
Po příchodu na bojiště se však dozvídáme, že král hodlá město, kterému jsme měly velet, obětovat. Máme se přesunout do výše položeného sídla v Březovém háji. "Naše taktika bude spočívat v tom, že jedna skupina půjde do útoku, druhá to tu bude bránit. Držet tři města je zbytečný. Já (král) budu někde mezi tím vším." Stavbu pevnosti v Březovém háji doprovázelo husté krupobití, zřejmě seslané šamany sloužícími nepřátelským silám. To nás jen utvrdilo v tom, že tento kraj je ve špatných rukou a že je potřeba nového vladaře s pevnou rukou ale spravedlivou rukou. Vladaře ze země Nilgaard. Po postavení Březové pevnosti byl Králem vynesen osudový rozkaz. Jak osudový je ještě nikdo netušil. "Necháme tu pět lidí se štítama a zbytek se vydá na obchůzku krajiny. "Alespoň budou všichni vědět kde co je." A tady, že jsme to zjistily, a jak všichni zůčastnění ví, nejen to.
Král zavelel k odchodu, kapitán hlásky zavelel na své mužstvo a já zavelel na svůj spojený Prostějovký prapor. "Bezohlední! Odchod!" Daly se pozorovati dvoje reakce. Těch co nás neznaly - "smích", a těch, kteří patřily k Prostějovskému praporu - "???" (možná tam bylo o jeden otazník víc, teď už fak nevím). Zavelel jsem znovu k odchodu, načež jsem od mužstva dostal na vyrozuměnou, že už jako teda jdou. "Nenávidím velení" pomyslel jsem si a vydal se za odcházejícími bojovníky Nilfgaardu. Vytvořil se nádherný štrůdl. Otáčím se a sleduji jak mě podřízená družina bojuje s ostružiním. Ziki: "Auuu. Mě to bodlo!" "Tak jdeme, sakra" řvu. Soňa: "Jé, fakt. Ho to bodlo do nosu!" Tato věta znamenala zhrocení všech lidí stojících do pěti metrů od epicentra povyku. "Já to vzdávám" pronesl jsem už nahlas a nevěnoval mému mužstvu žádnou další pozornost. Naše průzkumná jednotka dorazila na Smrtelnou planinu. Přičemž slovo Smrtelná má hned tři významy.
První. Samotná velká Smrt tu měla své sídlo. Tu byla černočerná brána do záhrobí i září prosvětlená brána života. Druhý. Zde se odehrála, podle mne, zlomová bitva. V ústrety nám šly bíle hábity s modrými dráčky. "Seřadit!", "Lajna!", "Nepřítel!" rozléhá se nad nic netušícím paloučkem. Smrt stojí uprostřed a mne si ruce. Opět se otáčím, v záchvatu mírného zoufalství, na svou skupinu "Tak pojďte sakra! Sou tu bílí!" A skutečně, většina se dala do mírného poklusu. Sice nevím jestli reagovaly na můj pokyn nebo na vidinu jatek, ale byly v pohybu, a to mi stačilo. K mému, a myslím že i nejen k mému překvapení, bílí nezaútočily. Řadily se a seřazovaly a naši postupně dobíhaly / docházely. "Hele maj asi tři luky, kolik mám mi?" hodnotíme situaci. "Jeden" odpovídám a přitom doufám, že už dorazil. "Nějaký štíty?" pokračuje pozorovatel. "Nechaly jsme je přece ve věži." "Aha." Tohle nevypadalo dobře, ale na přemýšlení nebyl čas "Útok!" Ani opticky to pro nás při bitvě nevypadalo dobře. Po chvíli se však podařilo prolomit levé (z našeho pohledu) křídlo a začínaly jsme je tlačit do lesíku. Lví podíl na pádu bílých vojsk měli, paradoxně, jejich lučištníci. Ti totiž, z pro mě neznámého důvodu, střílely hlavně do lidí, které nemohli zranit. Já osobně jsem vychytal 4 šípy a to nepočítám ty, které mě netrefily. Že by nevěděly, že lidé s šerpou nebo brněním jsou proti šípům imunní? Pak se to nějak roztrhalo a padala spousta ran do zad. Taky jsem si jednu chtěl dát, ale…
Za třetí (už jste zapomněly, co:-). Osudový výpad, bolest v koleni, černobíle vidění, modrá obloha, nemocnice, zbytečně dlouhej text o dobívačce (přesně v tomto pořadí, se sebenásobícím časovým odstupem). Tímto zraněním pro mě bitva končí. Po zbytek dne už jen sedím na planině u Smrtky. Ve stavu mdlob, ale s čistým svědomím jsem jako svého nástupce zvolil Skřítka a předal mu velitelskou šerpu. Tak nakonec se dočkal "upíraného" vyššího postavení. Své kolegy jsem už pak moc neviděl. Zato bílá garda se na planině Smrti objevovala nějak často. Jakoby chtěla dokázat, že básnit a kreslit fakt umí, a že zkazky o barbarství této země jsou jen výmysly. No, já bych radši argumentoval za živa, ale každý má tu svou taktiku.
Přicházející mrtvoly byly, až na pár vyjímek, vždy bíle. Pokaždé také přišly s novou, pro mě zábavnou, historkou ve které figurovaly s větná spojení jako "jsme tam zůstaly sami", "se na nás vysraly", "plán zase nevyšel." Z mého ostrůvku mezi životem a smrtí to vypadalo, že bílí se prostě nemohly sjednotit a že jejich slavná vojska padají pod lehkými kroky "sjednocené" průzkumné jednotky. Vše bylo rozhodnuto do 3 hodin a výsledek potvrzen v závěrečné bitvě o Cintru. Nilfgaard vyhrál. Noc byla příjemně blahá a druhý den byla nádherně vymetená obloha. V kraji začal vládnout nový řád.
Závěr
Takže závěrem? I když z mého statického úhlu pohledu nemohu moc soudit, myslím, že paráda. Velké plus organizátorům za to jak se vypořádaly s rychlejším koncem bitvy, po které následovala aréna a další doprovodné bojové akce. Na průběh těchto věcí se však musíte ptát někde jinde.
Poděkování. Poděkování všem, kteří o mě pečovaly a staraly se. Poděkování bílím hábitům s modrými dráčky, kteří mě odnesly k silnici a hlavně Martinovi z Mladé Boleslavy, který mě odvezl do Liberecké nemocnice. Dále též druhému Martinovi a Soně z téže oblasti, kteří mi dělali v nemocnici společnost. Též díky klučinovy, který mě a Zikkiho odvezl druhý den na Liberecké nádraží. A samozřejmě poděkování mé bandě Bezohledných, bez kterých bych se určitě neobešel (i když mě sraly svým bezohledným chováním :-)
Pokud se vám zdálo, že text ve svém průběhu ztrácí na svižnosti, vtipnosti, srozumitelnosti, vězte, že je to mým talentem. Dále pak faktem, že začátek textu byl psán v příjemném prostředí a doktorskou definicí: zhmožděné koleno, zbytek (vlastně asi 2/3) pak v nemocnici s definicí" přetržený přední křížový vaz. Tímto se tu také s Vámi všemi loučím a snad na podzim, či spíše, na jaře příštího roku: Do BOJÉÉÉ!!!
KoNeC
Galerie
(autor: Bezohlední, viz http://www.bezohledni.mysteria.cz/index.php?podmenu=podmenu_drevo&text=03_sodden)